ECLI:CZ:NSS:2006:6.ADS.85.2005
sp. zn. 6 Ads 85/2005 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Haplové v právní věci
žalobkyně: J. S., zastoupena JUDr. Renatou Volnou, advokátkou, se sídlem Pellicova 25,
Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5 ,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
25. 3. 2005, č. j. 22 Cad 155/2004 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení ne p ři znává .
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, advokátce JUDr. Renatě Volné, se urč u je
odměna za zastupování ve výši 387 Kč. Odměna bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Krajského soudu v Brně č. j. 22 Cad 155/2004 – 19 ze dne 25. 3. 2005, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 12. 2004, č. 535 126 240, jímž žalovaná
zamítla žádost stěžovatelky o částečný invalidní důchod.
V kasační stížnosti stěžovatelka uplatňuje důvody uvedené v ust. §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. a tvrdí, že rozhodnutí je nezákonné, neboť krajský soud nesprávně
posoudil otázku jejího důchodu, protože má nárok na částečný invalidní důchod a namítá,
že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť odůvodnění postrádá zdůvodnění proč není
částečně invalidní podle §44 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., protože krajský soud uvedené
zákonné ustanovení pouze cituje. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje zrušení rozhodnutí
krajského soudu.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaná dne 1. 12. 2004
zamítla stěžovatelčinu žádost o částečný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ust. §43
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, neboť podle
posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Brně – venkov ze dne 16. 11. 2004
není částečně invalidní, jelikož z důvodu dlouhodobé nepříznivého zdravotního stavu poklesla
její schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 25 %. Ze zmíněného posudku lékaře
pak vyplývá, že posouzení zdravotního stavu stěžovatelky proběhlo v její přítomnosti
na základě shromážděné zdravotnické dokumentace. Lékař měl k dispozici lékařské nálezy
s výsledky vyšetření rentgenologického páteře, neurologického, v ambulanci léčby bole sti,
interního, cévního a očního. Posudkově je zhodnotil se závěrem, že dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav odpovídá postižení uvedenému v kapitole XV, oddíl F, položka 2 písm. b)
přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění,
ve znění pozdějších předpisů, protože jde o chronický vertebrogenní algický syndrom
víceetážový s maximem obtíží v oblasti C, Th a LS páteře s RTG korelátem v této oblasti,
s porušením statodynamické funkce páteře, nejedná se však o poruchu těžkou a není známek
radikulárního postižení. Ostatní diagnosy shledal lékař posudkově nevýznamnými a stanovil
míru poklesu schopnosti soustavně výdělečné činnosti 25 %, která zůstala neměnnou
ve smyslu ust. §6 odst. 4 a 5 vyhlášky.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka napadla
rozhodnutí žalované ze dne 1. 12. 2004 žalobou a domáhala se přezkoumání zdravotního
stavu na základě faktů o svém zdravotním stavu. Dále ze soudního spisu vyplývá, že krajský
soud vyžádal od posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí vypracování posudku
ohledně stěžovatelčina zdravotního stavu s jeho posouzením a zhodnocením míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti. V posudku ze dne 2. 3. 2005, jehož vypracování
byla stěžovatelka přítomna, byly kromě shrnutí zdravotnické dokumentace i výsledky
vyšetření lékaři posudkové komise při jejím jednání zaměřené na udávané vertebrogenní
obtíže a neurologické důsledky a problémy v levém podkolení. Po posudkovém zhodnocení
všech zdravotních obtíží komise uzavřela, že není přítomno onemocnění páteře s funkčním
postižením více úseků páteře s občas vystupujícími projevy nervového a svalového dráždění
s omezením pohybu v postiženém úseku, omezení pro vynucené polohy a fyzicky náročné
aktivity. Nejedná se o středně těžké postižení více úseků páteře recidivující silnější projevy
nervového a svalového dráždění prokázané EMG vyšetřením, středně těžkou
statickodynamickou insuficienci ani o trvalé těžké postižení funkce více úseků páteře.
Posudková komise uzavřela, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu je postižení srovnatelné s vertebrogenním onemocněním a míru poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti hodnotila podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. ve znění
platném v době vydání napadeného rozhodnutí podle kapitoly XV, oddíl F, položka 2 písm. a)
10 % a s ohledem na ostatní onemocnění a předchozí vykonávané výdělečné činnosti zvýšila
hodnocení o 5 % na celkových 15 %. Na základě uvedeného uzavřela, že k datu vydání
rozhodnutí žalované nebyla žalobkyně plně invalidní podle §39 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb. a nebyla ani částečně invalidní podle §44 odst. 1 nebo 2 téhož zákona,
neboť nešlo o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 33 % a nešlo o schopnost vykonávat pro zdravotní
postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek a dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav jí značně neztěžoval obecné životní podmínky.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu pak vyplývá, že krajský soud
po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že je žaloba nedůvodná, neboť k datu
vydání napadeného rozhodnutí žalované žalobkyně nebyla částečně invalidní podle ust. §44
odst. 1 nebo 2 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění, když rozhodující příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu bylo stanoveno postižení srovnatelné
s vertebrogenním onemocněním.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastnicí
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), kasační stížnost
podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvody, které sama označuje
za důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. K tomu ovšem Nejvyšší správní
soud konstatuje, že svým obsahem jde spíše o námitky, které nacházejí výraz v obsahu
ust. §103 odst. 1 písm. a) a písm. d) s. ř. s., neboť stěžovatelka tvrdí, že má nárok na částečný
invalidní důchod a rozhodnutí krajského soudu považuje za nepřezkoumatelné pro absenci
odůvodnění, proč nebyl přiznán částečný invalidní důchod z důvodů uvedených v ust. §44
odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. Nejvyšší správní soud proto považuje stěžovatelkou uplatněné
důvody podle obsahu za důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) a pro tyto důvody
kasační stížnost shledává přípustnou. Za této situace napadený rozsudek krajského soudu
v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ve stěžovatelčině případě se jedná o nepřiznání částečného invalidního důchodu
pro nesplnění podmínek ust. §43 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění, který nárok
na částečný invalidní důchod váže na částečnou invaliditu a potřebnou dobu pojištění
nebo částečnou invaliditu následkem pracovního úrazu. Ust. §44 odst. 1 spojuje částečnou
invaliditu s poklesem schopnosti soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33 % a podle odst. 2
v případě, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky.
Částečný invalidní důchod jako dávka důchodového pojištění je důchodem podmíněným
existencí dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a rozhodnutí soudu se opírá především
o odborné lékařské posouzení, jež je v řízení soudním primárně zákonem (§4 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) svěřeno Ministerstvu práce
a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Ty jsou
oprávněny nejen k celkovému přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní
schopnosti pojištěnců, rovněž však k posouzení poklesu schopnosti soustavně výdělečné
činnosti a k zaujetí posudkových závěrů o plné či částečné invaliditě, jejím vzniku, trvání
či zániku. Tyto posudky pak soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených
v §132 o. s. ř. se zřetelem k ust. §64 s. ř. s., přitom však takový posudek, který zcela splňuje
požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla důkazem stěžejním.
Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kla dený na posudky posudkových komisí spočívá
pak v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především
pak s těmi, které namítá účastník soudního řízení uplatňující nárok na důchod podmíněný
dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem, jakož i v tom, zda podaný posudek obsahuje
náležité odůvodnění posudkového závěru tak, aby byl tento závěr přesvědčivý pro soud,
který nemá ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na níž posouzení invalidity, ať plné
či částečné, závisí především.
Krajský soud v Brně proto nepochybil, pokud vycházel ve svém rozhodnutí z posudku
posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 2. 3. 2005, který podle
rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stanovil míru poklesu
schopnosti soustavně výdělečné činnosti podle kapitoly XV, oddíl F, položka 2 písm. a) 10 %
a navýšil o 5 % pro další onemocnění na celkových 15 % a učinil posudkový závěr, že k datu
vydání napadeného rozhodnutí stěžovatelka nebyla plně invalidní podle §39 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb. a nebyla ani částečně invalidní podle §44 odst. 1 nebo 2 téhož zákona.
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka nesplnila jednu z podmínek nároku na částečný
invalidní důchod, protože se nestala částečně invalidní a nárok na částečný invalidní důchod
jí tudíž nemohl vzniknout. Krajský soud v Brně posoudil správně, že stěžovatelka nemá nárok
na částečný invalidní důchod, a proto je námitka podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
nedůvodná. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že chybí zd ůvodnění, proč nebyl přiznán
částečný invalidní důchod podle §44 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., ani tuto námitku
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou. Jednou z podmínek nároku na částečný invalidní
důchod je existence částečné invalidity, jak vyplývá z ustanovení shora, přičemž není
rozhodné, zda jde o částečnou invaliditu podle ust. §44 odst. 1 nebo odst. 2 zákona
č. 155/1995 Sb. Posudkový závěr o plné či částečné invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku,
jsou oprávněny učinit posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí.
V projednávané věci posudková komise v posudkovém závěru ve svém posudku ze dne
2. 3. 2005 uvedla, že stěžovatelka nebyla částečně invalidní podle ust. §44 odst. 1 nebo
odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. Učinila tak poté, co stanovila míru poklesu schopnosti
soustavně výdělečné činnosti ve výši 25 % a poté, co zjistila, že dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav stěžovatelce neztěžuje obecné životní podmínky. Skutečnost, že stěžovatelka
nebyla shledána částečně invalidní podle §44 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. již sama o sobě
vyplývá z toho, že posudková komise hodnotila zdravotní stav stěžovatelky podle přílohy č. 2
k vyhlášce č. 284/1995 Sb. a nikoliv dle přílohy č. 4 k uvedené vyhlášce, neboť na základě
rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu neshledala, že by stěžovatelka
trpěla zdravotním postižením značně ztěžujícím obecné životní podmínky uvedené v příloze
č. 4 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. Krajský soud neměl důvod podrobněji posuzovat
nepřítomnost částečné invalidity stěžovatelky podle ust. §44 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.,
neboť stěžovatelka v žalobě a ani v průběhu řízení před krajským soudem aplikaci uvedeného
zákonného ustanovení nenamítala. Konečně ani v samotné kasační stížnosti námitku týkajíc í
se ust. §44 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. nijak nekonkretizovala. Nejvyšší správní soud
neshledal v postupu krajského soudu při posuzování existence uvedené částečné invalidity
pochybení.
Nejvyšší správní soud nezjistil v postupu krajského soudu pochybení, které by mohlo
mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, a proto námitky stěžovatelky neshledal důvodnými.
Kasační stížnost není důvodná a Nejvyšší správní soud ji proto zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. To by náleželo žalované, přiznání nákladů řízení
správnímu orgánu ve věci důchodového pojištění je však podle ust. §60 odst. 2 s. ř. s.
vyloučeno, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalované, přestože měla ve věci plný
úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Nejvyšší správní soud přiznal advokátce JUDr. Renatě Volné odměnu za zastupování
v řízení o kasační stížnosti ve výši 325 Kč (1 úkon právní služby po 250 Kč spočívající
v písemném podání soudu ve věci kasační stížnosti podle ust. §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb,
ve znění pozdějších předpisů a režijní paušál po 75 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Protože ustanovená advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento
nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47
odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 62 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává náhrada
nákladů řízení v celkové výši 387 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu