ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.175.2005
sp. zn. 6 Azs 175/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: V. L., zastoupen JUDr. Jiřím Bílkem, advokátem, se sídlem Sdružení 25, Praha 4,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka
21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 47
Az 58/2004 - 34 ze dne 22. 2. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Krajského soudu v Praze č. j. 47 Az 58/2004 - 34 ze dne 22. 2. 2005, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 5603/VL - 20 - P27 - 2003 ze dne
3. 3. 2004, kterou stěžovateli nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a kterou bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní
otázku splnění podmínek pro udělení azylu. Již od počátku řízení před žalovaným stěžovatel
poukazoval na skutečnost, že má obavu ze svého návratu, neboť jako osoba pobývající
v zahraničí by byl vystaven pronásledování ze strany kriminálních živlů a šikanování
ze strany státních orgánů, hlavně policie. Kromě toho má stěžovatel za to, že mu měl být
udělen azyl z humanitárních důvodů, nesouhlasí přitom s tím, že krajský soud mohl
přezkoumat rozhodnutí žalovaného o této otázce v omezeném rozsahu. Z těchto důvodů
stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu
řízení, kromě toho žádá o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření důvodnost kasační stížnosti popřel, setrval přitom
na svém závěru ohledně nesplnění podmínek pro udělení azylu.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel ze země
svého původu odešel v prosinci roku 2002, dle jeho vyjádření z důvodů ekologických
a za prací. Již od roku 1992 pobýval střídavě v zemi svého původu a v České republice;
v zemi svého původu žil přitom v radioaktivně zamořené oblasti, měl zdravotní problémy,
špatně se mu dýchalo, měl alergii. Dalším důvodem odchodu ze země stěžovatelova původu
byla skutečnost, že neměl práci. Stěžovatel v průběhu správního řízení rovněž připustil,
že jeho žádost o udělení azylu je motivována potřebou legalizace pobytu, neboť mu bylo
zrušeno povolení k pobytu. Se státními orgány v zemi svého původu stěžovatel přímo žádné
potíže v minulosti neměl. Žalovaný stěžovateli azyl neudělil, své rozhodnutí opřel o nesplnění
podmínek pro jeho udělení z toho důvodu, že snaha o legalizaci pobytu ani špatná
ekonomická situace nejsou relevantním důvodem, není jakýchkoli skutečností ani pro udělení
azylu z humanitárních důvodů a konstatování existence překážky vycestování. Z obsahu
soudního spisu pak zejména vyplývá, že stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou,
v níž poukazoval na to, že žije ve společné domácnosti s občankou ukrajinské národnosti
a narodila se jim dcera. Dále poukazoval na nebezpečí v zemi jejich původu, a to jak
bezpečnostní z důvodu činnosti kriminálních živlů, tak zdravotní, neboť místo, kde žil,
je v blízkosti Č. Krajský soud žalobu zamítl; závěr žalovaného byl přitom potvrzen jak
v otázce nesplnění důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, tak v otázce
nesplnění důvodů pro příznivou aplikaci §14 zákona o azylu, kde krajský soud poukázal
na omezený rozsah přezkumu, a §91 zákona o azylu. Rozsudek krajského soudu byl
stěžovateli doručen dne 25. 3. 2005, ten jej napadl kasační stížností dne 6. 4. 2005.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“) osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
je přípustná, neboť stěžovatel míří na nezákonnost napadeného rozhodnutí pro nesprávné
posouzení právní otázky splnění podmínek pro udělení azylu (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v rozsahu
kasační stížnosti a na základě řádně a přípustně uplatněných kasačních důvodů (§109 odst. 2
a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Základní podmínka pro udělení azylu stěžovateli by mohla být splněna toliko tehdy,
pokud by situace stěžovatele v zemi jeho původu byla vyvolána takovou aktivitou ze strany
státních orgánů, kterou by bylo možno kvalifikovat jako pronásledování. Klíčovou je tedy
nyní otázka, zda stěžovatel byl v zemi svého původu pronásledován či nikoli.
Pronásledováním je ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu ve znění účinném v době
rozhodování žalovaného třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována
či trpěna úřady v zemi původu žadatele o azyl nebo pokud tato země není schopna
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Pokud stěžovatel v průběhu
správního řízení konzistentně uváděl, že zemi svého původu opustil z důvodu legalizace
pobytu, z důvodu špatné ekonomické situace a z důvodu snahy o zajištění příznivějšího
životního prostředí, na čemž vystavěl i žalobu ke krajskému soudu, a pokud z průběhu
správního řízení zřetelně vyplynulo, že se státními orgány v zemi svého původu přímo žádné
potíže v minulosti neměl, pak v takových jeho tvrzeních jakýkoli prvek poukazu na přímé
pronásledování ze strany státních orgánů chybí. Ve skutečnosti se jedná výlučně o důvody
ekonomické. Není přitom relevantní stěžovatelem tvrzená obava z pronásledování po svém
případném návratu, neboť je osoba pobývající v zahraničí; taková obava logicky nemůže být
zdůvodněním jeho žádosti o azyl. Pokud jde o stěžovatelovu hmotnou nouzi a potřebu
legalizace pobytu, Nejvyšší správní soud by tu mohl pronásledování, a sice v jeho nepřímé
formě, dovodit nejvýše tehdy, pokud by stěžovatel byl uvržen do stavu hmotné nouze státními
orgány v zemi jeho původu, a to právě v souvislosti s jeho nedostatečnou loajalitou ke státním
orgánům, k exekutivě obecně, ke společenskoekonomickému zřízení v zemi jeho původu,
k politické reprezentaci apod., resp. pokud by mu z právě uvedených důvodů ze strany
státních orgánů nebyla poskytnuta ochrana. Nejvyšší správní soud tu při výkladu zákona
o azylu nemůže přehlédnout výkladová pravidla podávaná též z článku 1 odst. 2 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a z Protokolu týkajícího
se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, z nichž dovozuje,
že udělení azylu v případě útoků vůči žadateli o azyl je důvodné pouze tehdy, jde-li o represi
uskutečňovanou ze strany státu. Takovou represi lze dovodit jak ve formě přímé, kdy stát sám
určité osoby pronásleduje, tak ve formě nepřímé, kdy stát záměrně určité pronásledované
osoby nechrání. Za situace, kdy námitku splnění podmínek pro udělení azylu krajský soud
neshledal důvodnou, aplikoval správný právní předpis (zákon o azylu) a správnou právní
normu (§2 odst. 6 a §12 zákona o azylu), přitom nesprávnosti se nedopustil ani při výkladu.
Tato kasační námitka je tedy nyní nedůvodnou.
Pokud dále stěžovatel namítá nedostatek spočívající ve způsobu, jakým se krajský
soud vypořádal s otázkou tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, pak Nejvyšší
správní soud předně poukazuje na způsob, jakým stěžovatel otázku tzv. humanitárního azylu
učinil předmětem přezkumu. Výslovně se splnění podmínek pro jeho udělení nedomáhal,
pouze konstatoval (v části II. žaloby), že mu ani tzv. humanitární azyl udělen nebyl. Krajský
soud prokázal značnou dávku velkorysosti, pokud z tohoto tvrzení dovozoval samostatný
žalobní bod, na základě kterého byla otázka splnění podmínek tzv. humanitárního azylu
uskutečněna. Pokud jde pak o samotný způsob, jakým byla tato otázka krajským soudem
přezkoumána, v něm Nejvyšší správní soud nemá, čeho by krajskému soudu vytknul.
Humanitární azyl podle §14 zákona o azylu může být správním orgánem udělen pouze
v případě hodném zvláštního zřetele. Na udělení humanitárního azylu není právní nárok
a posouzení důvodů v každém konkrétním případě je otázkou správního uvážení žalovaného.
Rozhodnutí správního orgánu, které je založeno na zákonem stanoveném správním uvážení,
pak podléhá soudnímu přezkumu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického uvažování a zda premisy
takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Úsudek správního orgánu pak
musí najít řádný odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby bylo zřejmé, z jakých podkladů bylo
vycházeno, jak tyto podklady byly vyhodnoceny a k jakému závěru správní orgán dospěl.
Pokud tedy za shora uvedených skutkových tvrzení stěžovatele, jímž odůvodňoval žádost
o udělení azylu, nebyl azyl podle §14 zákona o azylu udělen, pak nebylo důvodu, aby postup
žalovaného byl ze strany krajského soudu shledán postupem nezákonným, překračujícím
meze volné úvahy správního orgánu, která je v §14 zákona o azylu žalovanému umožněna,
popř. postupem nerespektujícím pravidla logiky. Krajský soud tedy tuto otázku přezkoumal
takovým způsobem, kterým tak učinit měl, včetně rozsahu a hloubky samotného přezkumu,
přitom na závěru, který učinil, Nejvyšší správní soud nemá, čeho by měnil. Ani tato námitka
stěžovatelů tedy není důvodnou.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud
samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež
by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu