ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.208.2005
sp. zn. 6 Azs 208/2005 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci
žalobce: V. L. B., zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Brno, Příkop 8,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, poštovní schránka 21/OAM,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 12. 10. 2004, č. j. 47 Az 838/2003 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného č. j. OAM - 284/VL - 20 - P17 - 2003 ze dne 25. 6. 2003
nebyl žalobci (dále jen „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a nebyla na něho vztažena překážka
vycestování podle §91 téhož zákona. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel
za důvod opuštění vlasti označil nemožnost nalézt zaměstnání a potíže se zajišťováním obživy
pro sebe a svou rodinu. Vyjma ekonomických problémů stěžovatel jiné obtíže nezmínil
a o azyl požádal, aby si tak legalizoval pobyt v České republice. Žalovaný tak v jeho případě
neshledal splnění podmínek výše uvedených ustanovení zákona o azylu.
Stěžovatel rozhodnutí žalovaného napadl žalobou ke krajskému soudu, v níž namítal
porušení jednotlivých ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní
řád“), určující povinnosti správního orgánu v průběhu správního řízení a dále porušení §12
a §91 zákona o azylu. V podrobnostech odkázal na obsah správního spisu a zároveň
konstatoval, že nebyly dostatečně prověřeny podmínky života ve Vietnamu, jejichž správné
vyhodnocení by vedlo k udělení humanitárního azylu.
Krajský soud žalobu zamítl a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelovy
námitky byly pouze obecné, jednotlivá domnělá porušení správního řádu nejsou nijak
konkretizována. Přestože stěžovatel vytýká žalovanému nedostatečné zjištění skutečného
stavu věci, krajský soud taková pochybení neshledal a naopak dospěl k závěru, že skutečný
stav byl zjištěn řádně a dostatečně. Jelikož stěžovatel v průběhu správního řízení za důvod
opuštění vlasti označil pouze potíže s hledáním zaměstnání, je závěr žalovaného, že nesplňuje
podmínky udělení azylu podle §12 – §14 zákona o azyl, zcela správný a v souladu
se zákonem. Udělení humanitárního azylu je při tom věcí volné úvahy žalovaného,
neboť na jeho poskytnutí není právní nárok. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne
29. 10. 2004 a ten jej napadl kasační stížností dne 5. 11. 2004.
Stěžovatel svou kasační stížnost odůvodňuje tím, že pouze jediný pohovor, který byl
ve správním řízení veden, nemohl v žádném případě postačovat pro udělení či neudělení
azylu. Stěžovatel některým otázkám, které mu byly položeny, úplně nerozuměl, nechápal
jejich obsah a neměl dostatek času na jejich zodpovězení. Rovněž nebyl v žalobním řízení
zastoupen právním zástupcem ani tlumočníkem a nemohl tedy uplatnit svá práva tak,
jak je zaručují platné zákony ČR. Dále poukázal na skutečnost, že prací v České republice živí
své dvě děti, které ve Vietnamu studují vysokou školu a jsou na něm proto zcela závislé.
Pokud by se byl nucen vrátit do Vietnamu, neměl by reálnou naději na získání zaměstnání,
a nemohl by se proto starat o svou rodinu. Tyto důvody považuje stěžovatel za dostatečné
pro udělení humanitárního azylu, přičemž se domnívá, že byly naplněny rovněž podmínky
pro udělení azylu dle §12 a §13 zákona o azylu. Výslovně pak uplatňuje stížní důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby byl napadený rozsudek krajského
soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel rovněž žádá,
aby jím podané kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy a plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení. Z výše uvedených důvodů
navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 zákona s. ř. s.), osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání
lze dovodit, že stěžovatel namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.,
a kasační stížnost je tedy s výjimkou níže uvedenou přípustná. Uplatnění důvodu podle §103
odst. 1 písm. e) je v daném případě neopodstatněné, neboť krajský soud řízení nezastavil
ani návrh neodmítl.
Nejvyšší správní soud tedy za této situace kasační stížností napadený rozsudek
přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky související
s podmínkami udělení azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu, lze podřadit pod důvod
kasační stížnosti obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nejvyšší správní soud předesílá,
že nesprávným posouzením právní otázky je omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný
skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy by šlo tehdy, pokud by soud
na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou
právní normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právního předpisu, než kterou
měl za daného skutkového stavu správně použít, anebo pokud by aplikoval správný právní
předpis (správnou právní normu), ale dopustil by se nesprávnosti při výkladu.
Nejvyšší správní soud proto přezkoumal postup krajského soudu při přezkumu
existence důvodů pro udělení azylu a vztažení překážky vycestování ve stěžovatelově případě.
Pokud krajský soud opřel zamítnutí stěžovatelovy žaloby o to, že neuvedl žádné skutečnosti,
jež by nasvědčovaly tomu, že by v zemi svého původu byl vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu, použil správný právní předpis a správnou právní normu
a nesprávnosti se nedopustil ani při interpretaci. Ustanovení §12 zákona o azylu vymezuje
důvody pro udělení azylu taxativně. Pouhá absence stálého zaměstnání za situace obecného
nedostatku pracovních příležitostí v zemi takovýmto důvodem není. Krajský soud tedy
konstatací tohoto závěru při posuzování právní otázky důvodů pro udělení azylu nepochybil.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti výslovně uplatnil též nesprávné posouzení důvodů
pro udělení azylu dle §13 zákona o azylu. Ustanovení §13 zákona o azylu však umožňuje
žalovanému udělit azyl osobě, jejíž rodinný příslušník (jednotlivé kategorie rodinných
příslušníků jsou přitom vymezeny odstavcem 2 tohoto ustanovení) obdržel v České republice
ochranu formou azylu. Tato námitka není důvodná, jelikož z obsahu žádosti o azyl (č. l. 7
správního spisu) je zřejmé, že na území České republiky se nenachází žádný stěžovatelův
rodinný příslušník.
Pokud stěžovatel dále uvádí, že v jeho případě je splněn azylově relevantní důvod
podle §14 zákona o azylu, pak ani tomuto tvrzení přisvědčit nelze. Podle tohoto ustanovení
lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, pokud v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12. Ustanovení §14 zákona
o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním
pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené
slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení (srov. rozsudek
publikovaný pod č. 375/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ze spisů
nevyplývají žádné skutečnosti svědčící o překročení mezí správního uvážení žalovaným
nebo o jeho zneužití, neboť žalovaný posoudil osobní situaci stěžovatele a důvod hodný
zvláštního zřetele k udělení humanitárního azylu neshledal. Tato stěžovatelova námitka tedy
není důvodná.
Námitky stěžovatele ohledně porušení správního řádu žalovaným v řízení o udělení
azylu lze podřadit pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Aby však mohla být tato námitka přípustně namítána a aby tak Nejvyšší správní soud
mohl přistoupit k posouzení její důvodnosti, musel by stěžovatel namítat nyní tutéž vadu
řízení před žalovaným, jakou již namítal v řízení před krajským soudem. Pokud by ji namítal
nově až nyní v řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud by se jí podle §103 odst. 1
písm. b) a §104 odst. 4 s. ř. s. nemohl zabývat. Předpokladem přípustnosti námitky vůči
postupu žalovaného ve správním řízení nyní v řízení o kasační stížnosti je tedy uplatnění
takové vady správního řízení již v řízení před krajským soudem ve formě žalobního bodu.
Žalobní body musí podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. obsahovat jak skutkové, tak i právní
důvody, pro které stěžovatel považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné
nebo za nicotné. Námitka procesních pochybení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. byla
obsažena v žalobě ke krajskému soudu pouze v obecné rovině, v níž také byla krajským
soudem přezkoumána. Pokud ale stěžovatel v kasační stížnosti tyto své námitky zcela přesně
specifikuje na nedostatečné provedení pohovoru, pochybení při pokládání otázek či vedení
pohovoru, pak nelze než konstatovat, že tyto námitky mohl uplatnit již v řízení před krajským
soudem, ale neučinil tak. Proto ohledně této námitky Nejvyšší správní soud uzavírá,
že se opírá o jiný - zřetelně konkrétněji vymezený - důvod, než který byl uplatněn v řízení
před krajským soudem, ač v předcházejícím soudním řízení uplatněn být mohl, a Nejvyšší
správní soud se jí tak podle §104 odst. 4 s. ř. s. nemůže zabývat. V této části tedy Nejvyšší
správní soud shledává kasační stížnost nepřípustnou.
Pokud dále stěžovatel s odkazem na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tvrdí, že rozsudek
krajského soudu je nepřezkoumatelný, pak i tato námitka je sice přípustnou, neboť směřuje
proti přezkumu, jak jej provedl krajský soud, není však důvodnou. Rozhodnutí krajského
soudu není nesrozumitelné a netrpí ani nedostatkem důvodů rozhodnutí. Řízení před krajským
soudem netrpělo vadou, která by mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že nebyl v řízení zastoupen zástupcem,
a proto nemohl řádně uplatňovat svá zákonná práva, pak k tomu Nejvyšší správní soud
konstatuje, že stěžovatel měl možnost dát se sám v řízení kdykoli zastupovat osobou,
jíž si zvolí, o ustanovení zástupce soudem ovšem nepožádal a z obsahu soudního spisu taková
potřeba sama o sobě nevyplývá. Rovněž tato stěžovatelova námitka proto není důvodnou.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu