ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.408.2005
sp. zn. 6 Azs 408/2005 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Haplové v právní věci
žalobkyně: L. I., zastoupena Mgr. Romanem Nacu, advokátem, se sídlem Bratranců
Veverkových 396, Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou
3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 27. 1. 2005, č. j. 47 Az 500/2003 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ři znává .
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského
soudu v Praze č. j. 47 Az 500/2003 – 34 ze dne 27. 1. 2005, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM 938/VL – 11 – P08 – R2 – 2001 ze dne 3. 2. 2003,
kterým žalovaný stěžovatelce azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), neudělil a nevztáhl na stěžovatelku překážku vycestování
ve smyslu §91 téhož zákona.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá nezákonnost rozhodnutí z důvodů uvedených
v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. a soudu vytýká, že ust. §12 až §14 zákona o azylu
vykládá ryze účelově a používá vždy ten výklad, který je z hlediska stěžovatelky nevýhodný,
čímž porušuje zásadu objektivně zkoumat veškeré předložené důkazy. Dále soudu vytýká,
že pominul návrhy stěžovatelky, z nichž je patrno, že jí hrozí nebezpečí na životě a zdraví
a nezaobíral se skutečnostmi, které jsou hodné zvláštního zřetele, jak je uvedeno v ust. §14
zákona o azylu. Namítá dále, že rozhodnutí postrádá důvod, a že soud nesprávně vycházel
pouze ze zákona, nikoliv z faktů, které by mohly být ve prospěch stěžovatelky,
k nimž se prakticky nevyjádřil. Shledává, že závěry soudu jsou v rozporu s obsahem spisu.
Žalovanému pak vytýká, že vycházel z neznalosti celé problematiky, dogmaticky aplikoval
právní předpis a postupoval v zásadě, že cílem je pozitivní rozhodnutí o udělení azylu
nevydat. Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby rozsudek krajského soudu v Praze
zrušil, věc vrátil soudu k dalšímu řízení a přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti především poznamenává, že stěžovatelka
neobjektivnost zprávy MZV USA o dodržování lidských práv v Uzbekistánu ničím nedokládá
a nekonkretizuje, a proto nelze zvažovat oprávněnost její argumentace. Odvolává
se na rozsudek NSS v Brně č. j. 4 Azs 111/2004 ze dne 16. 7. 2004, v němž Nejvyšší správní
soud vyslovil názor na zprávy MZV USA obecně a poukazuje na to, že rozsah dokazování
ve správním řízení ve věcech azylových je dán především obsahem podané žádosti. V případě
stěžovatelky vycházel ze spolehlivě zjištěného skutečného stavu věci, na jehož základě
pak žádost stěžovatelky o udělení azylu posoudil a zdůraznil, že stěžovatelka měla možnost
se během řízení před správním orgánem vyjádřit ke všem skutečnostem, které ji vedly
k odchodu ze země původu i k informacím o zemi původu, které nevyužila a nežádala jejich
doplnění, a proto nemůže v kasačním řízení namítat dokazování neobjektivními zprávami,
z nichž správní orgán vycházel.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatelka žádost
o azyl odůvodnila národnostními problémy mezi Uzbeky a Rusy, vysokou kriminalitou
v zemi původu a obavou, že by syn, který s ní přicestoval , musel nastoupit vojenskou službu.
Poprvé s tehdy nezletilým synem přicestovala do České republiky v polovině roku 1999,
po ročním převážně ilegálním pobytu a zaměstnání se stěžovatelka vrátila zpět
do Uzbekistánu a po třech měsících pobytu opětovně přicestovala do České republiky
v listopadu roku 2000. O azyl požádala až 4. 2. 2001 proto, že nevěděla jak si zlegalizovat
pobyt na území ČR. Její problémy jako rusky mluvící obyvatelky Uzbekistánu spočívaly
v tom, že po rozpadu Sovětského svazu musela v zaměstnání užívat uzbecký jazyk,
který neznala, a proto práci opustila. Tvrdila, že nebylo prakticky možné pro rusky hovořící
obyvatele sehnat zaměstnání. Původně do ČR přicestovala, aby ochránila syna před výkonem
základní vojenské služby a proto, že neměla práci a nemohla tam existovat. Její situace
se ale nelišila od ostatních spoluobčanů v Uzbekistánu a neměla tam žádné problémy
se státními úřady. Uvedené důvody žalovaný posoudil na základě informací vyplývajících
ze zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv v Uzbekistánu za rok
2000, ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 30. 7. 1999 a 18. 12. 2000
a neshledal naplnění podmínek podle ust. §12, §13, §14 zákona o azylu. Azyl stěžovatelce
neudělil a rovněž neshledal, že by na straně stěžovatelky byla dána překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil,
že rozhodnutí žalovaného stěžovatelka napadla žalobou, v níž vytýká správnímu orgánu,
že řádně neposoudil důvody hodné zvláštního zřetele ve vztahu k ust. §13 zákona o azylu,
neboť zemi původu opustila kvůli rodinnému příslušníku. Dále správnímu orgánu vytýkala,
že se nezabýval samotnou podstatou žádosti, kterou nekonkretizuje, ale důvody pro udělení
azylu spatřoval v obecně špatných podmínkách v zemi původu spočívající v nemožnosti
uplatnit se na trhu práce a v národnostních problémech projevující se urážkami ze strany
uzbeckého obyvatelstva. Zdroje informací považovala za irelevantní, nereflektující
na jednotlivé konkrétní případy a správní orgán tudíž vycházel z nedostatečného skutkového
zjištění. Krajský soud žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že stěžovatelka netvrdila žádné
důvody uvedené v ust. §12 zákona o azylu, ale naopak podanou žádostí chtěla řešit
svou osobní situaci, situaci svého syna a zejména legalizovat pobyt na území ČR. Dospěl
rovněž k závěru, že žádná z těchto skutečností by neodůvodňovala udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu podle §109
odst. 2, 3 s. ř. s. v mezích uplatněných kasačních důvodů a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná. V logice kasačních důvodů je nejprve nutno se vypořádat s námitkou
směřující proti vadám řízení před žalovaným, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí
ve věci samé (§103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.), přičemž vadou má být to, že žalovaný vycházel
z nelogických podkladů, zejména pofiderních zpráv Ministerstva zahraničních věcí USA,
týkající se stavu dodržování lidských práv v Uzbekistánu za rok 2002 a z článku týdeníku R .,
a proto je rozhodnutí neobjektivní a navíc správní orgán nepoužil veškeré dostupné materiály
při hodnocení dané situace. Předně je nutno uvést, že stěžovatelka v žalobě i v kasační
stížnosti namítá především nedostatek skutkových zjištění pro posouzení své žádosti a dále
zpochybňuje zjištění učiněná žalovaným ze shora uvedených zpráv. V obou případech tak činí
pouze v obecné rovině. Uvedená námitka není důvodná nejen pro svoji obecnost, ale také
proto, že stěžovatelka v průběhu správního řízení nevyužila svého práva seznámit se
s obsahem uvedených podkladových zpráv, vznést vůči nim námitky, event. učinit návrh na
doplnění dokazování. Ostatně stěžovatelka ani v kasační stížnosti neuvedla jakoukoliv
skutkovou specifikaci pochybení, jichž se měl žalovaný v procesu dopustit, např. ke kterým
konkrétním důvodům, jež měla stěžovatelka v řízení uvést, žalovaný nepřihlédl.
Nesprávným posouzením právní otázky (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.) by byl omyl
soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní
normy jde tehdy, pokud soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis,
než který měl za daného správně zjištěného skutkového stavu použít a nebo aplikoval správný
právní předpis a dopustil se nesprávnosti při výkladu. Nejvyšší správní soud především
předesílá, že stěžovatelka v žalobě napadla výrok o neudělení azylu podle §14 zákona o azylu
v tom, že správní orgán neposoudil jí tvrzené důvody jako důvody hodné zvláštního zřetele.
Krajský soud v souvislosti s tímto ustanovením konstatoval, že žadatelka o azyl v řízení
neuvedla žádnou skutečnost, která by odůvodňovala udělení tohoto azylu a takovou
skutečností není uváděná obava o syna, který by měl nastoupit vojenskou službu,
neboť on sám podal žádost o azyl a tyto skutečnosti jsou řešeny samostatně, resp. v jiném
řízení. V posouzení těchto důvodů žádosti o azyl stěžovatelky ve vztahu k ust. §14 zákona
o azylu nelze správnímu orgánu ani soudu ničeho vytknout.
Nejvyšší správní soud dále musí v této konkrétní věci konstatovat, že rozhodnutí
správního orgánu i rozhodnutí soudu naopak odpovídají zásadám logiky. V projednávané věci
je třeba uvést, že stěžovatelka poprvé vycestovala ze země původu v roce 1999, následně
po ročním pobytu na území České republiky se rozhodla pro návrat do země původu,
který byl bez jakýchkoliv problémů se státními orgány a bez jakýchkoliv překážek,
aby se opětovně po několika měsících vrátila zpět do České republiky, aby se po několika
měsících nelegálního pobytu rozhodla pro podání žádosti o azyl. Z uvedeného jednoznačně
vyplývá, že se svobodně pohybovala mezi Uzbeckou a Českou republikou, o azyl nepožádala
neprodleně poté, co k tomu měla první příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného,
ale i časového (v roce 1999 až 2000 šlo o několikaměsíční nelegální pobyt na území České
republiky, v roce 2000 až 2001, kdy byla podána žádost o azyl, rovněž pobývala na území
České republiky nelegálně). I kdyby důvody stěžovatelkou předestřené jako důvody odchodu
ze země původu mohly být azylově relevantní, stěžovatelka se diskvalifikovala z možnosti
azylové ochrany tím, že se před podáním žádosti svobodně pohybovala mezi Českou
republikou a Uzbekistánem, na území ČR setrvávala vždy po příjezdu nelegálně,
a proto motivy její žádosti o udělení azylu nepochybně směřují k legalizaci pobytu na území
ČR, jak ostatně stěžovatelka uvedla ve správním řízení.
V souzené věci Nejvyšší správní soud neshledal naplnění žádné ze stížních námitek
a ze všech shora uvedených důvodů dospěl po přezkoumání rozhodnutí krajského soudu
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nenáleží, žalovanému, jenž byl procesně
úspěšný, podle soudního spisu žádné náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto, že se mu
jejich náhrada nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu