ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.122.2005:70
sp. zn. 7 Afs 122/2005 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
stěžovatele P. - S., a. s., zastoupeného JUDr. Petrem Macákem, advokátem se sídlem
v Praze 2, Legerova 39, za účasti Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem
v Praze 1, Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 30. 11. 2004, č. j. 7 Ca 234/2003 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, č. j. 7 Ca 234/2003 – 31,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu
(dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 25. 7. 2003 č. j. FŘ-1527/14/03, kterým bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 9
ze dne 12. 12. 2002, č. j. 267953/02/009962/4444 na daň z převodu nemovitosti v částce
237 965 Kč. V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud uvedl, že sporným zůstal
výklad části ustanovení §20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění účinném do 16. 4. 2002
(dále jen „zákon o daních“), a to, zda stěžovatel prováděl převod stavby v souvislosti se svou
podnikatelskou činností. Městský soud označil za rozhodující pro posouzení zákonných
podmínek pro osvobození od daně z převodu nemovitosti ve smyslu citovaného ustanovení to,
lze-li prodej staveb a bytů podřadit pod rozsah živnostenského oprávnění stěžovatele, které
má uvedeno v živnostenském listu. Tento závěr se opírá o ustanovení §28 odst. 1 zákona
č. 455/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“), podle něhož
se rozsah živnostenského oprávnění posuzuje podle obsahu živnostenského listu nebo
koncesní listiny, ale nepřímo i o ustanovení §6 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož
je neoprávněným podnikáním provozování činnosti, která je předmětem živnosti,
bez živnostenského oprávnění pro tuto činnost. Pokud tedy prodej staveb a bytů nelze
podřadit pod rozsah živnostenského oprávnění stěžovatele vyplývajícího z obsahu
živnostenského listu, jehož je držitelem, není možno hovořit o splnění zákonných podmínek
pro osvobození od daně z převodu nemovitostí. Živnostenské oprávnění stěžovatele
„koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“ by splňovalo podmínku
pro osvobození od daně z převodu nemovitostí pouze tehdy, pokud by k převodu došlo
do 31. 12. 2000. Do tohoto data totiž nebyl nákup a prodej nemovitostí jako předmět činnosti
vymezen ani v živnostenském zákoně ani v předpisech navazujících. Dne 1. 1. 2001
však nabylo účinnosti nařízení vlády č. 140/2000 Sb., kde pod položkou č. 90 byla zařazena
„realitní činnost“, jež zahrnuje mimo jiné nákup a prodej nemovitostí, tedy klasickou realitní
činnost. Jelikož žádná další živnost ze seznamu oboru živností volných nákup a prodej
nemovitostí výslovně neumožňuje, bylo možno v období od 1. 1. 2001 přiznat osvobození
od daně z převodu nemovitostí prvnímu úplatnému převodu vlastnictví ke stavbám či bytům
pouze v případě, že předmětem živnostenského oprávnění, resp. předmětem činnosti,
převádějící osoby byla realitní činnost a současně existovaly i další zákonné podmínky.
Tato podmínka u stěžovatele splněna nebyla, když předmětem jeho podnikání v době převodu
vlastnického práva, který se uskutečnil dne 19. 3. 2002, realitní činnost nebyla.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel namítal nezákonnost
napadeného rozhodnutí z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky a dále z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., a to vzhledem k tomu, že napadený rozsudek není dostatečně odůvodněn. Stěžovatel
zastává stanovisko, že ke dni účinnosti nařízení vlády č. 140/2000 Sb. nemohlo dojít
ke změně jeho právního statusu z hlediska živnostenského zákona, zejména ke ztrátě
oprávnění provozovat podnikatelskou činnost odpovídající rozsahem dnešnímu
živnostenskému oprávnění „realitní činnost“ a že tedy ani tímto okamžikem nemohlo dojít
k zániku jeho nároku na osvobození od daně z převodu nemovitostí. Městský soud se s tímto
stanoviskem neztotožnil a svůj právní názor, kterým by své rozhodnutí přesvědčivě obhájil
v odůvodnění rozsudku, nepředkládá. Navíc odůvodnění obsahuje některá zřejmě nesprávná
a rozporná tvrzení a řadu nejasností. První zřejmá nesprávnost spočívá v tvrzení městského
soudu, že na jedné straně živnostenské oprávnění „koupě zboží za účelem jeho dalšího
prodeje a prodej“ splňovalo podmínku pro osvobození od daně z převodu nemovitostí
v případě převodu vlastnického práva k nemovitosti v období do 31. 12. 2000 a na druhé
straně městský soud uvedl, že uvedené živnostenské oprávnění „nezahrnovalo před i po datu
1. 1. 2001“ oprávnění k obchodu s nemovitostmi a byty. Uvedenou argumentaci stěžovatel
naprosto nechápe. Městský soud dále mimo jiné vyvozuje, že chtěl-li stěžovatel po 1. 1. 2001
převádět nemovitosti a uplatňovat nárok na osvobození od daně z převodu nemovitostí,
měl možnost v souladu s čl. IV. zákona č. 174/2002 Sb. požádat o nahrazení průkazu
živnostenského oprávnění. Toto tvrzení je vnitřně rozporné, a dokonce nepravdivé,
protože je zcela zřejmé, že do nabytí účinnosti zákona 174/2002 Sb., tj. i v době převodu
předmětné bytové jednotky, stěžovatel tuto možnost neměl a mít nemohl, neboť v té době
účinná úprava zákona č. 356/1999 Sb. tuto možnost neobsahovala. Dále stěžovatel poukázal
na to, že nařízení vlády č. 140/2000 Sb. se bezvýjimečně vztahuje pouze na živnostenská
oprávnění vydaná po datu jeho účinnosti. Naopak živnostenská oprávnění vystavená dle dříve
platných právních předpisů zůstávají v platnosti, mohou (nemusí) být měněna za nová
dle citovaného nařízení vlády, přičemž pro případ, že k jejich výměně nedojde, se na jejich
obsahu nic nemění (navíc i jedno živnostenské oprávnění dle dřívější právní úpravy může
zahrnovat několik dle seznamu citovaného nařízení vlády). Z výše uvedeného právního
rozboru je podle stěžovatele zřejmé, že městský soud se s žalobními námitkami stěžovatele
vypořádal naprosto nedostatečně a že jeho rozhodnutí je nezákonné naplňující oba uvedené
důvody pro podání kasační stížnosti. Na podporu své argumentace poukázal stěžovatel
na rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 479/2001, jenž v obdobném případě
dospělo k opačnému závěru. Proto navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena
k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázalo na změnu právní
úpravy zákona o daních s účinností od 1. 1. 2000, v důsledku níž již nebylo možné uznat
pro osvobození od daně z převodu nemovitostí jakoukoliv podnikatelskou činnost převodce.
V období do 31. 12. 2000 muselo být živnostenské oprávnění „koupě zboží za účelem
jeho dalšího prodeje a prodej“ uznáno jako vyhovující zákonné podmínce pro přiznání nároku
na osvobození. Od 1. 1. 2001, kdy nabylo účinnosti nařízení vlády č. 140/2000 Sb., existuje
podnikatelská činnost specifikovaná v ust. §20 odst. 7 zákona o daních jako prodej staveb
a bytů na kterou by měl mít převodce nemovitosti živnostenské oprávnění, aby mu mohlo
být přiznáno osvobození od daně z převodu nemovitostí podle citovaného ustanovení.
K argumentaci rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 479/2001 finanční ředitelství
zdůraznilo, že v daném případě bylo správní rozhodnutí zrušeno pro vady řízení a nikoliv
pro nezákonnost, a proto nelze souhlasit se stěžovatelem, že toto rozhodnutí došlo
k opačnému závěru než napadený rozsudek. Z těchto důvodů není kasační stížnost důvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Namítá-li stěžovatel nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, je třeba uvést, že nesprávným posouzením právní otázky
může být omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přičemž o mylnou
aplikaci právní normy jde tehdy, pokud soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní
předpis než který měl správně použít nebo jinou právní normu správně použitého právního
předpisu než kterou měl za daného skutkového stavu správně použít anebo aplikoval správný
právní předpis (správnou právní normu), ale dopustil se nesprávnosti při výkladu. Právní
otázkou, jež měla být podle stěžovatele krajským soudem posouzena vadně je, zda stěžovatel
v případě úplatného převodu s účinky vkladu k 19. 3. 2002 splňuje pro osvobození od daně
z převodu nemovitostí ve smyslu §20 odst. 7 písm. a) zákona o daních podmínku,
že „převodcem je fyzická či právnická osoba a převod stavby je prováděn v souvislosti
s jejich podnikatelskou činností, kterou je výstavba nebo prodej staveb a bytů, nebo jejich
předmětem činnosti je výstavba nebo prodej staveb a bytů“.
Ustanovení §20 odst. 7 zákona o daních bylo změněno zákonem č. 103/2000 Sb.
s účinností od 1. 7. 2000 tak, že do té doby stanovená podmínka, že „převodce (prodávající)
je fyzickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku nebo právnickou osobou a převod stavby
je prováděn v souvislosti s jejich podnikatelskou činností“ byla upřesněna tak, že „převodcem
je fyzická či právnická osoba a převod stavby je prováděn v souvislosti s jejich podnikatelskou
činností, kterou je výstavba nebo prodej staveb a bytů, nebo jejich předmětem činnosti
je výstavba nebo prodej staveb a bytů“. Protože k této změně došlo na základě poslaneckého
pozměňovacího návrhu předneseného ve výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj
a životní prostředí v souvislosti s projednáváním změny zákona č. 72/1994 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, není k dispozici důvodová zpráva, která by mohla přispět k osvětlení
úmyslu zákonodárce, který ho vedl k této změně. Přesto však lze, mimo jiné s ohledem
na předchozí změny podmínek osvobození od daně z převodu nemovitostí obsažené v §20
odst. 7 zákona o daních, nepochybně dovodit, že touto poslední změnou měly být jednak
odstraněny výkladové problémy, o jakou podnikatelskou činnost se jedná, a jednak také zúžen
okruh osob, na které se osvobození od daně z převodu nemovitosti vztahovalo.
Následně po změně ustanovení §20 odst. 7 zákona o daních vydala vláda na základě
zmocnění obsaženého v §73a živnostenského zákona nařízení č. 140/2000 Sb.,
v němž stanovila seznam oborů živností volných a nařízení č. 469/2000 Sb., v němž stanovila
obsahovou náplň jednotlivých živností. Obě tato nařízení nabyla účinnosti dne 1. 1. 2001.
Za této právní úpravy bylo možno osvobození přiznat jen za předpokladu, že předmětem
činnosti fyzické nebo právnické osoby byla živnost zařazená v prvním z uvedených nařízení
pod položkou 90 „Realitní činnost“ nebo bylo-li předmětem činnosti fyzické nebo právnické
osoby „Provádění staveb, jejich změn a odstraňování“ a „Provádění jednoduchých a drobných
staveb, jejich změn a odstraňování“ zařazené do skupiny 213 - Stavebnictví ve druhém
z uvedených nařízení.
Právnická osoba, kterou stěžovatel je, musí být zapsaná v obchodním rejstříku,
do něhož se mimo jiné zapisuje předmět podnikání (činnosti). Předpokladem pro zápis
předmětu podnikání je doložení živnostenského či jiného oprávnění k činnosti,
která má být do obchodního rejstříku zapsána. Stěžovatel měl v obchodním rejstříku v době
od 8. 7. 1996 do 19. 4. 2004 zapsán jako předmět podnikání 1/ zprostředkování obchodu,
2/ koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a 3/ opravy motorových vozidel.
I když podle přechodných ustanovení živnostenského zákona i po nabytí účinnosti
výše citovaných nařízení vlády byla dosud vydaná živnostenská oprávnění platná,
a opravňovala i nadále podnikatele k legální podnikatelské činnosti, pokud chtěl uplatnit nárok
na osvobození od daně z převodu nemovitostí podle §20 odst. 7 písm. a) zákona o daních,
musel vykonávat takovou podnikatelskou činnost, která požadavky citovaného ustanovení
splňovala. Měl-li však stěžovatel zapsán v obchodním rejstříku jako předmět podnikání „koupě
zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“, jak na to poukazuje v kasační stížnosti,
nesplňoval požadavek stanovený v §20 odst. 7 písm. a) zákona o daních. U stěžovatele sice
po 1. 1. 2001 nedošlo ke změně jeho právního statusu z hlediska živnostenského zákona,
protože byl i nadále oprávněn ke koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodeji,
ale toto živnostenské oprávnění ho již neopravňovalo k uplatnění nároku na osvobození
od daně z převodu nemovitostí.
Pro posouzení dané věci je právně irelevantní, zda by do 31. 12. 2000 předmět
podnikání „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“ splňoval požadavek
obsažený v §20 odst. 7 písm. a) zákona o daních, když účinky vkladu vlastnického práva
k nemovitosti nastaly ke dni 19. 3. 2002. Stěžovatel sice důvodně poukázal na rozpor
v odůvodnění napadeného rozsudku spočívající v tom, že městský soud na jedné straně uvedl,
že živnostenské oprávnění „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“ splňovalo
podmínku pro osvobození od daně z převodu nemovitostí v případě převodu vlastnického
práva k nemovitosti v období do 31. 12. 2000 a na druhé straně uvedl, že uvedené živnostenské
oprávnění „nezahrnovalo před i po datu 1. 1. 2001“ oprávnění k obchodu s nemovitostmi
a byty. Jedná se však o vadu, která nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.
Důvodná je sice rovněž námitka stěžovatele, v níž označil za vnitřně rozporné,
a dokonce nepravdivé, tvrzení městského soudu, že chtěl-li stěžovatel po 1. 1. 2001 převádět
nemovitosti a uplatňovat nárok na osvobození od daně z převodu nemovitostí, měl možnost
v souladu s čl. IV. zákona č. 174/2002 Sb. požádat o nahrazení průkazu živnostenského
oprávnění, ale stejně tak se nejedná o vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci samé. Podle tohoto článku podnikatel, který získal živnostenské oprávnění přede dnem
účinnosti zákona č. 356/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském
podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění
zákona č. 61/2001 Sb., a jehož název předmětu podnikání na průkazu živnostenského
oprávnění neodpovídá seznamu oborů živností ohlašovacích volných stanovenému nařízením
vlády, byl oprávněn písemně požádat živnostenský úřad o nahrazení tohoto průkazu průkazem
nebo průkazy podle nařízení vlády v rozsahu původního živnostenského oprávnění. Protože
ale zákon č. 174/2002 Sb. nabyl účinnosti dne 24. 5. 2002 a účinky vkladu vlastnického práva
nastaly k 19. 3. 2002, nemohl stěžovatel o nahrazení požádat, protože předchozí právní úprava
takové oprávnění neupravovala, ale přesto stěžovateli, pokud chtěl uplatňovat nárok
na osvobození od daně z převodu nemovitostí, nic nebránilo v tom, aby požádal o vydání
živnostenského oprávnění k realitní činnosti, které mohlo bez dalšího obstát vedle
živnostenského oprávnění již vydaného a opravňující ho ke koupi zboží za účelem jeho dalšího
prodeje a prodej. V této souvislosti nelze nepoukázat i na to, že pro to, aby svá živnostenská
oprávnění uvedl do souladu s platnou právní úpravou, měl dostatečný časový prostor.
Poukazuje-li stěžovatel na podporu své argumentace na rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 25. 11. 2003 č. j. 29 Ca 479/2001 - 32, jedná se o odkaz zcela nepřípadný,
protože právní účinky vkladu v tomto případě nastaly k 17. 4. 2000, tj. před datem 1. 7. 2000,
kdy nabyl účinnosti zákon č. 103/2000 Sb., jímž byl změněn §20 odst. 7 zákona o daních
tak, že bylo upřesněno, o jakou podnikatelskou činnost se musí jednat.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 citovaného zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto jí nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a finančnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu