ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.105.2005
sp. zn. 6 Azs 105/2005 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobkyně: N. N., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 14. 10. 2004, č. j. 6 Az 212/2003 – 39,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2004, č. j. 6 Az 212/2003 – 39,
se zr uš uj e a věc se vr ac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 14. 9. 2003,
č. j. OAM – 109 – 44/VL – 20 – P11 – 2001, nebyl žalobkyni udělen azyl podle ust. §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Zároveň žalovaný
rozhodl, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 uvedeného
zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobkyně svoji vlast opustila
kvůli činnosti svých dětí, neboť se obávala pronásledování T. Vzhledem k tomu, že v roce
2001 došlo k pádu T. a příchodu jednotek O., což výrazně přispělo k ukončení období
závažného porušování lidských práv, jsou obavy žalobkyně z možného pronásledování T. již
bezpředmětné. Žalovaný přitom konstatoval, že žalobkyně žádné potíže, které by bylo možno
nazvat pronásledováním ve smyslu zákona o azylu neměla, a že jí ani žádné potíže v případě
návratu do vlasti nehrozí. Žalovaný současně posoudil existenci překážek vycestování cizince,
jak mu ukládá ust. §28 zákona o azylu a po citaci §91 zákona o azylu zhodnotil, zda je
žalobkyně ve vlasti ohrožena skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování ve smyslu
zákona o azylu. Při tomto posuzování vycházel ze stejných informací a byl veden stejnými
úvahami jako při hodnocení, zda žalobkyně splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu ve
smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Žalovaný konstatoval, že život a svoboda žalobkyně
nejsou ohroženy z důvodu její rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro politické přesvědčení. Žalobkyně rovněž není ohrožena mučením,
nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestem. Její život rovněž není ohrožen v důsledku
válečného konfliktu, neboť žalovanému je známo, že žádný takový v Afghánistánu neprobíhá
a Afghánistán nežádá o vydání žalobkyně pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví
trest smrti. Návrat žalobkyně není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky,
a žalobkyni ani nelze považovat za nezletilou osobu bez doprovodu. Žalovaný na základě
zhodnocení obsahu překážek vycestování nedospěl k závěru, že by žalobkyně náležela
k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu a jejich existenci tedy v případě žalobkyně neshledal.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně v zákonné lhůtě žalobu, o níž rozhodl
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2004, č. j. 6 Az 212/2003 – 39 tak,
že rozhodnutí Ministerstva vnitra zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého
rozhodnutí městský soud uvedl, že v daném případě žalovaný při posuzování otázky existence
důvodu pro udělení azylu, postupoval v souladu s §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (dále jen „správní řád“), zjistil skutečný stav věci přesně a úplně, opatřil
si potřebné podklady pro rozhodnutí. Rozhodnutí vychází z těchto podkladů, má oporu
v obsahu správního spisu a z jeho odůvodnění je zřejmé, jaké skutečnosti byly podkladem
rozhodnutí a jakými úvahami byl správní orgán veden při hodnocení důkazů a při použití
právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Pokud se jedná o posouzení existence
překážek vycestování stanovených v §91 zákona o azylu, zde městský soud shledal žalobu
důvodnou, když vyšel z toho, že tato část rozhodnutí je nepřezkoumatelná pro nedostatek
důvodů.
Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost, v níž tvrdí, že napadený rozsudek je ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. K městským soudem namítané absenci
zdůvodnění, proč stěžovatel v daném případě neshledal nebezpečí ponižujícího zacházení,
když bylo zřejmé, že žalobkyně nemá v Afghánistánu podporu mužských členů rodiny,
a že postavení osamělých žen je velmi obtížné, což podle názoru městského soudu způsobuje
nepřezkoumatelnost výroku rozhodnutí, že se na žalobkyni nevztahují překážky vycestování,
stěžovatel oponuje odkazem na stranu 5 správního rozhodnutí, kde se v odůvodnění výslovně
uvádí, že při posuzování skutečností zakládajících překážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu, v případě žalobkyně stěžovatel vycházel ze stejných informací a byl veden
stejnými úvahami jako při hodnocení, zda žalobkyně splňuje zákonné podmínky pro udělení
azylu ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu, tj. z tvrzení žalobkyně o jejím strachu
z pronásledování T. pro aktivity jejích synů a dcery, které je po pádu T. v r. 2001 jako důvod
žádosti o azyl zcela nerozhodné, a dále z informace o významných krocích podniknutých ke
zlepšení situace žen v Afghánistánu po pádu T. na straně 4 správního rozhodnutí. Tuto
informaci poskytuje soudem obhajovaná zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu
dodržování lidských práv v Afghánistánu v roce 2002, a to konkrétně informace o právu ženy
zvolit si nošení tradičního oděvu (burky), zahalujícího celou postavu či nikoliv, o právu ženy
vrátit se do zaměstnání a pracovat ve státní službě a učit ve škole, slavit Mezinárodní den žen.
Žalobkyně podle stěžovatele neuvedla v žalobě žádnou rozhodnou skutečnost, kterou by
podložila své přesvědčení, že v domovské zemi stále trvá její ohrožení jako ženy, městský
soud však za žalobkyni nedovoleně dovozuje nebezpečí ponižujícího zacházení, když je podle
soudu zřejmé, že žalobkyně nemá v Afghánistánu podporu mužských členů rodiny a
postavení osamělých žen je velmi obtížné. Městský soud se tím podle stěžovatele evidentně
dopustil nezákonného překročení v rozsahu a důvodů žaloby. Stěžovatel se rovněž na svoji
podporu dovolává právního názoru Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož pouhá
obava nebo nejistota nejsou dostačující pro to, aby naplnily pojem „ponižujícího jednání“
(rozsudek ze dne 25. 2. 1982, série A č. 48, strana 13, odstavec 26 a 30, C. C. versus Spojené
království viz publikace autorky E. H.: Evropská úmluva o lidských právech a Česká
republika, Judikatura a řízení před Evropským soudem pro lidská práva, nakladatelství L. P.,
a. s., v roce 2003). V případě žalobkyně se však jedná jen o její pouhou obavu a nejistotu,
nikoliv o riziko dostatečně reálné a bezprostřední. Stěžovatel tím nijak nezpochybňuje
obtížnost postavení žen v Afghánistánu i v novém právním afghánském státě, jak se o tom
objektivně zmiňuje i shora uvedená americká zpráva, namítá však nemožnost nahlížet míru
diskriminace žen v afghánské společnosti evropskými hledisky pro rozdílnosti kulturní a
civilizační.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s tvrzením
stěžovatele, že ve své žalobě neuvedla žádnou rozhodnou skutečnost, kterou by podložila
své tvrzení o trvajícím ohrožení její osoby jako ženy v Afghánistánu. Jak z odůvodnění
napadeného rozhodnutí vyplývá, stěžovatel založil své rozhodování ve věci její žádosti o azyl
toliko na jedné jediné zprávě, a to na Informaci Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu
dodržování lidských práv v Afghánistánu za rok 2002. Proto žalobkyně ve své žalobě citovala
další zdroj informací a soudu doložila rozsáhlý materiál, který sestával z informací a zpráv
vydaných renomovanými mezinárodními organizacemi a institucemi. Žalobkyně
je přesvědčena, že z obsahu těchto zpráv zcela jasně vyplývá, že postavení žen, coby zvláštní
sociální skupiny, je v Afghánistánu stále nesvobodné. Je přesvědčena, že informace,
které soudu poskytla, svědčí o tom, že stěžovatel při posuzování její žádosti chybně
vyhodnotil nejen existenci překážek vycestování, ale i důvody relevantní pro udělení azylu.
Na základě těchto zpráv, z jejichž obsahu jasně vyplývá tíživost situace žen v Afghánistánu,
pak žalobkyně v žalobě namítala, že stěžovatel tuto skutečnost dostatečným způsobem
nezohlednil při posuzování její žádosti o azyl, a to jak ve výroku I., tak ve výroku
II. napadeného rozhodnutí správního orgánu, a jí tvrzená obava z nebezpečí, které jí v zemi
původu hrozí, je oprávněně odůvodněná. Tvrzení stěžovatele, že městský soud nezákonně
překročil rozsah a důvody žaloby, je tak podle názoru žalobkyně neoprávněné, neboť soud
při svém rozhodování přezkoumal napadené rozhodnutí pouze v mezích uplatněných
žalobních bodů. Z těchto důvodů žalobkyně tvrdí, že stěžovatelem podaná kasační stížnost
není důvodná, a proto navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s ust. §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. a shledal kasační stížnost důvodnou.
Předně nutno uvést, že z odůvodnění rozsudku městského soudu vyplývá,
že tento soud neshledal žalobu důvodnou, pokud směřovala do výroku rozhodnutí správního
orgánu o neudělení azylu, důvodnou ji shledal pouze pokud směřovala do výroku
o nevztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu na žalobkyni. Za tohoto
stavu měl proto městský soud žalobu směřující proti výroku o neudělení azylu zamítnout
a rozhodnutí správního orgánu měl zrušit pouze ve výroku o nevztažení překážky vycestování
na žalobkyni. Městský soud takto nepostupoval, takže je zde rozpor mezi výrokem
napadeného rozsudku a jeho odůvodněním, což způsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku
spočívající v jeho nesrozumitelnosti (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.). Takovouto
nesrozumitelnost sice stěžovatel ve své kasační stížnosti nenamítal, v případě
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
však Nejvyšší správní soud není vázán důvody kasační stížnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že se otázkou zakládající překážku vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu v případě žalobkyně podrobně zabýval a v odůvodnění svého
rozhodnutí nedospěl k závěru, že by žalobkyně náležela k osobám ohroženým skutečnostmi
zakládajícími překážku vycestování. Žalobkyně ve své žádosti o udělení azylu uvedla,
že Afghánistán opustila ze strachu před T., protože její dcera tajně doma vyučovala děti.
Tento důvod pro opuštění Afghánistánu po změně politického režimu v zemi tedy odpadl. Ve
své žalobě pak žalobkyně odkázala na některé zprávy o situaci v Afghánistánu, přičemž
shrnula, že k efektivnímu prosazení změn došlo pouze v centrálním Afghánistánu – K. a jeho
okolí, ale situaci v ostatních částech země nelze v žádném případě označit za centrálně
kontrolovanou a stabilizovanou. Vzhledem k tomu, že žalobkyně před opuštěním své vlasti
bydlela v K., lze předpokládat, že by se rovněž do K. vrátila, takže její obavy z násilí a
sociální diskriminace žen nejsou opodstatněné. Žalobkyně v průběhu řízení před správním
orgánem a městským soudem nikdy neuváděla, že by jí v případě návratu do Afghánistánu
bez mužských členů rodiny hrozilo nebezpečí ponižujícího zacházení, nebylo proto důvodu,
aby se stěžovatel touto otázkou při posuzování překážky vycestování zabýval, jak mu to
městský soud vytýká.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná,
a proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc
vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
městský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu