ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.112.2006
sp. zn. 6 Azs 112/2006 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: T. T. Q., zastoupen JUDr. Petrem Knoblochem, advokátem, se sídlem Plzeň,
Husova 17, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2005, č. j.
60 Az 79/2005 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i znáv á .
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu JUDr. Petru Knoblochovi, se př i zná vá
na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů částka ve výši 1075 Kč,
která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Krajského soudu v Plzni č. j. 60 Az 79/2005 - 31 ze dne 11. 10. 2005, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 515/LE - B02 - B02 - 2005 ze dne
11. 8. 2005, jímž byla jako zjevně nedůvodná zamítnuta stěžovatelova žádost o udělení azylu
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném k datu rozhodování žalovaného
(dále jen „zákon o azylu“).
Z obsahu stěžovatelovy kasační stížnosti, resp. z doplnění provedeného ustanoveným
zástupcem, vyplývá, že uplatňuje důvody kasační stížnosti předvídané ustanovením §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Jednak
tvrdí, že správní orgán provedl nedostatečně dokazování, a nezjistil tudíž řádně skutkový stav,
a rovněž řádně neodůvodnil své rozhodnutí (zejména není z odůvodnění rozhodnutí zřejmé,
proč se správní orgán vůbec nezabýval udělením humanitárního azylu podle ustanovení §14
zákona o azylu), přičemž krajský soud tyto vady řízení nevzal v potaz a rozhodnutí
žalovaného pro ně nezrušil. Vedle toho pak stěžovatel namítá, že soud nesprávně posoudil
právní otázku v předcházejícím řízení, pokud dospěl k závěru, že se žalovaný oprávněně
nezabýval možností udělit humanitární azyl ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu
ve chvíli, kdy konstatoval, že v případě stěžovatele nejsou dány důvody udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Podle stěžovatele tento závěr soudu odporuje znění ustanovení
§14 zákona o azylu. Stěžovatel rovněž navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační
stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost považuje za nedůvodnou,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i kasační stížností napadený
rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy. Proto i pro účely řízení o kasační
stížnosti odkázal žalovaný na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil následující: stěžovatel
ve své žádosti o udělení azylu ze dne 9. 8. 2005 uvedl, že je národnosti k., bez náboženského
vyznání, že není a nikdy nebyl členem žádné politické strany, ani jiné organizace, stejně jako
jeho příbuzní. Jako důvod žádosti o azyl uvedl, že mu bylo v roce 2004 uloženo správní
vyhoštění a že se tedy na území České republiky od té doby zdržuje nelegálně. Dne 29. 6.
2005 byl zadržen policií a následně odsouzen k trestu odnětí svobody za maření výkonu
úředního rozhodnutí. O azyl tedy požádal proto, že je v České republice již dlouho (od roku
1988), zvykl si na zdejší život a neví, co by dělal po návratu do Vietnamu. Totéž zopakoval i
v rámci pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu na území České republiky dne 9. 8.
2005.
Žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 11. 8. 2005 s ohledem na tyto skutečnosti
stěžovatelovu žádost o azyl jako zjevně bezdůvodnou zamítl, neboť dospěl k závěru,
že důvody, pro které stěžovatel žádal o poskytnutí ochrany formou azylu, nelze podřadit
pod taxativně vymezené důvody azylu podle §12 zákona o azylu, resp. nebyly zjištěny žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být ve vlasti vystaven pronásledování z důvodů
pro azylové řízení významných. Žalovaný pak vzhledem k tomu, že posoudil žádost
stěžovatele jako zjevně bezdůvodnou ve smyslu ustanovení §16 zákona o azylu, neposuzoval
pro nadbytečnost již splnění podmínek pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu,
neboť jejich aplikace je vázána na ustanovení §12 zákona o azylu, jehož nebylo v případě
stěžovatele vůbec užito.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že toto rozhodnutí žalovaného
napadl stěžovatel žalobou, v níž uvedl, že si je vědom, že důvody, pro něž požádal o azyl
neodpovídají zcela přesně podmínkám stanoveným pro udělení azylu v §12 zákona o azylu,
nicméně proto žádá, aby soud posoudil možnost udělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu. Krajský soud žalobu zamítl s tím, že podle jeho názoru měl žalovaný dostatek
podkladů pro rozhodnutí a z hlediska výkladu ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
ve vztahu k §14 zákona o azylu se se žalovaným ztotožnil. Rozsudek krajského soudu byl
stěžovateli doručen 27. 10. 2005 a kasační stížnost proti němu byla podána dne 2. 11. 2005.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační
stížnost podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Pokud jde o přípustnost kasační stížnosti (srovnej
§104 s. ř. s. a contrario), Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokud jde o stěžovatelem
namítané nedostatečné zjištění skutkového stavu, nelze v této části kasační stížnost přijmout,
neboť jde o nepřípustně uplatněnou novotu ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. Přípustnou
shledává Nejvyšší správní soud kasační stížnost tedy toliko s ohledem na uplatněný kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. v otázce, zda se soud oprávněně ztotožnil
s právním závěrem žalovaného, že v případě konstatování zjevné bezdůvodnosti žádosti
o azyl není místo pro posuzování případných důvodů pro udělení azylu humanitárního
ve smyslu §14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích
řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. přezkoumal (přitom v souladu s ustanovením §109 odst. 4 nepřihlížel k nepřípustně
uplatněným novotám, jak byly podány výše), přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Stěžovatel namítá nezákonnost napadeného rozsudku z toho důvodu, že se soud
(resp. žalovaný) nezabýval tím, zda důvody uváděné stěžovatelem jako důvody pro udělení
azylu neopravňují k aplikaci ustanovení §14 zákona o azylu, zvláště pak v situaci, bylo-li
ze strany správního orgánu konstatováno, že stěžovatelem uváděné důvody nelze podřadit
pod důvody ve smyslu §12 zákona o azylu.
Posouzení této námitky stěžovatele souvisí podle názoru Nejvyššího správního soudu
s otázkou, zda jeho žádost o udělení azylu byla správně kvalifikována jako zjevně
neopodstatněná ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Závěr o oprávněné
aplikaci ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu totiž tvoří spojenou nádobu
s případným úsudkem o možnosti aplikace ustanovení §12, §13 či §14 zákona o azylu.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se přitom cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
(písm. a/), nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že jde o osobu bez státního občanství,
ve státě jeho posledního bydliště (písm. b/). Pojem pronásledování pak definuje ustanovení
§2 odst. 5 zákona o azylu, a to tak, že jde o ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována
či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého
bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. K naplnění hypotézy
normy obsažené v ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu je tedy nutné,
aby z výpovědí učiněných žadatelem o azyl v průběhu správního řízení vyplynulo,
že ho k podání žádosti vedou důvody, jež prima facie nejsou s to ani při dalším zjišťování
a ověřování skutkového stavu být podřazeny pod rozsah ustanovení §12 zákona o azylu
ve spojení s §2 odst. 5 zákona o azylu. Převedeno na případ stěžovatele to znamená, že pokud
v průběhu správního řízení setrval na konstatování důvodů, pro které o azyl požádala,
tj. primárně obava před návratem do Vietnamu, kde téměř dvacet let nebyl a neví, co by tam
dělal, a z toho plynoucí snaha o legalizaci pobytu na území České republiky za účelem práce,
nelze z těchto tvrzení objektivně dovozovat, že by u něj mohla nastat situace předvídaná
ustanovením §12 zákona o azylu.
Shledal-li tedy krajský soud, že je hypotéza ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu naplněna, žádal-li stěžovatel o azyl z důvodů legalizace pobytu na území České
republiky, nezákonnosti se nedopustil. Krajský soud tedy aplikoval správný právní předpis
(zákon o azylu), v jeho rámci správnou právní normu (tj. právní normu obsaženou v §16
odst. 1 písm. g/ zákona o azylu), a vyložil ji správně.
Přisvědčil-li Nejvyšší správní soud oprávněnosti aplikace ustanovení §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu, nemůže pak přistoupit na námitku stěžovatele, že měl být zkoumán
důvod pro udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu. Tímto ustanovením
se žalovaný a následně ani soud, aplikoval-li normu obsaženou ve zmíněném ustanovení §16
zákona o azylu, zabývat neměl a nemohl, neboť jeho aplikace meritorní posuzování
azylových důvodů ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu logicky vylučuje. Při aplikaci
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) je z povahy věci vyloučeno zkoumání důvodnosti žádosti
o udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu a pro případné rozhodování žalovaného
o udělení azylu z důvodů předvídaných v §14 zákona je určující závěr o neexistenci důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Tyto důvody však při zamítnutí žádosti
s odkazem na §16 odst. 1 písm. g) zákona, jak bylo předznamenáno, zjišťovány nejsou.
Nezjišťoval-li je ani krajský soud, nedopustil se tak stěžovatelkou namítané nezákonnosti.
O vztahu ustanovení §16 a §12 – §14 zákona o azylu se ostatně Nejvyšší správní soud
vyslovil zcela jasně již ve věci sp. zn. 1 Azs 8/2003 (srovnej rozsudek ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, www.nssoud.cz).
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Plzni
č. j. 60 Az 79/2005 – 56 ze dne 12. 12. 2005 ustanoven zástupcem advokát JUDr. Petr
Knobloch. Tomu Nejvyšší správní soud přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměnu ve výši
1075 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání písemného podání soudu
týkajícího se věci samé podle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, ve znění účinném ke dni provedení úkonu, společně s režijním paušálem
podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Vycházel přitom z obsahu spisu, jelikož ustanovený právní
zástupce žalovaného na výzvu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2006, aby sdělil,
které úkony právní služby ve věci učinil, nereagoval. Pro zaplacení této částky soud stanovil
přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu