ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.4.2006
sp. zn. 5 Azs 4/2006 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci
žalobkyně: M. S., zast. advokátem JUDr. Petrem Práglem, se sídlem AK ul. Dlouhá 5, Ústí
nad Labem, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 15. 8. 2005, č. j. 14 Az 164/2004 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla se u r č u je částkou 2150 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 1. 2004, č. j. OAM-1026/VL-07-K03-2003 nebyl
žalobkyni (dále též stěžovatelce) udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek
uvedených v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“), a zároveň bylo rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na ni
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí o neudělení azylu podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu
v Ústí nad Labem, který ji výše označeným rozhodnutím zamítl.
Kasační stížnost podává stěžovatelka z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a)
– d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) a tvrdí, že Krajský soud
v Ústí nad Labem posoudil věc v rozporu s platným právním řádem a dále že shledává vážná
pochybení všech dosavadních orgánů ve správním i soudním řízení. Má rovněž obavu
z opuštění České republiky a odjezdu na Ukrajinu, neboť jí zde z politických důvodů hrozí
vážné nebezpečí. V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka dále namítá, že v řízení
před krajským soudem bylo porušeno její základní procesní právo, tedy právo jednat v jejím
mateřském jazyce, když soud poučení dle ust. §8 odst. 5 s. ř. s. a výzvu, na základě které se
měla vyjádřit zda souhlasí s rozhodnutím soudu bez jednání dle ust. §51 odst. 1 s. ř. s., zaslal
stěžovatelce pouze v českém jazyce, který stěžovatelka neovládá. Stěžovatelka výzvu
obdržela, avšak nevěděla, co obsahuje, neboť český jazyk nezná, azylovému řízení nerozumí
právě proto, že nezná český jazyk a nemohla tudíž na předmětnou výzvu reagovat.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a vrátit
věc k dalšímu řízení. Zároveň požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
dle §107 s. ř. s., což odůvodnila tím, že v případě návratu do země původu by byla vystavena
tlaku tamních úřadů a ustanovení tlumočníka do ukrajinského jazyka v řízení o kasační
stížnosti.
Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost
a uvedl, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak rozsudek soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy. Pro řízení o kasační stížnosti odkazuje na správní
spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení.
Uvádí, že stěžovatelka své námitky ohledně jejích obav, že v případě návratu na Ukrajinu
jí hrozí vážné nebezpečí, v azylovém řízení neuplatnila, ačkoliv byla vyzvána, aby uvedla
všechny důvody své žádosti o azyl. K těmto tvrzením uvedeným až v kasační stížnosti
tak nelze přihlédnout, protože je stěžovatelka uplatnila až po vydání napadených rozhodnutí.
Žalovaný závěrem konstatuje, že žádost o udělení azylu podala stěžovatelka v březnu 2003
poté, co jí byl v prosinci 2002 uložen trest vyhoštění, přestože o udělení azylu mohla požádat
dříve (na území ČR vstoupila již v roce 1999). Z jejích podání vyplývá snaha stěžovatelky
legalizovat si pobyt na území ČR.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno bez prodlení po jejím
předložení Nejvyššímu správnímu soudu a po nezbytném poučení účastníků řízení, neboť
se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. přednostně.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala žádost na zahájení řízení
o udělení azylu dne 12. 3. 2003. Jako důvody, pro které žádá o udělení azylu v ČR, uvedla,
že na Ukrajině má dluh, neboť si v roce 1992 vypůjčila peníze na léčení svého syna. Na území
České republiky se zdržuje od roku 1999. Jak vyplývá z pohovoru konaného dne 13. 6. 2003,
požádala stěžovatelka o azyl v březnu roku 2003, protože ji v prosinci 2002 zadržela
cizinecká policie a obdržela správní vyhoštění. Politického života na Ukrajině se neúčastnila,
nebyla trestně stíhána, neměla problémy s policií ani s jinými státními orgány. Pracovala
pouze příležitostně, žila z důchodu syna, nebyla schopna splácet dluh a když věřitelé naléhali
s jeho vrácením, opustila Ukrajinu. Po příjezdu do České republiky pracovala příležitostně
a vykonávala různé sezónní práce. Dokud nebyla zavedena vízová povinnost, prodlužovala
si platnost pobytu výjezdem do Polska, pak zůstala v ČR nelegálně. V případě návratu
do vlasti se obává věřitelů.
Žalovaný proto svým rozhodnutím ze dne 28. 1. 2004, č. j. OAM 1026/VL 07-K03-
2003 stěžovatelce azyl neudělil z důvodu nesplnění podmínek dle ust. §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona o azylu a rozhodl, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu, ve které uvedla, že do České
republiky přijela v úmyslu si najít práci, vydělat peníze a vyřešit svou obtížnou situaci.
Shrnula, že o azyl skutečně nežádala z důvodu pronásledování nebo politického,
národnostního či náboženského útlaku, nýbrž z důvodu humanitárního, neboť její situace
je hodná zvláštního zřetele.
Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného
ke stejnému závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že důvody, pro které stěžovatelka žádá
o poskytnutí azylu nejsou podřaditelné pod důvody pro jeho udělení, jež jsou vymezeny
zákonem o azylu. Soud uvedl, že stěžovatelka o azyl požádala poté, co již delší dobu žila
nelegálně v ČR, byla zadržena policií. V případě problémů, které měla ve vlasti, se jednalo
o finanční problémy, jež měla s věřiteli, jako soukromými osobami. Do ČR přicestovala
za prací, z důvodu získání finančních prostředků na úhradu léčebných výloh svého
invalidního syna. Protože stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné
dovodit naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu a soud nezjistil neúplné zjištění
skutkového stavu ze strany žalovaného, žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a),
b), c) a d) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Tvrzenou nezákonnost podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatelka
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
závěr soudu i správního orgánu o tom, že důvody jí uplatňované neodůvodňují aplikaci §12,
§13 a §14 zákona o azylu.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody
pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu
porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování.
Dle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště. Podle ust. §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který má mimo jiné
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině ve státě,
jehož občanství má nebo ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pro udělení azylu
z uvedeného důvodu je tedy třeba, aby u žadatele o azyl byly naplněny dvě základní
podmínky. První podmínkou je odůvodněný strach z pronásledování. Podle ust. §2 odst. 5
zákona o azylu se za pronásledování považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována
či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého
bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Druhou podmínkou, kterou
zákon o azylu vyžaduje, je odůvodněný strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité
sociální skupině. V daném případě odůvodnila stěžovatelka žádost o udělení azylu obtížemi
soukromého charakteru, a to nedostatkem finančních prostředků na splácení dluhů svým
věřitelům. V řízení o udělení azylu nikdy neuvedla, že by byla ona sama jakkoliv
pronásledována za uplatňování politických práv, případně pronásledována z důvodů rasy,
náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů
ve státě, jehož je občankou. Skutečnost, že v případě návratu na Ukrajinu hrozí stěžovatelce
vážné nebezpečí z politických důvodů uvedla poprvé až v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud zde ovšem odkazuje na cit. ust. §109 odst. 4 s. ř. s. kdy nelze k této námitce přihlédnout,
neboť skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se mohou stát pouze skutečnosti
a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí.
Krajský soud tedy ve svém rozhodnutí správně konstatoval, že nebylo prokázáno,
že by stěžovatelka byla ve své vlasti pronásledována z důvodů podávaných ustanovením §12
zákona o azylu, a nelze tak mít za to, že by v případě jejího návratu do země původu byl její
život nebo svoboda ohrožen z důvodů uvedených v §91 téhož zákona. Kriminální jednání
určité skupiny obyvatelstva, jež bylo v tomto případě zaměřeno proti osobě stěžovatelky resp.
jejího invalidního syna není samo o sobě překážkou vycestování podle §91 zákona o azylu,
za předpokladu, že ze všeobecného kontextu situace v zemi původu stěžovatelky nevyplývá,
že by její osobní situace byla horší, než většiny ostatních osob v zemi. Za této situace nelze
ničeho vytknout závěru Krajského soudu v Ústí nad Labem, podle něhož stěžovatelkou
uváděné důvody v zemi jejího původu nejsou překážkou vycestování, jak je podávána z §91
zákona o azylu
Dle ust. §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen
azyl podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem
sloučení rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle
odstavce 1 rozumí manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta
mladšího 18 let. Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta
je trvání manželství před udělením azylu azylantovi.
O takový případ se však u stěžovatelky nejedná a z tohoto důvodu nelze toto
ustanovení aplikovat.
Správní orgán v řízení rovněž zkoumal, zda v případě stěžovatelky nebyly dány
důvody pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu a dospěl k závěru, že tomu
tak není. Ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu
a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“
a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“
představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze
v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil
jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v její zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody
pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí plně v jeho pravomoci a soud
nezákonnost takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené neshledává.
Stěžovatelka dále napadá rozhodnutí soudu z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., tj. z důvodu vad řízení, spočívajících v tom, že skutková podstata, z níž
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
měl soud, který ve věci rozhodoval napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že skutková podstata, z níž správní orgán
vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak
dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným
skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu
ve spisech, chybí-li podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp.
je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Z textu kasační stížnosti však nelze
zjistit, jakými konkrétními vadami mělo trpět řízení před správním orgánem, pro které měl
soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatelka v řízení před tímto soudem uplatnila.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení,
pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud
se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního, onen
soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal
správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout. Soud
neshledal pro výše uvedené nic, co by svědčilo pro důvod pro podání kasační stížnosti dle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze podat tehdy,
je-li namítána zmatečnost řízení před soudem, spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení,
ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo
rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce. I když stěžovatelka
v kasační stížnosti uvádí, že tuto podává také podle tohoto ustanovení, žádné okolnosti
svědčící o důvodech pro podání kasační stížnosti podle citovaného ustanovení neuvedla a tyto
důvody nebyly shledány ani Nejvyšším správním soudem.
Důvodem pro podání kasační stížnosti z dalšího důvodu, a to podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatelkou je namítáno, že soud prvého
stupně pochybil, když v řízení s ní jednal bez tlumočníka. Námitku uplatněnou v tomto
ohledu neshledal Nejvyšší správní soud opodstatněnou.
Povinnost ustanovit tlumočníka vzniká soudu tehdy, pokud by účastník v řízení
před soudem nemohl z důvodu jazykové bariéry účinně obhajovat svá práva, přičemž potřeba
ustanovit tlumočníka musí být zjevná a musí z řízení vyplynout sama. Stěžovatelka krajský
soud o ustanovení tlumočníka nepožádala a z jejího postupu, kdy žaloba byla napsána
v jazyce českém, nelze usuzovat splnění podmínek dle ust. §18 odst. 2 o. s. ř. resp. porušení
zásady rovnosti účastníků řízení před soudem. Shora citovaná ustanovení soudního řádu
správního a občanského soudního řádu je nutno vyložit tak, že poučení o procesních právech
je soud povinen poskytnout účastníku v takové době, kdy je toho podle stavu řízení pro něj
zapotřebí. O právu jednat ve své mateřštině (§18 odst. 1, věta druhá, o. s. ř.) proto poučí soud
účastníka tehdy, jestliže v průběhu řízení zjistí, že tento neovládá jazyk, kterým se jednání
vede. V dané věci však s ohledem na shora uvedené taková situace nenastala,
neboť stěžovatel na výzvu soudu k odstranění vad podání a další zaslané písemnosti reagoval
v českém jazyce tak, že bylo nepochybné, že všem zaslaným písemnostem v českém jazyce
porozuměl. V průběhu soudního řízení proto nevyšlo najevo, že stěžovatel neovládá jazyk,
kterým se jednání vedlo. Samotná skutečnost, že účastníkem řízení je cizí státní příslušník,
sice může být podle konkrétních okolností předpokladem, že soud bude povinen přistoupit
k poučení účastníka o jeho právech v jazyce, kterému rozumí, sama o sobě bez dalšího
mu však povinnost poučit účastníka v jeho mateřštině nezakládá. Podala-li stěžovatelka
žalobu v češtině, o ustanovení tlumočníka nežádala, nenasvědčovalo nic tomu, že stěžovatelka
není schopná svá práva v řízení účinně uplatňovat. Nelze proto nyní krajskému soudu vytýkat
vadu řízení spočívající v tom, že stěžovatelka nebyla poučena o možnosti ústního jednání
v jiném jazyce než českém, kterému, jak nyní uvádí, nerozumí a který neovládá.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelkou podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
V případě požadavku stěžovatelky na ustanovení tlumočníka v kasačním řízení
Nejvyšší správní soud uvádí, že nevyšla najevo potřeba ustanovit tlumočníka, neboť
stěžovatelka byla zastoupena zástupcem z řad advokátů a tento je kvalifikován k tomu,
aby dostatečným způsobem hájil její zájmy.
Stěžovatelce byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. §35 odst. 7, ust. §120 s. ř. s.).
Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby – převzetí
a příprava věci a písemné podání soudu – doplnění kasační stížnosti - a dále 2 x 75 Kč
na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b)
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 2150 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 9. srpna 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu