ECLI:CZ:NSS:2006:6.AS.25.2004
sp. zn. 6 As 25/2004 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobkyně: RNDr. O. J., zastoupena JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou, se sídlem
Vítězná 10, Karlovy Vary, proti žalované: Česká lékárnická komora, se sídlem Antala
Staška 80, Praha 4, zastoupené JUDr. Olgou Sovovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem
Bartákova 34, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 21. 1. 2004, č. j. 28 Ca 544/2001 – 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení ne p ři znává .
Odůvodnění:
Čestná rada České lékárnické komory rozhodnutím ze dne 26. 9. 2001, č. j. 9l/ČR/0l,
uložila žalobkyni podle §18 odst. 3 písm. a) z. č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře,
České stomatologické komoře a České lékárnické komoře (dále jen „zákon č. 220/1991 Sb.“)
pokutu ve výši 30 000 Kč. V odůvodnění rozhodnutí žalovaná uvádí, že inspektorka ČLK dne
24. 5. 2001 při své návštěvě prodejny A. v obci B. D., kterou žalobkyně provozovala na
základě živnostenského oprávnění, zakoupila v této prodejně léčivé přípravky Aspirin,
Panadol Extra a Endiaron, jejichž prodej je dle §48 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 79/l997 Sb.,
o léčivech a o změnách a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č.
79/1997 Sb.“) umožněn pouze v lékárnách, a dále jí byl bez lékařského předpisu prodán
přípravek Contraspan att., pro který rovněž platí ustanovení §48 odst. 3 písm. a) uvedeného
zákona. K těmto přípravkům byly vydány paragony R 6771664 a R 6771665. Jiné osobě,
kterou inspektorka požádala o výpomoc, pak byl následující den v uvedené prodejně vydán na
lékařský předpis přípravek Viagra tbl., k němuž byla vydána účtenka z lékárny Š. v J., kterou
žalobkyně provozuje na základě osvědčení ČLK č. 244/1994 ze dne 1. 6. 1994. S žalobkyní
bylo zahájeno disciplinární řízení a bylo jí sděleno disciplinární obvinění. K tomuto obvinění
žalobkyně namítla, že se o návštěvě prodejny N. B. D. dozvěděla až po 4 - 5 týdnech, kontrola
v provozovně byla provedena bez její účasti a nebyla k ní přizvána ani v závěrečné fázi.
Provoz nebyl ziskovou záležitostí. Výdej Viagry provedla její kolegyně v lékárně, ke
skutečnosti, že šlo o recept zahraničního lékaře, poukázala na to, že v praxi k tomuto v
lázeňských oblastech dochází. V prodejně prováděla kontroly, občas zde objevila i léčiva,
jejichž prodej je vázán na lékárnu. Žalovaný posoudil jednání žalobkyně jako porušení §5
odst. 2 písm. a) zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických
zařízeních, podle kterého je nestátní zdravotnické zařízení oprávněno poskytovat zdravotní
péči jen tohoto druhu a v tom rozsahu, v jakém je poskytování zdravotní péče stanoveno v
rozhodnutí o registraci. K tomu uvedl, že za povolený rozsah činnosti lze v daném případě
pokládat i místo jejího výkonu, tj. lékárnu, nikoli však jiné prostory pro tuto činnost
neschválené. Žalobkyně tím, že z lékárny zásobovala léčivy k jejich prodeji neoprávněné a
zcela nezpůsobilé zařízení (prodejnu), porušila i ustanovení zákona č. 79/1997 Sb., a to §18
odst. 1 písm. a), b) a §21 odst. 1 písm. a) bod 1, jakož i §48 odst. 1 (v případě přípravku
Contraspan gtt) a §48 odst. 3 písm. a), b), konečně i čl. 11 profesního řádu ČLK, podle
kterého lékárník nevykonává komerční činnosti neslučitelné s důstojností profese lékárníka
ani výkon své profese s těmito činnostmi nespojuje, a čl. 12 téhož předpisu, podle kterého je
lékárník povinen znát právní předpisy, jimiž se řídí jeho činnost. Správní orgán poukázal i na
porušení předpisů o živnostenském podnikání. Pokud jde o výši uložené pokuty, odkázal na
skutečnost, že žalobkyně byla již dří ve (v roce 1997) čestnou radou disciplinárně trestána, na
míru závažnosti současného provinění a na skutečnost, že svým jednáním získávala materiální
prospěch i za cenu porušování právních předpisů a možného ohrožení zdraví zákazníků
prodejny, když léčivé přípravky byly vydávány nejen mimo lékárnu, ale i osobou k tomu
odborně nezpůsobilou. Uložil tak peněžitý trest na horní hranici zákonné sazby. V poučení
rozhodnutí pak poukázal na možnost podat proti rozhodnutí opravný prostředek k soudu
ve lhůtě 3O dnů.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného opravný prostředek k Městskému
soudu v Praze. Namítla, že žalovaná nepřípustným způsobem zaměnila dvě odlišné činnosti
žalobkyně. Ta je držitelkou koncesní listiny na živnost prodeje vyhrazených léčiv,
kterou provozovala v provozovně A . v obci B. D. a zároveň je podle rozhodnutí o registraci
oprávněna provozovat lékárnu v J.. Mezi oběma činnostmi je rozdíl. Žalovaná nemá
kompetenci kontrolovat prodejce vyhrazených léčiv ani jim ukládat sankce, nemůže vůči nim
použít ani svůj kontrolní řád, a to proto, že tito nejsou povinni být členy lékárnické komory,
přičemž disciplinární pravomoc ČLK se vztahuje pouze na její členy. Přesto žalovaná
žalobkyni sankcionovala za činnost prodejny vyhrazených léčiv a vycházela při tom z jakési
kontroly provedené dne 24. 5. 2001 v této prodejně. Tuto kontrolu a písemný zápis provedený
dle Kontrolního řádu ČLK považuje žalovaná za důkaz, ač podle uvedeného kontrolního řádu
lze provádět kontrolu pouze lékárny a kontrolovanou osobou může být pouze lékárník. Při
této „kvazikontrole“ správní orgán navíc porušil i svá vlastní kontrolní pravidla, nebot‘
kontrola dle kontrolního zápisu měla být provedena anonymně bez vstupu inspektora do
prodejny, zápis z kontroly nebyl proveden na místě ani předán žalobkyni. Podle koncesní
listiny vydané Okresním živnostenským úřadem Okresního úřadu Karlovy Vary ze dne 16. 5.
2000, č. j. ZU/F/217/2000/KL, provozovala žalobkyně živnost v prodejně A. v B. D.. V
souladu s koncesní listinou byla oprávněna provozovat živnost prodeje vyhrazených léčiv,
kterými se podle §2 odst. 19 z. č. 79/1997 Sb. o léčivech, rozumí hromadně vyráběné
humánní léčivé přípravky, které se mohou podle rozhodnutí o registraci (§23 a násl.)
prodávat bez lékařského předpisu i mimo lékárny. Tato činnost je živností dle §5 odst. 4
zákona č. 79/1997 Sb., a to živností koncesovanou, dle přílohy č. 3, skupiny č. 307. Podle §
48 odst. 6 zákona o léčivech jsou prodejci vyhrazených léčiv oprávněni prodávat pouze
vyhrazená léčiva. Uvedená činnost podléhá režimu zákona č. 79/1997 Sb., včetně sankčních
mechanismů. Dohled nad dodržováním zákona vykonává dle §6 a §54 Státní úřad pro
kontrolu léčiv, ministerstvo zdravotnictví, obrany, spravedlnosti a vnitra. Činnost prodejce
vyhrazených léčiv podléhá navíc živnostenskému úřadu, který vykonává i dohled. Česká
lékárnická komora však není, podle jejího názoru, kompetentní vykonávat dohled nad
dodržováním zákona o léčivech ani nad dodržováním zákona živnostenského. Přesto
žalobkyni uložila sankci za údajné porušení pravidel v provozu živnosti v provozovně A.. ač k
tomu nebyla kompetentní. Poukazuje na zákon č. 220/1991 Sb., ze kterého vyplývá, že sankce
lze uložit lékárníkovi, jakožto členu České lékárnické komory, pouze za činnost lékárníka,
nikoli za činnost jinou. Disciplinární pravomoc komory se nevztahuje na osoby v komoře
neregistrované, včetně prodejců vyhrazených léčiv, a to ani tehdy, pokud tuto činnost
vykonává lékárník.
Městský soud v Praze žalobu po provedeném ústním jednání zamítl. Předně
konstatoval, že nedůvodné jsou veškeré žalobní námitky, že ČLK nebyla oprávněna
kontrolovat ani sankcionovat žalobkyni jako provozovatelku provozovny A. v obci B. D., tj.
za případné nedostatky při výkonu živnosti žalobkyně dle koncesní listiny Okresního
živnostenského úřadu Okresního úřadu Karlovy Vary č. j. ZU/F/217/2000/KL. Žalovaný
nesankcionoval žalobkyni za výkon koncesované živnosti, ale za výkon jejího povolání
lékárnice, tj. jako členku České lékárnické komory (podle §3 odst. 3 zákona č. 220/1991 Sb.
absolvent vysokoškolského studia v oboru farmacie, který vykonává své povolání v
lékárenském zařízení na území ČR, musí být členem České lékárnické komory). Kontrolní řád
ČLK umožňuje kontrolovat výkon povolání lékárníků - členů ČLK v lékárnách. Zároveň
stanoví postup, jímž se kontrola provádí, ukládá inspektorům řadu povinností a zajišťuje řadu
práv kontrolovanému subjektu. Je nepochybné, že ČLK nebyla oprávněna provádět kontrolu
provozovny A., která není lékárnou. Žalovaný však v odůvodnění napadeného rozhodnutí
nákupy provedené v prodejně A . nehodnotí jako provádění kontroly a skutečnosti uváděné v
zápisu pořízeném o těchto nákupech, nepovažuje za kontrolní zjištění. Irelevantní jsou proto
veškeré žalobní námitky, které v rozporu se skutečností takový postup žalovaného dovozují a
jimiž je zároveň namítáno nedodržení kontrolního řádu ČLK. V odůvodnění napadeného
rozhodnutí žalovaný výslovně uvádí, že důkazy byly provedeny zápisem o návštěvě prodejny,
účetními doklady a výslechem žalobkyně. Městský soud má za to, že ve věci není rozhodné,
že listina založená do správního spisu, kterou žalovaný označuje jako zápis z návštěvy
prodejny, je ve skutečnosti nazvaná „Zápis z kontroly nepovolené výdejny na B . d. provedené
dne 24. 5. 2001“. Za rozhodné soud považoval, že žalovaný obsahu této listiny nepřisuzoval
důkazní váhu kontrolního zjištění. Tento zápis bylo dle mínění soudu zapotřebí posoudit jako
listinný důkaz, v němž podepsaná J. M. (ohledně které nebylo zpochybněno,
že je inspektorkou ČLK) uvádí skutečnosti související s třemi nákupy, provedenými
v prodejně A. V tom rozsahu, v němž jednotlivé uváděné skutečnosti jsou žalobkyní v podané
žalobě zpochybňovány, by tento zápis jako důkaz sám o sobě obstát nemohl (na rozdíl
od důkazní hodnoty kontrolního zjištění). Do správního spisu jsou však založeny i důkazy
další. Pokud jde o nákup léčivých přípravků Aspirin, Panadol Extra, Endiaron a Contraspan
gtt., jsou jako důkaz o jejich zakoupení do správního spisu založeny paragony R 6771664
a R 6771665 s razítkem prodejny A., datem 24. 5. 2001 a nečitelným podpisem. Žalobkyně v
podané žalobě poukazuje na ztrátu bianko orazítkovaných paragonů, k níž v prodejně A
údajně došlo dne 21. 4. 2001 a uvádí, že skutečnost, že odcizení paragonů ohlásila na policii,
může doložit (výslechem příslušníků policie). Předmětné paragony jsou dle tvrzení žalobkyně
padělky těchto dříve odcizených paragonů, které byly následně doplněny. Soud nepovažoval
za podstatné, zda žalobkyně na policii skutečně ohlásila odcizení paragonů. Ohlášení krádeže
neprokazuje, že ke krádeži, a to právě paragonů shora uvedených čísel, skutečně došlo.
Žalobní námitku, že předmětné paragony jsou zfalšovány, posoudil městský soud jako ryze
účelovou. Proto dospěl k závěru, že prodej léčivých přípravků, uvedených na paragonech č. R
6771664 a R 6771665 prodejnou A. (tj. nikoli lékárnou Š.) je spolehlivě prokázán.
Pokud jde o přípravek Viagra‚ žalobkyně namítala, že v této prodejně byl tento lék
pouze předán, k jeho vydání došlo v lékárně Šalvěj po předložení lékařského předpisu
a vydání účetního dokladu, ze strany lékárny zákon porušen nebyl. Soud však dospěl k jinému
závěru. Žalobkyně nečinila sporným, že lékařský recept na lék Viagra byl zákazníkem
předložen v provozovně A . a nezpochybnila ani tvrzení, že na naléhání zákazníka pracovnice
prodejny A. kontaktovala lékárnu Š. a přislíbila opatřit lék druhý den. Personálu lékárny
Šalvěj bylo tedy po předložení receptu pracovnicí prodejny A. zřejmé, že lék lékárnou
předaný pracovnici prodejny A. bude zákazníkovi fakticky vydán a zákazníkem zaplacen
teprve v prodejně A.. Skutečnost, že lék pochází z lékárny Š., je potvrzena razítkem této
lékárny na receptu založeném do spisu i účetním dokladem z této lékárny. I v případě léku
Viagra došlo tedy lékárnou Šalvěj k výdeji tohoto léku v rozporu s §48 odst. 3 písm. a)
zákona č. 79/1997 Sb., nebot‘ šlo o lék, jehož výdej je dle tohoto zákonného ustanovení vázán
na lékárnu.
Soud dále konstatuje, že prodejem léků, jejichž prodej byl vázán na lékárnu,
v provozovně A., tj. v zařízení, které není k takovému prodeji způsobilé, došlo k porušení §5
odst. 2 písm. a) zákona č. 160/1992 Sb., podle kterého je nestátní zařízení povinno poskytovat
zdravotní péči jen tohoto druhu a v tom rozsahu, v jakém je poskytování zdravotní péče
stanoveno v rozhodnutí o registraci. Předmětné nestátní zdravotnické zařízení
- tj. lékárna Š., nemá v provozovně A. zřízenou výdejnu léků, prodej v této provozovně v
případě léků, jejichž prodej je vázán na lékárnu, znamená proto ze strany lékárny Š. porušení
rozsahu poskytování zdravotní péče, povolené rozhodnutím Okresního úřadu v Karlových
Varech č. j. reg/zdrav/66/94/119, vydaným podle zákona č. 160/1992 Sb. Za toto porušení
zákona odpovídá žalobkyně, jako provozovatelka lékárny Š., odkud předmětné léčivé
přípravky pocházely. V její odpovědnosti tedy bylo zajistit jejich prodej v souladu s
požadavky zákona a v souladu s rozhodnutím o registraci. Zároveň byl porušen §18 odst. 1
písm. b) zákona č. 79/1997 Sb., podle kterého je provozovatel (tj. dle §4 odst. 1 písm. c)
tohoto zákona mimo jiné i fyzická či právnická osoba oprávněná k poskytování zdravotní
péče podle zákona č. 160/1992 Sb., neboli zdravotnické zařízení) povinen při zacházení s
léčivy dodržovat povinnosti stanovené tímto zákonem, prováděcími předpisy a zvláštními
předpisy (písm. a/), a dodržovat podmínky uvedené v rozhodnutí vydaném podle zvláštního
předpisu - zákona č. 160/1992 Sb. (písm. b/). Porušen byl i §21 odst. 1 písm. a) bod 1. téhož
zákona, podle kterého lékárna musí vedle povinností stanovených v §18 neohrozit jakost,
účinnost a bezpečnost hromadně vyráběných léčivých přípravků, dále byl porušen již zmíněný
§48 odst. 3 uvedeného zákona, podle kterého jsou léčivé přípravky oprávněni vydávat
lékárníci v lékárnách (písm. a/), farmaceutičtí laboranti v lékárnách, a to jen ty léčivé
přípravky, jejichž výdej není vázán na lékařský předpis (písm. b/). V prokázaném jednání
žalobkyně lze spatřit i porušení profesního řádu ČLK, jak žalovaný rovněž v odůvodnění
napadeného rozhodnutí konstatuje.
Soud dále poukazuje na §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., podle něhož
komory dbají, aby členové komor vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho etikou
a způsobem stanoveným zákonem a řády komor. Této zákonné povinnosti odpovídá
oprávnění komory dle §2 odst. 2 písm. c) tohoto zákona, podle kterého komory jsou
oprávněny stanovovat podmínky k výkonu soukromé praxe svých členů a k výkonu funkce
odborných zástupců podle zvláštních předpisů a vedoucích lékařů a primářů v nestátních
zdravotnických zařízeních a rovněž oprávnění komory dle §2 odst. 2 písm. f) téhož zákona,
podle kterého jsou komory oprávněny uplatňovat disciplinární pravomoc v rozsahu
stanoveném tímto zákonem. Ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 220/1991 Sb. při tom zakládá
oprávnění Čestné rady komory sankcionovat porušení povinností člena komory uvedených
v §9 odst. 2 písm. a) zákona, podle kterého má každý člen komory povinnost vykonávat
své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákonem. Lze tedy
dovodit oprávnění komory (v daném případě čestné rady) sankcionovat člena komory
za výkon povolání, které jako člen komory vykonává v rozporu s etikou a v rozporu
se způsobem stanoveným zákonem. Oprávnění komory dbát na odbornost poskytované
zdravotní péče u svých členů navíc upravuje i zákon č. 160/1992 Sb., a to v §17 odst. 1.
Na shora uvedeném dle mínění městského soudu nemění nic skutečnost, že orgánem
oprávněným uložit pokutu za porušení povinnosti vyplývající ze zákona č. 160/1992 Sb.
je dle §14 odst. 1 tohoto zákona rovněž orgán příslušný k registraci (tj. dle §8 odst. 1 zákona
příslušný krajský úřad), ani skutečnost, že zákon č. 79/1997 Sb. stanoví v §6 orgány výkonu
státní správy, které dle zákona vykonávají kontrolní činnost (§54 zákona).
Městský soud v Praze byl tedy toho názoru, že Čestná rada ČLK byla oprávněna
žalobkyni za uvedená porušení zákona uložit pokutu. Ustanovení §18 odst. 3 písm. a) zákona
č. 220/1991 Sb. umožňuje uložení pokuty od 3 000 do 30 000 Kč a v daném případě došlo
k uložení pokuty na samé horní hranici této sazby. Výší uložené pokuty se však soud,
s ohledem na rozsah žalobních námitek, nezabýval.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
přičemž jej napadá z důvodu vad řízení spočívajících v tom, že skutková podstata,
z níž žalovaná v napadeném rozhodnutí vycházela, nemá oporu ve spisech a je s nimi
v rozporu. Při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to ovlivnilo zákonnost, a pro tuto vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí nezrušil. Konkrétně pak stěžovatelka pouze uvádí,
že žalovaná prováděla zjišťování skutkového stavu v rozporu se svým kontrolním řádem,
ale soud přesto uznal legalitu takto zjištěných důkazů. Ani přes vytýkané nedostatky z těchto
důkazů porušení norem stěžovatelkou jednoznačně nevyplývá. Dále uplatnila
nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť až při ústním jednání bylo uvedeno, v čem
je spatřováno pochybení stěžovatelky a za porušení jakých ustanovení zákona jí byla uložena
pokuta. Ze strany městského soudu tak, podle jejího názoru, došlo k nesprávnému posouzení
právní otázky, zda stěžovatelka porušila povinnosti stanovené právní normou. Stěžovatelka
zároveň požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že ji považuje za nedůvodnou,
neboť byl správně zjištěn skutkový stav a stavovské předpisy porušeny nebyly.
Dále poukazuje na to, že údajné nulity správního řízení se stěžovatelka dosud nedovolávala
a ani městský soud ji z úřední povinnosti neshledal. Žalovaná proto navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102
s. ř. s.), stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze
dovodit, že stěžovatelka namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.,
a kasační stížnost je přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud je předně nucen konstatovat, že stěžovatelka v kasační stížnosti
v zásadě pouze konstatuje, že nesouhlasí se závěry městského soudu, svůj názor
však nepodporuje žádnou argumentací a své výhrady blíže nespecifikuje, domnělá pochybení
soudu označuje pouze citací zákonných stížních bodů (§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.).
Stěžovatelce byla napadeným rozhodnutím pokuta uložena podle §18 odst. 3 písm. a)
zákona č. 220/1991 Sb., podle kterého Čestná rada komory může uložit za závažné porušení
povinností člena komory uvedených v §9 odst. 2 písm. a) zákona jako disciplinární opatření
pokutu od 3 000 do 30 000 Kč. Podle §9 odst. 2 písm. a) téhož zákona každý člen komory má
povinnost vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným
zákony.
Pokud tedy městský soud za j ádro projednávané věci označil posouzení otázky,
zda se stěžovatelka jako členka České lékárnické komory dopustila jednání, jímž porušila
povinnost uloženou jí citovaným §9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb.‚
tj. zda při výkonu svého povolání jednala zejména v rozporu s etikou a v rozporu se zákonem,
nedopustil se žádného pochybení a došel ke správným skutkovým i právním závěrům,
jejichž rekapitulace byla provedena v předchozí části tohoto rozsudku. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že správní orgán oprávněně, v rámci své zákonné
kompetence, uložil stěžovatelce sankci za to, že jako provozovatelka lékárny Š.,
kterou provozovala na základě osvědčení České lékárenské komory č. 244/1994 ze dne
1. 6. 1994, zásobovala léčivy k jejich prodeji neoprávněné a nezpůsobilé zařízení - prodejnu
A., a tím porušila §5 odst. 2 písm. a) zákona č. 160/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení je
nestátní zdravotnické zařízení povinno poskytovat zdravotní péči jen toho druhu a v tom
rozsahu, v jakém je poskytování zdravotní péče stanoveno v rozhodnutí o registraci. Za
povolený rozsah činnosti lze pokládat i místo výkonu této činnosti, tj. v daném případě
lékárnu, nikoli prostory jiné, k této činnosti nezpůsobilé. V tomto směru tedy Nejvyšší správní
soud hodnotí porušení citovaného ustanovení zákona č. 160/1992 Sb. stejně jako městský
soud a správní orgán. To znamená, pokud stěžovatelka vydávala uvedené léky, které je možno
vydávat pouze v lékárnách nebo výdejnách léků, v prodejně A., dopustila se tím jednak
porušení §5 odst. 2 zákona č. 160/1992 Sb. a dále §18 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 79/1997 Sb., o léčivech, a §21 odst. 1 písm. a) bod 1, jakož i §48 odst. 1 a §48 odst. 3 písm. a), b)
zákona č. 79/1997 Sb. Podle těchto ustanovení je provozovatel lékárny nebo výdejny léků,
kromě jiného, povinen při zacházení s léčivy dodržovat povinnosti stanovené tímto zákonem a
prováděcími předpisy a dodržovat podmínky stanovené v rozhodnutí o povolení registrované
činnosti, což v případě stěžovatelky se tak nestalo.
Pokud jde o námitku uplatněnou v kasační stížnosti, týkající se způsobu zjišťování
důkazních prostředků, pak i touto otázkou se městský soud podrobně zabýval a Nejvyšší
správní soud v této souvislosti nemá, čeho by mu vytknul, rovněž se domnívá, že provinění,
kterého se dopustila stěžovatelka, jí bylo prokázáno dostatečně. Ostatně ani sama stěžovatelka
v kasační stížnosti podrobné odůvodnění rozsudku městského soudu v jednotlivých bodech
nijak nenapadá. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že skutkový stav byl v daném případě
zjištěn řádně, žalovaná i městský soud aplikovaly správné právní normy, které správně
interpretovaly. Závěry žalované i městského soudu pak mají oporu ve správním spise a nejsou
s ním v rozporu.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy z výše uvedených důvodů nezbylo, než kasační
stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítnout.
Za této procesní situace již Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Protože žalovaná, která měla úspěch ve věci, žádné náklady neuplatňovala, Nejvyšší správní
soud rozhodl tak, že se žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu