ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.77.2006
sp. zn. 5 Azs 77/2006 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: A. A., zast. advokátem
Mgr. Markem Sedlákem, se sídlem AK Příkop 8, Brno, žalovanému Ministerstvu vnitra, se
sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2006, č. j. 56 Az 179/2005 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2005,
č. j.OAM-549/VL-20-ZA-03-2005, kterým nebyl stěžovatelce udělen azyl z důvodu nesplnění
podmínek dle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222-223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto
výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“.
V daném případě se stěžovatelka v kasační stížnosti omezila na konstatování,
že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku a že v průběhu řízení nebyl zjištěn úplně
a přesně stav věci. Soud dle tvrzení stěžovatelky nebral v potaz skutečnost, že tato
je občankou Běloruska, je tedy na, místě aplikovat ust. §12 písm. b) zákona o azylu, neboť
se lze důvodně domnívat, že by mohla být pronásledována, a to s ohledem na to, že svou vlast
opustila z důvodů nespokojenosti s tamní situací. V nedávné době došlo v Bělorusku
k událostem, které jednoznačně odůvodňují závěr, že každý jeho občan, s výjimkou
příslušníků vládnoucích skupin, může mít odůvodněnou obavu, že by mohl být
pronásledován. Soud rovněž nepřihlédl k tomu, že b v případě stěžovatelky by mohly být
dány důvody pro udělení humanitárního azylu.
Jak ze spisu vyplynulo, stěžovatelka opustila Bělorusko nikoli z důvodu, že by byla
pronásledována pro uplatňování politických svobod ani ze strachu z pronásledování z důvodu
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině; stěžovatelka v řízení před
žalovaným uvedla důvody zcela jiné, a to, že nemohla nalézt práci ve svém oboru, dále
uvedla, že o azyl požádala v době, kdy jí končilo pracovní vízum v České republice.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. V moderním právním státě
je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci §104a zákona o azylu, je nezbytné
ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností, které se správnímu orgánu nabízejí.
Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem vlastních zájmů stěžovatele“ nelze
obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém
jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze
úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá
podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří prostor soudu,
aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého právního pojmu,
či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní
skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž
je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak
je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatelka s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a svá rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě však
míra obecnosti s jakou byla kasační stížnosti podána nesvědčí pro to, aby kasační stížnost
mohla být považována za přijatelnou. Je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý
z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích
kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů,
a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní soud za to,
že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně již
Nejvyšší správní soud rozhodoval např. 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006 (publ.
www.nssoud.cz).
Možná vykonstruovaná pronásledování, jež stěžovatelka popisuje pouze v obecné
rovině, nedosahují intenzity předpokládané ustanovením §91 písm. a) odst. 2 zákona o azylu,
neboť vzhledem k okolnostem, za kterých stěžovatelka opustila zemi původu (stěžovatelka
nebyla politicky angažovaná, důvody jejího odchodu byly spojeny s nemožností nalézt
pracovní uplatnění v oboru, nikoli obava před pronásledováním), nelze usuzovat, že jí
v případě návratu do vlasti hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení
nebo trestu.
Smyslem legislativního zahrnutí překážky vycestování do českého zákona o azylu
bylo zakotvit do českého azylového práva tzv. zásadu non-refoulement, tedy zásadu
zabezpečující, že uprchlík nebude, ani pokud mu z různých důvodů nebude udělen azyl,
vydán do země, kde by byl zásadním způsobem objektivně ohrožen na životě, svobodě
či tělesné integritě.
Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích již opakovaně judikoval, že neutěšená
situace se stavem dodržování lidských práv v zemi původu žadatele o azyl není sama o sobě
způsobilá odůvodnit udělení azylu. Právně významnou pro zjištění naplnění zákonných
podmínek pro udělení azylu se jeví vždy konkrétní situace žadatele o azyl.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu ve věcech azylu
poskytuje dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti (např. 5 Azs 144/2005,
5 Azs 124/2005, 4 Azs 480/2004, 4 Azs 292/2005; publikováno na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto
ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval samostatně o přiznání odkladného účinku, neboť
bylo rozhodováno dle §56 odst. 2 s. ř. s. přednostně.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 13. prosince 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu