ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.247.2005
sp. zn. 6 Azs 247/2005 - 62
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: V. K ., zastoupen opatrovníkem JUDr. D. R., asistentem soudce Nejvyššího
správního soudu, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 59 Az
41/2003 - 17 ze dne 6. 2. 2004,
takto:
I. Řízení se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozhodl dne 6. 2. 2004 rozsudkem č. j. 59 Az 41/2003 - 17
o zamítnutí žaloby, kterou podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného
č. j. OAM - 5498/VL - 15 - 11 - 2003 ze dne 28. 10. 2003, jímž byla zamítnuta jeho žádost
o udělení azylu jako zjevně nedůvodná.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě stěžovatel napadl kasační stížností.
Podle §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), musel být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen
advokátem, neboť neprokázal, že by disponoval právnickým vzděláním, jež je
podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nedostatek zastoupení byl
odstraňován v rámci postupu krajského soudu podle §108 odst. 1 s. ř. s. před předložením
věci Nejvyššímu správní soudu, bylo však zjištěno, že pobyt stěžovatele není znám. Vyplývá
to z doručenek vztahujících se k opakovaně doručovanému usnesení o neustanovení zástupce
stěžovateli z řad advokátů, jež se krajskému soudu vrátily dne 9. 6. 2004 a dne 23. 6. 2004.
Za tohoto stavu byla věc předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí.
Podle §33 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 350/2005 Sb.,
soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu (žalobce).
Po předložení věci k rozhodnutí o kasační stížnosti rovněž Nejvyšší správní soud zjišťoval
pobyt stěžovatele, avšak i on tak učinil marně. Z vyjádření Policie ČR, evidenčního odboru
Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, které bylo soudu podáno dne 10. 11. 2005,
vyplývá, že stěžovatel měl vydané vízum za účelem strpění platné do 13. 4. 2005 a jeho
současný pobyt není znám. Nejvyšší správní soud má tedy za prokázané splnění podmínky
podle §33 písm. b) zákona o azylu ve znění zákona č. 350/2005 Sb.
Při rozhodnutí o zastavení řízení Nejvyšší správní soud aplikoval §33 písm. b) zákona
o azylu, ve znění zákona č. 350/2005 Sb. (jenž nabyl účinnost 3. 10. 2005), vycházel přitom
ze skutečnosti, že toto ustanovení je ustanovením procesní povahy, že zákonodárce nevčlenil
do právní úpravy přechodná ustanovení a dále ze skutečnosti, že podmínky pro zastavení
řízení ve vztahu k řízením zahájeným před jeho účinností byly splněny již podle právní
úpravy předešlé, přitom tehdy bylo třeba kumulativního splnění dvou podmínek, a šlo tak
o právní úpravu oproti té současné přísnější (podle §33 zákona o azylu ve znění
před účinností novely č. 350/2005 Sb. soud řízení zastavil, jestliže nebylo možno zjistit místo
pobytu žadatele o udělení azylu a tato skutečnost bránila nejméně po dobu 90 dnů rozhodnutí
ve věci). Byly-li totiž splněny přísnější podmínky pro zastavení řízení již v době
před účinností novely provedené zákonem č. 350/2005 Sb., trvá-li bez přerušení stav,
za něhož bylo možno řízení zastavit podle předchozí právní úpravy, i za právní úpravy
současné, a je-li současná podmínka pro zastavení řízení jednou z těch, které musely být
splněny podle předchozí právní úpravy, nelze v aplikaci §33 písm. b) zákona o azylu
po účinnosti uvedené novely spatřovat porušení zákazu retroaktivity, jenž je judikaturou
Ústavního soudu traktován jako zákaz posuzování právních skutečností či právních vztahů,
jež se uskutečnily dříve, než právní norma nabyla účinnosti, podle pozdější právní úpravy,
přičemž vychází z premisy, že každý musí mít možnost vědět, jaká pravidla se na jeho jednání
aplikují (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/01 ze dne 13. 6. 2002).
Nejvyšší správní soud kromě toho vycházel z konstrukce Hlavy IV zákona o azylu
nazvané „Přezkum rozhodnutí ve věci azylu soudem“ a dovodil, že i po účinnosti zákona
č. 350/2005 Sb. jsou důvody zastavení řízení před soudem aplikovatelné jak v případech
řízení o žalobách proti rozhodnutím žalovaného, tak v případech řízení o kasačních
stížnostech proti rozhodnutím krajských soudů. Aplikace samotného ustanovení §33 zákona
o azylu po účinnosti zákona č. 350/2005 Sb. totiž není omezena toliko na řízení o žalobě,
z použití slova „žalobce“ za slovy „žadatel o udělení azylu“ v písmenech a) až e) §33 nelze
dovodit, že by jím nemohl být žalobce po podání kasační stížnosti (stěžovatel po podání
kasační stížnosti své primární postavení žalobce neztrácí), navíc aplikovatelnost celé
Hlavy IV zákona o azylu i na řízení o kasačních stížnostech před Nejvyšším správním soudem
vyplývá z §32 odst. 5 zákona o azylu, kde je stanoven odkladný účinek kasační stížnosti.
Na základě shora uvedeného Nejvyšší správní soud řízení podle §47 písm. c) s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. zastavil, neboť tak pro případ, že nebude možno zjistit místo
stěžovatelova pobytu, stanoví §33 písm. b) zákona o azylu, ve znění zákona č. 350/2005 Sb.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s., neboť v případě zastavení řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu