ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.230.2005
sp. zn. 6 Azs 230/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Marie Turkové v právní věci
žalobkyně: A. K ., zastoupena Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem
Polská 40/1505, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
č. j. 59 Az 110/2004 - 35 ze dne 7. 2. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i zná vá.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá rozsudek Krajského
soudu v Ostravě č. j. 59 Az 110/2004 - 35 ze dne 7. 2. 2005, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 1716/VL - 07 - 12 - 2004 ze dne 11. 5. 2004,
kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že již ve správním řízení uváděla,
že obyvatelstvo v zemi jejího původu čelí diskriminaci na všech úrovních a že policejní
orgány tuto situace neřeší. To ve spojení s výhrůžkami, kterým byla stěžovatelka vystavena
v souvislosti s problémy jejího syna, vedlo stěžovatelku k rozhodnutí opustit zemi svého
původu. Žalovaný však tvrzení stěžovatelky vztahující se k diskriminaci osob ruské
národnosti v zemi stěžovatelčina původu ve svém rozhodnutí nezohlednil, ani je neuvedl
a ponechal je bez povšimnutí. Žalovaný pouze ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že aktivní
činnost stěžovatelky na podporu ruského jazyka byla ukončena nejpozději v roce 1994, a dál
se touto otázkou nezabýval. K tomu stěžovatelka namítá, že žalovaný měl povinnost
vypořádat se ve svém rozhodnutí se všemi skutečnostmi zjištěnými v průběhu správního
řízení a nikoli až v řízení před krajským soudem. Dále stěžovatelka poukazuje na své obavy
ze své budoucí existence v zemi původu a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil témuž soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka
též navrhuje, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření setrval na svém názoru ohledně důvodné aplikace §16
odst. 1 písm. a) zákona o azylu, neboť důvodem podání stěžovatelčiny žádosti o udělení azylu
byly obavy z osob, které po stěžovatelčině rodině vymáhaly peníze jako náhradu za zničené
drogy, a snaha o legalizaci pobytu. Žalovaný navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítnout.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatelka
v průběhu správního řízení poukazovala na potíže jejího syna, kterému do kanceláře nastrčili
drogy, které on zničil, za což mu bylo vyhrožováno a požadováno zaplacení peněz jako
náhrady. Stěžovatelka měla z takového jednání obavu, neviděla jiné východisko
než vycestovat. Na policejní orgány se obrátit nemohla, neboť neměla důkazy o vyhrožování.
Nebýt těchto problémů, ze země původu by neodcestovala, neboť měla kde bydlet, měla penzi
a žila si dobře. Vycestovala tedy za dcerou do České republiky, pak tu byla podvedena
mužem, který jí přislíbil vyřídit pracovní vízum, a tak potřebovala legalizovat svůj pobyt.
Požádala o udělení azylu. Žalovaný kvalifikoval stěžovatelčinu žádost jako zjevně
nedůvodnou a její žádost zamítl. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil,
že proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu, v níž namítala mimo jiné
i procesní pochybení žalovaného, které odpovídá tomu, o něž nyní opírá svoji kasační
stížnost. Krajský soud žalobu zamítl. Stěžovatelce byl rozsudek krajského soudu doručen dne
15. 3. 2005, ta jej napadla kasační stížností dne 29. 3. 2005.
Stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s. ř. s.“),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas,
neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení rozhodnutí, proti kterému směřuje (§106
odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka míří na vady řízení
před žalovaným spočívající v nezhodnocení všech podkladů opatřených v průběhu správního
řízení, pro které mělo být jeho rozhodnutí zrušeno, avšak nebylo. Jde tedy o kasační důvod
podávaný z §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. napadený rozsudek
přezkoumal v rozsahu kasační stížnosti, vázán uplatněným kasačním důvodem, a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o důvodnost zamítnutí stěžovatelčiny žádosti podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu, pak podle uvedeného ustanovení se žádost o udělení azylu zamítne jako
zjevně nedůvodná, jestliže žadatel (v tomto případě stěžovatelka) neuvádí skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Podle tohoto ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (písm. a/),
nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště (písm. b/). Pokud stěžovatelka v průběhu správního řízení
setrvala na konstataci důvodů, pro které o azyl požádala, spočívajících v obavách z výhrůžek
soukromých osob souvisejících s aktivitami stěžovatelčina syna, pokud byla stěžovatelka
v podání žádosti o udělení azylu motivována též potřebou legalizace pobytu a pokud se
stěžovatelka výslovně omezila na právě uvedené problémy a uvedla, že nebýt jich, ze země
původu by neodcestovala, neboť měla kde bydlet, měla penzi a žila si dobře, pak již tato její
tvrzení objektivně nesvědčila o tom, že by mohla být v zemi svého původu pronásledována
za uplatňování politických práv a svobod, ani že by měla odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů. Stěžovatelka neuvedla, že by hodlala
uplatňovat politická práva, že by jí v tom bylo bráněno a že by dokonce byla za jejich
uplatňování pronásledována. Stěžovatelka rovněž nepoukazovala na skutečnosti,
které by jakkoli mohly odůvodnit její případné obavy z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů v souvislosti s důvody, pro které ze země svého původu odešla. V takovém
případě tedy byly důvody k aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu již na základě takto
zjištěných skutečností. Shromažďování dalších podkladů žalovaným bylo tedy v tomto
případě mechanickou činností, jež na výsledku řízení nemohla s ohledem na stěžovatelčina
tvrzení ohledně důvodů podání žádosti o udělení azylu ničeho změnit.
Nebyla-li důvodem stěžovatelčina odchodu ze země původu obava z pronásledování
ze strany státu, ale soukromé osoby, což z vyjádření stěžovatelky jednoznačně vyplynulo,
neměla-li v zemi svého původu stěžovatelka jiné potíže, než výhrůžky soukromých osob
spojené s aktivitou zřetelně nesouvisející s jakýmkoli protestem stěžovatelky či osob jí
blízkých s politikou státu, pak obecný poukaz na situaci v zemi stěžovatelčina původu nebyl
pro posouzení věci relevantním a další dokazování ze strany žalovaného za situace,
kdy stěžovatelka sama žádné procesní návrhy v tomto směru neuplatňovala, nebylo třeba.
Pokud tedy žalovaný dokazování přesto nad potřebný rámec doplňoval, avšak nijak jeho
výsledky ve svém rozhodnutí podrobně nepopisoval, nelze v takovém jeho postupu shledávat
pochybení takové míry, že by bylo důvodu k jeho zrušení krajským soudem. Hodnotit je třeba
v rozhodnutí správního orgánu vždy ty skutečnosti zjištěné v průběhu správního řízení,
které mají vztah ke způsobu, jakým správní orgán rozhodl. Této povinnosti žalovaný dostál.
Krajský soud se poté k podané žalobě velmi podrobně zabýval skutečnostmi stěžovatelkou
v žalobě namítanými a dospěl-li k závěru, že není důvodu ke zrušení napadeného rozhodnutí
žalovaného ani pro nyní namítanou procesní vadu, nemá Nejvyšší správní soud,
čeho by krajskému soudu ke stěžovatelkou uplatněnému kasačnímu důvodu vytknul.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně
nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. února 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu