ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.163.2005
sp. zn. 6 Azs 163/2005 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: S. V., zastoupen Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem, se sídlem Na Jíkalce 13,
Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 1. 3. 2005, č. j. 60 Az 127/2004 – 63,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá.
II. Ministerstvu vnitra se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu Mgr. Romanu Seidlerovi, se př i z ná v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 1279,30 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 26. 8. 2004,
č. j. OAM - 567/LE - B02 - B02 - 2004, byla žádost žalobce o udělení azylu zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1990 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
„zákon o azylu“). Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce nepožádal
o udělení azylu bezprostředně po vstupu na území České republiky, ale až poté, kdy byl
umístěn v Z. B. a hrozilo mu správní vyhoštění z tohoto území.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, kterou napadl
rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu výroku a namítl porušení ustanovení §3 odst. 4, §32
odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „správní řád“). Dále namítl porušení ustanovení §12 a §91 zákona
o azylu, neboť je přesvědčen, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12
citovaného zákona, a že se na něj vztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona.
Žalobce uvedl, že se do země původu – na Ukrajinu vrátit nemůže, neboť mu hrozí nebezpečí
ze strany mafie, začlenil se do české společnosti, plánuje uzavření sňatku s českou občankou
a zastává pročeský životní postoj, neboť pochází z U. Je přesvědčen, že v rozhodnutí
správního orgánu nebyla zohledněna jeho kritická životní situace a žádá proto o udělení
humanitárního azylu z těchto důvodů. Žalobce navrhl, aby soud věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 3. 2005,
č. j. 60 Az 127/2004 – 63, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl,
že se ztotožňuje se závěrem správního orgánu, jenž žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, neboť důvodem žádosti o udělení
azylu je snaha vyhnout se hrozícímu vyhoštění z území České republiky.
Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne
23. 3. 2005 kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a zjistil, že kasační stížnost je podána včas. Stěžovateli byl rozsudek krajského soudu doručen
dne 16. 3. 2004, kasační stížnost byla podána na poštu k přepravě dne 23. 3. 2005 a doručena
Krajskému soudu v Plzni dne 24. 3. 2005. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje se závěry Krajského
soudu v Plzni. Odkazuje na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Kasační stížnost
považuje za nedůvodnou, stejně tak i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil stížnostní důvody podle §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel stejně
jako v žalobě uvádí, proč opustil zemi původu, důvodem žádosti o azyl byla skutečnost,
že byl sousedem křivě obviněn z vykradení garáže a poté mu bylo vyhrožováno neznámými
osobami. Tuto skutečnost neoznámil na policii, neboť je mu známo, že policie spolupracuje
s mafií. Vydírající osobou bylo zasahováno nevybíravým způsobem do soukromého života
stěžovatele, který byl obtěžován i na veřejnosti. V tomto způsobu pronásledování podle
mínění stěžovatele lze spatřovat naplnění pojmu „pronásledování“ ve smyslu §2 odst. 6
zákona o azylu, neboť stěžovateli se podle jeho přesvědčení nedostane účinné ochrany
ze strany ukrajinských státních orgánů, zvlášť jestliže její někteří představitelé jsou členy
zločineckých struktur. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že ze strany vydírající osoby
je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, neboť mu tento vyděrač
znemožňuje se shromažďovat se svou rodinou a přáteli na Ukrajině na veřejnosti,
protože každá taková schůzka může skončit jeho napadením. Stěžovatel se domnívá,
že mu vzhledem k uvedenému svědčí některý ze zákonných důvodů pro udělení azylu.
Dále krajskému soudu vytýká, že se s ohledem na osobní situaci stěžovatele dostatečně
nevypořádal s otázkou, zda v daném případě byly splněny zákonné podmínky pro udělení
azylu podle §14 zákona o azylu z humanitárních důvodů. V této souvislosti opakovaně, stejně
jako v žalobě, uvádí, že na území České republiky vede spořádaný život, nepředstavuje
bezpečnostní riziko. Stěžovatel si uvědomuje, že účelem institutu azylu je poskytnout ochranu
osobám pronásledovaným v zemi původu způsobem předjímaný zákonem o azylu, a že jej
tedy nelze využívat jako pouhého právního prostředku k legalizaci pobytu cizince na území
České republiky. V této souvislosti upozorňuje na možná rizika pro jeho osobu,
jestliže by postupoval podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, a žádal o povolení
pobytu na území České republiky.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc
vrátit k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
což odůvodnil potřebou vykonávat svá procesní práva v řízení o kasační stížnosti, byl by
nucen vycestovat do země původu, kde mu hrozí nebezpečí, před kterým hledal ochranu
na území České republiky.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel výslovně uplatnil stížnostní důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání
žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu,
který správně po právní stránce posoudil a zabýval se výrokem napadeného rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry krajského
soudu a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelem uváděné důvody pro udělení azylu,
a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení před soudem, nelze
zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu žadateli azyl udělit,
anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu tak Krajský soud v Plzni právní otázku v předcházejícím řízení
posoudil správně. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že krajský soud správně vyšel z toho, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, takže žalovaný správně jeho žádost o azyl zamítl
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. S námitkami stěžovatele
se krajský soud náležitým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí
vypořádal.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti dále konstatuje, že rozhodnutí o zamítnutí
žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu
nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §28 tohoto zákona. Za takové
lze považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu
pro nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 téhož zákona po věcném
posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl, a pouze v tomto případě v rozhodnutí uvede,
zda se na cizince vztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Z tohoto důvodu
neshledal Nejvyšší správní soud v postupu žalovaného v daném případě žádné pochybení
a ani krajskému soudu nelze vytýkat, že se otázkou splnění podmínek pro udělení azylu řádně
ve svém rozsudku nezabýval, neboť v případě zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně
nedůvodné by bylo rozhodování podle citovaných ustanovení zákona o azylu nadbytečné.
Ostatně stěžovatelem uváděné problémy v zemi původu, pro které z Ukrajiny odejel,
tj. obavy z vyhrožování ze strany souseda kvůli krádeži v jeho garáži, nejsou důvodem,
který je podřaditelný pod ustanovení zákona o azylu, neboť uváděné problémy nebyly
zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy jeho rasou, národností,
náboženstvím, příslušností k určité sociální skupině, či zastávanými politickými názory,
a nejsou proto důvodem pro udělení azylu.
Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že byla-li žádost o azyl
podána až při hrozbě vyhoštění z území České republiky a tato žádost byla zamítnuta
jako zjevně nedůvodná v souladu s ustanovením §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu,
nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení skutkového stavu věci
vztahující se k důvodům udělení azylu.
Podle ust. §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat
o udělení azylu dříve.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Krajský soud v Plzni napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2005,
č. j. 60 Az 127/2004 – 45, pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci náleží v souladu s ust. §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění
pozdějších předpisů, odměna za jeden úkon ve výši 1000 Kč spočívající v písemném podání
soudu ve věci podané kasační stížnosti, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální
částky, tj. 1 x 75 Kč za jeden úkon podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy
1075 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento
nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47
odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 204,30 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává
náhrada nákladů řízení v celkové výši 1279,30 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu