ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.37.2006
sp. zn. 5 Azs 37/2006 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobkyně: H. I., zast. advokátem Mgr. Pavlem Bobkem, se sídlem AK Praha 6, Muchova
9/223, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2005,
č. j. 63 Az 125/2004 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Soudem ustanovenému advokátovi Mgr. Pavlu Bobkovi se p ř i z n á v á odměna
a náhrada nákladů hotových výdajů ve výši 2150 Kč, která bude uhrazena do 30 dnů
od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 6. 2004, č. j. OAM-2051/VL-20-19-2004 byla
jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zamítnuta žádost stěžovatelky o udělení azylu.
Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí krajský soud výše označeným rozsudkem
zamítl; proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Namítá,
že žalovaný nedostatečně zjistil a zhodnotil situaci a důvody, které stěžovatelka uvedla,
domnívá, se že tyto žalovaný hodnotil obecně, nikoli však s ohledem na konkrétní okolnosti
a popis situace v místě bydliště stěžovatelky. V kasační stížnosti opětovně uvádí důvody,
které ji vedly k podání žádosti o udělení azylu. Odkazuje rovněž na ustanovení čl. 13, 14 a 23
Všeobecné deklarace lidských práv. Stěžovatelka požaduje, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí tak i i rozsudek soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. V dalším odkazuje na správní spis, zejména na vlastní výpovědi
stěžovatelky. Navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru,
že o něm není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu
s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí napadené kasační stížností,
a to v mezích přípustných uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Ke skutečnostem, které stěžovatelka uvedla poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí soud nepřihlížel (ust. §109 odst. 4 s. ř. s.).
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany
před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené,
třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování
hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé
na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu
Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána,
a není tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona,
byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření
mající nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité
národnostní, rasové nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo
v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu. V tomto kontextu jsou odkazy stěžovatelky
na citované články Všeobecné deklarace lidských práv zcela nepřípadné,
neboť v jejím případě není možno o relevantních důvodech pronásledování hovořit.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona.
Ze spisu vyplynulo, že stěžovatelka požádala dne 1. 6. 2004 o udělení azylu, v žádosti
uvedla, že je ukrajinské národnosti, pravoslavného vyznání, nikdy nebyla a není členkou
žádné politické strany a nebyla nikdy trestána. Vlast opustila kvůli ekonomickým problémům
a nedostatku finančních prostředků; občas mívala problémy s obyvateli Ukrajiny kvůli ruské
národnosti, byl jí vykraden byt. Podnik, kde pracovala byl zlikvidován, nemá práci
a nikdo jí neposkytuje materiální pomoc. O azyl žádá, neboť by chtěla v České republice žít.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný ani krajský soud nikterak nepochybili,
když shledali žádost stěžovatelky o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaného
ustanovení. Skutkový stav, ze kterého žalovaný i soud vycházeli má oporu ve spise a není
s ním v rozporu. Jestliže v žádosti o udělení azylu a v průběhu azylového řízení uváděla
stěžovatelka pouze důvody výše uvedené, totiž osobní potíže ekonomického charakteru,
nelze správnímu orgánu vytýkat, že nehodnotil skutečnosti jiné, než stěžovatelkou uplatněné.
Jiné důvody potom nemohl hodnotit ani soud.
Stěžovatelka napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že skutkový stav věci
nebyl ve vztahu k osobě stěžovatelky dostatečně zjištěný, byl nesprávně a neobjektivně
vyhodnocený; toto své tvrzení však nikterak nekonkretizuje. Nespecifikuje, v čem žalovaný
i soud pochybil a čím byla citovaná ustanovení zákona o azylu ve vztahu k její osobě
porušena. Nelze tak dovodit, namítá-li stěžovatelka v kasační stížnosti důvod
dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., v čem krajský soud při posouzení právní otázky pochybil.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud
řádně zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně
odůvodnil. Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat
návod, jak azyl získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován.
Na druhé straně správní řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti,
které sám považuje pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo
a stěžovatelka nebyla ve vypovězení důvodů, které ji k podání žádosti o azyl vedly, nikterak
omezována, byla seznámena s protokolem, bylo jí umožněno navrhnout jeho doplnění. Postup
žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud 1. stupně i vyhodnotil
a odůvodnil. Námitka uplatněná dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je zcela nedůvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti
rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel
o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně
neuvádí jen důvody ekonomické. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou
zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné ve lhůtě třiceti dnů
od zahájení správního řízení, vydá rozhodnutí dle ustanovení §12 s dalšími akcesorickými
výroky. To ovšem neznamená a z žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit,
že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona
č. 71/1967 Sb. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl. V daném případě stěžovatelka žádost o udělení azylu odůvodnila důvody výše
uvedenými, aniž by jakkoli zmiňovala své pronásledování za uplatňování politických práv,
případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občankou. Ne lze
proto žalovanému vytýkat, že nehodnotil skutečnosti stěžovatelkou neuvedené.
Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle
§16 zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. Pokud v řízení
vyplynula nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v §16 odst. 1 písm. g) zákona, totiž,
že stěžovatelka neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nepochybil správní orgán,
zamítl-li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení
azylu.V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho,
aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12, resp. §14 zákona.
Ze stejného důvodu neposuzuje ani otázku překážky vycestování.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady
řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven advokát; v takovém
případě hradí náklady řízení stát. Ustanovenému advokátovi pro řízení o kasační stížnosti byla
přiznána odměna včetně paušální náhrady dle ust. §7, §9 odst. 1 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. (advokátní tarif), a to za 2 úkony právní pomoci – převzetí
věci 1000 Kč, 1 úkon sepsání kasační stížnosti 1000 Kč a paušální náhrady 2 x 75 Kč. Částka
ve výši 2150 Kč bude uhrazena z účtu NSS do rukou advokáta ve stanovené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 23. srpna 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu