ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.378.2005
sp. zn. 6 Azs 378/2005 - 114
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Haplové v právní věci
žalobkyně: Z. I ., zastoupena JUDr. Evou Poláčkovou, advokátkou, se sídlem Brno,
Starobrněnská 13, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 55 Az
226/2004 – 79 ze dne 21. 6. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př iznává .
III. Ustanovené právní zástupkyni žalobkyně, JUDr. Evě Poláčkové, advokátce, se sídlem
Brno, Starobrněnská 13, se odměna za zastupování ne př izná vá.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského
soudu v Brně č. j. 55 Az 226/2004 – 79 ze dne 21. 6. 2005, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM 10178/VL – 16 – P08 – 2001 ze dne 30. 1. 2003,
kterým nebyl stěžovatelce udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto, že se na cizince nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb. Namítá nezákonnost rozhodnutí způsobenou nesprávným posouzením právní
otázky splnění podmínek ust. §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, které stanoví, že povinnost
ukončit pobyt neplatí, jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Poukazuje na to, že se jí na území České republiky narodil dne 8. 1. 2003 syn P. N., státní
příslušník Arménie, který jejím jménem podal žádost o udělení azylu, žalobu ke Krajskému
soudu v Brně a kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, a který pobývá na území ČR
na základě povolení k trvalému pobytu stejně jako jeho otec P. A., jemuž rovněž bylo uděleno
povolení k trvalému pobytu podle ust. §67 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na
území ČR. Namítá, že v jejím případě nebyl dodržen mezinárodní závazek ve smyslu ust. čl. 1
odst. 2 Ústavy České republiky, neboť nebyla respektována Úmluva o ochraně lidských práv
a základních svobod. v ust. čl. 8 této Úmluvy a Úmluva o právech dítěte přijatá dne
20. 11. 1989 v New Yorku ve svém čl. 3 odst. 1 a odst. 2 a v čl. 9 odst. 1. V této souvislosti
stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí žalovaného č. j. OAM – 822/VL – 07 – VA – 03 – 2004
ze dne 2. 7. 2004, kterým správní orgán uznal existenci překážek vycestování podle §91
odst. 1 písm. b) zákona o azylu v případě žadatelky o udělení azylu, jejímuž nezletilému dítěti
bylo uděleno povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Stěžovatelka dále
namítá, že krajský soud rozhodl o žalobě meritorně, ač předtím svým rozhodnutím žalobu
odmítl s poukazem na neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, který spatřoval v tom,
že žaloba neobsahovala náležitosti stanovené v ust. §71 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s.
a po vrácení věci Krajskému soudu v Brně rozsudkem Nejvyššího správního soudu z důvodu
nedoručení výzvy k odstranění vad, ji opakovaně nevyzval k doplnění žaloby. Navrhla proto
zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci témuž soudu k dalšímu řízení a
kromě toho požádala o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na to, že skutečnost,
že je matkou dítěte s povolením k trvalému pobytu v ČR v průběhu přezkumného řízení
u soudu nenadnesla, a proto nemůže brojit proti rozsudku soudu ani zápornému závěru
správního orgánu o překážkách vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Poněvadž
v žalobě skutkově k aplikaci ust. §91 zákona o azylu neuvedla ničeho, nemůže soudu vytýkat
pochybení v posouzení překážky vycestování. Žalovaný proto navrhuje, aby byla kasační
stížnost odmítnuta jako nepřípustná ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka ve správním
řízení do vydání rozhodnutí žalovaného č. j. OAM 10178/VL – 16 – P08 – 2001 ze dne
30. 1. 2003 a ani v období poté neoznámila správnímu orgánu a nedoložila listinou, že se jí
dne 8. 1. 2003 na území České republiky narodil syn P. N., a že pobývá na území ČR na
základě povolení k trvalému pobytu. Proto se správní orgán zabýval možností aplikace ust. §
91 zákona o azylu pouze na základě skutečností vyplývajících z obsahu správního spisu.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že shora uvedené rozhodnutí
žalovaného napadla stěžovatelka žalobou, v níž namítala procesní vady v řízení
před žalovaným, konkrétně porušení povinnosti zabývat se věcí zodpovědně a svědomitě,
porušení povinnosti zjistit přesně a úplně skutkový stav věci, dále uvedla, že neměla možnost
se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k jeho podkladu a způsobu jeho zjištění, že napadené
rozhodnutí není v souladu se zákony a nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci
a odůvodnění rozhodnutí ji nepřesvědčilo o jeho správnosti a postupu správního orgánu.
Kromě toho stěžovatelka namítala, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, a že měla být vyslovena překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Skutkově
odkázala na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál.
Usnesením ze dne 2. 7. 2003 Krajský soud v Brně vyzval stěžovatelku k doplnění žaloby
a poté, co tak neučinila, usnesením č. j. 55 Az 556/2003 – 19 ze dne 23. 10. 2003 podání
žalobkyně (žalobu) ze dne 11. 3. 2003 odmítl. Uvedené usnesení krajského soudu
stěžovatelka napadla kasační stížností z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. e)
zákona č. 150/2002 Sb. V kasační stížnosti se zmiňuje, že se jí dne 8. 1. 2003 narodil syn P.
N., který jejím prostřednictvím podal dne 5. 6. 2003 žalobu ke krajskému soudu, ale v jeho
věci krajský soud do dne doručení rozhodnutí o odmítnutí žaloby nerozhodl a zapříčinil tak
nucené oddělení od nezletilého dítěte a dostal se do příkrého rozporu se základními zásadami
mezinárodních smluv a závazků formulujících práva dítěte a nezletilých žadatelů o udělení
azylu, které v kasační stížnosti vyjmenovává. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 8.
2004, č. j. 6 Azs 75/2004 – 69, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 55 Az 556/2003 – 19 ze
dne 23. 10. 2003 zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že fikce
doručení zásilky obsahující výzvu k doplnění stěžovatelčina podání podávaná z §46 odst. 4 s.
ř. s. nenastala, a proto nebylo možno podání stěžovatelky odmítnout. V napadeném rozsudku
ze dne 21. 6. 2005, č. j. 55 Az 226/2004 – 79, kterým soud žalobu stěžovatelky zamítl, uvedl
mimo jiné, že je ve shodě se správním orgánem v otázce posouzení existence překážek
vycestování.
Kasační stížnost shledal Nejvyšší správní soud přípustnou. Stěžovatelka v žalobě
obecně namítala, že splňuje zákonné podmínky minimálně pro vztažení překážky vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu, aniž skutkově uvedenou námitku zdůvodnila. Ač byla v době
podání žaloby již matkou nezletilého N. P., v žalobě se o této skutečnosti nezmínila a žalobu
v tomto směru nedoplnila ani ve lhůtě pro její podání. Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že
námitku o vztažení překážky vycestování stěžovatelka uplatňuje proti nyní napadenému
rozsudku krajského soudu, tj. namítá, že podmínky minimálně pro vztažení překážky
vycestování jsou v jejím případě dány a vytýká krajskému soudu, že tuto otázku posoudil
nesprávně. V této části kasační stížnosti nepřípustnost podle §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) v úvahu nepřichází, neboť jde o námitku směřující
proti způsobu jakým krajský soud otázku splnění podmínek ust. §91 zákona o azylu posoudil.
Kasační stížnost není důvodná.
Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku splnění
podmínek pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, když nepřihlédl
k tomu, že se jí dne 8. 1. 2003 narodil na území České republiky syn, který zde pobývá
na základě povolení k trvalému pobytu, pak Nejvyšší správní soud uvádí, že touto otázkou
se krajský soud nezabýval a ani neměl důvod se jí zabývat. Krajský soud se ve svém rozsudku
zabýval možností aplikace ust. §91 zákona o azylu v rozsahu namítaném v žalobě.
Neuvedla-li stěžovatelka v žalobě a ani do konce lhůty k podání žaloby žádné konkrétní
skutečnosti ve vztahu k uvedenému ustanovení zákona o azylu, neměl soud důvodu zabývat
se uvedenou námitkou nad rozsah tvrzení uvedených stěžovatelkou v žalobě. Zjistil-li
Nejvyšší správní soud z obsahu soudního spisu, že v kasační stížnosti ze dne 18. 12. 2003
jsou informace o narození syna stěžovatelky ničím nedoložené a chyběla-li v rozsudku
krajského soudu úvaha ohledně splnění podmínek pro vztažení překážky vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu, s ohledem na tuto skutečnost, zbývá zodpovědět otázku,
zda tato úvaha v něm uvedená být měla. Tu Nejvyšší správní soud dospívá k závěru,
že důvody k tomu, aby se krajský soud splněním podmínek §91 zákona o azylu s ohledem
na narození syna stěžovatelky musel zabývat, dány nebyly. Pokud totiž podle §75 odst. 1
s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu a podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení soud
přezkoumává v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí a pokud stěžovatelka
v žalobě ani dodatečně ve lhůtě k podání žaloby nenamítala nezákonnost rozhodnutí
správního orgánu ve věci překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, proto že se jí
na území ČR narodilo nezletilé dítě, pak krajský soud nepochybil pokud se důvody
pro vztažení překážky vycestování ve smyslu ust. §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu
nezabýval, neboť tvrzená nezákonnost nebyla řádně uplatněna. Stejně tak ve správním řízení
o udělení azylu nebylo správnímu orgánu do vydání rozhodnutí známo, že se stěžovatelka
stala matkou nezletilého dítěte, které se jí narodilo na území České republiky. Nemůže být
tedy důvodnou stěžovatelčina námitka, že krajský soud tuto otázku posoudil nesprávně.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. To by náleželo žalovanému, protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly,
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přesto že měl ve věci plný úspěch se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovatelce byla usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 55 Az 226/2004 – 103
ze dne 15. 9. 2005 ustanovena zástupcem pro řízení o kasační stížnosti advokátka JUDr. Eva
Poláčková. Té by náležela odměna za zastupování. Protože z obsahu spisu nevyplynulo,
že by po svém ustanovení a nahlédnutí do spisu jakýkoliv úkon právní pomoci učinila a nadto
Nejvyšší správní soud neshledal ani jinou skutečnost, jež by odůvodňovala přiznání odměny
za úkon spočívající ve studiu spisu, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že jí odměnu
za zastupování nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu