ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.26.2006
sp. zn. 6 Azs 26/2006 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Jaroslava
Hubáčka a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobkyně: W. X., zastoupena Mgr.
Danielem Maškem, advokátem, se sídlem Praha 6, Na Šťáhlavce 16, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 13. 9. 2005, č. j. OAM - 478/LE - 01 - 07 - 2005, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, č. j. 46 Az 62/2005 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Právnímu zástupci žalobkyně, Mgr. Danielu Maškovi, advokátovi, se sídlem Praha 6,
Na Šťáhlavce 16, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
ve výši 1279,30 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému rozsudku,
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného, jímž jí nebyl udělen azyl
podle ustanovení §12, 13 a 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a ani na ni nebyly
vztaženy překážky vycestování ve smyslu ustanovení §91 téhož zákona.
Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (s. ř. s.), především zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Ve věcech azylu se novou úpravou institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) kasační
stížnost stává mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý
právní pojem, který byl do soudního řádu správního zaveden novelou č. 350/2005 Sb.
s účinností ke dni 13. 10. 2005. Výklad tohoto neurčitého právního pojmu provedl Nejvyšší
správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 (srovnej
www.nssoud.cz). Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), chápe tedy Nejvyšší správní soud jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů
i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená,
že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Přijatelnost je prostředním krokem
v přezkumu kasační stížnosti ve věcech azylu Nejvyšším správním soudem. Pokud kasační
stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem naznačeným výše
zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li
stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí
zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval,
neboť výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná,
Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů kasační stížnosti, stanovených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Na základě shora uvedených obecnějších úvah Nejvyšší správní soud v projednávané
věci konstatuje, že stěžovatelka argumentuje kasačními důvody zakotvenými v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a namítá, že se krajský soud nedostatečně vypořádal
s její námitkou směřující proti podle jejího názoru nedostatečnému posouzení existence
či neexistence překážek vycestování správním úřadem, zejména pak v souvislosti s tvrzeným
ohrožením ze strany drogově závislého manžela, a dále namítá, že v této věci je rozsudek
krajského soudu nepřezkoumatelný. K argumentaci stěžovatelky může Nejvyšší správní soud
pouze podotknout, že otázkou aplikace §91 zákona o azylu se zabýval obsáhle
již ve své předchozí rozhodovací činnosti. S ohledem na námitku rozsahu a způsobu
posouzení existence překážek vycestování krajským soudem je možno odkázat
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2004, č. j. 6 Azs 47/2003 - 100,
www.nssoud.cz, k otázce meritorních důvodů pro existenci překážek vycestování v případech
analogických případu stěžovatelčině (tedy obava z pronásledování ze strany soukromé osoby)
se Nejvyšší správní soud vyslovil zejména v rozsudku ze dne 27. 11. 2003,
č. j. 4 Azs 26/2003 - 44, dne 27. 8. 2003, či v rozsudku č. j. 4 Azs 7/2003 - 60. Ustálená
a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy dostatečnou
odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Krajský soud se prima facie
v napadeném usnesení přitom nikterak neodchyluje od výkladu podaného v citovaných
rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal proto ani žádný jiný z výše vymezených
důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší
správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Praze
č. j. 46 Az 62/2005 – 42 ze dne 14. 12. 2005 ustanoven zástupcem advokát Mgr. Daniel
Mašek. Ustanovený právní zástupce stěžovatelky dopisem ze dne 15. 6. 2006 k výzvě
Nejvyššího správního soudu sdělil, že ve věci provedl dva úkony právní pomoci, a to převzetí
a přípravu zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, a písemné podání soudu ve věci samé dle §11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky.
Dále osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Vedle toho sdělil, že se mu nepodařilo
stěžovatelku zastihnout, proto nemohl provést první poradu ve věci s klientem. Závěrem
navrhl, aby mu Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za zastupování a náhradu hotových
výdajů ve výši 2320,50 Kč. Nejvyšší správní soud konstatuje, že nemůže sdílet zástupcem
podaný výčet úkonů právní pomoci, neboť převzetí a příprava zastoupení ve věci ve smyslu
§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu předpokládá první poradu s klientem. Ta uskutečněna
nebyla, byť ne z viny ustanoveného zástupce. Stejně tak nevidí důvod k aplikaci §15a
advokátního tarifu, který při výpočtu své odměny ustanovený zástupce použil, neboť jeho
věcná působnost se týká zastupování v řízení trestním. S ohledem na výše uvedené tedy
Nejvyšší správní soud přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměnu ve výši 1000 Kč za jeden
úkon právní služby spočívající v sepsání písemného podání soudu týkajícího se věci samé
podle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, společně
s režijním paušálem podle §13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 75 Kč. Protože ustanovený
právní zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku
odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.).
Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, činí 204,30 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada
v celkové výši 1279,30 Kč. Pro zaplacení této částky Nejvyšší správní soud stanovil
přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu