ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.223.2005
sp. zn. 6 Azs 223/2005 - 107
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce:
Z. J., zastoupen Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem, se sídlem Na Jíkalce 13, Plzeň, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 60
Az 149/2004 - 42 ze dne 16. 12. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Ministerstvu vnitra se ne př i zn ává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu Mgr. Romanu Seidlerovi, se př i znáv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 1075 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 30. 9. 2004,
č. j. OAM - 648/LE - B01 - B04 - 2004, byla žádost žalobce o udělení azylu zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1990 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“). Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce nepožádal
o udělení azylu bezprostředně po vstupu na území České republiky, ale až při hrozbě
vyhoštění z tohoto území.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, kterou napadl
rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu výroku o zamítnutí jeho žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Žalobce namítl porušení
ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), neboť podle jeho mínění správní orgán v odůvodnění
rozhodnutí neuvedl, které skutečnosti byly podkladem pro jeho rozhodnutí a jakými úvahami
byl veden při hodnocení důkazů s tím, že žalovaný uvedl, že bylo nepochybně prokázáno,
že žalobce podal žádost o udělená azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv
o azyl mohl požádat dříve. V této souvislosti uvedl, že podle jeho názoru žalovaný
pouze popsal situaci, která předcházela žádosti žalobce o azyl, a na základě toho pak bylo
prohlášeno za nepochybně prokázané, že žalobce podal žádost o udělená azylu s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Dále žalobce namítl porušení ustanovení §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu, neboť nebylo žalovaným prokázáno, že žádost byla podána s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění. O existenci institutu azylu nevěděl, svoji situaci neřešil,
neboť skutečnost, že se nachází v cizí zemi v Evropě mu skýtala dostatečný pocit bezpečí.
O možnosti požádat o azyl a jakým způsobem se dozvěděl až v Z. B., a proto o něj požádal až
zde a popírá úmysl vyhnout se správnímu vyhoštění, protože úmysl vyhledat ochranu před
pronásledováním v zemi původu – v Číně, měl již při odchodu ze své rodné země, neboť mu
hrozilo zatčení ze strany policie, protože pořádal cvičení F. G. a stoupenci F. G. jsou
pronásledování v celé zemi a nemohl se přestěhovat do jiné části Číny.
Žalobce proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 60 Az 149/2004 - 42 ze dne
16. 12. 2004 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se ztotožňuje
se závěrem správního orgánu, jenž žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 1, písm. k) zákona o azylu, neboť důvodem žádosti o udělení azylu je snaha
vyhnout se hrozícímu vyhoštění z území České republiky.
Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
dne 17. 1. 2005 kasační stížnost v jiném než českém jazyce - čínštině, stejně jako dne
20. 1. 2005. Tato obě podání v téže věci, v nichž stěžovatel výslovně uvedl, že podává
do rozsudku krajského soudu kasační stížnost a současně žádá o ustanovení advokáta
pro řízení o kasační stížnosti, byla přeložena do češtiny k žádosti soudu ze dne 26. 1. 2005
PhDr. A. V., tlumočnicí z jazyka čínského, jež byla ustanovena usnesením krajského soudu
ze dne 22. 11. 2004, č. j. 60 Az 149/2004 - 23, pro řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného. K výzvě Krajského soudu v Plzni č. j. 60 Az 149/2004 - 89 ze dne 6. 4. 2005
zástupce stěžovatele Mgr. Roman Seidler, jež byl ustanoven pro řízení o kasační stížnosti
usnesením krajského soudu ze dne 10. 3. 2005, č. j. 60 Az 149/2004 - 83, doplnil kasační
stížnost a současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a zjistil, že kasační stížnost je podána včas. Stěžovateli byl rozsudek krajského soudu doručen
dne 12. 1. 2005, kasační stížnost byla podána osobně u Krajského soudu v Plzni dne
17. 1. 2005 a 20. 1. 2005, jak uvedeno výše v jiném, než českém jazyce. Jde o rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil, jak vyplývá z obsahu soudního spisu.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil stížnostní důvody podle §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel stejně
jako v žalobě opakovaně uvádí, proč opustil zemi původu – Čínu, a to proto, že mu hrozilo
zatčení ze strany policie, pořádal cvičení F. G., nemohl se přestěhovat do jiné části Číny,
protože stoupenci F. G. jsou pronásledování všude, proto se snažil zachránit tím, že se usídlí
v jiné zemi. Pokud by se vrátil do rodné země, nic tam nemá, nemá rodinu, byt, žena se s ním
rozvedla, rodiče zemřeli. Je přesvědčen, že v tomto způsobu pronásledování ze strany policie
lze spatřovat naplnění významu pojmu „pronásledování“ ve smyslu §2 odst. 6 zákona o
azylu. Krajskému soudu lze pak podle stěžovatele vytknout, že s ohledem na popsanou situaci
stěžovatele se dostatečně nevypořádal s otázkou, zda v daném případě byly splněny zákonné
podmínky pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu (tzv. humanitární azyl). Dále uvádí, že
si je vědom, že institut azylu nelze využívat jako právního prostředku k legalizaci pobytu.
Pokud by svoji situaci řešil v režimu zákona č.326/1999 Sb., o pobytu cizinců, v platném
znění, musel by tak podle svého mínění činit na území Číny, kde by byl vystaven nebezpečí
újmy, kterou výše popisuje.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc
vrátit k dalšímu řízení. Stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, což odůvodnil tím, že v případě návratu do domovské země mu hrozí újma
na zdraví, neboť v Číně nemůže svobodně provádět cvičení F. G., za které mu hrozí represe
ze strany čínské policie, jež ve svém důsledku popírá jedno ze základních práv a svobod
člověka. Současně je pobyt na území České republiky dán potřebou stěžovatele vykonávat
procesní práva v řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání
žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu,
který správně po právní stránce posoudil a zabýval se výrokem napadeného rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry krajského
soudu a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelem uváděné důvody pro udělení azylu,
a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení před soudem, nelze
zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu žadateli azyl udělit,
anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu tak Krajský soud v Plzni právní otázku v předcházejícím řízení
posoudil správně. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že krajský soud správně vyšel z toho, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, takže žalovaný správně jeho žádost o azyl zamítl
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. S námitkami stěžovatele
se krajský soud náležitým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí
vypořádal.
K námitce stěžovatele ve vztahu k aplikaci §14 zákona o azylu je třeba uvést,
že v daném případě správní orgán na jeho případ použil tzv. zkráceného řízení o azylovém
právu, uplatňovaného na základě zjevně nedůvodného návrhu na zahájení řízení. Jedná se
o řízení, které není prováděno v celém rozsahu, tj. neprobíhá zde proces dokazování
o přítomnosti odůvodněného strachu z pronásledování. Možnost zkráceného řízení
je zakotvena v ust. §16 zákona o azylu, přičemž nutno zdůraznit, že naplnění podmínek
uvedených v tomto ustanovení neznamená automaticky vyloučení z řízení o udělení azylu,
ale jeho zrychlení. Žadateli však musí být dána možnost, aby se vyjádřil k obsahu svoji
žádosti, aby tak mohly být posouzeny konkrétní jednotlivé důvody, které jej vedly k opuštění
země původu. Pokud z řízení o azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených
v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího – ale jen v lhůtě podle odst. 2
téhož ustanovení – zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci,
aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodu pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Pro rozhodování o udělení azylu pro některý z důvodů přebíraných v ustanovení §13
a §14 zákona o azylu je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona
o azylu zjišťován není, pro stěžovatele z toho vyplývá, že v případě, kdy jeho žádost byla
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, nemůže se
v řízení o kasační stížnosti dovolávat posouzení azylu podle §14 zákona o azylu (stejně
jako by se nemohl dovolávat posouzení azylu podle §12 zákona o azylu, neboť o této formě
azylu nemohlo být v tomto typu řízení rozhodnuto.
Námitka, že situaci stěžovatele nebylo lze řešit podle zákona o pobytu cizinců,
je irelevantní, neboť v daném případě bylo rozhodováno o udělení azylu podle zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění, nikoliv ve věci pobytu cizince na území České
republiky podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, v platném znění.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ust. §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se
hrozícímu vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat
o udělení azylu dříve.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Krajský soud v Plzni napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladu řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 60 Az 149/2004 - 83 ze dne
10. 3. 2005 pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
přiznal advokátu Mgr. Romanu Seidlerovi, odměnu ve výši 1075 Kč (jeden úkon právní
služby po 1000 Kč spočívající v písemném podání soudu ve věci doplnění kasační stížnosti
podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, a jeden režijní paušál
po 75 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu