ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.338.2004
sp. zn. 6 Azs 338/2004 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: Z. S. B ., zastoupena JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, se sídlem
Štefánikova 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4.
2004, č. j. 55 Az 31/2003 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se ne při znává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného č. j. OAM - 740/AŘ - 2001 ze dne 6. 2. 2002 byl žalobkyni
(dále jen „stěžovatelka“) zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí ze dne 5. 3. 2001,
č. j. OAM - 1449/VL - 02 - 04 - 2001, kterým jí nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a nebyla na ni vztažena
překážka vycestování podle §91 téhož zákona. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím,
že stěžovatelka svou vlast opustila spolu s rodiči, protože tam měla ekonomické problémy.
Tytéž potíže měla i v České republice, a proto když se dozvěděla o existenci uprchlického
tábora, rozhodla se požádat o azyl. Žalovaný tak po zhodnocení stěžovatelčiných výpovědí
neshledal splnění podmínek výše uvedených ustanovení zákona o azylu. Proti tomuto
rozhodnutí podala stěžovatelka v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu v Brně, v níž
zejména namítala nedostatečné zjištění skutkového stavu žalovaným, neudělení
humanitárního azylu a též nevztažení překážky vycestování, jelikož má na území České
republiky druha a dvě nezletilé děti.
Rozsudkem označeným v záhlaví byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. V odůvodnění
krajský soud uvedl, že skutková zjištění, z nichž vycházelo rozhodnutí žalovaného, byla
dostatečná a závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí jsou v souladu se zákonem. Dále
konstatoval, že žalovaný postupoval správně, když stěžovatelce azyl pro nesplnění podmínek
zákona o azylu neudělil, jelikož jí uváděné skutečnosti nelze považovat za pronásledování
či opodstatněnou obavu z něho ve smyslu t ohoto zákona. Soud se rovněž ztotožnil se závěry
žalovaného o neexistenci překážek vycestování podle §91 zákona o azylu. Ve vztahu
ke stěžovatelčiným námitkám ohledně péče o nezletilé děti soud konstatoval, že především
ona sama zanedbává péči o své děti, nelze tudíž dovodit, že by zásahem žalovaného došlo
k porušení práv stěžovatelky a jejích nezletilých dětí.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku krajského
soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Konkrétně namítá stížní bod uvedený
v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s“), jelikož
při zjišťování skutkové podstaty jejího případu byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem, a to v §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2 a §46 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“). Stěžovatelka zejména uvádí,
že žalovaný nedostatečně shromáždil informace o zemi jejího původu a vyšel z informací
neaktuálních. Zároveň požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy a plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatelky učiněné ve správním řízení. Z výše uvedených důvodů
navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit,
že stěžovatelka namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a kasační stížnos t
je přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelčiny námitky ohledně porušení správního řádu žalovaným v řízení o udělení
azylu lze podřadit pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělila sama stěžovatelka. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové
podstaty byl žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
a že by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit,
že by napadené rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Žalovaný musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje
pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl
obvykle poskytován. Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatelky postupoval, přičemž
ze spisu není patrno, a stěžovatelka to ani netvrdí, že by byla jakýmkoliv způsobem v průběhu
řízení o udělení azylu omezována při sdělení důvodů azylu, jež sama uplatňovala. Skutkový
stav tak byl zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení
daného případu dostačující. Ke konkrétní námitce ohledně aktuálnosti použitých informací
o zemi původu Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud bylo rozhodováno na počátku
roku 2001, nelze žalovanému vyčítat použití informace o zemi za rok 1999, a to zvláště
za situace, kdy stěžovatelka ani netvrdí, že by se situace v Rumunsku nějakým zásadním
způsobem měnila nebo dokonce zhoršovala. Krajský soud proto nepochybil, když se
s rozhodnutím žalovaného ztotožnil. Nejvyšší správní soud tedy důvody tvrzené ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v posuzované věci neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu ná kladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu