ECLI:CZ:NSS:2006:6.ANS.2.2006
sp. zn. 6 Ans 2/2006 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce:
V. C. R., a. s., proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219,
Praha 9, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j.
11 Ca 12/2005 – 28 ze dne 13. 12. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojil žalovaný (dále též „stěžovatel“) proti výše
uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Tímt o rozsudkem
byla žalovanému uložena povinnost vydat rozhodnutí o odvolání žalobce proti rozhodnutí
Českého telekomunikačního úřadu ze dne 2. 8. 2004, č. j. 20051/2004 - 611, a to do 30 dnů
od nabytí právní moci jeho rozsudku.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudkem napadeným touto kasační
stížností splnil městský soud svou povinnost respektovat rozsudky Nejvyššího správního
soudu (konkrétně např. rozsudek č. j. 3 Ans 1/2004, č. j. 3 As 40/2004, oba ze dne
8. 12. 2004). Dle stěžovatele se jedná o rozsudky, ve kterých Nejvyšší správní soud vyslovil
právní názor, že výzvy stěžovatele k zaplacení příspěvků držitelů telekomunikačních licencí
na úhradu prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby, jsou rozhodnutími správního
orgánu, jež měla být vydána podle obecných předpisů o správním řízení. Stěžovatel
je však přesvědčen, že ze zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích v platném znění
(dále jen „zákon o telekomunikacích“), a z vyhlášky č. 235/2004 Sb., kterou se stanoví
podrobnosti o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby
držitelem telekomunikační licence (dále jen „vyhláška“), jednoznačně vyplývá, že správní
rozhodnutí o finančním příspěvku na účet univerzální služby by bylo rozhodnutím nicotným,
vydaným nepříslušným správním orgánem, kterému zákon neudělil pravomoc rozhodnout
o věci postupem podle obecných předpisů o správním řízení. Stěžovatel dále konstatuje,
že žádný z postupů stěžovatele, jež jsou na základě zákonodárcovy snahy o efektivní
stanovování vztahů subjektů působících na telekomunikačním trhu stanoveny normativními
ustanoveními §32 zákona o telekomunikacích, není postupem podle obecných předpisů
o správním řízení. Pro úkony podle tohoto ustanovení je, s výjimkou odstavce 5, stanoveno
jinak. Ustanovení §32 odst. 7 zákona o telekomunikacích stěžovatele přímo zavazuje použít
při výpočtu příspěvku na účet univerzální služby postup stanovený vyhláškou, čímž vylučuje
uplatnění jakékoliv formy jeho úvahy a rozhodování. Také v dalších odstavcích §32 zákona
o telekomunikacích je stanoven výslovně jiný postup („stanoví jinak“), než v obecných
předpisech o správním řízení. To je v souladu s §102 odst. 1 zákona o telekomunikacích,
což měl Nejvyšší správní soud ve svých dřívějších rozhodnutích přehlédnout. Všechna
ustanovení v §32 zákona o telekomunikacích, kromě odstavce 5, jinak stanoví.
Dle stěžovatele je tento výklad zákona o telekomunikacích a názor Nejvyššího správního
soudu v rozporu se zásadními principy právního státu (čl. 95 Ústavy a čl. 4 Listiny základních
práv a svobod), mohl by vést k chaosu v celém právním řádu, právní nejistotě
a ke zpochybnění ústavně kompatibilních ustanovení zákona.
Předmětný právní názor Nejvyššího správního soudu je, dle stěžovatele, v důsledku
jeho rozporu s legislativně technickými požadavky kladenými na normotvorbu současně
v rozporu i celou řadou právních předpisů, vydaných v rámci právního řádu České
republiky a důsledkem jeho uplatňování v praxi, bude nejednotnost jednotlivých aktů
vydávaných v rámci tzv. síťových hospodářských odvětví a právní nejistota ve vztazích
vznikajících v oborech elektronických komunikací, energetiky, dopravy, i v oborech dalších.
Jako důkaz svého tvrzení stěžovatel odkazuje příkladmo na normativní úpravu
prokazatelné ztráty v §13 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní
správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon),
dále též v §19b zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů,
stejně jako v §39a zákona č. 266/1994 Sb., o drahách ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel konstatuje, že v uvedených ustanoveních těchto zákonů je, obdobně
jako v ustanovení §32 odst. 7 zákona o telekomunikacích, zakotveno zmocnění vydat
k vymezení prokazatelné ztráty, způsobu jejího výpočtu a dalších souvisejících segmentů,
prováděcí předpis. Jak stěžovatel ověřil na Ministerstvu průmyslu a obchodu
a na Ministerstvu dopravy, postupy příslušných orgánů vedoucí ke stanovení prokazatelné
ztráty ze zákonem vymezených činností nejsou, obdobně jako je tomu v telekomunikacích,
realizovány ve správním řízení, přestože v řízení ve věcech upravených uvedenými zákony
se postupuje na základě zvláštního ustanovení v nich uvedeného podle obecných předpisů
o správním řízení, pokud jednotlivá ustanovení citovaných zákonů nestanoví jinak. Ve všech
příkladmo uvedených zákonech je postupováno jinak v důsledku normativního stanovení
jiného postupu tamtéž, aniž by zákon obsahoval u prokazatelné ztráty další zvláštní
ustanovení stanovující ještě jednou výslovně, že tento jiný postup se neřídí obecnými předpisy
o správním řízení.
K výše zmíněnému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu stěžovatel dále
poznamenal, že orgánům činným v zákonodárném procesu není znám, nejsou s ním proto
v souladu ani nejnovější právní předpisy, a to včetně zákona č. 127/2005 Sb.,
o elektronických komunikacích, účinného dnem 1. 5. 2005. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl
předmětný rozsudek Městského soudu v Praze zrušit.
Stěžovatel zároveň podal návrh na přiznání od kladného účinku kasační stížnosti.
Tento návrh odůvodnil tím, že bez přiznání odkladného účinku by se smysl kasační stížnosti
a celá instituce kasační stížnosti staly v daném případě neúčinnými, bez ohledu na výsledný
rozsudek Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel dále uvedl, že přiznání odkladného účinku
umožní stěžovateli, který má jako správní orgán vůči osobám činným na telekomunikačním
trhu i ochranitelskou roli, realizovat v součinnosti se širokým okruhem držitelů
telekomunikačních licencí, jejichž právní jistota by byla v případě nevyhovění kasační
stížnosti otřesena, zákonem stanovené, ale i s ohledem na veřejný zájem potřebné kroky
ke včasnému zmírnění možného negativního dopadu dalších průtahů placení ztráty
z univerzální služby. Jedná se totiž o vztahy, v nichž nesplnění závazků má dopad
na všechny hospodářské oblasti, na koncové uživatele telekomunikačních služeb,
a tedy na celospolečenský zájem.
Podáním ze dne 10. 5. 2006 stěžovatel doplnil kasační stížnost tak, že jednak poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 45/2004 ze dne 5. 8. 2005, v němž má být
vyjádřeno, že až výzvou stěžovatele doručenou držiteli telekomunikační licence byla tomuto
subjektu uložena povinnost zaplatit příspěvek do fondu univerzální služby, aniž této výzvě
předcházel jiný individuální správní akt, proti kterému by se držitel telekomunikační licence
mohl bránit opravnými prostředky a napadat jimi správnost provedeného výpočtu. Výpočet
plateb předcházející výzvě nemá být podle uvedeného rozsudku individuálním správním
aktem. Dále pak stěžovatel upozornil na rozsudek Městského soudu sp. zn. 7 Ca 10/2005
ze dne 3. 2. 2006 správní akt č. j. 20051/2004 - 611 ze dne 2. 8. 2004, z čehož dovozuje,
že je mu znemožněno splnit povinnost stanovenou rozsudkem téhož soudu
sp. zn. 11 Ca 12/2005 ze dne 13. 12. 2005. Proti rozsudku sp. zn. 7 Ca 10/2005 podal
stěžovatel rovněž kasační stížnost a navrhl, aby o ní zdejší soud rozhodl „v jednotě“
s rozhodnutím o projednávané kasační stížnosti. Závěrem stěžovatel uvedl, že městský soud
vydal již několik vzájemně se vylučujících rozsudků, aniž aplikoval dříve vyslovený právní
názor Nejvyššího správního soudu.
Žalobce k doplnění kasační stížnosti podal vyjádření, v němž uvedl, že při stanovení
výše platby na účet univerzální služby, mělo být užito obecných předpisů o správním řízení;
jak stanovení výše platby, tak stanovení výše prokazatelné ztráty mělo bezprostřední dopad
na žalobce, jemuž tak vznikla povinnost k zaplacení finančního příspěvku v určité výši,
jednalo se proto o rozhodnutí, proti němuž byl přípustný opravný prostředek. Žalobce navrhl,
aby kasační stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Rozhodnutím ze dne 2. 8. 2004,
č. j. 20051/2004 - 611, byla stěžovatelem žalobci stanovena výše plateb na účet univerzální
služby za rok 2003 ve výši 35 518 002 Kč, a to podle §32 odst. 3 zákona o telekomunikacích
(celková prokazatelná ztráta z poskytování univerzální služby za rok 2003 byla stanovena
částkou 290 510 226 Kč, v příloze č. 2 byla stanovena výše příspěvků držitelů
telekomunikačních licencí, jimž byla uložena povinnost do 14 dnů po obdržení výzvy
poukázat své příspěvky, uvedené v příloze č. 2, na specifikovaný účet České národní banky)
- celkem byla stanovena výše příspěvku 23 subjektům.
Podáním ze dne 24. 8. 2004, č. j. 20379/2004 - 611 se žalobce odvolal
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2004, č. j. 20379/2004 - 611, a ze dne 2. 8. 2004,
č. j. 20051/04 - 611. Na toto odvolání stěžovatel reagoval dopisem ze dne 5. 11. 2004,
č. j. 24514/2004 - 611. Tento dopis podepsala ředitelka odboru ekonomické regulace.
Žalobou podanou na poštu dne 13. 1. 2005 se stěžovatel (tehdy pod obchodním
jménem O. M. a. s.) domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí o
odvolání, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku.
Městský soud v Praze kasační stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že předseda
Českého telekomunikačního úřadu je povinen vydat rozhodnutí o odvolání žalobce
proti rozhodnutí stěžovatele ze dne 2. 8. 2004, č. j. 20051/2004 - 611, a to do 30 dnů ode dne
nabytí právní moci rozsudku. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podstatou sporu
je právní otázka, zda stanovení výše prokazatelné ztráty podle ustanovení §32 odst. 3 zákona
o telekomunikacích, je správním aktem způsobilým zakládat, rušit nebo závazně určovat
práva nebo povinnosti držitelů telekomunikačních licencí, tj. správním aktem majícím
materiálně povahu rozhodnutí, a zda žalovaný měl postupovat při rozhodování podle §32
odst. 3 zákona o telekomunikacích podle obecných předpisů o správním řízení. Městský soud
uvedl, že tuto právní otázku jednoznačně vyřešil Nejvyšší správní soud (městský soud odkázal
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech sp. zn. 3 Ans 1/2004 a 3 As 40/2004),
a stručně seznámil s argumentací v nich obsažených. Dle této judikatury se v případě
předmětného rozhodnutí stěžovatele jedná o rozhodnutí správního orgánu, jež mělo být
vydáno podle obecných předpisů ve správním řízení. Městský soud se s argumentací
obsaženou ve výše uvedených rozhodnutích ztotožnil a konstatoval, že žalobce byl oprávněn
podat odvolání proti dokumentu, kterým byla stěžovateli oznámena výše platby na účet
univerzální služby za rok 2003, neboť toto rozhodnutí mělo být vydáno podle obecných
předpisů o správním řízení. Proto měl být přípustný opravný prostředek - odvolání,
o němž měl podle ustanovení §102 odst. 2 zákona o telekomunikacích rozhodovat předseda
Českého telekomunikačního úřadu. Postup stěžovatele, který na odvolání žalobce reagoval
pouze neformálním přípisem, byl dle městského soudu nedostačující.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
neboť stěžovatel namítá nesprávné posouzení právní otázky o tom, zda rozhodnutí
podle §32 odst. 3 zákona o telekomunikacích, jímž Český telekomunikační úřad stanovil výši
příspěvku na účet univerzální služby, je rozhodnutím vydávaným ve správním řízení.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Zásadní otázkou, kterou se Nejvyšší správní soud při hodnocení důvodnosti předmětné
kasační stížnosti zabýval, je, zda městský soud správně posoudil právní otázku, a to,
zda rozhodnutí podle §32 odst. 3 zákona o telekomunikacích, jímž Český telekomunikační
úřad stanovil výši příspěvku na účet univerzální služby, je rozhodnutím vydávaným
ve správním řízení. Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu „rozhodnutí
podle §32 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů,
jímž Český telekomunikační úřad stanovil výši příspěvku na účet univerzální služby,
je rozhodnutím vydávaným ve správním řízení (§102 odst. 1 zákona o telekomunikacích)
a po vyčerpání řádných opravných prostředků ve správním řízení je proti němu přípustná
žaloba podle §65 a násl. s. ř. s.“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 12. 2004, č. j. 3 Ans 1/2004 - 115, publikováno pod č. 479/2005 Sb. NSS;
srov. též obdobné závěry v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2005,
č. j. 3 As 5/2005 - 124, a v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2005,
č. j. 2 As 45/2004 - 154, vše viz www.nssoud.cz).
S tímto právním posouzením stěžovatel vyslovil svůj nesouhlas a kasační stížností
se snažil přimět Nejvyšší správní soud ke změně tohoto právního názoru.
K námitce stěžovatele, že ze zákona o telekomunikacích a jeho prováděcí vyhlášky
jednoznačně vyplývá, že správní rozhodnutí o finančním příspěvku na účet univerzální služby
by bylo rozhodnutím nicotným, vydaným nepříslušným správním orgánem, kterému zákon
neudělil pravomoc rozhodnout o věci postupem podle obecných předpisů o správním
řízení, Nejvyšší správní soud uvádí následující: Stěžovatel je podle §3 odst. 1 zákona
o telekomunikacích orgánem státní správy. Podle §102 odst. 1 téhož zákona se v řízení
o věcech upravených tímto zákonem postupuje podle obecných předpisů o správním řízení,
pokud jednotlivá ustanovení tohoto zákona nestanoví jinak. V dané věci bylo postupováno
podle ustanovení §32 odst. 3 zákona o telekomunikacích, protože stěžovatel ověřoval výši
prokazatelné ztráty a stanovoval výši platby na účet univerzální služby. Při tomto řízení
postupoval stěžovatel v souladu s ustanovením §32 odst. 7 zákona o telekomunikacích
také podle prováděcí vyhlášky č. 253/2001 Sb. Z žádného z aplikovaných ustanovení
nevyplývá, že by se jimi upravený postup neřídil obecnými předpisy o správním řízení,
proto dle §102 odst. 1 zákona o telekomunikacích, obecných předpisů o správním řízení být
použito mělo. Postoj stěžovatele, podle kterého předmětný zákon stanoví postup sui generis,
proti jehož výstupům nelze uplatnit obecné opravné prostředky, náležející do oboru správního
práva, není udržitelný. Ustanovení §32 odst. 6 sice stanoví právo držitelů telekomunikačních
licencí nahlížet do účtu a žádat Úřad o vysvětlení, mají-li odůvodněné pochybnosti o způsobu
zúčtování jejich vztahů k účtu, ale toto nelze, vzhledem k závažnosti zásahu do sféry žalobce,
považovat za opravný prostředek, který by vylučoval použití obecného opravného prostředku
ve správním řízení, tj. odvolání. Takový opravný prostředek totiž musí reálně otevírat prostor
k tomu, aby se rozhodující orgán obsahem podání zabýval a případně napadené rozhodnutí
efektivně změnil, rozumí se, že nezávisle na vůli dotčeného orgánu. Takové následky
však žádost o vysvětlení pochopitelně nevyvolává. Zabývá se jí sám orgán, který ve věci
již rozhodoval, a podá-li vysvětlení, omezí se na interpretaci svého předchozího rozhodnutí.
Vysvětlení z povahy věci nesměřuje k případné změně rozhodnutí z podnětu stěžovatele
(srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 801/02 ze dne 23. 4. 2003, nepublikováno).
Dle stěžovatele je tento výklad zákona v rozporu se zásadními principy právního státu.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že v předmětném případě se rozhodně nejedná
o jakýkoliv zásah do podstaty zákona, ale o jeho interpretaci, což je naprosto v souladu
s principy právního státu.
Námitka stěžovatele, že předmětnou výzvou stěžovatel nezaložil, nezměnil
a také neurčil povinnost žalobce, není důvodná. Vzhledem k tomu, že uvedeným rozhodnutím
byla žalobci uložena povinnost uhradit částku 35 518 002 Kč, má tento správní akt materiálně
povahu rozhodnutí potenciálně přímo způsobilého zásahu do základních práv a svobod
žalobce, neboť z něj i z následné výzvy k zaplacení přímo vyplývá povinnost žalobce zaplatit
stanovenou částku. Tento právní názor nachází oporu i v již zmíněném usnesení Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 801/02 ze dne 23. 4. 2003, kdy bylo v obdobné věci konstatováno,
že „daný dokument je rozhodnutím, potenciálně přímo způsobilým zásahu do základních práv
a svobod, neboť z něj vyplývá povinnost stěžovatelky v něm stanovenou částku zaplatit …
je tedy nesporné, že i (nesprávné) stanovení výše prokazatelné ztráty může mít bezprostřední
dopad na právní sféru stěžovatelky, neboť jí vznikne odlišná povinnost k zaplacení finančního
příspěvku.“ (srov. též usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 682/02). K otázce
vynutitelnosti tohoto rozhodnutí Nejvyšší správní soud připomíná, že Český telekomunikační
úřad může za nesplnění povinností určených tímto rozhodnutím udělovat pokuty.
K námitce stěžovatele, že ustanovení §32 odst. 7 zákona o telekomunikacích přímo
zavazuje použít při výpočtu příspěvku na účet univerzální služby postup stanovený
vyhláškou, Nejvyšší správní soud uvádí následující: Předmětná vyhláška stanoví přesný
postup pro výpočet a úhradu prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby držitelem
telekomunikační licence, ale individuální aplikace tohoto postupu nepochybně dává prostor
pro pochybení stěžovatele. Vlastní libovolné uvážení správního orgánu není podmínkou
pro to, aby určitý akt byl nebo nebyl považován za rozhodnutí. To, že je správní orgán
při svém rozhodování vázán právním řádem, a to i poměrně přesně stanoveným postupem,
v tomto případě aplikací určitého matematického modelu, neznamená, že by bylo vyloučeno,
aby byl tento model aplikován nesprávně a došlo k porušení práv žalobce.
K námitce stěžovatele, že tento právní názor je uplatňován v rámci všech tzv. síťových
hospodářských odvětví, Nejvyšší správní soud uvádí, že předmětem tohoto rozhodnutí
je konkrétní právní otázka vyplývající v konkrétní kauze z určité právní úpravy a ne obecné
posuzování ústavní konformity legislativní praxe či zákonnosti aplikace zákona v jiných
individuálních případech než je případ žalobce; právně komparatistická argumentace
však je nepochybně jednou z legitimních a často užívaných argumentačních metod,
a proto je nutno se jí zabývat. V konkrétním případě, kdy takto argumentuje stěžovatel,
z ní však nelze ničeho vytěžit, neboť i o úhradě ztrát podle zákonů, na něž odkazuje stěžovatel
[§13 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy
v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), §19b zákona
č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, §39a zákona
č. 266/1994 Sb., o drahách ve znění pozdějších předpisů], jakož i prováděcích předpisů
podle nich vydaných, platí obdobné zásady, jaké judikatura Nejvyššího správního soudu
vyvinula v případě úhrady prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby podle zákona
o telekomunikacích. Je zcela v souladu s principy právního státu pokud se jakákoliv osoba
domáhá svého práva, v tomto případě, aby bylo rozhodnuto o jejím odvolání, a z toho, že jiné
osoby v obdobných či podobných situacích se tohoto práva nedomáhají, ještě nelze dovodit,
že se tato osoba nedomáhá důvodně. Naopak z výše uvedených argumentů vyplývá,
že se žalobce domáhal svého práva na vydání rozhodnutí o odvolání důvodně a městský soud
nepochybil, když jeho žalobě vyhověl. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s právním
posouzením předmětné žaloby.
Nutno odmítnout i názor stěžovatele, že nevydávání správního rozhodnutí
ve sporném případě, je odůvodněno ustanovením §32 odst. 4 zákona o telekomunikacích,
podle něhož za správnost zúčtování finančního příspěvku a výše prokazatelné ztráty
odpovídají výhradně držitelé telekomunikačních licencí, a že až po aplikaci §32 odst. 5
téhož zákona je stěžovatel povinen ukládat držitelům licencí ve správním řízení povinnost,
jejíž splnění má vést k zúčtování finančních prostředků na úhradu prokazatelné ztráty
z univerzální služby. Práva držitelů telekomunikačních licencí povinných k úhradě
prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby nejsou totiž v daném případě dostatečně
ochráněna ustanovením §32 odst. 5 zákona o telekomunikacích. Pro osobu stěžovatele,
který není poskytovatelem univerzální služby a nemůže tedy z účtu neoprávněně čerpat,
přichází v úvahu z tohoto ustanovení pouze vydání rozhodnutí žalovaného v případě
neodvedení finančních prostředků, kterým mu uloží neodvedené finanční prostředky zúčtovat
v následujícím zúčtovacím období. Toto ustanovení neobsahuje ochranu držitelů
telekomunikační licence pro případ, kdy by byla žalovaným nesprávně stanovena
výše finančního příspěvku na účet v jejich neprospěch, tj. ve vyšší než správné výši.
I proto je nutno, aby výše finančního příspěvku byla stanovena správním rozhodnutím,
proti němuž lze užít opravných prostředků ve správním řízení, případně pak užít prostředků
ochrany subjektivních veřejných práv daných právní úpravou správního soudnictví.
Na shora uvedených závěrech ničeho nemění ani rozsudek zdejšího soudu
č. j. 2 As 45/2004 - 154 ze dne 5. 8. 2005, na který stěžovatel poukazuje,
neboť ratio decidendi tohoto rozsudku spočívalo na posouzení výzvy ze dne 4. 9. 2002,
č. j. 21701/2002 - 611 - III, o níž se vyslovil, že „povaze individuálního správního aktu více
odpovídá v dané věci výzva doručená stěžovateli a obsahující jemu určenou povinnost
platby“, aniž tento rozsudek vyslovoval závazný právní názor k povaze úkonu, kterým byla
stanovena výše ztráty univerzální služby a výše plateb jednotlivých držitelů telekomunikační
licence. Proto je nutno i nadále vycházet z toho, že Nejvyšší správní soud svůj postoj vyjádřil
v publikovaném rozhodnutí shora citovaném (č. 479/2005), jehož závěry by mohly být
dotčeny jen způsobem, jenž s. ř. s. předvídá při odlišných právních postojích jednotlivých
senátů Nejvyššího správního soudu. K tomu do současné doby nedošlo.
Pokud jde o postup městského soudu, jenž rozsudkem č. j. 7 Ca 10/2005 - 71 ze dne
3. 2. 2006 zrušil na základě žaloby Č. T., a. s., rozhodnutí ze dne 2. 8. 2004, č. j. 20051/2004 -
611, pak podle názoru Nejvyššího správního soudu tento akt zůstal ve vztahu k ostatním
účastníkům řízení nedotčen, i když to městský soud explicitně nevyjádřil. Z odůvodnění
tohoto rozhodnutí, které stěžovatel připojil ke svému doplnění kasační stížnosti, plyne, že
městský soud posuzoval tento akt výhradně ve vztahu k uvedenému žalobci. O kasační
stížnosti žalobce i žalovaného bude rozhodovat 5. senát Nejvyššího správního soudu;
z právních hledisek není nutno tato řízení a projednání této věci spojovat.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že tato není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této situace Nejvyšší správní soud nerozhodoval o přiznání odkladného účinku
předmětné kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona. Žalobce měl ve věci úspěch, žádné náklady řízení však soudu
nevyčíslil a ze soudního spisu neplynou. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. července 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu