ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.55.2006
sp. zn. 6 Azs 55/2006 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: O. M., zastoupen JUDr. Janem Havlem, advokátem, se sídlem Přemyslova 457,
Kralupy nad Vltavou, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 47 Az 548/2003 -
33 ze dne 17. 9. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e př i z ná v á .
III. Ustanovenému právnímu zástupci JUDr. Janu Havlovi se odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů ne př i z ná v á.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Krajského soudu v Praze č. j. 47 Az 548/2003 - 33 ze dne 17. 9. 2004, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 3541/VL - 10 - C10 - 2001 ze dne
2. 12. 2002. Tímto rozhodnutím žalovaný stěžovateli neudělil azyl podle ustanovení §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a rozhodl,
že se na něj nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod kasační stížnosti předvídaný
ustanovením §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“). Napadenému rozsudku vytýká, že soud nezrušil rozhodnutí správního orgánu,
které vycházelo ze skutkového stavu, při jehož zjišťování byl porušen zákon. Stěžovatel
konkrétně namítá, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, čímž porušil
ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád (dále jen
„správní řád“), a důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly
podle stěžovatele úplné. Konečně také stěžovatel namítá, že rozhodnutí správního orgánu
nevyplývá ze zjištěných podkladů, chybí mu tedy logická vazba. K věci samé uvedl stěžovatel
pouze to, že v zemi svého původu má značné potíže pro příslušnost k náboženské organizaci
„S. J.“. Na podporu svých tvrzení a námitek stěžovatel v kasační stížnosti cituje čl. 43 a čl. 53
Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydané Vysokým
komisařem OSN pro uprchlíky v roce 1992. Závěrem stěžovatel požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační námitky stěžovatele jsou
pouze obecnými odkazy na porušení správního řádu. Podle žalovaného takové obecné odkazy
nepostačují, stěžovatel by měl svá tvrzení podpořit poukazem na konkrétní skutečnosti,
z nichž je vyvozuje. Žalovaný kasační námitky stěžovatele tedy považuje za toliko formální.
Vedle toho žalovaný poznamenal, že povinnost zjistit skutečný stav věci ve smyslu
ustanovení §32 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
o azyl v průběhu správního řízení uvedl. Je tedy na stěžovateli, aby věrohodně doložil, že byl
pronásledován z azylově relevantních důvodů. Podle přesvědčení žalovaného byly a jsou
stěžovatelem udávané důvody odchodu ze země původu azylově irelevantní. Dále žalovaný
nevidí jakoukoliv souvislost mezi stěžovatelovými námitkami a citací výše zmíněné příručky.
S ohledem na to navrhl žalovaný kasační stížnost zamítnout a odkladný účinek nepřiznat.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil následující: stěžovatel
ve své žádosti o udělení azylu ze dne 18. 4. 2001 jako první důvod opuštění Ukrajiny uvedl
ekonomické problémy. Dále uvedl, že je S. J. a pro svou víru má velké potíže se svým otcem.
Rovněž ztratil všechny kamarády a blízké. Proto odjel do České republiky za svou matkou,
která zde žila v době podání žádosti o azyl již tři roky. Dále uvedl, že by chtěl v České
republice studovat. Z obsahu protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu na
území České republiky ze dne 4. 11. 2002 vyplývá, že v rámci pohovoru stěžovatel rozvedl
důvody již uvedené v žádosti. Jako důvod opuštění Ukrajiny uvedl primárně náboženské
důvody. Členové rodiny a přátelé nedovedli pochopit a přijmout jeho příklon k učení S. J.
Dále se podle svých slov obával povolání k základní vojenské službě, kterou jako S. J.
odmítá. Na dotaz správního orgánu, zda měl problémy v souvislosti se svou vírou s nějakým
státním orgánem, odpověděl, že nikoliv, pouze se obává potíží s vojenskou správou. Ta mu
dala odklad ze zdravotních důvodů, ale obává se, že zdravotní příčiny odkladu budou
přehodnoceny a on bude povolán. Na dotaz správního orgánu na ekonomické problémy, které
stěžovatel v žádosti rovněž uvedl, stěžovatel vypověděl, že na Ukrajině pracoval, ale výdělek
mu stačil pouze na oběd a na jízdné. Na úřadu práce zaregistrován nebyl, protože v případě
registrace by mu nabídli práci ještě hůře placenou. K vylepšení své situace si proto
přivydělával výukou angličtiny. Ve své tíživé situaci se obrátil na matku, která v té době žila
již delší dobu v České republice a podnikala zde.
Žalovaný ve svém rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel neuvedl žádnou konkrétní
skutečnost, která by vedla k závěru, že byl ve své vlasti pronásledován nebo že má důvodný
strach z pronásledování z důvodů taxativně stanovených zákonem o azylu. Na základě
výpovědí stěžovatele dospěl žalovaný k závěru, že stěžovatel vycestoval z Ukrajiny
z ekonomických důvodů. Pokud jde o důvody náboženské, žalovaný konstatoval,
že stěžovatel nepředložil žádný důkaz o persekuci státními orgány z náboženských důvodů.
Stěžovatel udával pouze konflikty se svými příbuznými. Z výpovědi stěžovatele nadto
vyplynulo, že o možnosti požádat o azyl, a to ihned po vstupu na území, ho informovala
jeho matka, která v České republice pobývala již delší dobu. Správní orgán proto dospěl
k závěru, že stěžovatel svou žádost nepodal veden snahou o získání ochrany před státními
orgány v zemi původu, ale že jeho jednání je motivováno snahou legalizovat dlouhodobý
pobyt na území České republiky.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že toto rozhodnutí žalovaného
napadl stěžovatel žalobou, v níž namítal, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav
věci, čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu, důkazy,
které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly podle stěžovatele úplné, že rozhodnutí
správního orgánu nevyplývá ze zjištěných podkladů, chybí mu tedy logická vazba, a konečně
že žalovaný neobjasnil dostatečně důvody, které ho vedly k vydání rozhodnutí, a tím porušil
ustanovení §47 odst. 3 správního řádu. Své žalobní námitky stěžovatel odůvodnil v podstatě
shodně, jak vypověděl již před správním orgánem (potíže s otcem a přáteli v důsledku
příklonu k náboženské společnosti S. J., obavy z povolání k vojenské službě, ekonomické
potíže). Navíc pouze uvedl, že na Ukrajině nikdy neměl potíže s policií a nikdy nebyl
politicky organizován a že po příjezdu do České republiky začal studovat na soukromé vysoké
škole. V případě neudělení azylu mu hrozí, že bude muset opustit Českou republiku, a tedy i
školu. Krajský soud žalobu zamítl s tím, že vzal za prokázané, že stěžovatel žádal o azyl
z důvodů ekonomických a důvodů soukromých (rozepře s otcem a známými z náboženských
příčin), případně též z obav z možného povolání k vojenské službě. Podle krajského soudu
tyto důvody nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu, jak jsou taxativně vymezeny
v ustanovení §12 zákona o azylu. Nadto je z podané žaloby podle krajského soudu zřejmé, že
stěžovatel se domáhá udělení azylu z důvodů legality pobytu na území České republiky
(studium na vysoké škole). K tomu krajský soud uvedl, že institut azylu nelze směšovat
s pobytovými oprávněními získanými na základě zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na
území České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne
19. 10. 2004, kasační stížnost byla podána dne 21. 10. 2004.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační
stížnost podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Z kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel uplatňuje
důvod kasační stížnosti uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a Nejvyšší správní
soud shledává kasační stížnost v rozsahu uplatněného důvodu přípustnou. Nejvyšší správní
soud za této situace napadený rozsudek v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů
a rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti v podstatě téměř doslova opakuje to, co již uvedl
v žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Základní myšlenkou stěžovatelových námitek je to,
že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav a že rozhodnutí žalovaného nevychází
ze zjištěných podkladů. Obě námitky považuje Nejvyšší správní soud za bezpředmětné.
V první řadě je třeba souhlasit se žalovaným, pokud ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí,
že povinnost zjistit skutečný stav věci ve smyslu ustanovení §32 správního řádu má správní
orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel o azyl v průběhu správního řízení uvedl.
Již ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, Nejvyšší správní soud
vyslovil závěr, že povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. Z žádného ustanovení zákona však
nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. Stěžovatel zcela zjevně žádný azylově relevantní důvod ve smyslu
§12 zákona o azylu jak ve své žádosti, tak ani v dalším řízení před žalovaným, neuvedl.
Za této situace je zcela v souladu s výše citovaným závěrem, že správní orgán se omezí
pouze na ujištění o tom, že žadatelem o azyl uváděné důvody jsou vskutku důvody jedinými,
a že se pokusí osvětlit pozadí uváděných důvodů. Tak se stalo i v případě stěžovatele.
Ten navíc nikdy v průběhu správního či soudního řízení svá tvrzení o důvodech opuštění
Ukrajiny nezpochybnil, naopak je vždy potvrzoval, aniž cokoliv dodával navíc. Nejvyšší
správní soud proto nesdílí ani v nejmenším přesvědčení stěžovatele, že by žalovaný zanedbal
nějak svou povinnost zjišťovat přesně a úplně skutkový stav.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že rozhodnutí žalovaného nevychází ze zjištěných
podkladů, a chybí mu tak logická návaznost, rovněž se s ní Nejvyšší správní soud neztotožnil.
Rozhodnutí žalovaného je naopak zcela logické. Bylo-li výše konstatováno, že žalovaný
podle názoru Nejvyššího správního soudu zjistil správně skutkový stav (v případě stěžovatele
důvody opuštění Ukrajiny), a vyplývá-li z těchto zjištění, že stěžovatel opustil zemi původu
z důvodů ekonomických a soukromých, uvede-li navíc stěžovatel sám, že nikdy se žádnými
státními orgány potíže neměl, pak je zcela zjevné, že není naplněna hypotéza ustanovení §12
zákona o azylu. Tento závěr je konec konců možno podpořit i ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu. Tak například v rozsudku č. j. 3 Azs 20/2003 - 43 ze dne
30. 10. 2003 Nejvyšší správní soud konstatoval, že v žádosti o udělení azylu opakovaně
uváděné ekonomické důvody (nedostatek finančních prostředků, nemožnost sehnat práci)
nezakládají samy o sobě odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých
politických názorů ve smyslu §12 zákona o azylu; tyto důvody nelze kvalifikovat
ani jako politické přesvědčení, a to zejména tehdy, jestliže žadatel nebyl nikdy členem
politické organizace a ani jinak se politicky neangažoval. Podobně, pokud jde o náboženské
neshody se soukromými osobami, odmítl jejich azylovou relevanci Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 5. 5. 2004, č. j. 2 Azs 15/2004 - 72 (srovnej www.nssoud.cz).
Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud vyvodil, že se krajský soud a ani žalovaný
při svém rozhodování stěžovatelem namítaných pochybení nedopustil, a dospěl tedy k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud návrhem na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti samostatně nezabýval.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven právní zástupce, JUDr. Jan
Havel. Tomu by náležela podle ustanovení §34 odst. 8 s. ř. s. odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů. Nejvyšší správní soud však ze spisu nezjistil žádný úkon právní
služby ve smyslu §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších
předpisů, který by byl ustanovený právní zástupce vykonal, proto rozhodl tak,
jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. září 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu