ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.317.2005
sp. zn. 5 Azs 317/2005 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: O. S., zast. JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem Kamlerova 795, 251 01
Říčany u Prahy, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
16. 12. 2004, č. j. 60 Az 165/2004 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 25. 8. 2004, č. j. OAM-2581/VL-
20-11-2004 nebyl žalobci udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 31. 8. 2004 žalobu ke Krajskému
soudu v Ostravě, která byla shora označeným rozsudkem zamítnuta.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce – nyní stěžovatel v zákonné lhůtě
dle §106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), kasační stížnost, jejíž
součástí byla i žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (§107 s. ř. s.).
V kasační stížnosti včas podané a posléze doplněné advokátem se především namítají
důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen s. ř. s.). Žalovaný se jeho věcí nezabýval odpovědně a svědomitě, nezjistil přesně
a úplně skutkový stav věci. Nevzal v úvahu veškeré skutečnosti vztahující se k jeho případu
a nevypořádal se se všemi provedenými důkazy a nevyhodnotil je v jejich vzájemné
souvislosti. Pokud jde o poměry panující v zemi původu stěžovatele, tyto nebyly vzaty
správním orgánem dostatečně v úvahu a posouzeny ve vztahu k ust. §91 zák. o azylu.
Krajský soud pak ve vztahu k námitkám stěžovatele ohledně skutkového stavu uvedl pouze
jedinou úvahu, a to že šlo u stěžovatele výhradně o problémy ekonomického charakteru, které
chtěl vyřešit tak, že si opatří pracovní povolení pro legální práci v ČR, půjčil si peníze
od zprostředkovatele, ale šlo o podvodníka, který stěžovateli nevydal ani cestovní doklady,
ale toto jednání nesouviselo s rasou, náboženstvím ani politickým přesvědčením stěžovatele.
Stěžovatel má však obavy z návratu do vlasti z důvodu nebezpečí, které mu hrozí od osob,
u nichž se s ohledem na svou sociální situaci zadlužil. Stěžovatel pochází z chudých poměrů
a není v jeho silách vyřešit svou situaci přestěhováním do jiné části Ukrajiny či jiným
způsobem. Poukázal na zprávu MZ USA z roku 2001, podle níž státní úřady na Ukrajině
z důvodu silné korupce trpí aktivity kriminálních živlů, bez toho, aby nějak výrazně
zasahovaly na ochranu řadových občanů. Lze tak dospět k závěru, že tyto osoby, které půjčují
peníze za neúměrně vysoký úrok, jsou schopny prosadit své zájmy nelegálním způsobem
a ovlivnit i činnost všech státních orgánů. Nelze také bez bližšího zhodnocení všech okolností
a souvislostí rozhodnout, že dané problémy jsou zcela soukromého charakteru a žádost
označit jako zjevně nedůvodnou. Navrhuje tedy rozsudek krajského soudu zrušit, věc mu
vrátit k dalšímu řízení a kasační stížnosti přiznat odkladný účinek.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu správního spisu je tedy zřejmé, že stěžovatel nikde nepracoval, přivydělával
si příležitostnou prací, vždy na dobu dvou až tří měsíců. Nebyl zaregistrován na úřadu práce,
protože by musel čekat na vyplácení podpory v nezaměstnanosti a jsou situace, kdy výplaty
se zdržují. I s matkou se rozhodli odjet za prací do ciziny, ta si vypůjčila 600 euro
na tříměsíční turistická víza a odjela do K., kde ji zprostředkovatel nabídl vyřízení pracovních
víz. Ovšem řidič autobusu, kterým cestovali, jim nepředal pasy a až v Polsku v K. matka
předala nějakému muži další peníze za vyřízení cestovních dokladů, v P. je pak řidič vysadil
na hlavním vlakovém nádraží, kde si je měl další člověk vyzvednout. Poté, co marně čekali na
tohoto člověka, vydali se bez úspěchu hledat řidiče autobusu na nádraží v P., na ukrajinské
zastupitelství jít nechtěli, jelikož by se museli vrátit do vlasti a neměli prostředky na uhrazení
dluhu. Na radu rusky mluvícího muže pak vstoupili do azylového řízení.
Krajský soud v Ostravě dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel neuvedl v řízení o udělení azylu žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu a žalovaný tedy nepochybil, když žádost zamítl jako zjevně
nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu; na základě výše uvedeného soud žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud v souladu s konstantní judikaturou předesílá, že poskytnutí
azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze
je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny
např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé
skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek
pro udělení azylu.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení
věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 tohoto zákona.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Zákonodárce v ustanovení §12 zákona o azylu implementoval ustanovení čl. 1 odst. 2
Úmluvy o právním postavení uprchlíků, přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a Protokolu
týkajícího se právního postavení uprchlíků, přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, z něhož
zřetelně vyplývá, že se musí jednat o represi ze strany státu z důvodu příslušnosti k určité
společenské vrstvě, resp. sociální skupině. V daném případě se o takovou státní represi
nejednalo, stěžovatel, jak sám uvedl, má strach se vrátit na Ukrajinu kvůli neschopnosti splatit
dluh. Důvodem žádosti nebyly problémy stěžovatele se státními orgány Ukrajiny
pro příslušnost k určité sociální skupině, ale obavy před soukromými osobami, důvody
ekonomické a v neposlední řadě snaha o legalizaci pobytu v České republice. Obavy z jednání
soukromých osob nejsou z tohoto hlediska relevantní a nezakládají statut uprchlíka ve smyslu
mezinárodního práva ani české právní úpravy.
Nejvyšší správní soud se v případě stěžovatele ztotožňuje s hodnocením a závěry
Krajského soudu v Ostravě, který byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného
správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané
žaloby a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula
nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, nepochybil správní
orgán, zamítl-li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení
azylu. V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho,
aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12 zákona.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Ze žádného ustanovení zákona nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této situace
vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze
v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. V daném případě,
kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil obavami z výhrůžek ze strany soukromých
osob, aniž by se obrátil na příslušné orgány své země a aniž by jakkoli zmiňoval své
pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů
rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání politických názorů
ve státě, jehož je občanem, žalovaný nepochybil v právním posouzení, v jehož důsledku nebyl
azyl udělen.
Z rozsudku soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že ten se zabýval
námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Poučovací
povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl získat, tedy
prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní řízení
nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje pro udělení
azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl ve vypovězení
důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován. Postup žalovaného byl
tak naprosto korektní a jako takový jej soud I. stupně i vyhodnotil.
Nejvyšší správní soud shodně se závěrem soudu I. stupně shledal rozhodnutí
žalovaného náležitě odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně
provedeného dokazování. Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl
v řízení úplné dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán
při svém rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené
dokazování vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Stěžovatel měl možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí
k podkladům, navrhnout jejich doplnění. Žalovaný vycházel ze spolehlivě zjištěného
skutkového stavu věci; z odůvodnění rozhodnutí je potom zřejmé, které skutečnosti byly
podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů
a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.
Důvod pro podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., totiž
nepřezkoumatelnost, spočívá v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Námitka uplatněnou v tomto ohledu neshledal Nejvyšší správní soud
opodstatněnou, když její konstatování zůstalo pouze v obecné rovině. Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným
a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých
skutečností správní orgán a následně i soud vycházely a jakými právními úvahami se při
rozhodování řídily.
Vzhledem k tomu, že žádost stěžovatele byla zamítnuta dle §16 zákona o azylu jako
zjevně nedůvodná, nerozhodoval žalovaný o existenci překážky vycestování;
protože se posouzením neexistence překážky vycestování nezabýval žalovaný, nemohl
ji posuzovat v řízení o žalobě ani krajský soud a tak se tato otázka nemohla stát
ani předmětem přezkoumání ze strany kasačního soudu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu