ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.229.2005
sp. zn. 6 Azs 229/2005 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: N. V. N., zastoupen JUDr. Josefem Kynclem, advokátem, se sídlem Masarykova
1293, Česká Třebová, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
Liberec, ze dne 30. 12. 2004, č. j. 59 Az 20/2004 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, č. j. 59 Az 20/2004 - 23 ze dne 30. 12. 2004, kterým byla
zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 2568/VL - 10 - P17 - 2002 ze dne
27. 1. 2004, kterým nebyl stěžovateli podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělen azyl a kterým bylo zároveň
vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že jeho žádost o udělení azylu byla
posuzována žalovaným jako žádost motivovaná ekonomicky a ostatní hlediska související
s nedemokratičností stávajícího režimu v zemi stěžovatelova původu byla pominuta. Ani
krajský soud následně nevzal v úvahu, že stěžovateli coby osobě nesouhlasící s režimem hrozí
po jeho návratu pronásledování a další represe. Stěžovatel tedy dovozuje, že v jeho případě
byla nesprávně vyhodnocena otázka splnění podmínek pro udělení azylu podle §12 písm. a)
zákona o azylu. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil témuž soudu k dalšímu řízení; zároveň stěžovatel navrhuje,
aby jím podané kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti její důvodnost popírá
a v obecné rovině setrvává na svých závěrech, které učinil ve svém rozhodnutí o neudělení
azylu.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil zejména následující
pro posouzení této právní věci rozhodující skutečnosti: stěžovatel přicestoval do České
republiky v situaci, kdy měl v zemi svého původu těžký život a jeho kamarádi mu
vycestování doporučili. Ti mu slíbili pomoc při hledání zaměstnání v České republice. V zemi
svého původu totiž stěžovatel pracoval pouze příležitostně, zde měl povolený pobyt za účelem
podnikání. K jeho prodloužení nedošlo, jelikož si nestihl zajistit potřebné podklady;
odcestoval domů za otcem a nestihl se vrátit tak, aby vše potřebné zařídil. Stěžovatel
v průběhu řízení uvedl, že zde nechtěl pobývat nelegálně, a proto požádal o udělení azylu.
Žalovaný stěžovatelem uváděné skutečnosti nepodřadil pod žádný z azylových důvodů
a stěžovateli azyl neudělil. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil,
že proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, v níž namítal procesní pochybení
žalovaného, a uvedl, že zemi svého původu opustil kvůli svým ekonomickým problémům.
Krajský soud stěžovatelovu žalobu zamítl. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 16. 2. 2005,
ten jej dne 24. 2. 2005 napadl kasační stížností.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas,
neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení rozhodnutí, proti kterému směřuje (§106
odst. 2 s. ř. s.). Pokud jde o přípustnost kasační stížnosti s ohledem na uplatněný kasační
důvod, stěžovatel namítá nesprávné posouzení právní otázky splnění podmínek pro udělení
azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu, tato námitka nalézá své opory v žalobě, jíž
stěžovatel brojil proti rozhodnutí žalovaného u krajského soudu, a kasační stížnost je tak
přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. napadený rozsudek
přezkoumal v rozsahu kasační stížnosti, vázán uplatněným kasačním důvodem, a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z hlediska posouzení právní otázky splnění podmínek pro udělení azylu podle §12
písm. a) zákona o azylu je rozhodující, zda stěžovatel byl v zemi svého původu pronásledován
či nikoli. Pronásledováním je ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu ve znění účinném v době
rozhodování žalovaného třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována
či trpěna úřady v zemi stěžovatelova původu nebo pokud tato země není schopna
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Poukazoval-li stěžovatel v průběhu správního řízení i v žalobě ke krajskému soudu
na své ekonomické potíže a na těžký život, vyplývá-li ze stěžovatelových vyjádření,
že o udělení azylu požádal v situaci, kdy mu nebyl prodloužen pobyt na území České
republiky a on zde nechtěl pobývat nelegálně, pak v takto prezentovaných důvodech zřetelně
absentuje jakýkoli prvek represe ze strany státu, jež by byla pronásledováním podle §2
odst. 6 zákona o azylu. Tvrdil-li tedy stěžovatel v řízení před žalovaným a nadto i v řízení
před krajským soudem toliko důvody, jež jsou důvody ekonomickými, neměl žalovaný ani
krajský soud povinnost zkoumat jiná možná příkoří, jichž se stěžovateli v zemi jeho původu
může dostat. Žalovaný tedy neměl povinnost vést dokazování směrem, který by přesahoval
stěžovatelova tvrzení učiněná v průběhu správního řízení, a tak netvrdil-li stěžovatel důvody
jiné než ekonomické, nebylo důvodu, aby se jimi žalovaný a následně i krajský soud zabýval.
Pokud přitom byly stěžovatelem uváděné důvody posouzeny coby důvody nikoli relevantní
z pohledu udělení azylu, pak byl aplikován správný právní předpis, v jeho rámci správná
právní norma, přitom nezákonnosti se krajský soud nedopustil ani při její interpretaci.
Nejvyšší správní soud tu při výkladu zákona o azylu vychází mimo jiné i z článku 1 odst. 2
Úmluvy o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a z Protokolu
týkajícího se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967,
z nichž dovozuje, že udělení azylu je důvodné pouze tehdy, je-li splněn prvek represe
uskutečňované ze strany státu. Takovou represi lze dovodit jak ve formě přímé, kdy stát sám
určité osoby pronásleduje, tak ve formě nepřímé, kdy stát záměrně určité pronásledované
osoby nechrání. O represi ze strany státu se v daném případě nejedná.
Vyčerpal-li Nejvyšší správní soud shora uvedenou námitku stěžovatele, jež byla
námitkou jedinou, pak uzavírá, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval
návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu