ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.146.2005
sp. zn. 6 Azs 146/2005 - 53
O RI G I NÁL
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: G. Z., zastoupen JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem, se sídlem Truhlářská 16,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 21. 7. 2004, č. j. 6 Az 186/2003 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Ministerstvu vnitra se ne př i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 16. 6. 2003,
č. j. OAM - 2855/VL - 11 - P05 - 2001, nebyl žalobci udělen azyl podle ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Zároveň žalovaný rozhodl,
že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že na základě důkladného posouzení všech
důkazů, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, došel k závěru, že problémy,
kterým byl žalobce v Gruzii vystaven, nedosahovaly takového charakteru, intenzity, aby mohl
v případě návratu do vlasti pociťovat odůvodněný strach z pronásledování ze strany státních
orgánů pro některý z důvodu §12 písm. b) zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, kterou napadl
rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu. Žalobce namítl porušení §3 odst. 3, §32
odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších
předpisů (správní řád), a dále porušení §12 a §91 zákona o azylu. V žalobě uvedl,
že do Gruzie se vrátit nemůže, protože mu tam hrozí velké nebezpečí. Jeho političtí odpůrci
ze strany M. jsou stále u moci a ovládají policii. Bojí se fyzických útoků a diskriminace kvůli
tomu, že patřil mezi příznivce bývalého prezidenta G.. Již jednou byl kvůli tomu napaden a
musel strávit několik dnů v domácím ošetřování. Jeho návrat je do Gruzie nemožný, dokud
bude prezidentem pan Š. a Gruzie nebude demokratickým státem.
O žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 6 Az 186/2003 - 22 ze dne
21. 7. 2004 tak, že žalobu zamítl. Městský soud se ztotožnil se závěry žalovaného,
že v případě žalobce nejsou splněny předpoklady ustanovení §12 zákona o azylu. Důvody,
které žalobce uvedl, nelze pak podřadit pod taxativní výčet důvodů odůvodňujících udělení
azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Skutečnost, kdy žalobce nikdy nebyl aktivním
členem odporu proti vládě, byl pouze řadovým členem opoziční politické strany Z. G., která
již od roku 1992 aktivně nevyvíjela svou činnost, a že nesouhlasí s politickou situací, tedy
současnou vládou a prezidentem, nelze podřadit pod důvody azylu. Co se týká vyhrožování a
fyzického násilí páchaného na žalobci v období před jeho odchodem na Ukrajinu v roce 1991,
pak se toto jednání po opětovném návratu žalobce do Gruzie již ve zmiňované formě
neopakovalo, od útoků na osobu žalobce již uplynula poměrně dlouhá doba a toto jednání
tedy rovněž není možné hodnotit jako pronásledování z politických důvodů.
Proti uvedenému rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
dne 15. 9. 2004 kasační stížnost. Stěžovatel poukazuje na to, že ve své žádosti o udělení azylu
uvedl, že v Gruzii byl vystaven příkoří z důvodu svého politického přesvědčení. Toto příkoří
se projevilo tím, že nemohl v Gruzii sehnat zaměstnání prostřednictvím státního úřadu práce,
kde byl navíc vystaven cynickým poznámkám kvůli svému politickému přesvědčení.
Ze strany správního orgánu bylo však uzavřeno s tím, že „z nepříjemných jednání na úřadu
práce nelze dovodit, že by se jednalo o státem prováděná, podporovaná či trpěná opatření,
aby v nich bylo možno spatřovat některý z taxativně vymezených důvodu podle §12 písm. b)
zákona o azylu“. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí a odvolává se na článek 19 odst. 1
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vyhlášených OSN v New Yorku,
kde se praví: „Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky“. Tím, že gruzínský úřad
práce pro politické názory odmítal stěžovateli zprostředkovat práci, porušoval jakožto státní
orgán pověření státní správou v oblasti zaměstnanosti, článek 6 odst. 1 uvedeného paktu. Dále
stěžovatel uvádí, že pro něho bylo obtížné používat otevřených, přespříliš silných výrazů
pro popis jeho postavení v rodné zemi, neboť má neodbytný subjektivní pocit, že by tím
očerňoval svou vlast, kterou přese všechno miluje. Dnes, kdy stěžovatel stojí před poslední
možností zvrátit nepříznivé rozhodnutí v jeho věci azylového řízení, je si vědom toho,
že zdrženlivý popis jeho postavení v Gruzii z hlediska dodržování jeho občanských
a politických práv byl vymezen ve smyslu negativního rozhodnutí k jeho žádosti, bez toho,
že by jeho situace byla dále zkoumána. Vedle tohoto citového „faktoru“ však stěžovatel
uvádí, že měl pro svůj zdrženlivý postoj při líčení negativ svého občanského a politického
postavení v Gruzii ještě navíc důvod výsostně pragmatický. Je mu totiž z vlastní zkušenosti
velmi dobře známo, že v Gruzii nejsou její emigranti státu lhostejní, a to nikoli pouze
z hlediska kladného zájmu. Stěžovatel to pak dokládá na konkrétním případu sčítání lidu,
které v Gruzii proběhlo v lednu roku 2002. Tehdy ředitelka Státního departmentu pro sčítání
obyvatel v Gruzii uvedla v rozhovoru pro gruzinské noviny „R.“ následující: „V roce 2002
dostaneme úplné a vyčerpávající informace o emigrantech, kteří opustili republiku před více
než dvanácti měsíci. Informace o tom, ve které zemi emigranti v současné době žijí, a kterou
státní příslušnost mají, zdali se chystají k návratu nebo ne“. Dále ředitelka prohlásila, že
s pomocí sčítacích listů emigrantů bude určen kontingent na návrat do republiky. K této jistotě
podle stěžovatele vedla ředitelku skutečnost, že v rámci sčítání lidu byli občané Gruzie
povinni uvádět údaje o svých členech rodiny v zahraniční. Stěžovatel předpokládá, že zájem o
tyto osoby, včetně jeho osoby, je veden snahou gruzínského státu postihovat ty, kteří
projevovali určité politické názory státu nepohodlné. Tento svůj názor sdílí stěžovatel i dnes,
kdy má Gruzie nové vedení, nicméně domnívá se, že v republice existují stále velmi silná
(zejména místní) rezidua sil, které by mohly v jeho politickém pronásledování (např. opět
formou vytváření existenčních problémů) pokračovat. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje
například na zprávu o stavu lidských práv v Gruzii, již v období po pádu Ševarnadzeho, jak je
publikována v materiálu, který uvádí. Stěžovatel tedy v uvedené souvislosti poukazuje, že u
něj z důvodů uváděných obav existuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Zde
poukazuje na to, že jeho obava jakožto nepřípustný psychický stav svobodného člověka je
deklarována v Preambulí MPOPP, kde se hovoří: … podle Všeobecné deklarace lidských práv
je ideálu svobodné lidské bytosti těšící se občanské a politické svobodě a svobodě od strachu
a nedostatku možno dosáhnout jen tehdy, jestliže budou vytvořeny takové podmínky, v nichž
bude moci každý požívati svých občanských a politických práv, jakož i svých práv
hospodářských, sociálních a kulturních …“. Závěrem stěžovatel navrhuje, zda by nemělo být
zváženo, je-li u jeho osoby místa pro to, považovat jej za uprchlíka v postavení „sur place“.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109 odst. 2, 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně neuvedl, jaké stížnostní důvody uplatňuje,
z obsahu kasační stížnosti však lze dovodit, že uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti především uvádí, že nemohl v Gruzii sehnat
zaměstnání prostřednictvím státního úřadu práce s ohledem na své politické přesvědčení.
Tento důvod však stěžovatel v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu neuplatnil, v této
části proto kasační stížnost není přípustná, protože se opírá o důvod, který stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl
(v řízení před správním orgánem tento důvod stěžovatel zmínil).
V další části své kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že byl zdrženlivý při popisu
jeho postavení v Gruzii. Přesto ani v kasační stížnosti neuvádí nic konkrétního, co by mohlo
nasvědčovat tomu, že u něj je dán některý z důvodů odůvodňujících udělení azylu podle §12
písm. a) a b) zákona o azylu. Z poukazu stěžovatele na vyjádření ředitelky Státního
departmentu pro sčítání obyvatel v Gruzii nelze dovodit, že by mělo docházet k nějakému
pronásledování osob, které z Gruzie odešly.
Povinnost ukončit pobyt podle §91 odst. 1 písm. a) a b) zákona o azylu neplatí, pokud
by byl cizinec nucen vycestovat za 1) do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda
z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro politické přesvědčení, nebo za 2) do státu, kde mu hrozí nebezpečení mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku
válečného konfliktu, nebo za 3) do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který
zákon tohoto státu stanoví trest smrti, anebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky.
Stěžovatel netvrdí, že by v případě jeho návratu do Gruzie byl ohrožen jeho život
nebo svoboda, nebo mu hrozilo nebezpečení mučení, nelidského či ponižujícího zacházení,
případně trest smrti. Pokud pak stěžovatel dává ke zvážení, zda by neměl být považován
za uprchlíka v postavení „sur place“, nijak nezdůvodňuje, z jakého důvodu by měl být
za takovéhoto uprchlíka považován. Nejvyšší správní soud proto neviděl důvod takovouto
možnost u stěžovatele zvažovat.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu