ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.257.2005
sp. zn. 6 Azs 257/2005 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce:
P. S., zastoupen JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
28. 4. 2005, č. j. 48 Az 49/2004 – 16,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Ministerstvu vnitra se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 9. 12. 2003,
č. j. OAM - 372/VL - 10 - BE01 - 2003, nebyl žalobci udělen azyl podle ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“). Zároveň žalovaný
rozhodl, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu
ke Krajskému soudu v Praze, v níž bylo obecně namítáno porušení ustanovení §3 odst. 4,
§32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „správní řád“), a že správní orgán neposoudil situaci žalobce vzhledem
k celkové bezpečnostní a politické situaci v zemi původu – v Bangladéšské lidové republice.
Podáním ze dne 25. 2. 2004 pak byla žaloba doplněna. Obě tato podání, a to ve věci žaloby
ze dne 16. 2. 2004 a ve věci doplnění žaloby ze dne 25. 2. 2004 však nebyla žalobcem
vlastnoručně podepsána.
Vzhledem k tomu, že žaloba ani další podání obsahující její doplnění, neobsahovalo
obecné náležitosti podání podle §37 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
(dále jen „s. ř. s.“), tj. že žádné z uvedených podání nebylo žalobcem podepsáno, krajský soud
vyzval žalobce přípisem ze dne 1. 3. 2004, č. j. 48 Az 49/2004 – 11, k odstranění této vady
podání. Současně byl žalobce poučen, že pokud ve stanovené lhůtě nebude žaloba podepsána,
soud takové nepodepsané podání odmítne. Ve stanovené lhůtě však žaloba nebyla žalobcem
k výzvě soudu podepsána, a proto Krajský soud v Praze v souladu s ustanovením §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s. usnesením ze dne 28. 4. 2005, č. j. 48 Az 49/2004 – 16, žalobu odmítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
dne 16. 5. 2005 kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Usnesení bylo žalobci doručeno dne
11. 5. 2005, kasační stížnost byla podána osobně u Krajského soudu v Praze dne 16. 5. 2005.
Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen
advokátem.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. Stěžovatel namítá, že mu nebyla poskytnuta zákonná poučení soudu v jeho mateřském
jazyce, proto nereagoval ani na výzvu soudu, neboť jejímu obsahu nerozuměl. Z uvedeného
důvodu má tedy za to, že byla porušena jeho práva a bylo mu znemožněno plnohodnotně
se zúčastnit řízení, neboť českým jazykem nedisponuje aktivně, ani pasivně, není tudíž v jeho
moci pochopit smysl jakéhokoliv sdělení v českém jazyce. U všech pohovorů k žádosti
o udělení azylu na území České republiky byl přítomen tlumočník jazyka bengálského.
Ačkoliv tedy převzal výzvu Krajského soudu v Praze, aby podepsal své podání,
na toto stěžovatel reagovat nemohl, jelikož obsahu výzvy nerozuměl. Stěžovatel dále uvádí,
že se domnívá, že byla hrubým způsobem porušena jeho zákonná práva v řízení o žalobě
před soudem, jelikož mu nebyla umožněna faktická účast v tomto řízení. V této souvislosti
odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu – konkrétně pak např. na rozsudek NSS
ze dne 18. 9. 2003, č. j. 5 Azs 5/2003 – 33, v němž tento soud mj. uvedl, že ve smyslu §36
odst. 1 s. ř. s. má soud zachovávat rovné postavení účastníků, zejména poučením o jejich
procesních právech a povinnostech, jež je výrazem ústavně zaručeného práva na soudní
a jinou právní ochranu zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a zároveň
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, což odůvodnil tím, že vycestováním
do země původu, kde mu hrozí podle jeho mínění nebezpečí, před nímž hledal na území
České republiky ochranu, by mu byla způsobena nenahraditelná újma.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že vzhledem k jejímu obsahu
se nebude vyjadřovat a odkazuje na obsah správního spisu. Rovněž k přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti neshledává důvody.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Vzhledem k tomu, že v daném případě se jednalo o odmítnutí návrhu, Nejvyšší
správní soud se v dalším koncentroval na otázku, zda se krajský soud napadeným usnesením
nedopustil nezákonnosti v uvedeném směru.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že byla porušena jeho
zákonná práva v řízení o žalobě před soudem prvního stupně, když mu byla výzva
k odstranění nedostatků jeho podané žaloby zaslána v českém jazyce.
Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, neobsahuje konkrétní ustanovení o právu
účastníků jednat před soudem ve své mateřštině. Se zřetelem k ustanovení §64 s. ř. s.
(podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví
přiměřeně ustanovení prvé a třetí části zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších změn a doplnění), bylo třeba postupovat podle ustanovení §18 o. s. ř.
Podle ustanovení §18 odst. 1 o. s. ř. účastníci mají v občanském soudním řízení rovné
postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit
jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Podle ustanovení §18 odst. 2, věta prvá, o. s. ř.
účastníku, jehož mateřštinou je jiný, než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile
taková potřeba vyjde v řízení najevo. Z posledně citovaného ustanovení tedy vyplývá,
že k tomu, aby soud ustanovil tlumočníka, nestačí pouze zjištění, že jde o účastníka,
jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, ale současně musí být splněna i další podmínka,
tedy to, že musí vyjít taková potřeba v řízení najevo.
Povinnost ustanovit tlumočníka vzniká soudu tehdy, pokud o to účastník řízení
požádá, dojde-li k ústnímu jednání, a pak pouze za situace, že účastník řízení
by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem,
přičemž potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí z řízení vyplynout sama, tedy bez
toho, aby soud aktivně zjišťoval, zda jsou naplněny podmínky stanovené v §18 odst. 2 o. s. ř.
Takto stanovenou podmínku stěžovatel nesplnil, neboť po obdržení výzvy soudu
k odstranění vad podání, zůstal procesně nečinný. Jak již v minulosti uvedl Ústavní soud
(např. usnesení sp. zn. II. ÚS 558/2004), z výše uvedených právních předpisů neplyne
jakákoli povinnost státu zajišťovat tlumočníka automaticky ve všech případech, ale uvedený
krok je zásadně podmíněn jistou iniciativou na straně účastníka. Teprve v okamžiku,
kdy účastník zjevně není schopen rovnocenné účasti na řízení, je povinností soudu účastníka
o právu jednat v mateřském jazyce poučit a tlumočníka zajistit. O takový případ se v této věci
nejednalo, neboť žaloba proti rozhodnutí správního orgánu byla sepsána v českém jazyce
a stěžovatel soud neupozornil, že je schopen komunikovat pouze ve svém mateřském jazyce.
Nejvyšší správní soud dospěl v posuzované věci k závěru, že Krajský soud v Praze
neporušil zásadu rovnosti účastníků v řízení před soudem, neboť stěžovatel na výzvu soudu
k odstranění vad podání vůbec nereagoval.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že se Krajský soud v Praze napadeným usnesením nedopustil nezákonnosti spočívající
v odmítnutí návrhu; kasační stížnost není důvodná, a proto byla zamítnuta (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu