ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.520.2004
sp. zn. 6 Azs 520/2004 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalob ců: a) S. O ., b) nezl. T. O ., c) nezl. T. O ., žalobci ad b) a c) zastoupeni žalobkyní ad
a) jako zákonnou zástupkyní, všichni zastoupeni JUDr. Petrem Práglem, advokátem, se
sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem č. j. 15 Az 620/2003 - 12 ze dne 25. 6. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 1. 2003, č. j. OAM - 585/AŘ - 2002, byl
žalobcům (dále jen „stěžovatelé“) zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně ze dne 8. 10. 2001, č. j. OAM - 2430/VL - 11 - P17 - 2001, kterým nebyl
stěžovatelům udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), a nebyla na ně vztažena překážka vycestování podle §91 téhož
zákona. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka svou vlast opustila
a do České republiky přijela v červnu roku 1998 z ekonomických důvodů. Její výdělek
v Mongolsku nestačil ani na pokrytí základních životních potřeb, a proto odjela za manželem,
který v České republice pobýval již od roku 1997. Pobytem zde chtěli vyřešit svou životní
úroveň a zařadit svého syna do zdejší školy. V roce 2000 se stěžovatelčin manžel vrátil zpět
do Mongolska, jelikož navázal nový partnerský vztah. Ona sama byla v té době těhotná.
Pro případ návratu do vlasti se obávala ekonomických potíží a chtěla, aby její syn studoval
v České republice. Ze stejných důvodů požádala jménem svým i svých nezletilých dětí
v březnu 2001 o azyl. Žalovaný proto po zhodnocení stěžovatelčiných výpovědí neshledal
splnění podmínek výše uvedených ustanovení zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka jménem svým i jménem svých nezletilých
dětí v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, v níž požádala
o přehodnocení a znovuposouzení své situace. Dále uvedla, že její syn navštěvuje základní
školu a mluví pouze česky, naučit ho mongolský jazyk nelze během několika měsíců. Navíc
v Mongolsku přišli o veškeré zázemí a návrat zpět by z nich udělal bezdomovce. Neměla
by ani jak uživit své děti.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem blíže označeným v záhlaví byla žaloba
stěžovatelů zamítnuta. V odůvodnění krajský soud uvedl, že skutková zjištění, z nichž
vycházelo rozhodnutí žalovaného, byla dostatečná a závěry vyjádřené v napadeném
rozhodnutí jsou v souladu se zákonem. Soud shledal správným závěr žalovaného, že potíže,
které v průběhu řízení před žalovaným stěžovatelka popsala, nezakládají opodstatněnou obavu
z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Ona sama ani její nezletilí synové nesplňují
podmínky udělení azylu podle §13 zákona o azylu a žalovaný v jejich případě neshledal
ani důvod pro udělení azylu podle §14 téhož zákona, přičemž jeho správní uvážení nepřísluší
soudu přezkoumávat. Rovněž se ztotožnil se závěry žalovaného o neexistenci překážek
vycestování podle §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé včas kasační stížnost, kterou se domáhali
jeho zrušení a zároveň požádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V jejím
odůvodnění uvedli, že napadené rozhodnutí je nesprávné, zjištěný skutkový stav byl
nesprávně posouzen, jelikož nebyl zjištěn skutečný stav věci. V části, kde soud dospěl
k závěru, že výrok o neudělení humanitárního azylu nelze přezkoumávat, je jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné. Stejně tak se domnívají, že soud se nezabýval jejími námitkami,
a to včetně překážek vycestování podle §91 zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé
ad b) a c) jsou nezletilé děti, ponechala stěžovatelka zcela na úvaze kasačního soudu,
zda v jejich případě nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele včetně humanitárních.
Rovněž ponechala na úvaze soudu, zda nebyla znevýhodněna tím, že výzva podle §51 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), jí byla zaslána v jazyce, kterému
nerozumí. Výslovně pak stěžovatelé uplatnili kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že krajský soud se jeho rozhodnutím zabýval v celém rozsahu.
K námitkám nedostatečného zjištění skutečného stavu věci odkázal na stěžovatelčiny
výpovědi v průběhu správního řízení. Dále uvedl, že na udělení humanitárního azylu není
právní nárok. Pokud byla stěžovatelce ad a) doručena výzva podle §51 s. ř. s. zaslána
v jazyce českém, pak z okolností případu lze dovodit, že tomuto rozumí. Z výše uvedených
důvodů navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelé byli účastníky řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit,
že stěžovatelé namítají kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., kasační
stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelčino tvrzení, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky související
s podmínkami udělení azylu podle §12 zákona o azylu, lze podřadit pod důvod kasační
stížnosti obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může
přitom spočívat v aplikaci nesprávného ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav
nebo sice v aplikaci správného ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně
interpretovaného.
Nejvyšší správní soud předně přezkoumal závěry krajského soudu ohledně posouzení
skutečnosti, zda byla stěžovatelka ad a) ve své vlasti pronásledována či se takového
pronásledování opodstatněně obávala z důvodů její rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu)
a jeho pochybení neshledal. Potíže, jimž se stěžovatelka vycestováním z vlasti vyhýbala,
tj. nedostatečný výdělek a problém s hmotným zabezpečením rodiny, nelze v žádném případě
považovat za perzekuci vůči stěžovatelce. Stěžovatelka ani jménem svých nezletilých dětí
nevyslovila žádnou obavu, kterou by bylo možné podřadit citovanému zákonnému
ustanovení.
Stěžovatelé v kasační stížnosti napadají rovněž nesprávnou aplikaci §14 zákona
o azylu žalovaným, tedy nedostatečné posouzení humanitárních důvodů pro udělení azylu.
Podle §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu, pokud v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení
azylu podle §12. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatelů je otázkou správního
uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno
zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může
uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu,
které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ze spisů
nevyplývají žádné skutečnosti svědčící o překročení mezí správního uvážení žalovaným
nebo o jeho zneužití, neboť žalovaný posoudil osobní situaci stěžovatelů a důvod hodný
zvláštního zřetele k udělení humanitárního azylu neshledal. Krajský soud proto aplikoval
správný právní předpis, který správně interpretoval. Tato námitka stěžovatelů tedy není
důvodná.
Námitky ohledně porušení správního řádu žalovaným v řízení o udělení azylu, lze
podřadit pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož lze
kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková zjištění, z nichž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělila sama stěžovatelka jménem svým i svých nezletilých dětí. Nebylo rovněž zjištěno,
že by při zjišťování skutkové podstaty byl žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem a že by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí,
a nelze ani dovodit, že by napadené rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Skutkový stav tak byl zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný
opatřil, jsou pro posouzení daného případu dostačující. Krajský soud proto nepochybil,
když se s rozhodnutím žalovaného ztotožnil. Nejvyšší správní soud tedy důvody tvrzené
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v posuzované věci neshledal.
Pokud dále stěžovatelé s odkazem na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tvrdí, že rozsudek
krajského soudu je nepřezkoumatelný, pak i tato námitka je sice přípustnou, neboť směřuje
proti přezkumu, jak jej provedl krajský soud, není však důvodnou. Rozhodnutí krajského
soudu není nesrozumitelné a netrpí ani nedostatkem důvodů rozhodnutí. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že povinnost soudu vyzvat stěžovatelku k vyjádření, zda souhlasí
s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání, v jazyce, jemuž rozumí, nemusí ani u cizinky
vždy nezbytně znamenat nutnost překládat tuto výzvu do jejího mateřského jazyka.
Tato povinnost vzniká pouze v případě, kdy soud zjistí, že účastník řízení neovládá jazyk,
v němž se vede řízení. Pokud však stěžovatelka podala žalobu v českém jazyce a o ustanovení
tlumočníka nepožádala, krajský soud nepochybil, pokud jí poučení podle §51 s. ř. s. zaslal
v českém jazyce (k tomu srov. rozsudek publikovaný pod č. 686/2005 Sb. NSS). Rovněž tato
námitka proto není důvodnou.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatelé, kteří neměli v tomto řízení úspěch, nemají právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu