ECLI:CZ:NSS:2006:6.A.93.2002
sp. zn. 6 A 93/2002 - 88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce K. S., n. v. d.,
zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Brno, Poštovská 8c, proti
žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví se sídlem Praha 6 – Bubeneč, Antonína
Čermáka 2a, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne
30. 4. 2002, zn. PV 1992-89,
takto:
I. Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 30. 4. 2002,
zn. PV 1992-89, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu
řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku
4650 Kč k rukám právního zástupce žalobce, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Žalobce se domáhá žalobou zrušení rozhodnutí ze dne 30. 4. 2002, zn. PV 1992-89,
jímž předseda Úřadu průmyslového vlastnictví zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí
Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 23. 5. 1997, jímž byl v řízení o návrhu U. R. zrušen v
plném rozsahu a od počátku platnosti patent, nazvaný „V. r. p. u. t.“, jehož majitelem byl
žalobce. [Poznamenává se, že U. R. již předtím proti patentu neúspěšně brojil: nejprve se
domáhal zamítnutí přihlášky, poté jeho zrušení z důvodu nedostatku novosti].
Úřad průmyslového vlastnictví udělil dne 22. 9. 1993 žalobci patent na vynález
nazvaný „V. r. p. u. t.“. Patentový nárok zněl
takto:„ V í c e úč e l ov á r uk oj e ť pro upnutí trnu,
zejména brusného k ost ření no ž ů, opat ř e ná podélnou dutinou pro z apuš t ě ní trnu a v něj š ím
obvodovým závitem pro našroubování z aj i š ť ov ac í matice, před nímž je vy t vořen v nější
prstencový kužel s ne j m é ně jedním axiálním průřezem , př i č e m ž ve v ni t ř ní st ěně dutiny je
v y t v oř e n a x iálně drážkovaný ar e t ač ní prstenec, v y z nač uj í c í se tím, že mezi v něj š ím
prstencovým kuželem (7) a v něj ším obvodovým závitem (5) je v y t v oř e no obvodové vybrání
(6a) pro axiální deformaci v ni t ř ní st ěny dutiny (4)."
U. R. se návrhem ze dne 18. 9. 2006 domáhal u Úřadu průmyslového vlastnictví
zrušení českého patentu v plném rozsahu podle §23 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb. (dále jen
„patentový zákon“), neboť podstata řešení popsaná v přihlášce vynálezu nesplňovala v době
podání (k 13. 1. 1992) podmínky pro udělení patentu. Poukazoval přitom mj. na patentovou
přihlášku BG č. 2 176 862, zveřejněnou dne 7. 1. 1987, o názvu „Hrdlový spoj pro trubkové
konstrukce“.
Úřad průmyslového vlastnictví rozhodnutím ze dne 23. 5. 1997, zn. PV 89-92, patent
podle §23 odst. 1 patentového zákona zrušil v plném rozsahu s tím, že zrušení působí
od počátku platnosti patentu. Úřad dospěl k závěru, že uspořádání drážky mezi vnějším
prstencovým kuželem a vnějším obvodovým závitem náleží ke stavu techniky a jeho aplikace
v příbuzné technické oblasti tento stav nikterak neobohacuje; napadeným patentem chráněné
řešení tak nevykazuje vynálezeckou činnost, a není proto patentovatelné ve smyslu §3 odst. 1
patentového zákona. Problémem řešeným v napadeném patentu bylo zejména zvýšení
obvodové deformovatelnosti stěny dutiny, kteréhožto účinku mělo být dosaženo obvodovým
vybráním uspořádaným mezi vnějším prstencovým kuželem a vnějším obvodovým závitem.
Závěr, že použití obvodové drážky pro zvýšení obvodové deformovatelnosti náleží
ke všeobecným znalostem odborníka, dovodil Úřad (s přihlédnutím k §14 vyhlášky
č. 550/1990 Sb.) z toho, že v původním podání přihlášky vynálezu ze dne 13. 1. 1992,
o který se opírá priorita patentu, nebyl tento znak uváděn jako podstatný a nebyly
ani „diskutovány“ jeho funkce a účinky. V opačném případě by tento znak musel být
vysvětlen již v původních „podlohách“ přihlášky a na konkrétním případu demonstrovaná
vazba mezi tímto opatřením a očekávanými účinky. Funkce a účinky obvodového vybrání
tak musely vyplývat z pouhého znázornění. Za tohoto předpokladu ovšem musí kvalitativně
stejné funkce i účinky vyplývat z namítané GB přihlášky, ve které je analogické uspořádání
drážky pouze vyobrazeno.
Rozklad podaný žalobcem předseda Úřadu průmyslového vlastnictví rozhodnutím
ze dne 3. 11. 1998, zn. PV 89-92, zamítl a napadené rozhodnutí o udělení patentu potvrdil.
Dospěl k závěru, že řešení podle napadeného patentu č. 278 345 vyplývá ze stavu techniky
způsobem pro odborníka zřejmým, a nejedná se tedy o výsledek vynálezecké činnosti
ve smyslu §6 odst. 1 patentního zákona. Blízký stav techniky, k němuž je třeba přihlížet,
představuje řešení obsažené v britské patentové přihlášce č. 217 862 (koncová část objímky
s ohebnými jazýčky, upravenými pro stažení převlečnou maticí, z jejichž vnější strany
je vytvořeno zeslabení). Koncová část objímky z britské přihlášky odpovídá deformační části
řešení chráněného napadeným patentem; proto je pochybnost o tom, zda jde o záměrnou
konstrukční úpravu nedůvodná. Rozhodná není ani odlišná klasifikace v systému
mezinárodního patentového třídění. Pro posouzení otázky, zda řešení vyplývalo pro odborníka
ze stavu techniky, je rozhodující, zda odborník mohl ve známém stavu techniky najít
dostatečné vodítko pro to, aby toto řešení použil; takovým vodítkem byla i britská patentová
přihláška. Pro porovnání napadeného technického řešení s namítaným řešením je rozhodující
znění patentového nároku; z tohoto pohledu nelze souhlasit s tím, že – na rozdíl od provedení
podle britské přihlášky – musí být obvodové vybrání podle napadeného patentu souvislé,
neboť jednak jako souvislé není v patentových nárocích popsáno, a jednak to nelze dovozovat
ani z účinku axiální deformace. Dále předseda konstatoval, že právo přihlašovatele
na provádění změn v průběhu řízení o přihlášce vynálezu nebylo dotčeno, neboť v rámci
řízení v prvém stupni nebyl žádný ze znaků uvedených v patentovém nároku označen
za nárok nad rámec původního podání ve smyslu §14 vyhlášky č. 550/1990 Sb. Důvodná
nebyla ani námitka, že se první instance nezabývala vytýkaným nedostatkem novosti:
jelikož nebyla splněna podmínka vynálezecké činnosti, nebyl důvod ani pro zjišťování
novosti; §3 a §4 správního řádu tak nebyly porušeny.
II.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2001, č. j. 5 A 97/98 - 61, rozhodnutí
předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V odůvodnění soud v prvé řadě sám omezil rozsah své přezkumné činnosti na námitky
patentoprávní; dovodil, že vzhledem k tomu, že nemůže provádět dokazování, se technickými
otázkami zabývat nemůže. Ohledně patentoprávních námitek potom soud formuloval tyto
právní závěry:
1) Námitka, že v řízení o zrušení patentu je nutno nejprve zkoumat podmínku novosti,
není důvodná; stačí, pokud je dodatečně shledáno, že jedna z podmínek patentovatelnosti
nebyla v době udělení patentu splněna. Soud rovněž poznamenal, že žalovaný při jednání
sám prohlásil, že řešení obsažené v napadeném patentu je nové, neboť nebylo seznatelné
ze stavu techniky.
2) Závěr napadeného rozhodnutí, podle něhož zatřídění namítacího materiálu z oblasti
techniky podle mezinárodního třídění odlišné není podstatné (naopak podstatné je, že řešení
obsažené v britské namítací přihlášce představuje blízký stav techniky), nemůže sám o sobě
obstát. Rozhodnutí nezodpovídá na otázku, co je v daném směru rozhodným blízkým stavem
techniky, a nevyvrací argumenty majitele patentu, proč v této blízké oblasti techniky nenalezl
žalovaný nyní namítané řešení při rešerši, resp. při úplném průzkumu přihlášky. Není logický
závěr, že to, co průzkumová instance za rozhodný stav techniky pro posouzení novosti
a vynálezecké činnosti nepovažovala, lze od odborníka v daném oboru požadovat. Řešení,
které je zapsané v obecných patentových třídách, nemůže být při úplném průzkumu pominuto:
logický je vždy postup od obecného ke zvláštnímu. Pokud se ovšem zatřídění namítacího
materiálu podle mezinárodního třídění (F 16 B 7/04 // B 65H 75/34) liší od zatřídění
napadeného patentu (B 25 G 3/20, B 25 G 3/30), je tím spíše nutno odůvodnit závěr,
že jde o blízký stav techniky (obě řešení jsou v odlišném oddílu, třídě, podtřídě, skupině
apod.).
3) Opírá-li žalovaný závěr, že napadené řešení není výsledkem vynálezecké činnosti,
o úvahu, že jde o přenesení řešení rychloupínací spojky z britského namítaného patentu
do oblasti řezných materiálů, musí být zodpovězena otázka, zda v daném případě jsou oblasti,
do nichž patří napadené a namítané řešení, oblastmi blízkými, a v jaké míře. Přenesení
identického či ekvivalentního řešení z příbuzné oblasti je pro odborníka nasnadě, nemusí
tomu tak však být u oblastí odlehlých (navíc je-li napadenému řešení přiznána novost).
Nestačí proto pouhé tvrzení, že jde o příbuznou oblast.
4) Byl naprosto pominut důkaz předložený majitelem patentu v rámci rozkladového
řízení – Protokol o zkoušce Strojírenského zkušebního ústavu. Úřad nemůže jako irelevantní
důkaz pominout stanovisko státní zkušebny vypovídající o splnění technických parametrů
výrobku, jehož se majitel patentu dovolává jako důkazu o rozdílnosti svého upínacího řešení
oproti namítacímu materiálu a o vyšších účincích svého řešení. I přenesení je schopné
ochrany, vykazuje-li v nové oblasti nový nebo vyšší účinek. Jestliže žalovaný dospěl
k závěru, že jde o přenesení z jedné blízké oblasti techniky do oblasti jiné, bylo nutno
vypořádat se s předloženým protokolem o zkoušce, jímž byla tvrzena jednak odlišnost obou
řešení, a především vyššího účinku řešení napadeného patentu. Majitel patentu má právo
v řízení o zrušení patentu prokázat, že napadené řešení má kvalitativně nové či vyšší účinky
oproti namítacímu řešení. Soud rovněž připomněl, že i zde platí ustanovení správního řádu
o dokazování.
III.
Rozhodnutím ze dne 30. 4. 2002, zn. PV 1992-89, předseda Úřadu průmyslového
vlastnictví rozklad zamítl a napadené rozhodnutí o zrušení patentu ze dne 23. 5. 1997 potvrdil.
Předseda porovnal na základě obsahu spisů napadené a namítané řešení a konstatoval,
že z něj „zcela jasně vyplývá“, že na víceúčelovou rukojeť pro upnutí trnu podle napadeného
patentu byla přenesena známá konstrukce, tj. že mezi vnějším prstencovým kuželem
a vnějším obvodovým závitem bylo vytvořeno obvodové vybrání. Přenesení známé
konstrukce na jiný výrobek se nepovažuje za výsledek vynálezecké činnosti v případě,
že vyplývá pro odborníka zřejmým způsobem ze stavu techniky a nejde nad rámec poznatků,
které zřejmým způsobem ze stavu techniky vyplývají. Závěr, že řešení napadeného patentu
vyplývalo pro odborníka zřejmým způsobem ze stavu techniky, dokazuje řešení z britské
patentové přihlášky č. 2176862, u kterého je rovněž dosahována axiální deformace vnitřní
stěny dutiny, i když to zde není výslovně uvedeno. Pokud by konstruktér hrdlového spoje
pro trubkové konstrukce z namítané britské přihlášky nepožadoval, aby po utažení převlečné
matice došlo k axiální deformaci vnitřní stěny dutiny, nenavrhl by v místech mezi vnějším
prstencovým kuželem a vnějším obvodovým závitem obvodové vybrání. Jak je totiž každému
průměrnému odborníkovi dobře známo, jakékoli obvodové vybrání či zářez na tělese
představuje pevnostně nevýhodný prvek, v němž dochází při silovém namáhání tělesa
ke koncentraci napětí a vzniku oblasti složité napjatosti, ve které dochází dříve či později
k porušení tělesa. Nelze proto pochybovat o tom, že záměrem konstruktéra u namítané
přihlášky bylo docílit axiální deformace vnitřní stěny dutiny, a nikoli její neúčelné zeslabení.
Pochybnost žalobce, zda toto zeslabení představuje záměrnou konstrukční úpravu,
je vzhledem k vyobrazení v britské patentové přihlášce nedůvodná. Předseda rovněž odmítl
tvrzení, že obvodové vybrání musí být souvislé, neboť takto není jednak v patentových
nárocích napadeného patentu popsáno, a jednak to nelze dovozovat ani z účinku axiální
deformace.
Předseda dále odmítl tvrzení, že u namítané přihlášky se jedná o zcela odlehlou oblast
techniky. Jde naopak o blízký stav techniky, což se v rozhodnutí dovozuje z toho,
že odpovídající řešení je nutno hledat jak v oblasti techniky zahrnující upotřebitelnost daného
předmětu (víceúčelová rukojeť), tak jeho funkčnost (spojení a upevnění). To potvrzuje řada
spisů, zařazených podle mezinárodního třídění jak do tř. B 25 G (rukojeti ručního nářadí),
tak do třídy F 16 (zařízení pro spojování a upevňování konstrukčních prvků), tj. do třídy,
do které byla zařazena i namítaná britská přihláška.
Ohledně práva na úpravu patentových nároků konstatoval předseda totéž,
co v předchozím řízení o rozkladu.
S protokolem vypracovaným Strojírenským zkušebním ústavem se předseda vypořádal
tím, že jeho část ocitoval a konstatoval, že „dané hodnocení, v y j ádř e né v šesti strojem
psaných ř ádc í c h, je zcela obecné a nekonkrétní, ne boť není blíže specifikováno,
v č e m je a v čem není princip upínání obdobný a v č e m je a v č e m není provedení shodné,
a jako k takovému bylo k němu př i hl é dnut o“. Ke zjištění, že při působení síly F = 500 N
po dobu jedné minuty nedošlo k uvolnění spojení mezi ocílkou a rukojetí, poznamenal,
že podstatnými jsou pouze nové vlastnosti; ty však nebyly u řešení podle napadeného patentu
zjištěny.
IV.
Rozhodnutí ze dne 30. 4. 2002 napadl žalobce u Vrchního soudu v Praze žalobou,
došlou dne 17. 7. 2002.
V žalobě žalobce jednak namítal, že správní orgán nerespektoval závazný právní názor
soudu, jednak že napadené rozhodnutí je v rozporu se skutečným hmotněprávním stavem,
a v důsledku toho v rozporu s elementárními ustanoveními správního řádu (§3 odst. 1 a 4),
a patentového zákona.
Žalobce upozornil na to, že už v předešlé žalobě a ve správním řízení napadal
především tvrzení žalovaného, že namítací britská přihláška představuje blízký stav techniky,
s nímž je odborník z daného oboru obeznámen a který je proto rozhodný pro posouzení,
zda řešení podle žalobcova patentu splňuje podmínku vynálezecké činnosti. Poukázal
též na rozhodnutí stížnostního senátu Evropského patentového úřadu č. j. T 176/84 1986.50,
v němž se konstatuje, že „není dův odu, pr oč by m ě l odborník hledat odpovídající ře šení
v odlehlé oblasti techniky“. Žalovaný v soudním řízení před Vrchním soudem v Praze
neprokázal svá tvrzení o údajné blízkosti výrobního oboru ručních a brusných nástrojů,
v nichž působí žalobce, s oborem spojovacích prostředků pro hadice a potrubí, do něhož
spadá žalobcem namítaný materiál ve formě britské patentové přihlášky. To potvrzují i právní
závěry obsažené ve zrušovacím rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které žalobce v žalobě
korektně ocitoval.
Žalovaný ze závazného právního názoru vrchního soudu nevyvodil odpovídající
důsledky, a obchází je dodatečně vykonstruovanou a zjevně tendenční rešeršní metodikou,
které předtím ani při úplném průzkumu žalobcovy patentové přihlášky, ani ve zrušovacím
řízení nepoužil. Žalovaný fiktivně zařazuje předmět patentu žalobce do stejné sekce, třídy
a podtřídy shodné s namítací britskou přihláškou, a to v rozporu s výsledkem úplného
průzkumu žalobcovy patentové přihlášky a s na ní uvedenými. Podle této rešeršní úvahy
se podstatné znaky patentovaného řešení vztahují jak na jeho funkci, tak i na jeho použití.
Funkci víceúčelové rukojeti přitom žalovaný nesprávně označuje jako „spojení a upevnění“,
což jsou funkce, které patří pod sekci F 16 a podtřídy B mezinárodního patentového třídění,
kam patří i namítací britská přihláška. Znak použití (víceúčelovost rukojeti), ponechává
žalovaný v sekci B, třídě 25, podtřídě G. V důsledku toho má žalovaný za prokázané, že nejde
o odlehlou oblast techniky, nýbrž o oblast blízkou, v důsledku čehož se napadený patent
nezakládá na vynálezecké činnosti. Žalobce se s tímto závěrem neztotožnil, neboť brusný trn
není a ani nesmí být pevně spojen a upevněn, nýbrž musí být vyjímatelně v rukojeti upnut
a utažen, což spadá pod sekci B, třídu 25, podtřídu G, skupinu 3 a podskupinu 20, a nikoliv
do sekce F, třídy 16 a podtřídy B mezinárodního patentového třídění, jak tvrdí žalovaný.
Technické prostředky, které se zařazují do žalovaným označené třídy, představují pevný
konstrukční spoj a funkci žalobcova vyjímatelného uložení zjevně nevystihují. Rešeršní
metodiku použitou ad hoc až ve druhém zamítnutí žalobcova rozkladu ostatně přesvědčivě
vyvrací výsledky úplného průzkumu žalobcovy patentové přihlášky.
Z úplného průzkumu žalobcovy patentové přihlášky je patrné, že tuto rešeršní
metodiku nepoužily pro řešení rukojetí obdobná s žalobcovým ani průzkumové instance
zahraničních patentových úřadů. Všechny tři zjištěné zahraniční spisy jsou zatříděny do sekce
B třídy 25 a podtřídy G, shodně s žalobcovým patentem; žádný z nich není zatříděn do sekce
F a podtřídy B. Naopak francouzská patentová přihláška obsahuje kromě základního zatřídění
shodného s žalobcovým patentem i souběžné zatřídění do sekce A, třídy 46, podtřídy B
a skupiny 5/00, které lze důvodně označit za blízkou oblast,
Poukazuje-li žalovaný na spis č. 5348415, zatříděný do sekce B 25 G 3/20
a F 16 B 7/10, pak se tím nic k věci neprokazuje, neboť namítací britská přihláška do sekce B
třídy 25 a podtřídy G vůbec zařazena není.
Žalobce dále namítl, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádal
s protokolem státní zkušebny Strojírenského zkušebního ústavu, jak mu uložil vrchní soud
ve zrušovacím rozhodnutí. Z tohoto posudku přitom zcela jasné vyplývá, že řešení podle
namítací britské přihlášky není s předmětem žalobcova řešení zcela shodné a pro své odlišné
řešení je pro účel sledovaný žalobcovým vynálezem nežádoucí a tedy nepoužitelné;
to odlišnost obou řešení potvrzuje a vyvrací tvrzení o přenesení tohoto řešení na žalobcův
vynález.
Je-li technické řešení nové (což potvrdil i žalovaný u soudu) a vůči jinému
analogickému řešení se projevuje vyšším, zejména technickým účinkem, který pro odborníka
nevyplývá zřejmým způsobem ze stavu techniky – jmenovitě z namítací britské přihlášky –,
nelze žalobcově technickému řešení rukojeti vytknout nesplnění podmínky vynálezecké
činnosti. Soud při posouzení vyššího technického účinku může vycházet z odborného
posudku (tento vyšší účinek z něj zjevně vyplývá). V případě, že omezená jurisdikce
s přihlédnutím k doloženému posudku přímé rozhodnutí ve věci neumožňuje (pozn. soudu:
žaloba byla podána před nabytím účinnosti s. ř. s.), žalobce navrhuje přibrání odborné
technické instituce do řízení podle §127 odst. 2 o. s. ř., a to ke znaleckému posouzení otázek
konstrukční odlišnosti a vyššího technického účinku žalobcova řešení ve vztahu k namítacímu
materiálu. Žalobce dále navrhl výslech svědka Ing. J. K., který prováděl úplný průzkum
žalobcovy patentové přihlášky včetně jejího patentového zatřídění, a který v průzkumovém
řízení citoval k patentové přihlášce žalobce i podstatnou analogickou zahraniční patentovou
literaturu. Pro tuto procesní alternativu žalobce dále podal důkladný rozbor konstrukčních
odlišností obou řešení.
Žalobce uzavřel, že žalovaným tvrzená shodnost předmětu namítací britské přihlášky
s řešením podle žalobcova patentu nebyla prokázána a že důvody pro zrušení patentu
jsou vykonstruovány v rozporu se skutečným stavem. Navrhl proto, aby soud zrušil
rozhodnutí o rozkladu i jemu předcházející rozhodnutí prvoinstanční a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení, jakož i přiznal žalobci náklady řízení. Pro případ, že by žaloba byla
projednána podle nové úpravy správního soudnictví, navrhl, aby soud jednak zrušil
rozhodnutí o rozkladu, a jednak aby zamítl návrh na zrušení žalobcova patentu
jako nedůvodný, a rovněž aby mu soud přiznal náhradu nákladů řízení.
V.
Žalovaný ve vyjádření došlém soudu dne 6. 11. 2002 uvedl, že žaloba je nedůvodná.
Odmítl námitku, že nerespektoval právní názor vrchního soudu. Napadené a namítané
řešení nepředstavují odlehlou oblast techniky; předmět patentu souvisí jak s třídou 25,
tak s třídou 16. Podle čl. 4 Štrasburské dohody o mezinárodním třídění ze dne 21. 3. 1991
má třídění jen administrativní charakter, a proto nemá mj. vliv na stanovení příbuzných
oblastí. Mezi třídami a příbuznými oblastmi neexistuje přesná shoda.
Žalovaný měl rovněž zato, že se velmi podrobně vypořádal s otázkou přenesení řešení
z jedné oblasti techniky do oblasti jiné.
Nesouhlasil rovněž s tvrzením, že v novém rozhodnutí pominul protokol o zkoušce
Strojírenského zkušebního ústavu. Konstatoval, že „žalovaný v novém rozhodnutí
důk az prozkoumal a konstatoval, že obsahuje st ručné hodnocení s oz nač e ní m
„informativní posouzení“, které je zcela obecné a nekonkrétní, ne boť není blíže specifikováno,
v č e m je a v č e m není princip upínání podobný a v č e m je a v č e m není provedení shodné.
Na z ák l adě zkoumání a vyhodnocení výše př e dl ož e né ho dokumentu k ně m u nebylo
př i hl é dnut o.“ K tomu žalovaný podotkl, že znalecký posudek si neobstaral proto,
že pracovníci, kteří pro předsedu rozhodnutí připravovali, jsou sami o sobě nejen odborníky
v příslušné vědní oblasti, ale tuto vědní oblast překračují o znalosti patentového inženýrství.
Řada otázek, které by proto v soudním řízení musely být dokazovány za pomoci znaleckých
posudků, nebývá v řízení o udělení patentu či ve zrušovacím řízení předmětem dokazování
proto, že dotyčnou problematiku zná Úřad ze své činnosti a je v jeho výlučné působnosti.
S námitkou, že rozhodnutí je v rozporu se skutečným hmotněprávní stavem žalovaný
poukázal na rozhodnutí vrchního soudu, které se k nim vyjádřilo buď odmítavě
nebo je nezmínilo vůbec, v důsledku čehož má žalovaný zato, že je shledalo nedůvodnými.
Z těchto důvodů navrhl zamítnutí žaloby.
VI.
Protože věc neskončil Vrchní soud v Praze do 31. 12. 2002, postoupil ji dle ustanovení
§132 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyššímu
správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního
soudního řádu správního – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 23. 6. 2003, č. j. 6 A 93/2002 - 54, žalobu
odmítl s poukazem na §46 odst. 2 a §68 písm. b) s. ř. s.
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, k návrhu Obvodního soudu pro Prahu 6 usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 6. 2003, č. j. 6 A 93/2002 - 54, zrušil. Zároveň vyslovil, že „příslušný“ vydat
rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne
30. 4. 2002, zn. PV 199289, ve věci zrušení patentu, o názvu „V. r. p. u. t.“, je soud ve
správním soudnictví.
VII.
Na výzvu Nejvyššího správního soudu žalobce ve vyjádření došlém soudu 22. 8. 2005
označil jako osobu zúčastněnou na řízení U. R., který podal návrh na zrušení žalobcova
patentu. U. R. se však k výzvě soudu, zda bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na
řízení, nevyjádřil (viz §34 odst. 2 s. ř. s.); v souladu s tím Nejvyšší správní soud s ním jako s
osobou zúčastněnou na řízení nejednal.
Co se týče důkazů, které mají být provedeny, navrhl žalobce provést všechny důkazy,
které označil ve svých podáních k Nejvyššímu správnímu soudu, Vrchnímu soudu v Praze,
jakož i Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Zejména pak výslech JUDr. Z. T., bývalého zástupce
žalobce, který „se může vyjádřit ke způsobu vedení řízení žalovaným, jakož i k provedení
jednotlivých důkazů a jejich hodnocení“, a „účastenský výslech zástupce žalobce, který se
rovněž může vyjádřit k otázce patentovatelnosti, způsobu vedení řízení žalovaným a procesní
konformity provádění jednotlivých důkazů“.
VIII.
Žalovaný ve vyjádření došlém soudu dne 2. 9. 2005 popřel tvrzení žalobce, že ve třídě
F 16 B jsou zařazeny jenom pevné konstrukční spoje. Dále se zabýval rozborem posuzování
stavu techniky z hlediska funkce a použití předmětu patentu s tím, že funkce upnutí a utažení
je obdobná funkci spojení a upnutí. Odmítl, že by z protokolu zkušebny Strojírenského
zkušebního ústavu vyplývalo, že odlišnost v provedení namítaného patentu by způsobovala
jeho nepoužitelnost pro cíl sledovaný žalobcovým vynálezem. Z tohoto protokolu nelze
ani dovodit vyšší technický účinek žalobcova řešení. Konečně podle žalovaného k axiální
deformaci dochází i u britského vynálezu, ač to není výslovně uvedeno. Řešení
podle napadeného patentu zcela jasně vyplývá ze stavu techniky způsobem pro odborníka
zřejmým, takže nepředstavuje výsledek vynálezecké činnosti. Proto navrhl, aby soud žalobu
zamítl.
IX.
Žalobce v replice doručené soudu dne 30. 6. 2006 polemizoval se závěry žalovaného
ohledně otázky, zda starší britská přihláška č. 2176862 představuje blízký stav techniky,
s nímž má být odborník v oboru seznámen. Trval rovněž na tom, že funkce spojení a upevnění
jsou odlišné od vyjímatelného upnutí a utažení. Žalobce se rovněž domníval, že bylo
povinností žalovaného zabývat se posudkem státní zkušebny Strojírenského zkušebního
ústavu; konstatování žalovaného o obecnosti hodnocení zkušebního ústavu nepovažuje
žalobce za dostatečné. Závěrem poukázal na vázanost právním názorem soudu a setrval
na podané žalobě.
X.
Žaloba je důvodná.
První žalobní námitka se týkala nerespektování závazného právního názoru vrchního
soudu.
Vázanost správního orgánu právním názorem soudu vyplývá ze samotné podstaty
kasačního rozhodnutí. V procesním právu platném do 31. 12. 2002 ji výslovně stanovoval
§250j odst. 3 o. s. ř., jakož i §250r téhož předpisu; v soudním řádu správním vyjadřuje
totéž §78 odst. 5. Povinnost řídit se závazným právním názorem soudu je procesní – nikoliv
hmotněprávní – povinností (vyplývá z procesního vztahu založeného pravomocným soudním
rozhodnutí, jenž přetrvává existenci soudního řízení). Její porušení je proto vadou řízení,
která z povahy věci je sama o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí podle
§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Co se týče rozsahu vázanosti správního orgánu právními názory
soudu, pak platí, že správní orgán je vázán nejen tím právním názorem, který byl důvodem
kasace, ale i ostatními právními názory v rozhodnutí vyslovenými. Tato vázanost může být
zásadně prolomena pouze v důsledku nových skutkových zjištění nebo při změně právní
úpravy.
Co se týče právního názoru shora uvedeného ad II. 3), podle něhož nestačí pouhé
tvrzení, že řešení napadené a namítací řešení představují shodnou oblast techniky,
ale že je nutno (vzhledem k tomu, že podle žalovaného jde o pouhé přenesení) odpovědět,
zda jde o blízké oblasti a v jaké míře, dospěl soud k závěru, že jej předseda v napadeném
rozhodnutí respektoval. Úvahy, zda jde o pouhé přenesení známé konstrukce, a zda řešení
vyplývá pro odborníka zřejmým způsobem ze stavu techniky, představují v napadeném
rozhodnutí naprosto převažující díl argumentační části. Z tohoto hlediska nelze mít zato,
že by závazný právní názor soudu nebyl respektován.
Vrchní soud v Praze napadenému rozhodnutí ovšem vytkl i to [ad II. 2)], že nemůže
sám o sobě obstát právní názor, podle něhož není podstatné zatřídění namítacího materiálu
podle mezinárodního patentového třídění; rozhodnutí nezodpovídá na otázku, co je blízkým
stavem techniky a nevyvrací argumenty žalobce, proč namítané řešení nebylo nalezeno
již při rešerši či úplném průzkumu. Závěr o eventuálním blízkém stavu techniky je třeba
tím spíše odůvodnit, pokud se zatřídění podle mezinárodního třídění zcela liší.
Námitka nerespektování tohoto právního názoru je důvodná, neboť napadené
rozhodnutí se předestřenými otázkami vůbec nezabývá. V prvé řadě se zcela vyhnulo tomu,
že britské namítací řešení spadá v systému mezinárodního patentového třídění do zcela jiného
oddílu (sekce), třídy, podtřídy a skupiny, než řešení chráněné napadeným patentem.
S ohledem na povahu jakéhokoliv systémového třídění přitom nelze tuto otázku považovat
za nepodstatnou: každý systém je ze své povahy uspořádaný podle určitých jednotných
kritérií (jinak by nebylo možno o systému ani hovořit). Systém se podle těchto hledisek
dále diferencuje na subsystémy, a ty zase na subsystémy nižšího řádu, a to až na nejnižší
(elementární) úroveň třídění. Platí, že prvky jednoho subsystému se vyznačují takovými
znaky, které jsou pro ně všechny na jedné straně společné (a proto odůvodňují jejich společné
zařazení do jednoho subsystému), na druhé straně je odlišují od jiných subsystémů
téže úrovně třídění. Tato charakteristika plně dopadá i na systém mezinárodního patentového
třídění, zakládající se na Štrasburské dohodě o mezinárodním patentovém třídění ze dne
24. 3. 1971, vyhlášené pod č. 110/1978 Sb., ve znění vyhlášky č. 86/1985 Sb. Tato dohoda
rozeznává na prvé úrovni třídění sedm sekcí (A – lidské potřeby, B – průmyslové techniky;
doprava, C – chemie hutnictví, D – textil; papír, E – stavebnictví, F – mechanika; osvětlování;
topení; zbraně; práce s trhavinami, G – fyzika, H – elektřina), které se dále postupně člení
na několik nižších úrovní třídění. Vzhledem k tomu, že u třídění se nutně postupuje
od obecného ke zvláštnímu, jak na to již zcela správně poukázal vrchní soud, a že při tomto
postupu jsou rozhodnými vnitřní podstata vynálezů, jejich funkce nebo způsob jejich použití
či využití, je zřejmé, že vynálezy zařazené do téže sekce se nutně vyznačují určitou shodnou
vnitřní podstatou, funkcemi či způsobem použití nebo využití. Jsou-li naopak zařazeny
do sekcí odlišných, znamená to, že u nich taková shoda neexistuje. V souzené věci byly
namítací a napadená přihláška sice zařazeny ve shodné sekci B (průmyslové techniky;
doprava), ovšem další klasifikace je již odlišná: to platí jak pro třídy (u napadené přihlášky
B 25, tj. pod rubriku tváření zařazená třída ruční nástroje, přenosné mechanicky poháněné
nástroje, rukojeti pro nářadí, vybavení dílen, manipulátory; zatímco u namítací přihlášky
pod rubriku doprava zařazená třída B 65 – doprava, balení, skladování, manipulace s tenkými
nebo vláknitými materiály), tak pochopitelně i pro dále následující klasifikaci. Nejsou-li
ani třídy, v nichž jsou napadené vynálezy zařazeny, shodné, a patentový úřad je přesto
toho názoru, že – navzdory zatřídění výrobku v systému mezinárodního patentového
třídění - pocházejí z příbuzných technických oblastí, je nutno, aby ve svém rozhodnutí jednak
obecně vymezil, jaké technické oblasti se považují za blízké, a jaké za vzdálené, aby pod tuto
úvahu podřadil konkrétní případ, a konečně aby vyložil, proč dle jeho názoru blízké technické
oblasti nejsou zařazeny pod stejnou třídu v systému mezinárodního patentového třídění.
Odvolává-li se napadené rozhodnutí pouze na funkci a použití výrobků a příkladmo
na patentové spisy s danou věcí nesouvisející, jde o argumentaci zcela nedostatečnou.
Nejenže se tím nevysvětluje blízkost obou řešení, ale opětovně se tím ani nevyvrací
argumenty snesené žalobcem, proč tato řešení nebyla nalezena již při rešerši nebo při úplném
průzkumu. Je tedy nepochybné, že napadené rozhodnutí v tomto směru nerespektovalo
závazný právní názor, vyslovený Vrchním soudem v Praze v jeho zrušovacím rozhodnutí.
Naznačený postup, kdy Úřad průmyslového vlastnictví ve svém rozhodnutí nejprve
obecně vymezí, jaké technické oblasti považuje za blízké, a teprve poté tyto obecné úvahy
aplikuje na konkrétní případ, je zcela nezbytný. V demokratickém právním státě jeho nutnost
vyplývá z principů rovnosti, právní jistoty a ze zákazu libovůle v rozhodovací činnosti
správních orgánů. Z principu rovnosti se podává požadavek, aby správní orgán o obdobných
věcech rozhodoval obdobně, a o různých věcech naopak různě. Jestliže v případech,
jež jsou obdobné, rozhoduje různě, signalizuje tato nejednotnost a rozpornost jeho
rozhodnutí – v právním státě reprobovanou – libovůli, a narušuje tím i důvěru v právní řád
u osob, o jejichž právech a povinnostech rozhoduje. Tyto osoby totiž důvodně předpokládají
a očekávají stabilitu rozhodovací činnosti, tj. že jednou zaujatý právní názor nebude svévolně
a nahodile měněn. Je-li správní orgán nucen provést obecný výklad konkrétní otázky, a teprve
potom jej aplikovat na konkrétní stav, je snadno ověřitelné jednak to, zda v obecné rovině
nemění účelově svá stanoviska, a jednak lze též snadno posoudit, zda kvalifikace konkrétního
případu je věcně správná.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že vzhledem ke způsobu, jakým se napadené
rozhodnutí vypořádalo s protokolem o zkoušce Strojírenského zkušebního ústavu, nedodrželo
ani závazný právní názor soudu ohledně této otázky. Vrchní soud ve svém kasačním
rozhodnutí připomněl, že Úřad průmyslového vlastnictví nemůže jako irelevantní důkaz
pominout stanovisko státní zkušebny vypovídající o splnění technických parametrů výrobku,
jehož se majitel patentu dovolává jako důkazu o rozdílnosti svého upínacího řešení oproti
namítacímu materiálu a o vyšších účincích svého řešení. Byl-li žalovaný opačného názoru,
měl se s protokolem - jímž byla tvrzena jednak odlišnost obou řešení, a především vyšší
účinek řešení napadeného patentu - vypořádat. Soud vyzdvihl, že i zde platí ustanovení
správního řádu o dokazování. Majitel patentu má právo v řízení o zrušení patentu prokázat,
že napadené řešení má kvalitativně nové či vyšší účinky oproti namítacímu řešení.
Uvedené úvahy Vrchního soudu v Praze jsou zcela správné a Nejvyšší správní soud
se s nimi ztotožňuje. Podle §63 odst. 1 patentového zákona, ve znění účinném ke dni vydání
napadeného rozhodnutí, platí pro řízení před Úřadem obecné předpisy o správním řízení
s odchylkami uvedenými v zákoně a s výjimkou ustanovení o přerušení řízení, o čestném
prohlášení, o lhůtách pro rozhodnutí a o opatření proti nečinnosti. Důkazem z opaku
lze dovodit, že krom právě uvedených výjimek se ostatní ustanovení správního řádu použijí,
a to včetně ustanovení týkajících se dokazování. Tato pravidla nejsou přitom nijak
modifikovaná, tím spíše nikoliv tak, že by omezovala procesní práva majitele patentu
předkládat důkazní návrhy, a že by zbavovala Úřad povinnosti se s těmito návrhy vypořádat.
Vyslovil-li vrchní soud závazný právní názor, podle něhož v dalším řízení bude
zapotřebí vypořádat se s protokolem o zkoušce, pak tím v žádném případě neměl na mysli,
že jej předseda Úřadu ve svém rozhodnutí paušálně odsoudí jako obecný a nekonkrétní s tím,
že „jako k takovému bylo k ně m u př i hl é dnut o“. V této souvislosti je nutno poznamenat,
že ve vyjádření k žalobě se naopak tvrdí, že „na z ák l adě zkoumání a vyhodnocení výše
př e dl ož e né ho dokumentu nebylo k ně m u v rozhodnutí př i hl é dnut o“. I tato protichůdná tvrzení
svědčí o faktu nepochopení problematiky procesního dokazování; druhé přitom pravdivěji
vyjadřuje fakt, že žalovaný význam protokolu státní zkušebny zcela marginalizoval.
Bylo již řečeno, že je právem majitele patentu prokazovat, že jím navrhované řešení
je odlišné, případně že se vyznačuje vyšším účinkem než řešení namítané. V daném případě
žalobce k prokázání těchto skutečností navrhl protokol o zkoušce Strojírenského zkušebního
ústavu. O tom, zda bude či nebude určitý důkaz proveden, rozhoduje správní orgán; v tomto
rozhodování však není zcela svobodný, neboť je naprosto nepřijatelné, aby odmítl provedení
takového důkazu, jejž účastník navrhl k prokázání skutečností rozhodných pro výsledek
řízení, a to za situace, kdy ohledně týchž skutečností žádné dokazování prováděno nebylo.
Jinak řečeno, v daném řízení o zrušení patentu bylo povinností předsedy Úřadu provést důkaz
protokolem o zkoušce Strojírenského zkušebního ústavu. Zjištění, která z něj vyplývají,
lze potom doplnit, upřesnit či naopak vyvrátit pouze dalším dokazováním; je v rozporu
s principy spravedlivého procesu, pokud správní orgán taková zjištění pouze odmítne, veden
úvahou, že „pracovníci Ú řadu, k t eří př i pr av ov al i rozhodnutí p ř e ds e dy , jsou sami o s obě
odborníky“ a v důsledku toho „ ř ada otázek, které by v soudním ř ízen í musely být jinak
dokazovány např . za pomoci znaleckých pos ud k ů, nebývá př e dm ě t e m dokazování ve výše
uvedených řízeních z toho dův odu, že dot y č nou problematiku zná Ú řad ze své úř e dní č i nnos t i
a je v jeho v ý l uč né půs obnos t i “, jak se praví ve vyjádření k žalobě. Důsledkem takového
postoje potom může být to, že účastník řízení bude navrhovat k prokázání svých tvrzení
důkazní prostředky, a správní orgán je bude odmítat provést s poukazem na fakt, že disponuje
týmem odborníků, kteří zastávají opačný názor než žalobce, a přitom tyto názory nebudou
mít jakýkoliv podklad v dokazování (odmítnutí přitom nemusí mít výslovnou podobu,
jako tomu je v souzené věci). Takový závěr je sám o sobě absurdní, a proto je nutno
jej odmítnout. Krom toho zbavuje účastníka řízení reálné možnosti skutkově argumentovat
a předkládat ke svým tvrzením důkazy, resp. zbavuje tato procesní práva jejich jakéhokoliv
skutečného obsahu.
Lze tedy uzavřít, že bylo povinností předsedy v rámci řízení o rozkladu provést důkaz
zkušebním protokolem Strojírenského zkušebního ústavu; tato povinnost vyplývala nejenom
ze závazného právního názoru soudu, ale též z principů spravedlivého procesu. Pokud
existovala pochybnost o správnosti zjištění z toho vyplývajících, bylo možné tyto pochybnosti
vyvrátit či novou skutkovou verzi naopak nastolit pouze na základě dokazování, a nikoliv
na základě dokazováním nepodložených vlastních úvah.
Lze tedy uzavřít tak, že předseda Úřadu průmyslového vlastnictví v řízení o rozkladu
nerespektoval závazný právní názor vyslovený ve zrušovacím rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze. Tím zatížil řízení podstatnou vadou ve smyslu §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.,
jež je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu
řízení. S ohledem na dosavadní průběh řízení Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v tomto
dalším řízení se plně uplatní vázanost právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí
(§78 odst. 5 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí pro vady
řízení, nenařizoval v souladu s §76 odst. 1 s. ř. s. ve věci jednání.
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí
pro nerespektování závazného právního názoru, se nelze zabývat dalšími námitkami,
a ani není na místě provedení důkazů, které žalobce navrhl. Na rozdíl od stavu před 1. 1. 2003
sice omezení přezkumné činnosti, jak je formuloval ve svém kasačním rozhodnutí vrchní
soud, již za současné právní úpravy neplatí: soudní řád správní pro řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu výslovně předvídá provádění dokazování (§77). Na straně druhé
však z §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. vyplývá i rozsah dokazování v tomto řízení: pokud
je skutkový stav zjištěný správním orgánem natolik nedostatečný, že je zapotřebí provést
dokazování rozsáhlé nebo zásadní, nebude je již provádět správní soud, ale správní orgán,
jemuž bude věc – po kasačním nálezu soudu – z tohoto důvodu vrácena. Zjištění,
zda žalobcovo řešení je odlišné nebo zda se vyznačuje vyššími účinky, než řešení namítané,
představuje zásadní doplnění skutkového stavu, a nepřísluší proto soudu, ale bude nutno
jej provést v samotném správním řízení. Ve správním soudnictví by – v souladu s jeho
přezkumnou povahou – bylo možno takové dokazování v souladu s §77 s. ř. s. doplnit;
chybí-li však dokazování ve správním řízení vůbec, jako v dané věci, není ani co doplňovat,
a nelze než napadené rozhodnutí zrušit.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci, který měl
ve věci úspěch, soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 4650 Kč,
a to za soudního poplatek ve výši 1000 Kč a odměnu za zastupování ve výši 3650 Kč
(odměna 3500 Kč podle §11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění relevantním podle
čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb., a náhrada hotových výdajů 2x 75 Kč podle §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění rozhodném podle čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.).
Žalovanému právo na náhradu nákladů nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu