ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.13.2005:116
sp. zn. 7 Afs 13/2005 - 116
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele Z., a. s., zastoupeného JUDr. Jiřím Podlipským, advokátem se sídlem v Praze 4,
Pod Višňovkou 33/1661, za účasti Finančního ředitelství v Plzni, se sídlem v Plzni,
Hálkova 14, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
20. 10. 2004, č. j. 58 Ca 33/2003 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2004, č. j. 58 Ca 33/2003 - 70,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni (dále
jen „finanční ředitelství“) ze dne 30. ledna 2003 č. j. 1074/130/2003 a ze dne 21. 1. 2003
č. j. 7249/130/2002. Prvním z uvedených rozhodnutí bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Rokycanech ze dne 17. 12. 2001
č. j. 78400/01/150910 kterým byl stěžovateli stanoven na dani z přidané hodnoty (dále
jen DPH) za zdaňovací období srpen 1999 nadměrný odpočet ve výši 396 818 Kč. Druhým
rozhodnutím byl změněn platební výměr Finančního úřadu v Rokycanech ze dne 17. 12. 2001
č. j. 78403/01/150910, kterým byla stanovena stěžovateli na DPH za zdaňovací období
září 1999 vlastní daňová povinnost ve výši 510 841 Kč tak, že byla snížena na částku
345 551 Kč. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že se věcně nezabýval
námitkou stěžovatele, jejíž podstatou bylo tvrzení o nezákonnosti postupu finančního
ředitelství tím, že jeho pracovník se podílel na daňovém řízení prováděném správcem daně,
protože tato námitka byla prvně vznesena až u ústního jednání, tedy po uplynutí lhůty
k podání žaloby, a namítaná vada není vadou, ke které by byl soud povinen přihlédnout
i bez výslovné námitky. Za stěžejní žalobní bod označil krajský soud tvrzení stěžovatele
o vadném právním posouzení právních vztahů uzavřených v měsíci srpnu a září 1999 mezi
firmou M. S., spol. s r. o. a stěžovatelem, jak o nich vypovídají v průběhu daňového řízení
shromážděné důkazní prostředky. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že v průběhu těchto
měsíců uzavřely smluvní strany řadu kupních smluv, jejichž předmětem byly věci movité i
nemovité. Neproblematizovaným skutkovým zjištěním je i to že součástí kupní ceny byla
vždy DPH a stěžovatel uplatnil nárok na odpočet této daně. Stěžovatel také připustil, že s částí
bývalých pracovníků firmy M. S., spol. s r. o. v průběhu předání majetku uzavřel pracovní
smlouvy. Finanční ředitelství s odvoláním na §2 odst. 7 zákona 337/1992 Sb. ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) uzavřené kupní smlouvy
posoudilo jako smlouvu o prodeji části podniku s důsledkem neuznání odpočtu
DPH z důvodu osvobození prodeje od DPH podle §35 zákona č. 588/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Krajský soud se s tímto závěrem ztotožnil. Podle jeho názoru podstatou
prodeje podniku, respektive jeho části, je převod určitého fungujícího celku z prodávajícího
na kupujícího při zachování možnosti, aby tento celek mohl dále fungovat ke stejnému účelu
pod vedením kupujícího při využití dosavadních dodavatelsko-odběratelských vazeb.
V posuzované věci prodávající používal pro realizaci předmětu činnosti řadu provozoven,
které ve svém celku tvořili podnik. Tyto provozovny smlouvami převedl na kupujícího,
který podle vlastního vyjádření pokračoval v těchto provozovnách ve stejné činnosti. Krajský
soud vyjádřil souhlas se stěžovatelem, že při prodeji movitého a nemovitého majetku nemají
smluvní strany povinnost postupovat smlouvou o prodeji ani jinou smlouvou a mohou
vyjádřit svobodnou vůli, jak bude předmětný majetek převeden. Tento názor platí beze zbytku
v soukromoprávní rovině. V souladu s tím finanční ředitelství smluvní volnost stran
respektovalo a platnost jednotlivých smluv nezpochybňovalo. Protože však v souhrnu
uzavřenými smlouvami smluvní strany dosáhly v zásadě stejného hospodářského výsledku,
který přináší smlouva o podniku, která má právě za následek odlišné daňové konsekvence
v oblasti DPH, bylo finanční ředitelství v rovině veřejnoprávní, tj. daňového práva, nejen
oprávněno, nýbrž i povinno ve smyslu §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků posoudit
obsah právních úkonů po materiální stránce. Jestliže bylo jednoznačně prokázáno,
že celé provozovny přešly do dispozice stěžovatele, který v nich pod svým obchodním
jménem provozoval stejnou činnost, byl postup finančního ředitelství podle citovaného
ustanovení i jeho právní závěr zcela legální. I když se krajský soud ztotožnil s názorem
stěžovatele, že ani část podniku nemůže být tvořena nahodile určeným souborem movitých
a nemovitých věcí téhož vlastníka, předmětem prodeje v posuzovaném případě byly ucelené
provozovny ve zcela konkrétně a přesně popsaném rozsahu, který dokumentuje zpráva
o výsledku daňové kontroly. Nejednalo se tedy o nahodilý soubor věcí prodávajícího, nýbrž
o jednotlivé organizační složky podniku M. S., spol. s r. o. dostatečně odlišné od složek
jiných. Pokud stěžovatel tvrdil porušení ustanovení §31 odst. 8 písm. b) zákona o správě daní
a poplatků spočívající v tom, že finanční ředitelství nedoložilo skutečnosti, které jej
opravňovaly použít právní domněnku nebo fikci, ač mu takovou povinnost toto ustanovení
ukládá, neshledal krajský soud tuto námitku opodstatněnou, protože finanční ředitelství
objektivně nemohlo citované ustanovení porušit. Citované ustanovení ukládá správci daně
povinnost prokázat existenci skutečností, které jsou v zákoně označeny jako skutečnosti
rozhodné pro užití právní domněnky či právní fikce, jež jsou prostředky legislativní techniky
a slouží k usnadnění dokazování. Právní domněnky vycházejí z určité obecné zkušenosti
a jejich podstata tkví v tom, že z existence zákonem označené skutečnosti jedné
je dovozována skutečnost jiná, kterou není třeba dokazovat. Právní fikce je zákonem
předpokládaná skutečnost, s níž bez ohledu na to, zda je či není reálná, spojuje právní norma
určité (fiktivní) právní následky. Podstatné je, že předpokladem vzniku povinnosti správce
daně prokazovat skutečnosti opravňující jej použít právní domněnku nebo právní fikci
je okolnost, že právní domněnka či právní fikce musí být součástí správcem daně aplikované
právní normy. Protože v daném případě nebylo finančním ředitelstvím aplikováno ustanovení,
které by takové zákonné konstrukce obsahovalo, nebyl povinen existenci předpokladů užití
právní domněnky prokazovat. K obecně formulované námitce, že finanční ředitelství změnilo
právní kvalifikaci smluvních vztahů, aniž by předložilo jediný důkaz, že se jednalo
o organizační složku dostatečně odlišitelnou od ostatních složek podniku, krajský soud uvedl
s odvoláním na §50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, že obecně nemusí platit zásada,
že změna kvalifikace musí být vždy podložena novým důkazem. V dané věci byl však
předložen důkaz o existenci nemovitostí, které zůstaly ve vlastnictví prodávajícího, jak uvedl
sám stěžovatel v odvolacím řízení, a bylo proto povinností finančního ředitelství na tyto nově
vyšlé skutečnosti reagovat. Důvody změny kvalifikace finanční ředitelství prezentovalo
na straně 6 svého rozhodnutí. Krajský soud nepřisvědčil stěžovateli ani v žalobním bodu,
v němž namítal porušení ustanovení §12 odst. 2, §15a odst. 4 a §19 odst. 1 zákona o DPH,
protože okolnost, že smluvní strany uzavřely řadu smluv a součástí kupní ceny učinily DPH,
nemůže mít vliv na daňovou povinnost. Pokud finanční ředitelství kvalifikovalo uzavřené
kupní smlouvy jako zastřený prodej podniku, a takové zdanitelné plnění je osvobozeno
od DPH, nemůže být stěžovatelem uplatněn nárok na odpočet DPH na základě dokladu, který
zastírá fakticky přijaté zdanitelné plnění a deklaruje přijetí plnění fiktivního. Neprovedení
důkazu výslechem svědka K. krajský soud odůvodnil tím, že tento důkazní návrh byl vznesen
prvně v soudním řízení, ač k tomu měl stěžovatel dostatek příležitostí, a důkazní břemeno
vyvrátit závěr správce daně, že se jednalo o prodej podniku, leželo na něm.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel uvedl, že jí podává na základě
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti předně za zcela nesprávné
označil posouzení své námitky ve věci porušení nezákonného postupu finančních orgánů obou
stupňů tím, že se pracovník finančního ředitelství Ing. P. M. podílel na rozhodování správního
orgánu prvého stupně. Stěžovatel v žalobě v bodě I článek 2 namítal, že by měl soud zrušit
rozhodnutí finančního ředitelství pro vady řízení. Je tedy zřejmé, že námitka na vady řízení
byla mezi žalobními body uvedena a že důkaz, který navrhl pro doložení svého tvrzení, získal
až nahlédnutím do spisu dne 18. 10. 2004. Za nezákonné a nesprávné dále označil posouzení
otázky prodeje části podniku. V průběhu daňového řízení, a ze spisu je to zřejmé, poukazoval
na to, že není seznámen s důkazními prostředky, na základě kterých udělal správce daně, a
potom i finanční ředitelství, právní úvahu o překvalifikování prodeje jednotlivých movitých a
nemovitých věcí na prodej podniku. Tyto důkazy žádal několikrát, a to na základě §31 odst. 8
písm. b) a c) zákona o správě daní a poplatků, např. žádostí ze dne 18. 12. 2000 a 14. 1. 2002.
Podle názoru stěžovatele měl správce daně důkazy předložit. S důkazním prostředkem
týkajícím se šetření správce daně u místně příslušného finančního úřadu pro M. S., spol. s r.
o., tj. Finančního úřadu pro Prahu 5, se stěžovatel mohl seznámit až při nahlédnutí do spisu
dne 18. 10. 2004. Nesrovnalosti v důkazních prostředcích které jsou uloženy ve spise, jsou
velmi zřejmé a krajský soud je při svém rozhodování nevzal v úvahu. Jedná se zejména o
následující skutečnosti. Existují dva předávací protokoly o majetku M. S., spol. s r. o.,
které mají určité odlišnosti a finanční orgány akceptují pouze předávací protokol předaný
svědkem P., který je neúplný a chybí mu podpis předávajícího. Stěžovatel předává úplný
předávací protokol, který je v rozporu s tvrzeními svědka P. a finanční ředitelství ani soud se
s existencí dvou protokolů vůbec nevypořádaly. Z vyměřovacího spisu Finančního úřadu pro
Prahu 5 vyplývá, že tento provedl daňové řízení, na základě kterého vydal platební výměr, ve
kterém nevyměřil žádná uskutečněná plnění a přitom je zcela beze všech pochybností, že
mezi firmou M. S., spol. s r. o. a stěžovatelem došlo v předmětných zdaňovacích obdobích
k plnění. Protože ve smyslu §25 odst. 1 a §35 zákona č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů se podle finančního ředitelství jedná o zdanitelné plnění osvobozené, měl finanční
úřad vyměřit platebním výměrem v řádku 31 daňového přiznání toto zdanitelné plnění.
Původní rozhodnutí správce daně vycházejí ze skutečnosti, že nebyl zjištěn žádný majetek,
který by zůstal firmě M. S., spol. s r. o. po prodejích stěžovateli. Stěžovatel se tedy může
důvodně domnívat, že finanční orgány neprováděly řádné dokazování ve smyslu §31 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků, neboť je nesporné, že firmě M. S., spol. s r. o. zůstal
nemovitý majetek v k. ú. S.. Dále stěžovatel vyjádřil názor, že finanční ředitelství je povinno
předložit skutečnosti, které budou dokazovat, že se jednoznačně jedná o prodej části podniku.
V této souvislosti upozornil na výklad pojmu část podniku citací příslušné pasáže komentáře
k obchodnímu zákoníku, z něhož podle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že ani část podniku
nemůže být tvořena nahodile určeným souborem movitých a nemovitých věcí ve vlastnictví
jediného podnikatele. Finanční ředitelství změnilo právní kvalifikaci smluvních vztahů, aniž
by předložilo jediný důkaz, že se jednalo o organizační složku dostatečně odlišitelnou od
ostatních organizačních složek podniku. Finanční ředitelství např. nevysvětlilo, proč nebyl
pozemek p. č. st. 84 v k. ú. S. součástí prodávané části podniku. Stěžovatel nezpochybnil
právo finančních orgánů posoudit obsahy právních úkonů po materiální stránce a dovozovat
jiné, ale takový postup nemůže být účelový a musí být dostatečně prokázán důkazy včetně
požadavků, které pro vyčlenění části podniku vyžadují další obecně platné právní předpisy,
např. vedení vnitropodnikového účetnictví. Je zřejmé, že obchodní zákoník spojuje se
smlouvou o prodeji podniku zvláštní právní účinky, kterých nelze jinak docílit. Faktickou
smlouvou o prodeji podniku nelze pojmově zastřít jinými právními úkony, protože pouze
těmito úkony nemůže být tento smluvní typ naplněn, a to zejména v části zákonného přechodu
závazků či dalších příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Je tedy více jak zřejmé, že
postup finančního ředitelství, a následně jeho schválení krajským soudem, naprosto narušuje
právní jistotu smluvních stran při jakémkoliv obchodu. Stěžovatel také vytkl krajskému
soudu, že nepřihlédl k tomu, že bylo porušeno ustanovení §12 odst. 2 §15a odst. 4 a §19
odst. 1 zákona o DPH. Z provedeného daňového řízení vyplynulo, že ze strany M. S., spol. s r.
o. došlo k uskutečnění zdanitelného plnění. Nastala objektivně existující skutečnost, na jejímž
základě vznikla daňová povinnost, a to firmě M. S., spol. s r. o. Následně má plátce daně
(stěžovatel) nárok na odpočet na základě řádně vystaveného daňového dokladu plátcem DPH.
Za správnost daňového dokladu odpovídá plátce, který jej vystavuje. Z toho plyne, že i přes
nesprávnou právní úvahu finančního ředitelství o prodeji podniku nezaniká takovým právním
stavem právo společnosti na odpočet DPH z předmětných daňových dokladů. Na závěr
stěžovatel v kasační stížnost uvedl, že se neztotožňuje s názorem krajského soudu, že mohl
svědka K. navrhnout v průběhu daňového řízení. Stěžovatel předložil dostatečné důkazní
prostředky, které získal a které svědčí o řádném předání majetku a účetnictví M. S., spol. s r.
o. mezi jednateli. Při nahlížení do spisu žádný jiný protokol o předání stěžovatel až do dne
3. 3. 2003 nenalezl. Proto žádal, aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc
vrácena k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnilo s názorem
krajského soudu vysloveným v rozsudku. Proto nepovažovalo za nutné se ke kasační stížnosti
vyjadřovat a navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stížní bod, v němž stěžovatel za zcela nesprávné označil posouzení své námitky
ve věci porušení nezákonného postupu finančních orgánů obou stupňů tím, že se pracovník
finančního ředitelství Ing. P. M. podílel na rozhodování správního orgánu I. stupně, není
podle názoru Nejvyššího správního soudu důvodný. Tvrzení stěžovatele, že tuto námitku
uplatnil již v žalobě a nikoliv až u ústního jednání dne 20. 10. 2004, neodpovídá skutečnosti.
I když v bodě I. čl. 2 žaloby stěžovatel navrhl, aby rozhodnutí finančního ředitelství
bylo zrušeno pro vady řízení, jak tvrdí v kasační stížnosti, nijak tyto vady řízení nespecifikuje
ani nekonkretizuje. Protože jak sám v kasační stížnosti uvedl, důkaz, který navrhl
pro doložení svého tvrzení, získal až nahlédnutím do spisu dne 18. 10. 2004, je jeho tvrzení,
že tuto námitku uplatnil v žalobě ze dne 17. 3. 2003 účelové. Proto postup krajského soudu,
který se odmítl touto námitkou věcně zabývat, byl v souladu se zákonem, protože se jednalo
o rozšíření žaloby o další žalobní bod, což je po uplynutí lhůty pro podání žaloby nepřípustné
(§71 odst. 2 třetí věta s. ř. s.).
V dalším stížním bodě stěžovatel jednak konstatoval, že v průběhu daňového řízení
poukazoval na to, že není seznámen s důkazními prostředky a v kasační stížnosti zdůraznil,
že s důkazním prostředkem týkajícím se šetření u dožádaného Finančního úřadu pro Prahu 5
byl seznámen až nahlédnutím do soudního spisu 18. 10. 2004. Toto tvrzení stěžovatele
neodpovídá skutečnosti, protože již ve zprávě o kontrole, s jejímž obsahem byl seznámen dne
2. 7. 2001, je uveden výsledek šetření provedeného dožádaným správcem daně příslušným
pro firmu M. S., spol. s r. o. Jak je uvedeno v protokolu o ústním jednání, neměl stěžovatel
k obsahu zprávy žádné připomínky.
Dále stěžovatel poukazoval na zřejmé nesrovnalosti v důkazních prostředcích, které
krajský soud při svém rozhodování nevzal v úvahu. Existence dvou rozdílných předávacích
protokolů o majetku M. S., spol. s r o. je sice nesporná, ale tato skutečnost není právně
relevantní pro závěr o simulovaném právním úkonu, takže krajský soud neměl důvod se jí
zabývat. Navíc nelze přehlédnout, že sám stěžovatel v žalobě označuje rozdíly mezi těmito
protokoly za nepatrné. Rovněž tak výsledek daňového řízení, které vedl jiný správce daně ve
vztahu k daňovému subjektu M. S., spol. s r. o., mezi nímž a stěžovatelem došlo
v předmětných zdaňovacích obdobích k plnění, je skutečností ve vztahu ke stěžovateli právně
bezvýznamnou. Domněnka o tom, že ve správním řízení nebylo prováděno řádně dokazování,
byť z pohledu stěžovatele důvodná, není stížním bodem, na základě něhož by mohl Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek přezkoumat.
Nedůvodný je rovněž stížní bod týkající se posouzení, zda skutečný obsah právního
úkonu mezi stěžovatelem a firmou M. S., spol. s r. o. byl zastřen stavem formálně právním a
liší se od něho. V této souvislosti stěžovatel s poukazem na komentář k §487 obch. zák.
pouze obecně zdůraznil, že ani část podniku nemůže být tvořena nahodile určeným souborem
movitých a nemovitých věcí, aniž by jakkoliv konkretizoval, že se v daném případě o takovou
situaci jednalo. Navíc do protokolu o ústním jednání dne 10. 11. 2000 uvedli předseda
představenstva a generální ředitel stěžovatele, že všechny prodané provozy byly při pořízení a
době sepsání protokolu ve funkčním stavu a např. ve vztahu k obchodnímu domu prohlásili,
že chtěli okamžitě pokračovat s ohledem na navázané obchodní kontrakty. Jak je zřejmé
z rozhodnutí finančního ředitelství, byla při posuzování, zda se jedná o prodej podniku či jeho
části, jako rozhodná skutečnost vzata v úvahu existence pozemků ve vlastnictví firmy M. S.,
spol. s r. o., na které upozornil stěžovatel ve svém doplnění odvolání ze dne 13. 11. 2002.
S ohledem na skutečnost, že byla prokázána existence majetku, který nebyl původním
vlastníkem prodán stěžovateli, změnilo finanční ředitelství závěr správce daně uvedený
v kontrolní zprávě, že se jednalo o prodej podniku. Byl to tedy stěžovatel, který v odvolacím
řízení předložil listinný důkaz (LV č. 2070 pro k. ú. St.), který vedl ke změně právního
hodnocení simulovaného právního úkonu. V žádném případě se nejednalo o účelový postup
finančního ředitelství a odůvodněnost tohoto postupu také podrobně zdůvodnil krajský soud
na str. 12 napadeného rozsudku. Pokud stěžovatel odkázal na komentář k §487 obch. zák. a
argumentuje požadavkem vedení vnitropodnikového účetnictví pro vyčleněnou část podniku,
lze poukázat na pokračování citovaného komentáře, v němž se uvádí, že „Lze však mít
pochybnost, zda je samostatně vedené účetnictví podmínkou „sine qua non“ pro kvalifikování
organizační složky jako samostatné. Odůvodňování tohoto požadavku ustanovením §482 je
problematické. Je možné si představit situace, že organizační jednotka bez samostatné účetní
evidence, popř. i práva a závazky s ní související, bude ve smlouvě dostatečně určitě
vymezena, takže nebude obtížné zjistit, co je předmětem převodu, resp. jaké závazky
přecházejí na kupujícího“ Toto stanovisko je obsaženo i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
7. 9. 1999, č. j. 33 Cdo 1199/98 - 124.
Neopodstatněný je dále stížní bod, v němž stěžovatel namítal, že došlo k porušení §12
odst. 2, §15a odst. 4 a §19 odst. 1 zákona o DPH, protože neprokázal-li stěžovatel
nesprávnost právního závěru finančního ředitelství o simulovaném právním úkonu, nebyl
s ohledem na ust. §35 zák. č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nárok na odpočet
daně z přidané hodnoty oprávněný.
Poslední stížní bod, v němž stěžovatel jednak vytýkal krajskému soudu, že neprovedl
důkaz výslechem svědka K. přičemž se neztotožnil s jeho názorem, že výslech tohoto svědka
mohl už navrhnout v průběhu daňového řízení, je rovněž nedůvodný. Ustanovení §75 odst. 1
a dikce §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků vylučuje, aby soud, který rozhodnutí
správních orgánů přezkoumává, prováděl na návrh daňového subjektu důkazy, které
v průběhu daňového řízení nenavrhl ani neoznačil, v důsledku čehož bylo pro něj vydáno
nepříznivé rozhodnutí. Proto není nezákonný postup krajského soudu, který neprovedl
výslech stěžovatelem navrženého svědka s odůvodněním, že tento návrh vznesl stěžovatel
poprvé v průběhu soudního řízení, ač k tomu měl dostatek příležitostí v průběhu daňového
řízení.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 citovaného zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a finančnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu