ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.276.2005
sp. zn. 6 Azs 276/2005 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: V. P., zastoupen JUDr. Petrem Knoblochem, advokátem, se sídlem Husova 17,
Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2005,
č. j. 60 Az 20/2005 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á.
III. Ustanovenému advokátu JUDr. Petru Knoblochovi, se sídlem Husova 17, Plzeň,
se odměna za zastupování ne př i z ná v á.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal včas kasační stížnost proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM - 97/LE - B01 - B02 - 2005 ze dne 1. 2. 2005, kterým byla zamítnuta
stěžovatelova žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že v jeho případě jsou dány důvody pro udělení
azylu, neboť byl v zemi původu pronásledován vymahači fiktivních dluhů ze zločineckých
struktur, stěžovatel jimi byl ohrožován na životě a zdraví. Pokud hledal ochranu u státních
orgánů, pak zjistil, že i tyto jsou součástí zločineckých struktur. Stěžovatel patří do sociální
skupiny nečlenů zločineckých struktur, a proto je u něj dán důvod k udělení azylu podle §12
písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel upozorňuje na čl. 65 metodologické Příručky procedur
a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, který uvádí, že i činy soukromých osob mohou být
provažovány za pronásledování, pokud je státní orgány vědomě tolerují nebo odmítají
či nejsou schopny zajistit účinnou ochranu. Dále stěžovatel namítá, že žalovaný provedl
dokazování nedostatečně, a na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo možno
spravedlivě rozhodnout. Krajský soud ponechal tuto skutečnost bez povšimnutí. Tento soud
měl rovněž přezkoumat napadené rozhodnutí žalovaného a správní řízení jemu předcházející
z hlediska dodržení procesních předpisů; rozhodnutí žalovaného neodpovídá §47 odst. 3
správního řádu, neboť odůvodnění v něm obsažené je nedostatečné a řízení před správním
orgánem je proto nutno zopakovat. Konečně stěžovatel nesouhlasí se způsobem,
jakým se krajský soud vypořádal s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování.
Soud zcela přehlédl, že stěžovatel považuje svůj návrat do země původu za nebezpečný, hrozí
mu tam po návratu nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení - po zjištění,
že stěžovatel požádal v České republice o azyl, bude podroben persekuci a administrativní
šikaně ze strany milice - zde odkazuje stěžovatel na Zprávu MZV USA za rok 2003 ze dne
14. 3. 2004 - stěžovatel se domnívá, že splňuje podmínky pro přiznání překážek vycestování
podle §91 zákona o azylu, přičemž ani žalovaný ani krajský soud se touto skutečností
nezabýval. Stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a navrhl
rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje podanou kasační stížnost za nepřípustnou, neboť v ní neshledává
žádný z důvodů, které stěžovatel uplatnil v řízení před krajským soudem, a proto má za to,
že by měla být kasační stížnost odmítnuta.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel požádal
v České republice o azyl již podruhé (v lednu 2005), a to poté, co se na jejím území zdržuje
od roku 1995, přičemž zde pracuje, v roce 1999 mu bylo uděleno správní vyhoštění a zákaz
pobytu na deset let. Stěžovatel neuvedl v průběhu řízení žádné skutečnosti,
které by nasvědčovaly jeho politické angažovanosti, uváděl, že měl potíže s mafií,
která po něm požadovala výpalné za jeho dva podniky, obával se ohrožení rodiny. Žalovaný
stěžovatelem uváděné důvody posoudil tak, že stěžovatelovu žádost o azyl shledal
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť stěžovatel podle jeho názoru
neuvedl žádnou skutečnost, jež by svědčila tomu, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní
soud zjistil, že toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou ke Krajskému soudu v Plzni,
ve které požadoval přezkum otázky splnění podmínek pro udělení azylu podle §12 a §14
zákona o azylu. Zemi původu byl nucen opustit z důvodu tíživé životní situace a chtěl v České
republice nalézt podmínky pro bezpečný a důstojný život, což v zemi jeho původu není
možné. Krajský soud žalobu zamítl, přitom se vyslovil k omezenému přezkumu neudělení
azylu z humanitárních důvodů při aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, se závěry
žalovaného ohledně právního posouzení věci, tedy neexistence důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, krajský soud vyslovil souhlas. Proti tomuto rozsudku podal
stěžovatel kasační stížnost.
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, dále jen „s. ř. s.“), byla podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni vzešel (§102 s. ř. s.).
Pokud jde o uplatněné kasační důvody, a tedy i přípustnost kasační stížnosti, pak o ní
Nejvyšší správní soud uvážil
takto:námitky ve vztahu k neúplnosti dokazování v řízení
před žalovaným, k nedostatkům odůvodnění rozhodnutí žalovaného a k absenci posouzení
překážek vycestování v rozhodnutí žalovaného i soudu nenalézají oporu v žádném z žalobních
bodů (důvodů, které stěžovatel uvedl jako ty, pro něž napadl žalobou rozhodnutí žalovaného),
a podle §104 odst. 4 s. ř. s. je v této části kasační stížnost nepřípustná. Stěžovatel
totiž nemůže uplatnit proti žalovanému námitky až v kasační stížnosti bez toho, že by je řádně
uplatnil již v žalobě proti jeho rozhodnutí. Neuplatnil-li je před krajským soudem, nemůže je
tedy přípustně uplatnit nyní před Nejvyšším správním soudem.
Pokud jde o námitku splnění podmínek pro udělení politického azylu, zde Nejvyšší
správní soud při samé hranici zachování rovného procesního postavení obou účastníků řízení
připustil tuto námitku jako podanou v souladu se s. ř. s., neboť stěžovatel míří na nedůvodnou
aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť má za to, že byl v zemi svého původu
pronásledován. V samé podstatě věci setrvává na svém tvrzení, že pronásledování mafií,
zločineckými strukturami, zakládá důvod pro udělení azylu v České republice. Nejvyšší
správní soud nepřehlédl, že v kasační stížnosti stěžovatel uvádí nová tvrzení, o něž opírá
důvodnost svého přesvědčení, přičemž v rozsahu těchto nových tvrzení (totiž že pokud
se stěžovatel obracel na státní orgány země původu, jednalo se též o členy zločineckých
struktur, a že státní orgány země původu tolerují zločinecké praktiky soukromých osob)
se Nejvyšší správní soud nemůže důvodností aplikace §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
zabývat, neboť takováto tvrzení stěžovatel nepředestřel ani v řízení správním, ani v řízení
před krajským soudem. Nejvyšší správní soud se proto jako přípustně uplatněnou námitkou
může zaobírat jedině tvrzenou nezákonností v rozhodnutí krajského soudu, jež měla spočívat
v nesprávném posouzení právní otázky, tj., zda skutečnosti stěžovatelem uváděné ve správním
řízení naplnily podmínky pro udělení azylu podle §12 či §14 zákona o azylu. Tuto námitku
lze subsumovat pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., její důvodnost by mohla být shledána,
pokud by krajský soud aplikoval nesprávné ustanovení právního předpisu, anebo by je vyložil
způsobem, s nímž by se Nejvyšší správní soud nemohl ztotožnit.
Kasační stížností napadený rozsudek tedy Nejvyšší správní soud přezkoumal
v rozsahu řádně uplatněných kasačních důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako
zjevně nedůvodná, jestliže žadatel (v tomto případě stěžovatel) neuvádí skutečnosti svědčící
o tom, že mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Podle tohoto ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod (písm. a/), nebo že má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště (písm. b/). Pokud stěžovatel v průběhu správního řízení setrval
na konstataci důvodů, pro které o azyl požádal, směřujících k legalizaci pobytu v České
republice, za situace, kdy na území České republiky nelegálně pobývá již téměř deset let
(od roku 1995), přičemž mu již v minulosti bylo uděleno správní vyhoštění, nemůže být
poukaz na potíže se soukromými osobami, které stěžovateli vyhrožovaly a požadovaly
po něm peníze, relevantním tvrzením svědčícím o tom, že by mohl být v zemi svého původu
pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, ani že by měl odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů. Stěžovatel neuvedl, že by hodlal uplatňovat
politická práva, že by mu v tom bylo bráněno a že by dokonce byl za jejich uplatňování
pronásledován. Tvrdí-li poprvé v kasační stížnosti, že patří do sociální skupiny nečlenů
zločineckých struktur, pak k této skutečnosti nelze přihlédnout, lze však obecně poukázat
na setrvalou judikaturu zdejšího soudu, že takové tvrzení je obecně azylově nerelevatní,
přičemž i skutečnost, že stěžovatel požádal opakovaně o azyl vždy za situace, až mu hrozí
správní vyhoštění, po několika letech pobytu, se nutně muselo v úvaze žalovaného odrazit.
Tvrzení, že stěžovatel nenalezl ochranu u státních orgánů země původu, se objevuje poprvé
až v kasační stížnosti, nebylo proto předmětem posouzení ani u žalovaného, ani u krajského
soudu. Zdejší soud také již v minulosti zřetelně vyjádřil svůj postoj, že o azyl je nutno požádat
bezprostředně poté, co k tomu má žadatel příležitost, a to i z hlediska časového
(srov. kupř. rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, přístupný
na www.nssoud.cz). Stěžovatel v řízení před žalovaným nepoukazoval na skutečnosti,
které by jakkoli mohly odůvodnit jeho případné obavy z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině (jak výše uvedeno, argumentace
příslušností k sociální skupině „nečlenů zločineckých struktur“ je zcela lichá)
nebo pro zastávání určitých politických názorů. V takovém případě byly důvody k aplikaci
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Posoudil-li tuto otázku krajský soud shodně
se žalovaným, pak v tomto jeho posouzení Nejvyšší správní soud pochybení neshledává.
Pokud krajský soud shledal správným závěr o důvodnosti aplikace citovaného ustanovení
§16 zákona o azylu, nebylo již důvodu zabývat se jakkoliv splněním podmínek pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Pro rozhodování žalovaného o udělení azylu
z důvodu předvídaného §14 zákona o azylu je určující závěr o neexistenci důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Tyto důvody však při zamítnutí žádosti
s poukazem na §16 odst. 1 písm. g) samostatně zjišťovány nejsou. Obdobně ani žalovaný,
ani krajský soud, pokud dospěl k závěru o důvodnosti aplikace §16 zákona o azylu, nemohl
se zabývat posuzováním překážek vycestování, jež mohou být předmětem řízení jedině
a pouze, je-li vysloven výrok podle §12, §13 a §14 zákona o azylu. Nehledě k tomu,
že žalobní námitky uplatněné před krajským soudem na překážky vycestování vůbec nemířily,
pak při potvrzení správnosti posouzení právní otázky, tedy aplikace §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu, není třeba se otázkou překážek vycestování zabývat (srov. též rozsudek
zdejšího soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 - 45, přístupný na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud teď na základě shora uvedeného uzavírá, že kasační stížnost
není důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této situace se již samostatně
nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení,
to by náleželo žalovanému. Poněvadž však žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší
správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily náklady běžné
administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalovanému, přestože měl ve věci
plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 6. 2005,
č. j. 60 Az 20/2005 - 57, ustanoven zástupcem pro řízení o kasační stížnosti advokát
JUDr. Petr Knobloch, který zdejšímu soudu vyúčtoval na své odměně 1075 Kč (převzetí
a příprava věci spolu s prostudováním soudního spisu). Tato odměna však nemohla být
přiznána, neboť podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif,
je podmínkou pro přiznání odměny ustanovenému advokátu při převzetí zastoupení porada
s klientem. Tato porada s klientem nebyla zástupcem stěžovatele ani tvrzena, proto Nejvyšší
správní soud nemohl odměnu za jeden úkon právní pomoci přiznat. Prostudování soudního
spisu za situace, kdy kasační stížnost byla sepsána advokátem, kterému stěžovatel udělil
plnou moc, žádné další podání ve věci samé již učiněno nebylo, přičemž o kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud rozhoduje zpravidla bez nařízení jednání (§109 odst. 1 s. ř. s.), nemůže
zakládat právo na přiznání odměny ustanovenému advokátu za úkon předvídaný citovaným
ustanovením advokátního tarifu a definovaný jako první porada s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem. Prostudování soudního
spisu nelze samostatně odměnit, neboť je v tomto případě nepochybně součástí přípravy
zastoupení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu