ECLI:CZ:NSS:2006:6.ADS.41.2005
sp. zn. 6 Ads 9/2005 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: K. N., zastoupen JUDr. Svatavou Míčkovou, advokátkou, se sídlem Palackého 11,
Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10.
2004, č. j. 41 Cad 94/2004 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaná ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni, advokátce JUDr. Svatavě Míčkové, se sídlem Palackého 11,
Brno, se odměna za zastupování určuj e částkou 773,50 Kč; odměna bude
vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního
soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností shora označen rozsudek
krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba vůči rozhodnutí žalované ze dne
29. 6. 2004, č. X; tímto rozhodnutím žalované byla zamítnuta stěžovatelova žádost o plný
invalidní důchod pro nesplnění podmínek podle §38 zákona č. 166/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, neboť stěžovatel není plně invalidní.
Stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na postižení očí, přičemž uvádí, že při ztrátě
vidění jednoho oka je možný pokles schopnosti výdělečné činnosti až o 35 %, přičemž
stěžovatel je na pravé oko slepý a na levé oko se vidění stále zhoršuje až po nynější 4 dioptrie.
Je přesvědčen, že jen na postižení očí má nárok na částečný invalidní důchod. Dále se ptá,
jak byla v celkovém posouzení zhodnocena jeho další zdravotní postižení, domnívá se,
že nijak. Dále v kasační stížnosti popisuje zdravotní potíže v oblasti páteře, s křečovými
žilami, ušními šelesty a onemocněním prostaty. Tvrdí, že jeho zdravotní stav je vážný a velice
špatný a není žádná ani malá naděje na vyléčení nebo částečné zlepšení. O plný invalidní
důchod stěžovatel žádal již dvakrát, v roce 1998 a 2000, neúspěšně. Již před šesti lety v roce
1998 byl pokles schopnosti výdělečné činnosti hodnocen na úrovni 30 %, stěžovateli tedy
není jasné, jak je možné, že tento stav přetrvává i po šesti letech. V doplnění kasační stížnosti
ustanovenou advokátkou pak stěžovatel namítá, že nebyl poučen v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalované, že za zákonem předvídaných okolností může podat návrh na ustanovení
zástupce soudem. Pokud by v tomto smyslu poučen byl, o ustanovení zástupce by žádal,
přičemž ten by jistě žádal o doplnění dokazování znaleckým posudkem, což stěžovatel sám
nebyl schopen navrhnout. Znalecký posudek by jistě byl pro stěžovatele příznivý. Posudek
posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, které je samo orgánem sociálního
zabezpečení, pro účely soudního řízení nemůže být přesvědčivým. Ve formuláři osvědčujícím
poměry stěžovatele pro účely ustanovení advokáta v řízení o kasační stížnosti stěžovatel
v závěru uvedl, že v červnu 2005 utrpěl mozkovou příhodu, ochrnutí na pravou polovinu těla.
Přiložil nález neurologické kontroly (MUDr. M. z 2. 11. 2005, Poliklinika P., privátní
neurologická ambulance) - stav regreduje, rp. Oxyphyllin a Anopyrin.
Žalovaná vyjádření ke kasační stížnosti nepodala.
Ze soudního a správního spisu plynou pro věc následující podstatná zjištění.
Stěžovatel žádal o plný invalidní důchod v minulosti již dvakrát, v roce 1998 a 2000,
předmětem sporu je nyní jeho žádost z roku 2004. Ze soudních spisů sp. zn. 32 Ca 14/99
a sp. zn. 32 Ca 213/2000 Krajského soudu v Brně Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel
podal podvakrát žádost o plný invalidní důchod, která byla zamítnuta, přičemž rozhodnutí
žalované bylo krajským soudem a posléze Vrchním soudem v Olomouci (k odvolání
stěžovatele) potvrzeno. Z hlediska skutkového se u stěžovatele jedná o dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav, jenž byl v roce 1999 posudkovou komisí ministerstva klasifikován jako
praktická slepota OD při degeneraci ret. et choriodeae myopica, lehká myopatie OS,
hypacusis percp. bill. levis cum tinitus aurium a varikosní komplex DKK bilat. bez trofických
defektů. V roce 2000 shledala posudková komise ministerstva, že souhrnem diagnoz
u stěžovatele jsou praktická slepota OD, lehká myopie OS, hypacusis cum tinitus aurium,
počínající varixy klidné bez trofických efektů, lumbalgie bez zn. kořenového dráždění
a hypertrofie prostaty.
V projednávané věci jde v rozmezí šesti let o třetí spor o přiznání plného invalidního
důchodu; lékař okresní správy sociálního zabezpečení hodnotil snížení schopnosti výdělečné
činnosti u stěžovatel na úrovni 25 %, přičemž za určující zdravotní postižení považoval oční
postižení, posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí hodnotila úroveň poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti 30 % podle též položky příslušného právního
předpisu, za současného přihlédnutí ke všem ostatním zdravotním postižením.
Krajský soud v Brně žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl, přičemž své rozhodnutí
opřel o Posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, podle něhož
zdravotní stav stěžovatele je sice dlouhodobě nepříznivý (na úrovni 30 %), ovšem nedosahuje
hodnot, jež předpisy o důchodové pojištění stanoví jako určující pro přiznání nároku na plný
invalidní důchod (66 %).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu vázán
rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 zákona č. 150/02 Sb., soudní řád
správní, dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel uplatňuje důvody definované s. ř. s. v §103 odst. 1 písm. d), tj. vadu řízení
před soudem spočívající ve vadách zjištění skutkového stavu věci a dále ve vadách postupu
soudu spočívajících zejména v absenci poučení o možnosti ustanovení zástupce pro řízení
soudem a dále v údajné nepřesvědčivosti důkazu podaného posudkovou komisí ministerstva.
Kasační stížnost není důvodná.
Nárok na plný invalidní důchod jako dávku důchodového pojištění podle §38 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se zakládá splněním dvou podmínek: existencí plné
invalidity a získáním potřebné doby pojištění. Plná invalidita je definována §39 cit. zákona
jako stav, kdy z důvodu nepříznivého zdravotního stavu poklesla schopnost soustavné
výdělečné činnosti nejméně o 66 %. Podle §39 odst. 2 cit. zákona se při určování poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti vychází ze zdravotního stavu doloženého výsledky
funkčních vyšetření a ze schopnosti pojištěnce vykonávat práce odpovídající zachovaným
schopnostem s přihlédnutím k výdělečným činnostem, které vykonával před tím,
než k takovému poklesu došlo, a k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem (přitom
se bere ohled, zda jde o postižení trvale ovlivňující schopnost soustavné výdělečné činnosti,
k adaptaci na zdravotní postižení a ke schopnosti rekvalifikace). Způsob posouzení
a procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stanoví vyhláška
č. 284/195 Sb., podle §6 cit. vyhlášky se poklesem schopnosti soustavné výdělečné činnosti
rozumí schopnost vlastní prací dosáhnout výdělek odpovídající tělesným, smyslovým
a duševním schopnostem pojištěnce. Procentní míry poklesu stanoví příloha č. 2 cit. vyhlášky.
Přitom se stanoví zdravotní postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivě zdravotního
stavu. Je-li těchto postižení více, hodnoty poklesu schopnosti výdělečné činnosti se nesčítají,
v tomto případě se určí, které postižení je rozhodující příčinou nepříznivého zdravotního stavu
a procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se stanoví podle tohoto
zdravotního postižení, a to se zřetelem i k závažnosti ostatních zdravotních postižení (§6
odst. 3 cit. vyhlášky).
Podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, Ministerstvo práce a sociálních věcí svými posudkovými komisemi posuzuje
zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního.
Podle §36 odst. 1 s. ř. s. mají účastníci v řízení rovné postavení, soud je povinen
poskytnout jim stejné možnosti k uplatnění jejich páv a poskytnout jim poučení o jejich
procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh
ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát.
Občanský soudní řád se podle §64 s. ř. s. použije v případě, že s. ř. s. nestanoví jinak,
a to v části prvé a třetí, v rozsahu přiměřeném.
Podle §71 s. ř. s. musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž je patrno, z jakých
důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné a jaké důkazy navrhuje
provést k prokázání svých tvrzení.
Stěžejní podmínkou pro vznik nároku na plný invalidní důchod je existence plné
invalidity; nepříznivý zdravotní stav zkoumají na prvém místě v řízení správním
před žalovanou lékaři okresních správ sociálního zabezpečení (§8 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). V řízení soudním krajský soud užívá
Posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, v souladu s možností, kterou
mu nabízí §4 odst. 2 cit.zákona č. 582/1991 Sb. Pokud takovýto posudek nevzbuzuje
pochybnosti v otázce jeho úplnosti a přesvědčivosti (úplností přitom lze shledávat takový
stav, kdy posudková komise vzala v potaz všechny dostupné lékařské nálezy ze všech
relevantních oblastí medicíny, zejména z hlediska namítaných nedostatků uváděných v řízení
stěžovatelem) a pokud jde o přesvědčivost, jde v zásadě o to, aby pro soud, který nemá
medicínské znalosti, byly závěry posudkové komise náležitě odůvodněny, pak není důvod
ustanovovat v tomto řízení znalce. Z hlediska organizačního lze jen poukázat na nález
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/95; i s. ř. s. umožňuje zjištění skutečného stavu věci
prováděním jiných důkazů než posudkem posudkové komise ministerstva – pokud ovšem
tento posudek splňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti, bývá důkazem stěžejním.
V posuzované věci je třeba v logice uplatněných námitek posoudit, zda stěžovatel
obdržel v řízení před krajským soudem potřebná poučení, dále, zda dokazování provedené
před krajským soudem respektovalo pravidla stanovená s. ř. s., a v konečném důsledku, zda
nebyla porušena pravidla řízení upravující zjištění skutkového stavu věci, zde poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti.
Nejvyšší správní soud především uvádí, že je nutno zásadně odlišit řízení o žalobě
a řízení o kasační stížnosti ve správním soudnictví. V řízení o kasační stížnosti se vyžaduje
povinné zastoupení advokátem, v řízení o žalobě nikoli; Nejvyšší správní soud již v minulosti
jednoznačně judikoval, že rozsah poučení o procesních právech je dán ustanovením §36
odst. 1 s. ř. s., jenž je úpravou, která se použije prvotně, aniž by bylo nutno užít úpravu §30
o. s. ř. Tyto dva procesní předpisy jsou ve vzájemném vztahu upraveném §64 s. ř. s., tedy,
o. s. ř. se užije přiměřeně jen tehdy, pokud úpravu neobsahuje s. ř. s. V posuzované věci
takovou úpravu obsahuje, přičemž je nutno opakovaně zdůraznit rozdíl mezi řízením o žalobě
a řízením o kasační stížnosti. V řízení žalobním se požadavek povinného zastoupení
advokátem nevyskytuje; stěžovatel o ustanovení zástupce (kterým by v řízení o žalobě vůbec
nemusel být advokát) nepožádal a potřeba ochrany práv stěžovatele v řízení žalobním nijak
nevyplynula. Stěžovatel formuloval náležitě žalobu, vystupoval řádně a způsobile
při nařízeném jednání; zde nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než poukázat jednak
na judikaturu zdejšího soudu, podle níž se rozsah poučovací povinnosti soudu o procesních
právech povinnostech poměřuje možnou újmou, která by mohla účastníka řízení postihnout
(srov. rozsudek ze dne 14. 4. 2005, č. j. 6 Ads 13/20004 - 20, publ. pod č. 616/2005 Sb.
NSS)., jednak na judikaturu Ústavního soudu, jenž poukázal na skutečnost, že poučení
udělená soudem nesmí zmenšit odpovědnost účastníka řízení za jeho procesní postup, včetně
odpovědnosti za to, zda v řízení vystupuje sám nebo za pomoci zástupce, včetně vlastní
odpovědnosti za jeho volbu (srov. nález ÚS ze dne 19. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 104/96). Pokud
v řízení o žalobě stěžovatel formuloval žalobní body, a v řízení vystupoval, aniž by jakkoli
vyšla najevo potřeba ustanovit mu zástupce k ochraně jeho práv, pak nelze krajskému soudu
klást k tíži, že explicitně stěžovatele v tomto řízení nepoučil o možnosti ustanovit mu
pro řízení zástupce, kterým by ovšem nemusel být advokát. Ustanovení o. s. ř. se v tomto
případě neaplikuje, neboť s. ř. s. má svou výše uvedenou samostatnou úpravu. Jiná situace
je v řízení o kasační stížnosti, kde podmínkou řízení je zastoupení stěžovatele advokátem –
zde poučovací povinnost soudu navazuje na samotný přístup ke spravedlnosti,
a proto Nejvyšší správní soud považuje vždy za procesně korektní, aby v tomto řízení byl
stěžovatel poučen o možnosti ustanovení zástupce - advokáta soudem, za splnění zákonem
předvídaných okolností. Řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti však nelze klást na roveň.
Pokud tedy stěžovatel vystupoval jako žalobce zcela suverénně a nevznikla žádná pochybnost
o tom, zda je schopen ochránit svá práva v samé jejich podstatě (nejde o to, na jaké odborné
úrovni – k tomu srov, shora citovaný nález Ústavního soudu), pak nebylo třeba mu udělovat
poučení o možném ustanovení zástupce pro řízení o žalobě. Jiná situace pak nastala v řízení
o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto k prvé námitce uzavírá, že stěžovatel v řízení
o žalobě nemusel být nutně poučován o právu na ustanovení zástupce za situace, kdy nevyšla
nijak najevo taková potřeba, a postup stěžovatele v tomto řízení nevyvolával představu
o vzniku újmy předvídané §36 odst. 1 s. ř. s. Potřeba ochrany práv stěžovatele, jenž zcela
případně formuloval žalobu a vystupoval před soudem zcela konzistentně, nevyžadovala
od soudu poučení o možnosti ustanovení zástupce, jehož odměnu a hotové výdaje hradí
v takovém řízení stát. V řízení o žalobě proto není ve správním soudnictví za všech okolností
a paušálně poučovat žalobce o možnosti ustanovit mu pro řízení zástupce (kterým ovšem vždy
nemusí být advokát). Krajský soud proto v tomto ohledu nepochybil a tato námitka není
důvodná.
Pokud jde o postavení posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, tato
otázka byla předmětem úvahy Ústavního soud již ve věci sp. zn. II. ÚS 92/95; posudek této
komise soud hodnotí spolu ostatními důkazy podle §77 odst. 2 s. ř. s. – nevzbuzuje-li
posudek pochybnosti o své úplnosti a správnosti, nebývá odůvodněn požadavek na doplnění
dokazování ustanovením znalce. Úplnost posudku se obvykle shledává v tom, že se komise
vypořádala s těmi skutečnostmi, jež namítá stěžovatel v žalobě, přesvědčivost pak v náležitém
odůvodnění tak, aby tento závěr byl přesvědčivý pro soud, jenž nemá a nemůže mít odborné
lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity závisí především.
Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že námitka stěžovatele opřená pouze o výtku
organizačního začlení posudkových komisí do rámce Ministerstva práce a sociálních věcí
neobstojí, není-li rozvita dalšími výtkami směřujícími k úplnosti či přesvědčivosti posudku.
Takové námitky však stěžovatel ani původní kasační stížnosti, a ni v jejím doplnění
ustanovenou advokátkou, neuplatňuje. Pokud stěžovatel v kasační stížnosti vypočítává
své zdravotní obtíže, lze jen uvést, že všechny tyto obtíže byly v posudku komise uvedeny
a zhodnoceny. Stěžovatel, ve vztahu k datu vydání napadeného správního aktu, uvedenému
posudku nevytýká ani jeho neúplnost, ani jeho nepřesvědčivost. Jeho výtka je založena
na subjektivním přesvědčení, že jeho zdravotní stav doznal za osm let, v nichž usiluje
o přiznání plného invalidního důchodu, jistě změny k horšímu. Takovéto subjektivní
přesvědčení ovšem nutno poměřovat objektivizací provedenou posudkovými lékaři; Nejvyšší
správní soud porovnal ze všech postupných soudních spisů souhrn diagnóz, jež posudkové
komise v průběhu oněch osmi let braly v úvahu, a konstatuje, že jedinou novou diagnózou
v roce 2004, oproti roku 2000, je gonartróza I. stupně, přičemž toto postižení nemohlo zvrátit
jinak stabilní nálezy svědčící pro základní trvalé postižení očí, které je hodnoceno
konzistentně (na rozdíl od údajů uváděných stěžovatelem, je postižení vidoucího oka stále
v nálezech očních lékařů uváděno v rozmezí tří dioptrií od roku 1999) – zde nutno
podotknout, že soud věc hodnotí podle skutkového stavu, jak byl nalezen žalovanou
k 29. 6. 2004 – pokud stěžovatel uvádí další postižení nastalá v období po tomto datu, nemohl
k nim ani krajský soud, ani zdejší soud přihlížet. Tato postižení mohou najít svůj reflex jedině
v dalším řízení o dávku důchodového pojištění.
Posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, jenž se stal
podkladem pro rozhodnutí krajského soudu, nelze vytknout ani neúplnost, ani
nepřesvědčivost; jak shora uvedeno, nepřesvědčivost nelze dovozovat z organizačního začlení
komisí. Stěžovatel pak v kasační stížnosti neuvádí konkrétní námitky ve vztahu k úplnosti
posudku ani jeho přesvědčivosti. Komise částečně revidovala názor lékaře okresní správy
sociálního zabezpečení v míře poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, přičemž
ve svém úsudku jasně vyjádřila, že přihlíží i k ostatním zdravotním postižením stěžovatele,
jak vyžaduje shora citovaná právní úprava; přitom v době, kdy žalovaná posuzovala nárok
na plný invalidní důchod při ztrátě jednoho oka nebo ztrátě vidění na jednom oku
při zachované dobré zrakové funkci na druhém oku bylo možno hodnotit ztrátu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti mezi 20 až 35 %; pokud posudková komise shledala s ohledem
na ostatní postižení ztrátu schopnosti na úrovni 30 %, neshledává Nejvyšší správní soud
v tomto postupu ve vztahu k dějům minulým nějakou nelogičnost, neboť jediným
přistupujícím postižením od roku 2000 byla u stěžovatele gonartróza I. stupně, kterou komise
hodnotila jako nikoli stěžejní a rozhodující postižení, leč jako postižení odpovídající věku
stěžovatele. K dalším dějům nastalým po vydání rozhodnutí žalované pak zdejší soud přihlížet
nemůže a mohou být jedině předmětem dalšího řízení.
Nejvyšší správní soud neshledal vady řízení před krajským soudem, jež by mohly mít
vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, a proto rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku (§110
odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto za použití §60 odst. 1, 2 ve vztahu k §120 s. ř. s.
Stěžovatel v řízení neměl úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo,
žalovaná takové právo nemá v důsledku přísné zákonné úpravy. Stěžovateli byla v řízení
o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka, jež provedla v tomto řízení dva úkony,
a to převzetí zastoupení a doplnění kasační stížnosti; podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
(advokátní tarif) náleží advokátu odměna ve věcech důchodového pojištění při tarifní hodnotě
500 Kč (§9 odst. 2 cit. vyhlášky) za dva úkony (§7 cit. vyhlášky) v částce 500 Kč, tomu
odpovídá paušální náhrada hotových výdajů (§13 cit. vyhlášky) ve výši 150 Kč, celkem tedy
650 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento
nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato soba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty. Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb., činí 123,50 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává odměna v celkové
výši 773,50 Kč, jež bude vyplacena ve lhůtě stanovené ve výroku III. tohoto rozsudku
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu