ECLI:CZ:NSS:2006:6.ADS.97.2005
sp. zn. 6 Ads 97/2005 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Milady Haplové v právní věci
žalobkyně: J. K ., zastoupena JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem
Mansfeldova 792/3, Praha 9, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se
sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 25. 8. 2005, č. j. 22 Cad 106/2005 – 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaná ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá kasační stížností shora uvedený rozsudek
Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne
25. 5. 2005, č. 445 604 044, jímž žalovaná zamítla žádost stěžovatelky o úpravu důchodu
manžela J. K., podle §25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., proto, že ust. §81 zákona č.
582/1991 Sb. neumožňuje zahájit řízení o úpravu dávky důchodového pojištění po smrti
poživatele důchodu na žádost dědiců.
V kasační stížnosti stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu pro nesprávné
právní posouzení věci; domnívá se, že stěžovatelka má právo na příplatek k důchodu
stanovený podle §25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., a přesto, že manželovi nebyl za života
vyplácen, neboť o něj nepožádal, má za to, že na nároky uvedené v §23 až §25 zákona
č. 119/1990 Sb. se vztahuje jeho ust. §26, neboť výjimka zde uvedená se na ni nevztahuje.
Žalovaná ani soud neuvádí žádné ustanovení zákona, podle něhož by měla být
diskvalifikována z práva na odškodnění ve smyslu ust. §26 zákona č. 119/1990 Sb.
a je přesvědčena o tom, že ust. §25 odst. 7 a §26 zákona č. 119/1990 Sb. je speciálním
zákonným ustanovením, na které nelze aplikovat běžné omezující předpisy důchodového
zabezpečení. Připomíná pak nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000
a sp. zn. I. ÚS 605/2003, které odsoudily pozitivně právní dogmatismus při výkladu
rehabilitačních předpisů a odkázala na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
sp. zn. 54 Cad 95/2004, jenž se vyslovil pro extenzívní výklad norem upravujících
odškodnění křivd, jsou-li pochybnosti při výkladu, a to ve prospěch občana. Stěžovatelka
navrhla zrušit rozsudek Krajského soudu v Brně shora označený a věc vrátit tomuto soudu
k novému projednání.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na obsah svého vyjádření k žalobě
s tím, že nadále setrvává na tom, že nárok na příplatek k důchodu podle zákona
č. 119/1990 Sb. může uplatnit pouze poškozený, který je poživatelem důchodu, neboť jde
o osobní právo občana, které zaniká jeho smrtí.
Pro posouzení uplatněné kasační námitky není třeba z důvodu procesní ekonomie
rekapitulovat obsah správního spisu, který žalovaná vede ve věci odškodnění podle zákona
ve skutečnostech, že manžel stěžovatelky J. K., v období od 8. 12. 1976 do 8. 8. 1977 byl
nezákonně vězněn a poté rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., rozhodnutím
Městského soudu v Brně sp. zn. 4 Rt 72/90 ze dne 28. 11. 1990, které nabylo právní moci dne
28. 11. 1990 a že byl poživatelem plného invalidního důchodu od 29. 9. 2003 do dne úmrtí 4.
2. 2004. Tyto skutečnosti jsou mezi účastníky řízení nesporné. Pro projednávanou věc, jejíž
předmět je dán rozhodnutím žalované a posouzením právní otázky krajským soudem, je tedy
určující pouze to, zda stěžovatelka může sama po úmrtí manžela uplatnit nárok poškozeného
na příplatek k důchodu podle §25 odst. 7 zákona za dobu života manžela v době, kdy pobíral
plný invalidní důchod, pokud předmětný nárok neuplatnil sám. Žalovaná v rozhodnutí
napadeným žalobou dospěla k závěru, že ust. §81 zákona č. 582/1991 Sb. neumožňuje zahájit
řízení o úpravu dávky důchodového pojištění po smrti poživatele důchodu na žádost dědiců.
Ze soudního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 22 Cad 106/2005 plyne, že tento
soud žalobu podanou proti rozhodnutí žalované zamítl, neboť právní názor žalované shledal
správným. Zdůraznil přitom, že nárok na příplatek k důchodu ve smyslu §25 odst. 7 může
uplatnit pouze poškozený, neboť příplatek není samostatnou dávkou, ale dávkou vyplácenou
současně s vyplácenou dávkou důchodovou. Dospěl k závěru, že dědic poškozeného nemá
právo žádat odškodnění podle §26 zákona č. 119/1990 Sb.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem a důvody
kasační stížnosti §109 odst. 2, 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen
„s. ř. s.“) a neshledal kasační stížnost důvodnou. Uplatněný důvod nutno podřadit pod §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., jenž může být namítán, pokud soud posoudí určitou právní otázku
nesprávně; onou nesprávností může být aplikace právní normy, která na správně zjištěný
skutkový stav nedopadá, anebo aplikace normy sice správné, jejíž výklad ale nemůže
Nejvyšší správní soud z hledisek nároku na interpretaci norem jím zastávaných přijmout.
Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, obsahuje různé typy odškodnění
pro osoby, jež byly postiženy odsouzením za činy, jež posléze zákonodárce rehabilitoval.
V rámci této satisfakce bylo v §25 zakotveno i právo na odškodnění újmy, která těmto
nezákonně odsouzeným vznikla jako důsledek věznění v oblasti důchodového pojištění
(neboť jejich nároky byly různým způsobem omezeny jak v oblasti dob pojištění, tak v oblasti
započitatelných příjmů). Ust. §25 cit. zákona je tedy speciální úpravou odškodnění pro oblast
důchodového pojištění, což ostatně zákonodárce avizuje v úvodu tohoto ustanovení;
zákonodárce mohl volit různá řešení, která by tyto skutečnosti odrážela (např. přímo
v konstrukci důchodu), mohl také volit různá legislativně technická řešení, neboť bylo
nepochybně možné učinit z tohoto typu odškodnění přímo součást předpisů o důchodovém
pojištění. Tomu nasvědčuje ostatně i typ zvoleného řešení, tedy jednak možnost přepočtu
důchodu (jenž si nadále ponechává zcela svůj charakter a povahu dávky důchodového
pojištění a sdílí režim všech dávek důchodového pojištění bez jakýchkoliv odchylek), nebo
příplatku k důchodu (§25 odst. 7), jenž se ovšem podle předpisu důchodového pojištění (§98
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, dále jen „zákon o důchodovém pojištění“)
stává součástí důchodu (bez tohoto řešení by nebylo v podstatě do budoucna možno
zachovávat výhody spojené například s valorizací důchodu).
Není tedy možno vztah úpravy obsažené v §25 zákona č. 119/1990 Sb. a předpisů
o důchodovém pojištění chápat jako vztah speciálního a obecného tak, jak je doktrinálně
obvykle chápán, nýbrž na úpravy důchodů z titulu soudní rehabilitace nutno nahlížet
jako na integrální součást dávek důchodového pojištění. Pro důchody upravené z tohoto
důvodu (soudní rehabilitace) tak nadále platí veškerá obecná ustanovení např. o nároku
či výplatě těchto dávek; Je proto třeba při úvahách o projednávané věci vycházet z právní
úpravy přechodu nároků dávek upravených v zákoně o důchodovém pojištění, tedy z ust. §62
odst. 1 zákona, podle něhož nárok na důchod nelze postoupit a z ust. §63 odst. 2 zákona,
podle něhož přiznané splatné dávky před smrtí oprávněného, jemu nevyplacené do dne smrti,
se vyplatí členům jeho rodiny podle pořadí a za podmínek stanovených v uvedeném
odstavci 2.
Dávky důchodového pojištění představují osobní nároky pojištěnců v oblasti
veřejného práva nepodléhající dědickému právu (ostatně jako převaha ostatních
veřejnoprávních plnění). Postavení pozůstalých systémy sociálního pojištění řeší již téměř
po dobu posledních sta let systémy dávek pozůstalostních, které vyjadřují převážně závislost
těchto osob výživou na zemřelé osobě (pojištěnci). Obdobně je tomu i v případě, že jde
o dávku, která mohla být upravena z titulu soudní rehabilitace – zemřelý manžel stěžovatelky
byl poživatelem plného invalidního důchodu, s jeho smrtí nárok zanikl (případně přešel nárok
na výplatu splátek podle §63 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění). Tento nárok
však nemůže již nikdy obživnout, pozůstalá vdova má nárok na svůj důchod, obvykle zvaný
vdovský; předpisy o rehabilitaci pak pamatovaly na úpravy i těchto pozůstalostních dávek
z důvodů, že osoba, jež zemřela, byla rehabilitována.
Přesvědčení stěžovatelky, že má přímý nárok na příplatek jako součást plného
invalidního důchodu zemřelého manžela je tedy lichá a poněvadž úprava tohoto důchodu
podle zákona č. 119/1990 Sb. byla možná jedině a pouze ve vztahu k tomuto důchodu
zemřelého manžela, nelze na posuzovanou věc aplikovat §26 cit. zákona, jenž obecně
zakládá právo vdovy na odškodnění. Manželka zemřelého rehabilitovaného poživatele plného
invalidního důchodu za splnění podmínek stanovených v §25 cit. zákona má právo na úpravy
svého vdovského důchodu z tohoto titulu. Tím je způsobem sui genereis vyjádřeno její právo
žádat odškodnění, které je jinak obecně vyjádřeno (pro ostatní případy odškodnění) v §26
cit. zákona.
Ústavní záruky v oblasti soukromoprávní zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod – právo na dědění, nebyly napadeným rozhodnutím dotčeny.
Nejvyšší správní soud neshledal pochybení krajského soudu, a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto za použití ust. §60 odst. 1, 2 s. ř. s. ve vztahu
k §120 s. ř. s. Stěžovatelka v řízení neměla úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení
nevzniklo, žalovaná takové právo nemá v důsledku zákonné úpravy.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu