ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.524.2004
sp. zn. 6 Azs 524/2004 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyně: H. T., zastoupena Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem, Na Jíkalce 13, Plzeň,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az 322/2004 - 27 ze dne
14. 10. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se ne př iznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 5. 2004, č. j. OAM - 1600/VL - 07 - 03 - 2004,
nebyl žalobkyni (dále jen „stěžovatelka“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a nebyla na ni vztažena překážka
vycestování podle §91 téhož zákona. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka
ve své vlasti měla pouze potíže s vyděrači, od kterých si půjčila peníze na podnikání a později
nebyla schopna dostát svým závazkům a jejich požadavkům. Při pohovoru rovněž zmínila
potíže vyplývající z jejího baptistického náboženského vyznání, které spočívaly v tom, že ji
osoby jiných náboženství přesvědčovaly k přestupu na jejich víru. Žalovaný tak po
zhodnocení stěžovatelčiných výpovědí neshledal splnění podmínek výše uvedených
ustanovení zákona o azylu. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka v zákonné lhůtě
žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, v níž namítala nesprávné posouzení důvodů
pro udělení azylu podle §12 a §14 zákona o azylu a nevztažení překážky vycestování dle
§91 téhož zákona. Dále odkázala na obsah správního spisu a namítla porušení §3 odst. 3, 4,
§32 odst. 1 a §46 odst. 1 (v textu není uvedeno jakého zákona).
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě označeným v záhlaví byla žaloba stěžovatelky
zamítnuta. V odůvodnění krajský soud uvedl, že závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí
jsou v souladu se zákonem. Dále konstatoval, že žalovaný postupoval správně,
když stěžovatelce azyl pro nesplnění podmínek §12 a §14 zákona o azylu neudělil, jelikož jí
uváděné skutečnosti nelze považovat za pronásledování či opodstatněnou obavu z něho
ve smyslu tohoto zákona ani za důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního
azylu. Potíže s vyděrači nebyly ve stěžovatelčině případě způsobeny žádným z azylově
relevantních důvodů. Pokud se stěžovatelka cítila ohrožena osobami vyznávajícími jinou víru,
měla se obrátit na kompetentní orgány své vlasti, což neučinila. Soud se rovněž ztotožnil
se závěry žalovaného o neexistenci překážek vycestování podle §91 zákona o azylu.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku krajského
soudu. Uvádí, že ze strany svých vyděračů i osob jiného náboženského přesvědčení byla
pronásledována a splňuje tak podmínky pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Je toho
názoru, že jí měl být udělen humanitární azyl podle §14 zákona o azylu, a to s ohledem na již
zmíněné skutečnosti a dále okolnost, že na území České republiky vede spořádaný život.
Ze všech uvedených důvodů se stěžovatelka domnívá, že napadené rozhodnutí je stiženo
nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení a odkazuje na §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“). Zároveň požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu tak i rozsudek krajského soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy a plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatelky učiněné ve správním řízení. Z výše uvedených důvodů
navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jejího odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit,
že stěžovatelka namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a kasační stížnost je
přípustná.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelčino tvrzení, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky související
s podmínkami udělení azylu podle §12 a §14 zákona o azylu, lze podřadit pod důvod kasační
stížnosti obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky může
přitom spočívat v aplikaci nesprávného ustanovení právního předpisu na daný skutkový stav
nebo sice v aplikaci správného ustanovení právního předpisu, avšak nesprávně
interpretovaného.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal závěry krajského soudu ohledně posouzení
skutečnosti, zda byla stěžovatelka ve své vlasti pronásledována či se takového pronásledování
opodstatněně obávala z důvodů její rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu) a jeho
pochybení neshledal. Pronásledováním je přitom ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu třeba
rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelčina
původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním. Příkoří, jemuž se stěžovatelka vycestováním z vlasti vyhýbá,
tj. potíže s vyděrači, neschopnost splácet dluh a obtěžování lidmi jiného náboženského
vyznání, není jevem státní mocí přímo vyvolaným, tajně podporovaným, státními orgány
vědomě trpěným či státní mocí záměrně nedostatečně potlačovaným. Jde toliko o obtíže
páchané ze strany soukromých osob. Tento závěr ohledně nesplnění podmínek pronásledování
učinil Nejvyšší správní soud s přísným respektováním základních principů, na nichž je
azylové zákonodárství obecně postaveno. Z čl. 1 odst. 2 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a z Protokolu týkajícího se právního postavení
uprchlíků přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967 lze dovodit, že důvodem udělení azylu
v případě represe musí být skutečnost, že jde o represi ze strany státu. Jak správně konstatoval
krajský soud, stěžovatelka neměla žádné potíže se státními orgány, nebyla jimi ani nijak
omezována v možnosti vyznávat svou víru. Za pronásledování či odůvodněný strach z něho
nelze označit ani verbální útoky spoluobčanů, jejichž cílem bylo přesvědčit stěžovatelku
k přestupu na jejich víru. V daných souvislostech by za pronásledování mohla být pokládána
jen taková situace, kdyby ze strany orgánů státní moci docházelo k perzekuci osob pro jejich
náboženskou orientaci, popř. k systematickému odmítání poskytovat jednotlivcům ochranu
před šikanou vyvolanou netolerancí k jejich náboženskému vyznání. V případě stěžovatelky
tak nezbývá než uzavřít, že z jejích vyjádření učiněných u žalovaného nevyplynuly
skutečnosti, podle nichž by se v jejím případě jednalo o represi uskutečňovanou ze strany
státu, ať již přímou, kdy stát sám by stěžovatelku ze zákonem stanovených důvodů
pronásledoval, tak i nepřímou, o kterou by se jednalo tehdy, pokud by stát stěžovatelku
před pronásledováním cíleně nechránil.
Podle ustanovení §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit
azyl z humanitárního důvodu, pokud v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatelky je
otázkou správního uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí,
které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž
rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního
případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou
uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá
přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že ze spisů nevyplývají žádné skutečnosti svědčící o překročení mezí správního
uvážení žalovaným nebo o jeho zneužití, neboť žalovaný posoudil osobní situaci stěžovatelky
a důvod hodný zvláštního zřetele k udělení humanitárního azylu neshledal. Krajský soud
proto aplikoval správný právní předpis, který správně interpretoval. Tato námitka
stěžovatelky tedy není důvodná.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo
rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu