ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.50.2006
sp. zn. 6 Azs 50/2006 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Milady
Tomkové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: S. D., zastoupen
Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem, se sídlem Na Jíkalce 13, Plzeň, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
č. j. OAM - 2403/VL - 20 - C07 - 2004 ze dne 7. 4. 2005, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 82/2005 - 29 ze dne
15. 11. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
usnesení krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí
žalovaného. Řízení o žalobě bylo zastaveno podle ustanovení §33 písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů, a to proto, že v průběhu řízení z dokazování vyplynulo,
že stěžovatel opustil místo pobytu udané jako adresa pro doručování při podání žaloby a jeho
další pobyt nebyl znám. V kasační stížnosti namítá nezákonnost usnesení s tím, že nebyly
dány podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení zákona o azylu. Stěžovatel namítá,
že v pobytovém středisku, které skutečně opustil, zanechal svou novou adresu, není tedy
pravda, že by jeho pobyt nebyl znám. Nadto do pobytového střediska podle svých slov
pravidelně docházel. Soudu změnu pobytu nenahlásil, protože jako cizinec s omezenou
znalostí českého jazyka není s to znát všechny právní předpisy. Závěrem požádal stěžovatel
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Předně Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádost o přiznání odkladného účinku
je bezpředmětná, jelikož kasační stížnost ve věcech azylových je jím vybavena
od 13. 10. 2005 ex lege (§32 odst. 5 zákona o azylu ve znění zákona č. 350/2005 Sb.).
Od stejného data se ovšem Nejvyšší správní soud zabývá v případě kasačních stížností
ve věcech azylu otázkou, zda je kasační stížnost přijatelná (§104a zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“). V rámci přijatelnosti Nejvyšší správní soud
zkoumá, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ vyložil Nejvyšší správní soud
již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Přesahem vlastních zájmů
stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti),
chápe Nejvyšší správní soud jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Stěžovatel, dlužno poznamenat, otázce, v čem případně
spatřuje důsažnost své kauzy mimo svůj nejužší zájem, pozornost žádnou nevěnoval. Nejvyšší
správní soud tedy posoudil stěžovatelovu stížnost z pohledu přijatelnosti ve světle
následujících kritérií:
1) Zda se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu.
2) Zda se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře
přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Zda nenavozuje potřebu učinit judikatorní odklon.
4) Zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí zásadním pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele, přičemž spočívá v nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury
či v hrubém pochybení při výkladu hmotného či procesního práva.
Pokud jde o kritéria sub 1) – 3), Nejvyšší správní soud konstatuje, že z jejich hlediska
kasační stížnost stěžovatele jako přijatelná neobstojí. Otázka aplikace ustanovení §33
písm. e) zákona o azylu není jakkoliv spornou otázkou právní. Z hlediska procesu aplikace
a interpretace práva jde o ustanovení zcela nesporné. Nadto v případě stěžovatele jde spíše
o otázku prosté subsumpce zjištěného skutkového stavu pod určitou normu, ba ještě spíše jde
o skutkové zjištění samo. Obecně vzato, hrubá nedbalost skutkového zjištění, která může vést
ke zcela mylné aplikaci hmotného či procesního práva, by mohla být naplněním kritéria
sub 4). Ve stěžovatelově případu však jde o situaci, kdy stěžovatel namítá, že soud
sice skutková zjištění činil (a konec konců to vyplývá i z běžného pohledu na obsah soudního
spisu), nicméně je měl podle jeho názoru činit obsáhleji. Nejde tedy ani podle stěžovatele
o exces natolik hrubý, že by soud aplikoval právní normu, aniž zjistil v oblasti skutkové
cokoliv. Nadto již bylo řečeno, že z hlediska aktu aplikace a interpretace práva jde do té míry
o marginálii pro obecné dopady na praxi nevýznamnou, že Nejvyšší správní soud neshledává
nutnost považovat stěžovatelovu kasační stížnost za přijatelnou. Za těchto okolností Nejvyšší
správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu