ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.327.2005
sp. zn. 6 Azs 327/2005 - 75
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobců: a) A. Č., b) U. Č., c) B. Č., všichni zastoupeni Mgr. Faridem Alizeyem,
advokátem, se sídlem Masná 8, Ostrava – Moravská Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2005,
č. j. 24 Az 289/2004 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Ministerstvu vnitra se nepři zn ává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobců, advokátovi Mgr. Faridu Alizeyovi,
se ne př i znává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem krajského soudu byly zamítnuty žaloby žalobců V. M., V.
U. a V. B., kterými se domáhali přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2004, č.j.
OAM – 2515/VL – 10 – ZA08 – 2003, ze dne 3. 4. 2004, č. j. OAM – 2516/VL – 10 – ZA08
– 2003, a ze dne 3. 4. 2004, č. j. OAM – 2518/VL – 10 – ZA08 – 2003, jimiž bylo rozhodnuto
o neudělení azylu žalobcům podle ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o
azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákona o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížnost,
v níž namítají, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem
si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. Jsou o toho názoru, že správní orgán rovněž
vůbec nebral v úvahu §3 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb., neboť jeho rozhodnutí nevychází
ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Dále zdůrazňují, že rozhodnutí správního orgánu postrádá
i formální náležitosti, neboť z jeho rozhodnutí nevyplývá, resp. není patrné,
čím se při rozhodování správní orgán řídil, tzn. které skutečnosti byly podkladem
pro rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právního
předpisu. Zdůrazňují, že jak správní orgán, tak krajský soud se dostatečně nevypořádaly
s pojmem „nedůvodně“, neboť bez jeho jasné definice nemohly s jistotou dospět k závěru,
že jako občané Ruské federace pocházející z Čečenska a obviňování z pomoci čečenským
bojovníkům, nespadají do kategorie pojmů pronásledování z národnostních důvodů.
Krajskému soudu rovněž vytýkají, že se řádným způsobem nevypořádal s důvody,
které pro udělení azylu uváděli ve vztahu k §2 odst. 1 písm. a), když nezkoumal, zda D.,
Ruská federace je státem, který splňuje podmínky citované definice bezpečné země původu.
V této souvislosti zmiňují, že se také soud vůbec nevypořádal s definicí pronásledování, jak je
upravena v §2 odst. 6 zákona o azylu a ani ve svém rozhodnutí neuvedl, proč tak neučinil,
čímž své rozhodnutí učinil z uvedených důvodů nepřezkoumatelným. Stěžovatelé tedy jako
důvod kasační stížnosti uplatňují důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č,.
150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a navrhují, aby Nejvyšší správní soud
rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Je toho názoru, že nelze akceptovat nedůvodná tvrzení stěžovatelů o nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu, o vadách ve formálních náležitostech správních rozhodnutí
pro údajnou absenci skutečností, jež byly podkladem rozhodnutí a úvah, jimiž byl správní
orgán veden při hodnocení důkazů a při použití právního předpisu. Za nepodložená považuje
správní orgán tvrzení prvního stěžovatele o hrozbě nebezpečí jeho fyzické likvidace ze strany
d. a ruské vlády, jakož i tvrzení o jeho pronásledování z důvodu příslušnosti k národnosti a
z důvodu veřejného uplatňování a hájení lidských práv, svobody slova projevu a
shromažďování. Zdůrazňuje, že námitky stěžovatelů uplatněné v kasační stížnosti byly podle
názoru žalovaného v předcházejícím řízení soudem náležitě a podrobně vypořádány, jak o
tom svědčí odůvodnění rozsudku. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost buď odmítl pro nedostatek podmínek řízení, nebo aby ji zamítl
a nepřiznal ji odkladný účinek pro nedůvodnost.
Podáním ze dne 30. 9. 2005 se stěžovatelé obrátili na Nejvyšší správní soud s žádostí
o provedení změny ve jménech, příjmeních a datech narození. Uvedli, že před podáním
žádosti o udělení azylu již před příjezdem do České republiky byli poučeni, resp. bylo jim
pod pohrůžkou převaděčem nařízeno, aby při podání žádosti o azyl uvedli nesprávná jména,
data narození a současně jim převaděč vzal jejich pasy, prostřednictvím kterých by mohli
prokázat svá skutečná jména a data narození. Ze strachu z převaděče a z neznalosti prostředí
postupovali podle pokynů převaděče a uvedli při podání žádosti o azyl nesprávná jména i data
narození. Celé azylové řízení, včetně řízení o přezkumu rozhodnutí správního orgánu
před krajským soudem, bylo vedeno pod nesprávnými jmény a nesprávnými daty narození
stěžovatelů, přičemž následně byla vypracována podle smyšlených jmen a dat narození
i kasační stížnost. Po podání kasační stížnosti byly stěžovatelům prostřednictvím neznámé
osoby doručeny jejich pasy, takže jsou schopni prokázat své skutečná jména a data narození,
proto navrhují Nejvyššímu správnímu soudu, aby nadále vedl kasační řízení pod jejich
skutečnými jmény, když mají za to, že důležitá pro soudní řízení je fyzická identita a tato
je zde dána jejich přítomností. Navrhli proto, aby řízení před Nejvyšším správním soudem
bylo vedeno pod jejich pravými jmény, příjmeními a daty narození, tak jak jsou uvedeny
v záhlaví tohoto rozhodnutí.
V dané věci začali stěžovatelé až v řízení před Nejvyšším správním soudem tvrdit,
že mají jinou identitu než tu, kterou uváděli v řízení o udělení azylu a v řízení před krajským
soudem. Je třeba zdůraznit, že správní orgány rozhodují v řízení o udělení azylu o fyzické
osobě jako o biologickém organizmu identifikovaném znaky dokládajícími jeho totožnost,
těmito znaky jsou zejména jméno a příjmení, datum narození, případně země původu
a na základě těchto znaků je přezkoumáváno naplnění důvodů pro udělení azylu. Není pak
možné podrobit soudnímu přezkumu rozhodnutí – byť se týkalo žalobce jako téhož
biologického organizmu – týkající se fiktivní totožnosti osoby, neboť se jedná o zcela
odlišnou skutkovou a právní situaci. Správní soudy nemohou takové rozhodnutí ohledně
fiktivní osoby (tedy pravé identity stěžovatele se netýkající) podrobit soudnímu přezkumu,
a to až v řízení o kasační stížnosti stěžovatelů, kteří tvrdí, že byli zkráceni
na svých právech, neboť je zřejmé, že rozhodnutím správního orgánu nemohli být
na svých právech – příslušejících jim jen pod pravdivou identitou – zkráceni (srov. §65
s. ř. s.). Zde je na místě uvést, že pokud by stěžovatelé uvedli nesprávné údaje o své totožnosti
v řízení před správním orgánem, zřejmě by to vedlo k zamítnutí žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pokud stěžovatelé použili osobní data jim
nenáležející, jedná se o jiné fyzické osoby, než jsou označeny v rozhodnutí žalovaného
a v rozhodnutí krajského soudu, a proto se stěžovatelé nemohou dovolávat ochrany
svých veřejných subjektivních práv, neboť o skutečných veřejných subjektivních právech
stěžovatelů A. Č., U. Č. a B. Č., nebylo rozhodnutím žalovaného ani rozhodnutím krajského
soudu rozhodováno, skutečnost, zda ten, kdo podává kasační stížnost, je fyzickou nebo
právnickou osobou, zkoumá soud kdykoliv z úřední povinnosti, neboť jde o jednu z podmínek
řízení. Z toho podle názoru Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatelům nemohlo
jím v kasační stížnosti tvrzené právo vůbec příslušet a že tedy kasační stížnost byla podána
zjevně neoprávněnou osobou. Nejvyšší správní soud proto podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
(za použití §120 s. ř. s.) kasační stížnost odmítl, jako podanou osobami k tomu zjevně
neoprávněnými.
O nákladech řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšným stěžovatelům náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností stěžovatelů žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Stěžovatelům byl pro kasační řízení ustanoven krajským soudem zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.).
Ustanovený advokát Mgr. Farid Alizey účtoval u každého ze stěžovatelů odměnu za dva
úkony právní služby s připočtením 19 % DPH. Nejvyšší správní soud požadovanou odměnu
ustanovenému advokátovi nepřiznal, neboť odměna za úkon právní služby podle §odst. 1
písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náleží pouze tehdy, pokud se uskuteční
první porada s klientem (takovouto první poradu však advokát netvrdí) a odměna za písemné
podání soudu (sepsání kasační stížnosti ze dne 16. 5. 2005) nepřipadá v úvahu z toho důvodu,
že z obsahu podání nevyplývá, že by jej sepsal advokát, ostatně Mgr. Farid Alizey byl
ustanoven zástupcem stěžovatelů až usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne
27. 5. 2005, takže je zřejmé, že již z tohoto důvodu nemohl podání ze dne 16. 5. 2005
jako ustanovený advokát stěžovatelům sepisovat. Z uvedených důvodů nebyla
proto ustanovenému advokátovi přiznána odměna za zastupování stěžovatelů v řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu