ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.81.2005
sp. zn. 6 Azs 81/2005 - 110
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: V. S., zastoupen JUDr. Stanislavem Krejčím, advokátem, se sídlem Koliště 39,
Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2004, č. j. 56
Az 120/2003 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu vnitra se ne př i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu JUDr. Stanislavu Krejčímu,
se ne př i z ná v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 14. 10. 2003,
č. j. OAM - 4808/VL - 10 - 12 - 2003, byla žádost žalobce o udělení azylu zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1990 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„zákon o azylu“). Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v průběhu správního
řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu nejsou jeho osobní problémy,
ale potíže manželky a dětí z důvodu jejich ruského občanství a dále snaha zabezpečit řádný
porod dalšího očekávaného dítěte. Dalším důvodem je pak snaha legalizovat pobyt na území
České republiky.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, kterou napadl
rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu výroku o zamítnutí jeho žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Žalobce namítl porušení
ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád). Dále žalobce uvedl, že je přesvědčen,
že jeho rodina je na Ukrajině ohrožena na životě tím, že náleží k Ruské federaci. Splňuje tak
podmínky §12 písm. b) zákona o azylu pro jeho udělení. Jde nejen o ohrožení života,
ale také o nepředstavitelný psychický nátlak a stát Ukrajina není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu jeho rodiny před takovým jednání a toto jednání trpí. Rozhodně
však v případě žalobce jde o důvody humanitární, na základě kterých podle jeho názoru bylo
možno k udělení azylu použít §14 zákona o azylu. Žalobce navrhl, aby soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 56 Az 120/2003 - 50 ze dne
29. 9. 2004 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se ztotožňuje
se závěrem správního orgánu, jež žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť důvodem žádosti o udělení azylu nejsou
osobní problémy žalobce, ale potíže jeho manželky a dětí z důvodu jejich ruského občanství
a dále snaha zabezpečit řádný porod očekávaného dítěte. Dalším důvodem je pak snaha
žalobce legalizovat pobyt na území České republiky.
Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
dne 15. 10. 2004 kasační stížnost prostřednictvím obecného zmocněnce a současně požádal
o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správní
soudem.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a zjistil, že kasační stížnost je podána včas. Stěžovateli byl rozsudek krajského soudu doručen
dne 11. 10. 2004, kasační stížnost byla podána na poštu k přepravě dne 15. 10. 2004
a doručena Krajskému soudu v Brně dne 18. 10. 2004. Jde o rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje se závěry
Krajského soudu v Brně. Uvádí, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí
krajského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy, a odkazuje na obsah správního
spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení.
K tvrzením, kterými stěžovatel odůvodňuje oprávněnost kasační stížnosti, se správní orgán
odvolává na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 37/2003 - 47 ze dne 22. 1. 2004,
podle kterého poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území republiky
tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
Kasační stížnost proto žalovaný považuje za nedůvodnou, stejně tak i návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil stížnostní důvod podle ustanovení §103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), jak lze dovodit
z obsahu podání. Stěžovatel uvádí, že žalovaný správní orgán při zjišťování skutkového stavu
věci porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení. Rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů a podle mínění stěžovatele
není logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Dále stěžovatel uvádí, že v zemi
jeho původu – na Ukrajině je jeho rodina pro svůj ruský původ ohrožena na životě, nemají se
kam obrátit, protože stát takové poměry trpí a není schopen je chránit. Svá tvrzení pak
odůvodňuje odkazem na články 43 a 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a zároveň
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil stížnostní
důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud
skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spise
obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková
podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání
žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu,
který správně po právní stránce posoudil a zabýval se výrokem napadeného rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry krajského
soudu a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelem uváděné důvody pro udělení azylu,
a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení před soudem, nelze
zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu žadateli azyl udělit,
anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu tak Krajský soud v Brně právní otázku v předcházejícím řízení
posoudil správně. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že krajský soud správně vyšel z toho, že stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, takže
žalovaný správně jeho žádost o azyl zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu. S námitkami stěžovatele se krajský soud náležitým a vyčerpávajícím
způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
Neobstojí tedy ani námitka stěžovatele s odkazem citované články 43 a 53 „Příručky“,
že mělo být vycházeno ze situace v zemi jeho původu, neboť v některých situacích mohou
různé se uplatňující aspekty ve svém součtu vyvolat určitý efekt, který může logicky
opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti pronásledování na kumulativním základě. Rozhodnutí
o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §28 tohoto zákona.
Za takové lze považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení
azylu pro nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 téhož zákona
po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl. Z tohoto důvodu neshledal
Nejvyšší správní soud v postupu žalovaného v daném případě žádné pochybení a ani
krajskému soudu nelze vytýkat, že se otázkou splnění podmínek pro udělení azylu řádně
ve svém rozsudku nezabýval, neboť v případě zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně
nedůvodné by bylo rozhodování podle citovaných ustanovení zákona o azylu nadbytečné.
Ostatně stěžovatelem uváděné potíže manželky a dětí z důvodu jejich ruského
občanství nejsou důvodem, který je podřaditelný pod ustanovení zákona o azylu,
neboť uváděné problémy nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy
jeho rasou, národností, náboženstvím, příslušností k určité sociální skupině, či zastávanými
politickými názory, a nejsou proto důvodem pro udělení azylu. Stejně tak snaha legalizovat
pobyt na území České republiky není relevantním důvodem pro řízení o udělení azylu.
Podle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako
zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně nepochybil, jestliže
považoval rozhodnutí žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady řízení ve smyslu §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a nezbytném poučení účastníků o složení senátu, se z důvodu
nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 56 Az 120/2003 - 80 ze dne
19. 11. 2004 pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě
platí hotové výdaje za zastupování a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.). Protože
v dané věci nebyly provedeny ustanoveným advokátem žádné úkony, jak vyplývá z obsahu
soudního spisu, a nebyly tak naplněny zákonné předpoklady pro přiznání odměny ve smyslu
platné právní úpravy dané vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto,
že ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátu JUDr. Stanislavu Krejčímu, se nepřiznává
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti, jak uvedeno v bodě III. výroku tohoto
usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu