ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.78.2006
sp. zn. 6 Azs 78/2006 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: V. V., zastoupen JUDr. Beno Jeřábkem, advokátem, se sídlem Kurzova 2375/21,
Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2005, č. j. 7 Az
229/2003 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ř i z ná v á .
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu JUDr. Beno Jeřábkovi, se p ři z n ává
na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů částk a ve výši 1075 Kč,
která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Městského soudu v Praze č. j. 7 Az 29/2003 - 42 ze dne 25. 3. 2005, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 12704/VL - 10 - SE01 - 2001 ze dne
20. 10. 2003. Tímto rozhodnutím žalovaný stěžovateli neudělil azyl podle ustanovení §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a rozhodl,
že se na něj nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti, resp. v doplnění učiněném prostřednictvím právního
zástupce, napadenému rozsudku vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu a v důsledku
toho i nesprávné právní posouzení věci, uplatňuje tedy důvody předvídané ustanovením §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Bližšího zdůvodnění svých námitek ovšem nepodává, pouze tvrdí, že krajský soud nesplnil
svou povinnost zjistit skutkový a právní stav věci, neboť stav věci zjištěný správním orgánem
nesprávně právně zhodnotil. Dále stěžovatel uvedl, že dle jeho názoru nebyla jeho věc
posouzena z hlediska skutečného dodržení zákonných předpisů správním orgánem
a z hlediska stěžovatelem tvrzené nezákonnosti nebyla věc posouzena ve své úplnosti.
Stěžovatel namítá, že se do Moldavska nemůže vrátit, neboť mu hrozí vážné nebezpečí
z politických důvodů a návrat do země jeho původu stěžovateli může přivodit značnou újmu
na jeho právech. Konečně stěžovatel namítl, že žádal krajský soud, aby jednal v jeho
přítomnosti, avšak předvolání k jednání, které se konalo dne 25. 3. 2005, mu nebylo
doručeno. Závěrem požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k námitkám stěžovatele odkázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu a konstatoval, že má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení
azylu pouze tehdy, jestliže žadatel alespoň tvrdí, že existují v jeho případě důvody uvedené
v ustanovení §12 zákona o azylu. S námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu
nesouhlasí, a proto navrhuje kasační stížnost zamítnout. Žalovaný rovněž navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil následující: stěžovatel
ve své žádosti o udělení azylu ze dne 29. 12. 2001 uvedl jako důvod opuštění Moldavska,
že v Moldavsku nemohl najít zaměstnání a nemohl uživit rodinu. Jeho syn měl vážný úraz
a na jeho léčení si musel půjčit peníze, které nemohl potom splatit. Proto se rozhodl odjet
za prací do České republiky. Z obsahu protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o udělení
azylu na území České republiky ze dne 25. 2. 2003 vyplývá, že v rámci pohovoru stěžovatel
pouze rozvedl důvody již uvedené v žádosti. Jako důvod opuštění Moldavska opět uvedl
finanční problémy. Finanční potíže vysvětlil všeobecnou hmotnou nouzí panující
v Moldavsku. Součástí spisu je rovněž materiál označený jako Zpráva o dodržování lidských
práv za rok 2001, vydaný ministerstvem zahraničí Spojených států amerických dne 4. 3. 2002,
a výpis ze zpráv ČTK o Moldavsku od 15. 1. 1997 do 25. 5. 2003.
Žalovaný ve svém rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel uvedl jako důvod žádosti
o azyl snahu najít východisko z hmotné nouze a legalizovat pobyt na území České republiky.
Předpokladem udělení azylu podle §12 zákona o azylu je však skutečnost, že je cizinec
v zemi původu pronásledován z uplatňování politických práv a svobod, resp. má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Stěžovatelem uváděné důvody
ovšem tyto předpoklady nenaplňují. Nezaměstnanost postihuje Moldavsko jako celek,
stěžovatel tedy není vystaven žádnému individuálnímu příkoří, natož z důvodů ve smyslu
§12 zákona o azylu. Žalovaný rovněž odmítl další motiv stěžovatele k podání žádosti o azyl,
a to snahu o legalizaci pobytu, s tím, že k takovému účelu institut azylu neslouží.
Po posouzení osobní situace stěžovatele na základě zjištění učiněných v průběhu správního
řízení žalovaný neshledal ani důvodů pro udělení humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona
o azylu. Na základě výše zmiňované zprávy ministerstva pak žalovaný vyvodil, že v případě
stěžovatele nejsou dány ani překážky vycestování.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že toto rozhodnutí žalovaného
napadl stěžovatel v podstatě blanketní žalobou, v níž namítal porušení ustanovení §3 odst. 4,
§32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu s tím, že nebyl v jeho případě
zjištěn skutečný stav věci, vedle toho také stěžovatel namítal, že správní orgán nesprávně
usuzoval na právní otázky. Konkrétních důvodů však v žalobě pro své námitky neuvedl.
Na výzvu soudu, aby uvedl žalobní body a označil řádně důkazy, stěžovatel nereagoval.
Reagoval pouze na poučení soudu o složení senátu a o možnosti rozhodnout ve věci samé
bez jednání. Projevil přání, aby byl přítomen projednání věci, dále požádal o ustanovení
právního zástupce a tlumočníka. O obou návrzích krajský soud rozhodl usneseními
(č. j. 7 Az 229/2003 - 23 ze dne 10. 9. 2004 a č. j. 7 Az 229/2003 - 26 ze dne 18. 11. 2004).
Dále ze spisu vyplývá (č. l. 33), že dne 23. 2. 2005 vydal soudce zpravodaj pokyn kanceláři
k obeslaní stěžovatele předvoláním k ústnímu jednání na 25. 3. 2005, obsílka byla vypravena
dne 24. 2. 2005. Na č. l. 34 soudního spisu je pak založena doručenka, z níž vyplývá,
že stěžovatel toto předvolání osobně převzal dne 1. 3. 2005. Co se týče merita věci, Městský
soud v Praze žalobu zamítl. Ve svém rozhodnutí konstatoval, že rozhodnutí žalovaného
přezkoumal pouze v rozsahu namítaného porušení procesních předpisů, přitom pak dospěl
k závěru, že žalovaný dostál své povinnosti zjistit přesně a úplně skutečný stav věci
a opatřil si potřebné důkazy pro rozhodnutí, provedl-li postupem podle ustanovení §23
odst. 1 zákona o azylu pohovor se žadatelem a zajistil další podklady založené ve správním
spisu. Rovněž vývody žalovaného z takto zjištěného skutkového stavu seznal krajský soud
logickými.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), a tuto kasační
stížnost podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Z kasační stížnosti je možné dovodit, že stěžovatel
uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Co se týče přípustnosti kasační stížnosti, je třeba předeslat, že kasační stížnost je ve smyslu
§104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Stěžovatel,
jak již bylo výše uvedeno v rekapitulaci její kasační stížnosti, uplatňuje mimo jiné to,
že při návratu do země původu mu údajně hrozí nebezpečí politického pronás ledování.
Tuto námitku však nic nebránilo stěžovateli uplatnit již v řízení o žalobě. Tam však brojil
pouze proti nedostatečnému zjišťování skutkového stavu, aniž však uvedl, v čem mělo
spočívat. Nejvyšší správní soud proto námitku stěžovatele co do údajného nebezpečí
politického pronásledování chápe jako nepřípustnou novotu a s ohledem na již zmíněné
ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. v této části shledává kasační stížnost nepřípustnou. Nejvyšší
správní soud nemůže rovněž zastřít své pochybnosti nad ostatním obsahem kasační stížnosti.
Stěžovatel podal kasační stížnost dne 9. 6. 2005, aniž byl zastoupen advokátem. Podání
stěžovatele bylo podobně jako žaloba zcela blanketní, formulářové, neobsahovalo zejména
specifikaci důvodů, pro něž je kasační stížnost podávána. Na žádost stěžovatele krajský soud
ustanovil stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti právního zástupce z řad advokátů,
kterému usnesením ze dne 13. 10. 2005, č. j. 7 Az 229/2003 - 56, uložil, aby kasační stížnost
doplnil. V poslední den lhůty ustanovený zástupce soudu faxem zaslal písemnost,
v níž rekapituluje obsah stěžovatelovy žaloby, dále namítá, že rozhodnutí krajského soudu trpí
vadou ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., ale důvody pro svá tvrzení opět
neuvedl. Nad rámec původního stěžovatelova podání jde toto „doplnění“ kasační stížnosti
pouze v tom, že tvrdí, že stěžovateli nebylo řádně doručeno předvolání k ústnímu jednání.
Nejvyšší správní soud za takové situace nemůže než konstatovat, že je nadmíru pochybné,
zda byly vady kasační stížnosti, k jejichž odstranění krajský soud vyzval, řádně odstraněny.
Pouze s nejvyšší mírou příznivosti je možné takovou kasační stížnost vůbec považovat
za schopnou projednání. Přes tyto pochybnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
v mezích uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti v podstatě opakuje to, co již uvedl v žalobě
proti rozhodnutí žalovaného. Základní myšlenkou stěžovatelových námitek je to, že žalovaný
nedostatečně zjistil skutkový stav a že rozhodnutí žalovaného nevychází ze zjištěných
podkladů. Tyto námitky považuje Nejvyšší správní soud za bezpředmětné. V první řadě
je třeba souhlasit se žalovaným, pokud ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že povinnost
zjistit skutečný stav věci ve smyslu ustanovení §32 správního řádu má správní orgán
pouze v rozsahu důvodů, které žadatel o azyl v průběhu správního řízení uvedl. Již ve svém
rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, Nejvyšší správní soud vyslovil závěr,
že povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí,
že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. Z žádného ustanovení zákona však nelze
dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní
důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná
skutková zjištění. Stěžovatel zcela zjevně žádný azylově relevantní důvod ve smyslu §12
zákona o azylu jak ve své žádosti, tak ani v dalším řízení před žalovaným, neuvedl. Za této
situace je zcela v souladu s výše citovaným závěrem, že správní orgán se omezí pouze
na ujištění o tom, že žadatelem o azyl uváděné důvody jsou vskutku důvody jedinými,
a že se pokusí osvětlit pozadí uváděných důvodů. Tak se stalo i v případě stěžovatele.
Ten navíc nikdy v průběhu správního či soudního řízení svá tvrzení o důvodech opuštění
Moldavska nezpochybnil, naopak je vždy potvrzoval, aniž cokoliv dodával navíc. Nejvyšší
správní soud proto nesdílí ani v nejmenším přesvědčení stěžovatele, že by žalovaný zanedbal
nějak svou povinnost zjišťovat přesně a úplně skutkový stav.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že rozhodnutí žalovaného nevychází ze zjištěných
podkladů, a chybí mu tak logická návaznost, rovněž se s ní Nejvyšší správní soud neztotožnil.
Rozhodnutí žalovaného je naopak zcela logické. Bylo-li výše konstatováno, že žalovaný
podle názoru Nejvyššího správního soudu zjistil správně skutkový stav (v případě stěžovatele
důvody opuštění Moldavska), a vyplývá-li z těchto zjištění, že stěžovatel opustil zemi původu
z důvodů ekonomických, uvede-li navíc stěžovatel sám, že nikdy se žádnými státními orgány
potíže neměl, pak je zcela zjevné, že není naplněna hypotéza ustanovení §12 zákona o azylu.
Tento závěr je konec konců možno podpořit i ustálenou judikaturou Nejvyššího správního
soudu. Tak například v rozsudku ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43, Nejvyšší
správní soud konstatoval, že v žádosti o udělení azylu opakovaně uváděné ekonomické
důvody (nedostatek finančních prostředků, nemožnost sehnat práci) nezakládají samy o sobě
odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12
zákona o azylu; tyto důvody nelze kvalifikovat ani jako politické přesvědčení, a to zejména
tehdy, jestliže žadatel nebyl nikdy členem politické organizace a ani jinak se politicky
neangažoval.
V případě stěžovatele tak bylo tedy úkolem soudu skutečně pouze přezkoumat,
vyšel-li žalovaný z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Rozsah zjišťování žalovaného
pak podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu předmětem zkoumání krajského soudu
byl, a to v dostatečné míře. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu,
že správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi,
a to v rámci rozhodování o udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Co se týče námitky, že stěžovatel nebyl řádně předvolán k ústnímu jednání
před krajským soudem v řízení o žalobě, je rovněž bezpředmětná. Jak vyplynulo ze soudního
spisu, předvolání bylo stěžovateli řádně zasláno a ve spisu založená doručenka se zjevně
stěžovatelovým podpisem svědčí o tom, že předvolání také skutečně převzal.
Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud vyvodil, že se krajský soud při svém
rozhodování stěžovatelem namítaných pochybení nedopustil, a dospěl tedy k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud návrhem na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti samostatně nezabýval.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti usnesením Městského soudu v Praze
č. j. 7 Az 229/2003 - 52 ze dne 7. 9. 2005 ustanoven zástupcem advokát JUDr. Beno Jeřábek.
Tomu Nejvyšší správní soud přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměnu ve výši 1075 Kč
za jeden úkon právní služby spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, společně s režijním paušálem podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Pro zaplacení
této částky soud stanovil přiměřenou lhůtu. O tomto úkonu, který byl doložen potvrzením
stěžovatele o absolvování porady s ustanoveným advokátem, není pochybností. Nejvyšší
správní soud však již nevyhověl návrhu ustanoveného právního zástupce, aby mu přiznal
rovněž odměnu za úkony právní služby spočívající v prostudování spisu a sepisu doplnění
kasační stížnosti. Pokud jde o úkon spočívající v prostudování spisu, advokátní tarif
v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) předpokládá, že prostudování spisu je samostatným úkonem
právní služby pouze v řízení trestním, v soudním řízení správním je součástí přípravy
zastoupení. Nadto o pečlivosti studia spisu nesvědčí, namítal -li ustanovený zástupce
v doplnění kasační stížnosti skutečnost, která je obsahem spisu zjevně vyvrácena (srovnej
výše). Co se týče sepisu kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze soudního
spisu vyšlo najevo, že se ustanovený zástupce svým podáním soudu ve věci samé omezil
pouze na formální doplnění, které svou podstatou nijak nenaplňuje smysl povinného
zastoupení advokátem v řízení před Nejvyšším správním soudem. Obsahově nebylo rozdílu
mezi podáním stěžovatele a podáním advokáta. Považovat proto takové doplnění za úkon
právní služby považuje Nejvyšší správní soud za nemožné. K výplatě přiznané odměny
Nejvyšší správní soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu