ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.7.2006
sp. zn. 5 Azs 7/2006 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci
žalobce: S. C., zast. JUDr. Ing. Vladimírem Väterem, advokátem se sídlem AK Ječná 15,
Praha 2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2005,
č. j. 36 Az 34/2005 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 2. 2005, č. j. OAM-3555/VL-10-ZA05-2004
nebyl žalobci udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění podmínek uvedených
v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a zároveň bylo žalovaným rozhodnuto podle §28 zákona o azylu, že se na něj nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou krajský soud výše označeným
rozsudkem zamítl; proti tomuto rozsudku podává žalobce (nyní stěžovatel) kasační stížnost.
Stěžovatel uplatňuje důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (s. ř. s.). Konstatuje, že krajský soud nesprávně rozhodl, potvrdil-li zamítnutí
žádosti dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Domnívá se, že před správním orgánem,
resp. soudem měly být zváženy zejména jeho problémy s agresivními až mafiánskými silami
v Moldavsku, které mu znemožňují normální život; jsou dle jeho přesvědčení v jeho případě
dány humanitární důvody hodné zvláštního zřetele. Požaduje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a uvádí,
že se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi skutečnostmi, které jmenovaný uvedl
a neshledal naplnění ustanovení §12 zákona o azylu, stejně tak nebyl zjištěn ani žádný důvod
pro udělení humanitárního azylu; v případě stěžovatele nebylo postupováno dle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu, jak uvádí v kasační stížnosti. Navrhuje proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno, neboť se jedná
o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
přednostně.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního
soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který
vydal napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany
před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne
30. 4. 2002, č. j. 6 A 796/2000 - 37). Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to
pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna
toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další
případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž
bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek
pro udělení azylu.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Dle §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí
manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství
před udělením azylu azylantovi.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Námitku nezákonnosti stěžovatel v kasační stížnosti vznesl zcela nekonkrétně
v obecné rovině, navíc namítá nesouhlas s postupem dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
přitom dle uvedeného ustanovení nebylo postupováno, když žádost nebyla zamítnuta jako
nedůvodná. Nejvyšší správní soud tudíž pouze v této obecné rovině mohl rozhodnutí
krajského soudu stran jeho zákonnosti přezkoumat.
Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané žaloby a při
přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel požádal dne
10. 12. 2004 o azyl, v žádosti uvedl, že nebyl ani není členem žádné politické strany či jiné
organizace, nebyl nikdy stíhán ani trestán. Zemi opustil ze strachu před výhružkami
soukromých osob, poté, kdy svědčil u policie ve věci autonehody, kdy zahynul člověk. Tyto
osoby požadovaly, aby výpověď odvolal, když odmítl, byl zbit. Ze strachu odcestoval
v listopadu 2000 do České republiky V roce 2001 požádal společně s manželkou o udělení
azylu, řízení však bylo zastaveno, manželka odjela do Moldavska, v roce 2004 se opět vrátila.
Stěžovatel nyní žádá o udělení azylu opakovaně.
V daném případě, kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil obavami z jednání
ze strany soukromých osob, aniž by jakkoli zmiňoval své pronásledování za uplatňování
politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občanem,
žalovaný správně vyhodnotil situaci, následkem čehož nebyl stěžovateli azyl podle ustanovení
§12 azylového zákona udělen. Správní orgán a následně i soud se proto tvrzené nezákonnosti
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nedopustily.
Jak vyplynulo ze správního spisu, správní orgán v řízení rovněž zkoumal,
zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl
k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je zcela na volné úvaze příslušného správního
orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. V otázkách
přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení se judikatura
obecných soudů ustálila na názoru, že zákon vytváří kriteria podle nichž, a v jejichž rámci,
se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu,
které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil
jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody
pro udělení humanitárního azylu, nevybočil z mezí správního uvážení, zejména,
když stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu sám neuváděl.
Nejvyšší správní soud v této věci konstatuje, že na udělení humanitárního azylu podle
ustanovení §14 zákona není právní nárok a jeho neudělení nezakládá nezákonnost rozhodnutí
žalovaného. Jakkoli je odchod stěžovatele z vlasti lidsky pochopitelný, neimplikuje
automaticky povinnost státu udělit azyl z humanitárních důvodů; jeho udělení musí být
odůvodněno zvláštní situací stěžovatele zjištěnou z konkrétních okolností jeho případu; žádné
takové okolnosti však nebyly v řízení zjištěny. Přesvědčení stěžovatele, že jím uváděné
důvody spadají do kategorie důvodů zvláštního zřetele hodných už vzhledem k tomu,
že žádný tuzemský právní předpis ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
nevylučuje jejich zahrnutí do této kategorie, je třeba korigovat v tom ohledu, že jde
o tzv. neurčitý právní pojem, jehož definování v právním předpise pro jeho povahu samu není
vhodné, ba dokonce ani možné, a proto se zjištění důvodů zvláštního zřetele hodných odvíjí
od hodnocení okolností konkrétního případu, z nichž pak příslušný orgán učiní závěr, zda tyto
důvody existují. To, že samotný výklad právní normy provedený stěžovatelem je odlišný
od interpretace správního orgánu či obecného soudu, nezakládá porušení práva a nezákonnost
rozhodnutí žalovaného.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že byl porušen zákon,
když skutkový stav věci byl podle názoru stěžovatele nedostatečně zjištěný; toto své tvrzení
však nikterak nekonkretizuje ani nespecifikuje, v čem žalovaný i soud pochybil a čím a která
ustanovení zákona byla ve vztahu k jeho osobě porušena.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud řádně
zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl
získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní
řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje
pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl
ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován
ani kapciózně od nich odváděn.
Nejvyšší správní soud shodně se závěrem krajského soudu shledal rozhodnutí
žalovaného řádně odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného
dokazování. Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné
dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém
rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování
vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování o tom,
zda jsou zde důvody pro udělení azylu dle §12, resp. §14 vycházel. Správní orgán nemá
povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, má správní orgán
pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Ze spisového
materiálu bylo rovněž zjištěno, že stěžovatel nebyl nikterak krácen na svém právu seznámit
se s podklady pro rozhodnutí, mohl se k nim vyjádřit a navrhnout jejich doplnění.
V návaznosti na zprávu o stavu dodržování lidských práv v Moldavsku nevyplynuly
důvody zakládající překážku vycestování dle §91 zákona o azylu, spočívající zejména v tom,
že by stěžovatel byla nucen vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen jeho život nebo
svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného
konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu
stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady
řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 10. srpna 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu