ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.310.2005
sp. zn. 5 Azs 310/2005 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: M. V., zast. Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem AK Plzeň,
Františkánská 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
15. 6. 2005, č. j. 59 Az 174/2004 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 9. 2004, č. j. OAM-2732/VL-07-11-2004 bylo
rozhodnuto o zamítnutí žádosti žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 22. 9. 2004 žalobu, která byla
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě shora označeným jako nedůvodná zamítnuta.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) a namítá, že soud, stejně jako
žalovaný, nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda je možno na jeho případ
vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Ve své vlasti se stěžovatel dostal
do finančních potíží a neměl kde bydlet, jelikož jej jeho manželka vyhodila z domu a její
milenec stěžovateli vyhrožoval smrtí, v čemž jej podporují jeho bratři. Proto stěžovatel
vycestoval ze země a požádal o azyl. Současně je stěžovatel přesvědčen, že je dán důvod
k udělení azylu podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, neboť žalobce patří
do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur, je těmito strukturami pronásledován
pro jeho nečlenství a domovský stát jim tuto situaci toleruje, resp. tuto situaci po dporuje.
V této souvislosti poukazuje na čl. 65 Příručky procedur a kriterií pro přiznání postavení
uprchlíka, který uvádí, že pronásledování se týká za normálních okolností kroků,
které podnikají orgány nějaké země. Může však vycházet také od některých složek
obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dané země. Tam, kde místní
obyvatelstvo páchá diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto považovány
za pronásledování, pokud je orgány vědomě tolerují nebo odmítají, či nejsou schopné zajistit
účinnou ochranu.
Dalším důvodem podané kasační stížnosti stěžovatele je důvod uvedený v §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.; žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování a na základě
takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné ve sprá vním řízení o udělení azylu
spravedlivě rozhodnout. Žalovaný dle názoru stěžovatele zcela nerespektoval, že jako
účastník azylového řízení má jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci
v domovské zemi a krajský soud tuto skutečnost ponechal zcela bez povšimnutí.
Důvod podání kasační stížnosti stěžovatel spatřuje i v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
kdy tvrdí, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení
předcházející podání žaloby netrpělo procesní vadou. Stěžovateli bylo soudem vytýkáno,
že sice uvedl konkrétní ustanovení správního řádu, které měl žalovaný ve správním řízení
porušit, avšak k těmto zákonným ustanovením neuvedl skutkové důvody. Dle názoru
stěžovatele byl však soud povinen přezkoumat napadené rozhodnutí a správní řízení jemu
předcházející z hlediska dodržení procesních předpisů, přičemž stěžovatel je přesvědčen
o tom, že žalovaný se dopustil porušení správního řádu minimálně tím, že nedostatečným
způsobem provedl dokazování. Rovněž odůvodnění rozhodnutí žalovaného neodpovídá
pro svoji nedostatečnost požadavkům vyjádřeným v ustanovení §47 odst. 3 správního řádu,
což má za následek neodstranitelnou vadu.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, současně požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu §107 s. ř. s.
Žalovaný nepodal vyjádření ke kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozh odnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel uvedl do protokolu o pohovoru, konaném
dne 14. 9. 2004, že do ČR přijel ze země původu z důvodu neshod se soukromými osobami
(milenec jeho ženy a bratři milence), ekonomických potíží a do azylového řízení vstoupil
především z důvodu legalizace pobytu na území ČR. Žalovaný dne 17. 9. 2004,
č. j. OAM -2732/VL-07-11-2004 rozhodl o zamítnutí žádosti o udělení azylu stěžovateli jako
zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Své rozhodnutí odůvodnil
žalovaný tím, že důvody stěžovatele pro podání žádosti o azyl jsou odlišné od důvodů
pro udělení azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného stěžovatel pouze v obecné rovině namítl,
že žalovaným vydané rozhodnutí je nezákonné.
Krajský soud v Ostravě dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel uvedl v řízení o udělení azylu důvody
nepodřaditelné pod žádné z uvedených v §12 zákona o azylu a neuvedl žádné skutečnosti
svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování za uplatňování politických práv
a svobod, ani netvrdil, že má strach z pronásledování z uvedených důvodů.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů u platněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) b) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./, jakož
i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci
/§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s./.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu, tak jak jsou upraveny
např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je výjimečný institut
konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených
pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní
institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím,
postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou
zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod,
která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu
je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných
důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva
a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv
jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto
např. porušování hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné
míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka
ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika
vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona,
byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření
mající nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité
národnostní, rasové nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo
v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který má mimo jiné odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině ve státě, jehož občanství
má nebo ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Stěžovatel se domnívá, že důvod pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu
je u něj dán tím, že je členem sociální skupiny nečleny zločineckých struktur. Ze spisového
materiálu, tak jak byl předložen krajskému soudu, však jednoznačně vyplynulo, že důvodem,
pro který stěžovatel odešel ze své vlasti, byl problém se soukromými osobami, ekonomické
obtíže a snaha získat v ČR azyl, jiný důvod pro odchod ze země neměl.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že soud i žalovaný úřad správně dospěly
k závěru, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodi t, že byl
ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a neuvedl v případě
návratu do vlasti žádnou konkrétní obavu, kterou by bylo možno považovat za odůvodněný
strach z pronásledování jeho osoby z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických názorů. Skutečnosti uváděné
stěžovatelem nelze považovat za strach pronásledování ve smyslu ust. §12 písmeno b)
zákona o azylu.
V daném případě stěžovatel neprokázal, že by pro svou příslušnost k sociální skupině
nečlenů zločineckých struktur byl jakkoli pronásledován. Navíc se jedná o kasační námitku
uvedenou v tomto mimořádném opravném prostředku poprvé, tedy krajský soud ani žalovaný
neměli možnost se jí zabývat, proto se jí Nejvyšší správní soud společně s námitkou čl. 65
Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s.
nemohl zabývat, tzv. novum.
Ovšem nad rámec a pouze vzhledem k nestandardnímu vnímání pojmu sociální
skupiny ze strany stěžovatele soud připomíná, jak již dříve vyložil, že zákon o azylu pojem
„příslušnosti k určité sociální skupině“ dále nerozvádí. Tento termín se objevuje
v článku 1 odst. A bod 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z 28. 7. 1957 (Ženevské
konvence) a ani tam není upřesněn. Lze však vyjít z praxe soudních rozhodnutí, která
se vyčlenila do dvou přístupů, jeden představuje tzv. chráněnou charakteristiku, druhý pak
přístup sociální percepce. Prvý klade důraz na nezměnitelnou charakteristiku pro člověka
natolik zásadní, že by se jí neměl být nucen vzdát, totiž vrozená (např. pohlaví, etnická
příslušnost) nebo nezměnitelná z jiných důvodů (např. historických, povolání, stav). Takto
byly generovány např. sociální skupina rodiny, žen, homosexuálů. Se stejným výsledkem
přichází i druhý přístup, který zjišťuje, zda skupina je spojena s určitou charakteristikou,
která ji identifikuje nebo ze společnosti vyděluje. Ovšem důsledkem těchto dvou přístupů
nemusí být vždy shodný náhled tam, kde je sociální skupina charakterizována skutečností,
která není vrozená či pro lidskou důstojnost zásadní, např. určitého povolání nebo sociální
třídy. Především však role pronásledování není definičním prvkem, jež určuje sociální
skupinu, byť fakt pronásledování pomůže k tomu, aby určitá skupina lidí byla jako zvláštní
sociální skupina vnímána, resp. může takovou skupinu i vytvořit. Není pak zapotřebí,
aby se členové určité sociální skupiny znali, nemusí se vzájemně stýkat ani tvořit soudržnou
skupinu. Určitá sociální skupina je tedy skupina osob sdílející objektivně společnou
charakteristiku nebo je alespoň takto společností vnímána. Tato charakteristika má často
povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí
nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko pronásledování tuto charakteristiku
nepředstavuje (srov. doporučení v oblasti poskytování mezinárodní ochrany - HCR/GIP/02/02
ze 7. 5. 2002). V tomto kontextu nelze rozhodně hovořit o sociální skupině „nečlenů
zločineckých struktur“; nejen že jde o negativní vymezení, ale především o zcela chybně
uchopení tohoto institutu.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými ani další námitky
stěžovatele o tvrzeném nedostatečném dokazování a jeho vlivu a o nesprávném posouzení
právní otázky o vadnosti předcházejícího správního řízení dle ust. §103 odst. 1 písm. b) a d)
s. ř. s. Nejvyšší správní soud shledal dokazování dostatečným, přesvědčivým, stav věci byl
zjištěn spolehlivě, přesně a úplně, správní orgán i soud si opatřily potřebné podklady
pro rozhodnutí, k dokazování použily všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný
stav věci, rozhodnutí vyplývají ze zjištěných podkladů a je dostatečně zdůvodněno. Skutková
podstata má náležitou oporu ve spisech, při jejím zjišťování nebyl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že by to mohlo ovlivnit
jeho zákonnost. Rozhodnutí není nepřezkoumatelné nebo nesrozumitelné. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že řízení před správním orgánem netrpělo vadou, kterou nelze odstranit,
proto není nutné řízení před správním orgánem zopakovat.
Z výše citovaných ustanovení zákona o azylu (zejm. §12) se podává, že správní orgán
má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel
o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně
neuvádí jen důvody ekonomické. Ze žádného ustanovení tohoto zákona nelze dovodit,
že by správnímu orgánu vznikala povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková
zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle §32 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád) má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl. Tomu konečně odpovídá i povaha soudního přezkumu, myšleno odkazem
na §77 s. ř. s. neboť tam založené oprávnění soudu provádět dokazování dotýkající
se požadavku plné jurisdikce, se však po výtce váže k předmětu soudního řízení, totiž
rozhodnutí vydaného správním orgánem, který je povinen postupovat podle příslušných
procesních předpisů. Takto je třeba chápat i ust. §75 s. ř. s., podle něhož soud vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Na tomto
místě je třeba zdůraznit logiku řízení o žádosti o udělení azylu, které je provázeno zásadou
aktivity žadatele o azyl. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé,
že žalovaný při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl stěžovatelem postupoval
korektně. Poskytl procesní poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České
republiky a v rámci jím provedeno řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Jestliže
až v přezkumném řízení soudním stěž ovatel uvádí další zcela nové důvody vyžadující
samostatné dokazování, nelze takovouto situaci považovat za projev pochybení správního
orgánu představující vady řízení ve smyslu §76 odst. 1 s. ř. s., zejm. písm. b). O takový
případ se zde nejedná. Správní orgán je co do skutkových okolností limitován tvrzeními
žadatele o azyl a jinou možnost ani nemá. Jestliže žalovaný splnil stran výslovně projevených
důvodů pro udělení azylu povinnosti, které mu zákon ukládá, pak nelze na jeho rozhodnutí
v tomto směru pohlížet jako na nezákonné.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud
se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního, onen
soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal
správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatele podřazené pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, která neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu