ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.122.2005
sp. zn. 6 Azs 122/2005 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudkyň JUDr. Milady Haplové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: M. A., zastoupen JUDr. Zdeňkem Holým, advokátem, se sídlem Bezručova 9,
Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 12. 2004, č. j. 59 Az
91/2004 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví blíže označený
rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM - 5021/VL - 11 - C09 - R2 - 2001 ze dne 23. 7. 2004, kterým bylo
rozhodnuto o tom, že se stěžovateli neuděluje azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a že se na něho nevztahuje překážka
vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatel svou kasační stížnost výslovně odůvodňuje ustanovením §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Dále uvádí, že krajský
soud dle jeho názoru nesprávně posoudil a řádně nezkoumal, zda jsou dány podmínky
pro udělení azylu dle §14 zákona o azylu a v podstatě pouze převzal závěry žalovaného.
Stěžovatel se proto domnívá, že nebylo řádně zdůvodněno, proč jím uváděné důvody nelze
považovat za dostatečné pro udělení humanitárního azylu. Stěžovatel rovněž žádá,
aby jím podané kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy a plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení. Ve vztahu k uplatněné námitce
odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž jednoznačně vyplývá,
že na udělení humanitárního azylu nemá stěžovatel právní nárok. Z výše uvedených důvodů
navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zejména zjistil, že stěžovatel opustil
svou vlast na podzim roku 2000. Do té doby společně s přítelem podnikali, ale museli platit
finanční částky vyděračům. Společník pak i s vydělanými penězi zmizel, pročež stěžovatel
již v podnikání nepokračoval. Protože po něm vyděrači nadále požadovali peníze a jedenkrát
jej rovněž fyzicky napadli, rozhodl se odjet z vlasti. Na ukrajinské státní orgány se však
po svém napadení neobrátil. V České republice stěžovatel pobýval po uplynutí turistického
víza nelegálně, rovněž již jedenkrát neúspěšně žádal o azyl. Žalovaný v odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu či vztažení
překážek vycestování, přičemž ve vztahu k důvodům hodným zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu konstatoval, že takové důvody ve stěžovatelově případě neshledal.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, v níž
mj. uvedl, že u něho pravděpodobně nejsou splněny podmínky pro udělení azylu dle §12
a §13 zákona o azylu, domnívá se však, že žalovaný řádně nezkoumal důvody pro udělení
humanitárního azylu. Krajský soud však stěžovatelovu žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku
uvedl, že skutkový stav byl žalovaným zjištěn řádně a dostatečně a závěry, které z něho
žalovaný učinil, jsou v souladu se zákonem. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaný zkoumal,
zda existují ve stěžovatelově případě důvody pro udělení humanitárního azylu,
přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Při tom nevybočil z mezí a hledisek stanovených
zákonem. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 13. 1. 2005 a ten jej napadl kasační stížností
dne 17. 1. 2005.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 zákona s. ř. s.), osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel
v kasační stížnosti výslovně uplatnil námitku podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., kasační
stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy za této situace kasační stížností napadený rozsudek
přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o námitku směřující do kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., pak Nejvyšší správní soud předesílá, že nesprávným posouzením právní otázky
je omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci
právní normy by šlo tehdy, pokud by soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní normu (jiné konkrétní pravidlo)
jinak správně použitého právní předpisu, než kterou měl za daného skutkového stavu správně
použít, anebo pokud by aplikoval správný právní předpis (správnou právní normu),
ale dopustil by se nesprávnosti při výkladu.
Pokud stěžovatel konkrétně uvádí, že v jeho případě je splněn azylově relevantní
důvod podle §14 zákona o azylu, pak tomuto tvrzení přisvědčit nelze. Podle tohoto
ustanovení lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu,
pokud v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12. Ustanovení
§14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení,
kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí
správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení
(srov. rozsudek publikovaný pod č. 375/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že ze spisů nevyplývají žádné skutečnosti svědčící o překročení mezí správního
uvážení žalovaným nebo o jeho zneužití, neboť žalovaný posoudil osobní situaci stěžovatele
a důvod hodný zvláštního zřetele k udělení humanitárního azylu neshledal. Při tom vyšel z již
zcela konstantní judikatury Nejvyššího právního soudu a zohlednil všechny okolnosti
stěžovatelem ve správním řízení uvedené. Ani krajský soud nepochybil, když se se závěrem
žalovaného ztotožnil. Tato stěžovatelova námitka tedy není důvodná.
Nejvyšší správní soud tedy důvody tvrzené ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
v posuzované věci neshledal.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu