ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.370.2005
sp. zn. 6 Azs 370/2005 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Haplové v právní věci
žalobce: A. J. Y., zastoupen JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem Bolzanova 1,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2005, č. j. 56 Az
41/2005 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížnosti rozsudek Krajského soudu
v Brně č. j. 56 Az 41/2005 – 43 ze dne 4. 7. 2005, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného č. j. OAM – 191/LE – PA04 – PA04 – 2005, kterým byla zamítnuta
stěžovatelova žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost způsobenou nesprávným
posouzením právní otázky splnění podmínek pro zamítnutí jeho žádosti podle §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu a uvádí, že se soud nezabýval tím, že z vlasti odešel z náboženských,
etnických a politických důvodů, neboť byl nucen dvěma znesvářenými skupinami – patrioty
a rebely aktivně se zúčastnit politického života na jedné či druhé straně, a pokud se odmítl
přidat, bylo mu vyhrožováno, tudíž byl pronásledován, a je proto dán důvod pro udělení azylu
spočívající v odůvodněném strachu před pronásledováním, neboť státní orgány takový stav
trpěly a nebyly schopny zajistit odpovídající ochranu. Kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. b) spočívající ve vadě řízení před správním orgánem spatřuje stěžovatel v tom,
že žalovaný omezil svá zjištění pouze na skutečnost, že byl stěžovatel vyhoštěn,
aniž se zabýval důvody a situací v zemi původu stěžovatele. Tvrzenou nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodu rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) stěžovatel
spatřuje v tom, že se podle soudu žádostí o azyl snažil vyhnout vyhoštění z území ČR a žádost
podal opožděně, aniž tento právní závěr soud odůvodnil. Stěžovatel namítá, že rozsudek
postrádá dostatečné odůvodnění a je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodu
rozhodnutí. Navrhl proto, aby byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a věc vrácena
k dalšímu řízení, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud podané kasační stížnosti přiznal
odkladný účinek ve smyslu ustanovení §107 s. ř. s.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti namítá, že jeho rozhodnutí
i rozhodnutí soudu obsahuje dostatečné množství skutečnosti vedoucích k závěru
o opožděnosti stěžovatelovy žádosti o udělení azylu a i z jeho výpovědi je patrno, že požádat
o udělení azylu mohl ihned poté, co se dostal na území ČR. Namítá dále, že nesprávné
posouzení otázky, zda důvody jím uváděné jsou podřaditelné pod některý z důvodů
pro udělení azylu, pak tato otázka nemohla být předmětem řízení ani rozhodná pro zamítnutí
žaloby vzhledem k důvodu zamítnutí stěžovatelovy azylové žádosti a stěžovatel ji nemůže
uplatňovat v kasační stížnosti, neboť soudem přezkoumávané rozhodnutí správního orgánu
stálo na zjevné nedůvodnosti azylové žádosti spočívající v případě stěžovatele na objektivních
skutečnostech vylučujících udělení azylu. Tvrdí-li stěžovatel, že soud měl rozhodnutí
správního orgánu zrušit, protože nebyly naplněny podmínky ust. §16 odst. 1 písm. k) zákona
o azylu pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné nebo, že nebyla situace na dané
ustanovení zákona dopadající, pak ale neuvádí ve své kasační stížnosti co se konkrétně
v závěru soudu o opožděnosti žádosti o azyl v jeho případě protiví. Také ke zpochybnění
zjištěného skutkového stavu správním orgánem nic nenabízí. Podle správního orgánu
je kasační stížnost v nerozvedené námitce chybného úsudku soudu, že poskytnutí azylu
se stěžovatel mohl dožadovat dříve než nastala hrozba vyhoštění, nedůvodná. Kasační stížnost
navrhuje zamítnout.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil zejména následující rozhodné
skutečnosti: Stěžovatel dne 24. 2. 2005 projevil v ZZC P. úmysl požádat o azyl v České
republice a žádost o udělení azylu podal dne 3. 3. 2005, přičemž dne 23. 2. 2005 mu bylo
rozhodnutím policie České republiky (č. j. SCPP – 9/Br – 5 – Sv – 2005) uloženo správní
vyhoštění s dobou platnosti na deset let. V České republice pobýval stěžovatel
od 14. 12. 2004 a již dne 30. 12. 2004 cestoval z P. do Pe. na francouzský občanský průkaz,
který získal v Kongu a německý policista po zjištění, že se nejedná o cestovní doklad
jmenovaného, vrátil stěžovatele zpět do České republiky, kde obdržel rozhodnutí o vyhoštění
do pěti dnů a zákaz pobytu na dobu tří let. Po propuštění pobýval v Praze a dne 21. 2. 2005
s neznámou osobou černé pleti a s cestovním pasem Nigérie cestoval na hraniční přechod
z České republiky do Rakouska a měl v úmyslu cestovat do Itálie, kde chtěl požádat o azyl.
Po kontrole cestovního dokladu na hranici byl zadržen a bylo zjištěno, že pobývá na území
ČR po uplynutí platnosti víza, které měl do 31. 1. 2005 na dobu pobytu dvaceti dnů za účelem
turistiky. Pobýval v ČR bez cestovního dokladu, který ztratil po několika dnech po vstupu
na území České republiky a dále bylo zjištěno, že již dne 1. 1. 2005 bylo
pod č. j. SCPP 91/Pl – 13 – Sř – 2004 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění z území České
republiky s dobou platností na dobu tří roků, které nabylo právní moci dne 7. 1. 2005.
Jako důvod žádosti o udělení azylu uvedl, že nemá doklady, aby se mohl v klidu pohybovat
v ČR a neměl problémy s policií a chtěl by v ČR pracovat a v případě návratu se bojí
o svůj život kvůli etnickým, náboženským a politickým problémům ve své vlasti. O možnosti
podat žádost o azyl byl poučen při svém zadržení v R., když chtěl vstoupit na území Německa
s cizím dokladem. O azyl nepožádal, neboť doprava z P. do uprchlického tábora byla pro
něho finančně náročná, posléze pak byl upozorněn spoluobčany z Pobřeží slonoviny, aby po
vypršení lhůty pro pobyt do tábora nechodil. Žalovaný pak na základě tohoto skutkového
stavu shledal splnění podmínek podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, a stěžovatelovu
žádost jako zjevně nedůvodnou zamítl. Z obsahu soudního spisu pak plyne, že rozhodnutí
žalovaného napadl stěžovatel žalobou, která byla krajským soudem zamítnuta, když krajský
soud shledal důvodnou aplikaci právě uvedeného ustanovení.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel, kasační stížnost
je podaná osobou oprávněnou. Stěžovatel namítá nesprávné posouzení podmínek
pro zamítnutí žádosti podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, čímž míří na kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky v předcházejícím řízení, dále namítá, že žalovaný porušil pravidla o řízení (správní
řád), když neposoudil veškeré důvody, které jej k podání žádosti vedly, jde tedy o námitku
podřaditelnou pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a konečně stěžovatel namítá
nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů v rozhodnutí.
Uplatňuje tedy námitku ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu podle §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. v mezích uplatněných kasačních důvodů, vázán důvody kasační stížnosti, přezkoumal
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z logického důvodu je nutno nejprve se vypořádat s námitkou směřující proti vadám
řízení před žalovaným, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé (§103
odst. 1 písm. b/ s. ř. s.), přičemž vadou má být nezhodnocení některých důvodů, které měl
stěžovatel ve správním řízení uvádět. Předně je nutno uvést, že v řízení o žalobě napadl
stěžovatel porušení ustanovení správního řádu, ale omezil se pouze na jejich reprodukci
a nijak tyto námitky neindividualizoval ve vztahu k příběhu, který ve správním řízení
žalovanému předestřel. Proto již postup krajského soudu, jenž se v rovině mu přezkum
alespoň částečně umožňující, touto námitkou zabýval, nutno považovat za hraniční.
Podle rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu není řádně uplatněným
žalobním bodem to, že stěžovatel (žalobce) reprodukuje určitá ustanovení procesní normy,
nýbrž je nutno, aby uvedl konkrétní individualizovaná skutková tvrzení doprovázená
konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje výrok za nezákonný.
Nepostačí ani odkaz na okolnosti uvedené ve správním spise, nýbrž je třeba uvést konkrétní
skutkové děje a okolnosti ve spisu zachycené tak, aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů
či okolností považuje stěžovatel za základ jím tvrzené nezákonnosti (srov. rozsudek
č. j. 2 Azs 92/2005 – 67, www.NSSOUD.cz). Přezkum provedený krajským soudem za této
situace šel na samou hranici akceptovatelné rovnosti účastníků řízení a nelze mu nic vyčíst.
Rozsah dokazování v azylovém řízení plyne z práva hmotného; jednak se prokazují
azylově relevantní důvody uvedené v §12 zákona o azylu, jednak důvody tvořící překážku
vycestování podle §91 zákona o azylu. Časově půjde pravidelně o rozdílná časová období
(opuštění země původu, případný návrat do této země). V žádném z těchto ustanovení nelze
vyhledat jako skutkově rozhodnou okolnost, že stěžovatel chce v České republice v klidu žít
a pracovat. O azyl žádá, protože nemá doklady, což mu brání v klidném pohybu v republice
a může mít problémy s policií. Pro účely podmínek stanovených zákonem pro udělení azylu
jde o skutečnosti bezvýznamné.
Nesprávným posouzením právním otázky by byl omyl soudu při aplikaci právní
normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy jde tehdy, pokud
soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl za daného správně
zjištěného skutkového stavu správně použít anebo aplikoval správný právní předpis a dopustil
se nesprávnosti při výkladu (§3 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.). Nejvyšší správní soud se na základě
uplatněného kasačního důvodu zaměřil na posouzení, zda skutečnosti, jež vyplynuly
z průběhu řízení, odůvodňují aplikaci §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, či nikoli.
Podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, ve znění účinném v době vydání
napadeného správního rozhodnutí, se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná
tehdy, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění,
vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu
dříve. Aplikace tohoto ustanovení tedy vyžaduje prokázat, že žádost o udělení azylu byla
podána s cílem vyhnout se vyhoštění, kromě toho však musí být prokázaná i skutečnost,
že žadatel mohl o azyl požádat již dříve. Stěžovatel ve správním řízení vysloveně uvedl
a ve správním spise je dokladováno, že poprvé byl zadržen policií ČR po předání ze Spolkové
republiky Německo dne 30. 12. 2004, kam cestoval na cizí doklad a bylo mu dne 1. 1. 2005
uděleno správní vyhoštění na tři roky a po propuštění byl následně zadržen policií ČR dne
21. 2. 2005 na hranici s Rakouskem, kam cestoval rovněž na cizí cestovní doklad a následně
byl umístěn v Z. pro z. c. B. a dne 23. 2. 2005 mu bylo uděleno správní vyhoštění na dobu
deseti roků. V době udělení tohoto správního vyhoštění pobýval na území České republiky
nelegálně, neboť platnost víza mu skončila dne 31. 1. 2005. Úmysl požádat o azyl projevený
dne 24. 2. 2005 zcela evidentně prokazuje časovou souvislost mezi řízením o správním
vyhoštění a žádostí o udělení azylu. Stěžovatelova žádost o udělení azylu byla zřetelně vedena
snahou předejít nepříznivým důsledkům správního vyhoštění, když se v tu dobu nacházel
v zařízení pro zajištění cizinců a tedy jiná alternativa řešení pro něj za této nepříznivé situace
fakticky v úvahu nepřicházela. Pokud jde o druhou vyžadovanou podmínku tedy, že
stěžovatel mohl o azyl požádat dříve, byť i z důvodu, které v řízení o udělení azylu uváděl
(politická situace ve vlasti a jeho místo pobytu obklopeno rebely), pak ze správního spisu
zcela zřetelně plyne, že se stěžovatel pohyboval na území České republiky zcela svobodně,
pobýval zde nelegálně, o možnosti požádat o azyl věděl. Zprvu bylo nad jeho finanční
možnosti cestovat do azylového zařízení, posléze mu nebylo doporučeno žádat o azyl v době,
kdy pobýval na území ČR již nelegálně, a proto žádost o azyl nepodal. Skutečnosti
stěžovatelem uváděné nasvědčují tomu, že neměl ani v úmyslu na území České republiky
hledat okamžitou legální záštitu před tvrzeným pronásledováním v zemi svého původu, jejíž
zajištění je základním smyslem azylového zákonodárství. Dvěma pokusy o přechod hranice
do Německa a Rakouska na cizí cestovní doklady naopak dal najevo, že neměl v úmyslu na
území České republiky pobývat a o azyl požádat, ač mu v podání žádosti objektivně nic
nebránilo. V takovém případě tedy byly bezpochyby důvody k aplikaci §16 odst. 1 písm. k)
zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud dále k výkladu ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu,
které jako jeden z důvodu o zamítnutí žádosti o udělení azylu staví skutečnost, že o azyl
„mohl žadatel požádat dříve“ – ve vztahu k definované situaci správního vyhoštění považuje
za vhodné základní východiska, jež zdejší soud opakovaně judikoval a na něž setrvává:
jakkoliv není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení státní hranice
potřeba žádat o azyl, podání žádosti o azyl v době nelegálního pobytu v České republice,
přestože v dřívějším podání žádosti o azyl stěžovateli nic nebránilo, nasvědčuje tomu,
že o azyl stěžovatel požádal až ve snaze legalizovat svůj pobyt na území České republiky
a vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění. V rozsudku zdejšího soudu ze dne 21. 8. 2003,
sp. zn. 2 Azs 5/2003 (publ. pod č. 18/2003 Sb. NSS), soud uvedl „… cizinec pronásledovaný
za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl požádat již v první
zemi, v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž budou garantována
jeho základní práva a svobody“.
Zdejší soud dále v rozsudku ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 2 Azs 423/2004, uvedl:
„Z této logiky také vyplývá, že má takový cizinec požádat o azyl neprodleně poté, co má
k tomu příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. V opačném případě,
tedy při podání žádosti o azyl s výrazným časovým odstupem po vstupu na území státu,
kde mu může být ochrana formou azylu udělena, lze předpokládat, že důvody podání žádosti
se již nemusejí shodovat s důvody odchodu ze země původu, což může cizince z poskytnutí
azylu vyloučit, podobně jako žádost v jiné než první bezpečné zemi. Tuto logiku ostatně
sleduje i zákon o azylu ve svém §16 odst. 1 písm. k) … Jinak řečeno, pokud cizinec požádá
o azyl proto, že mu hrozí správní vyhoštění, bude jeho žádost zamítnuta jako zjevně
nedůvodná a nebude tak již zkoumáno, zda jsou v jeho případě dány důvody podle §12
zákona o azylu a jeho minulé pronásledování, či důvodná obava z něj, budou z hlediska
žádosti o azyl již procesně nepodstatné“. Uvedené závěry jsou použitelné i pro projednávanou
věc: i kdyby důvody stěžovatelem předestřené jako důvody odchodu ze země původu mohly
být azylově relevantní, stěžovatel se diskvalifikoval z možnosti azylové ochrany tím,
že setrvával nelegálně na území České republiky a jeho motivy pro žádost o udělení azylu
byly zcela odlišné od těch, které by býval mohl uplatnit po příchodu na území zdejšího státu.
Pronásledování, jemuž by mohl být podle svého tvrzení vystaven ve své zemi původu, nebylo
však již bezprostřední příčinou podání žádosti o azyl. V tomto ohledu zákon stanoví
pro správní orgán jasnou direktivu zkoumat, zda mohl stěžovatel o azyl požádat dříve,
což také správní orgán správně posoudil, krajský soud shledal výklad zákonným a Nejvyšší
správní soud nemá, co by – veden shora podaným výkladem – na tomto závěru měnil. Pokud
je ust. §16 zákona o azylu aplikováno důvodně, není zákonný důvod posuzovat naplnění
podmínek §12 zákona o azylu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
publ. pod č. 181, 899, 574/2004 Sb. NSS). Pokud jsou naplněny podmínky vylučující udělení
azylu podle §16 zákona o azylu, podmínky §12 již zkoumány být nemohou.
V souzené věci tedy krajský soud aplikoval správnou právní normu, přiléhavě
ji vyložil, a to včetně otázek řízení před žalovaným. S ohledem na rozhodnutí ve věci samé
nebylo již nutno rozhodovat o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání rozhodnutí
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl v řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, žalovanému, jež byl procesně úspěšný, podle soudního spisu žádné
náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto, že se mu jejich náhrada nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu