ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.58.2006
sp. zn. 6 Azs 58/2006 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobkyň: a) Y. S., b) nezletilá D. S., zastoupena zákonnou zástupkyní (žalobkyně sub. a/),
zastoupeny Mgr. Andrejem Perepečenovem, advokátem, se sídlem Jana Zajíce 36, Praha 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 59 Az 91/2004 - 19 ze dne
15. 10. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepř i znává .
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) včas podanou kasační stížností napadají rozsudek
Krajského soudu v Ostravě č. j. 59 Az 91/2004 - 19 ze dne 15. 10. 2004, kterým byla
zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 1292/VL - 07 - 08 - 2004
ze dne 13. 4. 2004, jímž byla jako zjevně nedůvodná zamítnuta žádost stěžovatelky označené
sub a) o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném k datu rozhodování
žalovaného (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelky v kasační stížnosti, která nese všechny znaky formulářového podání,
formálně uplatňují všechny důvody předvídané ustanovením §103 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), nicméně v dalším textu k věci samé
tvrdí, že soud nesprávně posoudil právní otázku v předcházejícím řízení a, jejich slovy,
„projednal předmětnou věc v rozporu se zákonem o azylu“. Z tohoto textu je při nejvyšší míře
příznivosti možné dovodit, že stěžovatelky uplatňují důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. a napadají nezákonnost rozhodnutí krajského soudu spočívající
v nesprávném právním posouzení věci, kterého se krajský soud dopustil, aproboval-li závěr
správního orgánu o aplikaci ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, tedy že považuje
žádost o azyl za zjevně nedůvodnou, protože stěžovatelka označená sub a), která podala
žádost i za svou nezletilou dceru, podala žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu
dříve. Stěžovatelky rovněž navrhly, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti
odkladný účinek.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil následující:
stěžovatelka označená sub a) ve své žádosti o udělení azylu ze dne 22. 3. 2004 uvedla,
že o azyl v České republice žádá proto, že nemá kde jinde žít. Manžel byl totiž v České
republice za prací, proto přijela za ním, narodila se jí zde dcera. Vzhledem k tomu,
že však na území České republiky pobývala nelegálně, byla správně vyhoštěna. Na Ukrajinu
se ale vrátit nechce, neboť tam nemá zázemí. Proto požádala v České republice o azyl.
V rámci pohovoru k žádosti o udělení azylu, jak vyplývá z protokolu ze dne 3. 4. 2004,
uvedla, že z Ukrajiny odešla za svým manželem, a to proto, že neměla na Ukrajině zajištěno
ubytování a bylo tam také obtížné získat zaměstnání. Do České republiky přicestovala
na turistické vízum na 90 dnů v únoru 2003. Po ukončení platnosti víza pobývala na území
České republiky nelegálně, neboť její žádost o prodloužení víza byla zamítnuta.
Dne 18. 3. 2004 byla zadržena cizineckou policií a bylo rozhodnuto o jejím správním
vyhoštění za nelegální pobyt. Proto požádala o azyl. Žalovaný na základě těchto zjištěných
skutečností výše uvedeným rozhodnutím stěžovatelčinu žádost zamítl jako zjevně
nedůvodnou, a to proto, že stěžovatelka požádala o azyl až v reakci na správní vyhoštění,
ačkoliv měla po celou dobu pobytu možnost tak učinit, neboť jí udávané důvody opuštění
Ukrajiny trvaly po celou dobu jejího pobytu na území České republiky a v podání žádosti
jí nebránily žádné objektivní okolnosti.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že toto rozhodnutí žalovaného
napadla stěžovatelka označená sub a) (v zastoupení i za stěžovatelku označenou sub b/)
žalobou, v níž brojila proti rozhodnutí žalovaného. V žalobě uvedla, že se domnívá,
že žalovaný porušil ustanovení §12 zákona o azylu. Krajský soud žalobu zamítl s tím,
že provedené dokazování jednoznačně svědčí o tom, že stěžovatelka neopustila Ukrajinu
z důvodů pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo z odůvodněného
strachu z pronásledování z důvodu rasy, náboženství nebo politického přesvědčení.
Stěžovatelka sama uvedla jako důvod, že se obává ekonomických potíží. Navíc podle
krajského soudu nepochybně dokazování prokázalo, že o azyl požádala v reakci na rozhodnutí
o správním vyhoštění, tedy s cílem se tomuto vyhoštění vyhnout. Krajský soud
se proto ztotožnil se závěry žalovaného a shledal, že žalovaný po právu aplikoval v případě
stěžovatelek ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu.
Stěžovatelky jsou osobami oprávněnými k podání kasační stížnosti, neboť byly
účastnicemi řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.),
a tuto kasační stížnost podaly včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost shledává Nejvyšší
správní soud s ohledem na uplatněný kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
přípustnou.
Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích
řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelky namítají nezákonnost napadeného rozsudku z toho důvodu, že se soud
ztotožnil s právním závěrem žalovaného, že žádost o udělení azylu je zjevně neopodstatněná
ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Je nasnadě, že právě skutečnost,
že rozhodnutí žalovaného bylo opřeno o zjevnou nedůvodnost žádosti, a že byl tedy aplikován
§16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, je pro posouzení stěžovatelčiných námitek, jimiž brojí
proti rozsudku krajského soudu, zcela rozhodující.
Podle tohoto ustanovení se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná,
jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění
nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve.
K naplnění hypotézy normy obsažené v ustanovení §16 odst. 1 písm. k) účinného v době
rozhodování žalovaného bylo tedy nutné, aby žádost o azyl byla jednak podána s cílem zřejmě
jiným, než sleduje účel poskytnutí mezinárodní ochrany, tedy s cílem vyhnout se následkům
správního vyhoštění. Další podmínkou možnosti uplatnění dispozice citované normy je pak
skutečnost, že podání žádosti o azyl dříve nic nebránilo. Při aplikaci zmíněné normy je přitom
zcela nerozhodné, jaké důvody podání žádosti žadatel uvádí. I kdyby bývala stěžovatelka
uvedla některý z azylově relevantních důvodů podání žádosti ve smyslu §12 zákona o azylu,
nemohl by se žalovaný její žádostí meritorně zabývat, byly-li by zjištěny skutkové okolnosti
svědčící pro naplnění hypotézy ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Návětí
ustanovení §16 totiž dává nikoliv možnost, ale bezpodmínečný příkaz správnímu orgánu
žádost o azyl zamítnout, nastoupí-li skutkové okolnosti dále vyjmenované. Shrnuje výše
uvedené, Nejvyšší správní soud konstatuje, že hypotéza normy obsažené v ustanovení §16
odst. 1 písm. k) tedy předpokládá, že k uplatnění její dispozice - tedy zamítnutí žádosti
jako zjevně nedůvodné, aniž je zkoumána z pohledu možného naplnění hypotézy ustanovení
§12, §13 či §14 zákona o azylu, musí být naplněny dvě skutkové okolnosti: a) žadatel žádá
o udělení azylu s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění či vydání k trestnímu stíhání, a b)
je zřejmé, že v podání žádosti o azyl žadateli nebránily dříve objektivní okolnosti. Shledal-li
tedy krajský soud, že je hypotéza ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu v případě
stěžovatelky naplněna, vypověděla-li nesporně, že žádost o azyl podala v reakci na správní
vyhoštění a vyplynulo-li z jejích výpovědí, že před rozhodnutím o správním vyhoštění jí nic
v podání žádosti o azyl, ať už byla opřena o azylově relevantní důvody, či nikoliv, nebránilo,
nezákonnosti se nedopustil. Krajský soud tedy aplikoval správný právní předpis (zákon
o azylu), v jeho rámci správnou právní normu (tj. právní normu obsaženou v §16 odst. 1
písm. k/ zákona o azylu), a vyložil ji správně.
Obiter dictum Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelka označená sub a),
tak jako tak ve své žádosti o azyl neuváděla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla
být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Podle tohoto
ustanovení se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec
je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (písm. a/) nebo, že má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě, že jde o osobu bez státního občanství, ve státě
jeho posledního bydliště (písm. b/). Pojem pronásledování pak definuje ustanovení §2 odst. 5
zákona o azylu, a to tak, že jde o ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště
v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. I kdyby žádost o udělení azylu nepodala
zjevně s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění, byly by splněny skutkové okolnosti
předvídané hypotézou normy obsažené v ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Pokud stěžovatelka v průběhu správního řízení setrvala na konstatování důvodů,
pro které o azyl požádala, vedle cíle vyhnout se vyhoštění, tj. primárně ekonomických
důvodů, nelze z těchto tvrzení objektivně dovozovat, že by u ní mohla nastat situace
předvídaná ustanovením §12 zákona o azylu a bylo by na místě její žádost rovněž zamítnout.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelky neměly ve věci úspěch, proto jim právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly,
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. září 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu