ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.147.2005
sp. zn. 7 Afs 147/2005 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Radana
Malíka a soudců JUDr. Ladislava Hejtmánka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
žalobce D. S. spol. s r. o., zast. JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovanému Finančnímu
ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích, Mánesova 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 8. 6. 2005, č. j. 10 Ca 31/2005 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále také jen „stěžovatel“) napadl shora uvedený pravomocný rozsudek
krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 21. 12. 2004, č. j. 4524/120/2004, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Ve správním řízení byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob
za zdaňovací období od 1. 1. 1998 do 31. 12. 1998 ve výši 1 347 500 Kč.
Stěžovatel napadl rozsudek v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení. V kasační stížnosti uplatnil důvody podle ust. §103
odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť nesouhlasil s řešením právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, tvrdil vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech a že při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem, a proto měl soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit, a dále uvedl, že napadený rozsudek
je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Konkrétně uvedl, že závěr o „neuskutečnění
zdanitelného plnění“ nelze učinit bez popsání skutkových zjištění, která k němu vedou.
Podle názoru stěžovatele tak správní orgány byly povinny doložit a prokázat svá tvrzení
o „neuskutečnění činnosti“ společnosti D. S. spol. s r. o. patřičnými důkazními prostředky a
tím doložit své pochybnosti, že vynaložené náklady nebyly vynaloženy na dosažení, zajištění
a udržení zdanitelných příjmů podle ust. §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Krajský soud se
nevypořádal s námitkou o nerespektování přenosu důkazního břemene na správce daně, neboť
podle názoru stěžovatele předložené listiny samy o sobě uskutečnění „zdanitelného plnění“
prokazovaly. Přesto stěžovatel navrhoval i důkazy jiné, které by existenci „zdanitelného
plnění“ prokázaly. Ačkoliv správce daně není povinen vyhledávat důkazy svědčící ve
prospěch daňového subjektu a nemusí respektovat všechny předložené nebo navržené důkazní
prostředky, je povinen provést důkazy, které mohou přispět ke správnému stanovení daně,
jimiž byly navrhované důkazní prostředky. Při zvažování o provedení či neprovedení
navrženého důkazu musí správní orgán vycházet nikoliv ze svých předpokladů, ale z toho, co
o navrhovaném důkazu skutečně ví. Je-li navržen výslech osoby, jejíž vztah k věci není
zřejmý, musí vyzvat daňový subjekt k ozřejmění, co podstatného navržená osoba o věci ví a
může sdělit. Pokud daňový subjekt tento poměr alespoň minimálně objasní, je namístě takový
výslech provést a teprve poté se v rámci hodnocení důkazů vypořádat s tím, zda se jeho
výpověď týkala důležitých okolností či nikoliv. Poměr stěžovatelem navržených svědků
k věci byl aspoň minimálně objasněn a bylo namístě tak jejich výslech provést. Pokud správní
orgány považovaly předložené listinné důkazy v rámci daňové kontroly za nedostatečné, bylo
jediným zákonným postupem ve věci připuštění jiných navrhovaných důkazů. Žalovaný nijak
neobjasnil, jaký skutkový stav by měl být prokazován provedenými důkazy od stavu, než
který tvrdil stěžovatel. K nerespektování navržených či předložených důkazních prostředků
může dojít pouze tehdy, kdy provedené důkazy zcela dostatečně prokazují skutkový stav věci,
nebo tehdy, pokud důkazní prostředky nemůžou ve věci ničeho objasnit. Podle názoru
stěžovatele však není přípustné, aby správní orgán nebyl povinen respektovat žádný
z důkazních prostředků předložených či navržených daňovým subjektem za situace, kdy do té
doby předložené důkazní prostředky shledává nedostatečnými a dochází k závěru o neunesení
důkazního břemene. V dané věci postup daňového orgánu bránil stěžovateli v jeho možnosti
unesení důkazního břemene.
Dále za nekonkrétní stěžovatel považuje závěr soudu, že správce daně i žalovaný
hodnotil provedené důkazy a vysvětlil i odůvodnil, které důkazy by bylo nadbytečné provést.
Kromě tohoto obecného závěru podle názoru stěžovatele krajský soud pouze konstatoval
závěry správního orgánu, aniž by se s žalobními námitkami jakkoliv vypořádal. Krajský soud
se dále nevypořádal s námitkou, že ve věci nebyl podrobně hodnocen dopis jednateli
společnosti M. S. spol. s r. o. ze dne 4. 2. 2002 a s tím související tvrzení o navázání nové
spolupráce s touto společností, a dále s námitkami, že „neuvedení konkrétních zakázek
získaných stěžovatelem svědky T. a M. neznamená, že by nebylo potvrzeno, že pro
stěžovatele společnost D. S. spol. s r. o. vykonávala činnost dle uzavřené smlouvy“. Rovněž
se krajský soud nevypořádal s námitkou, že žalovaný na jedné straně tvrdil, že nemohl
zaujmout stanovisko k vyjádření pana J., neboť je neměl k dispozici, na druhé straně však
odmítl tohoto svědka vyslechnout, přičemž obdobně postupoval v případě důkazů nájemní
smlouvou s M. K. a navrženou jeho svědeckou výpovědí. Krajský soud pak nezaujal
stanovisko k šikanóznímu postupu správce daně, který stěžovatele na jedné straně nutil
k prokazování určitých skutečností předkládáním smluv, na druhé straně však hodnotil
důkazy tak, že existence těchto smluv je k prokázání daných skutečností prakticky
bezvýznamná. Krajský soud se pak nezabýval tím, že už samo označení stavební techniky
logem společnosti D. S. spol. s r. o. je reklamou stěžovatele a tedy aktivitou k uzavření
obchodních případů. Nevypořádal se pak se zpochybněním závěru žalovaného, že stěžovatel
konkrétně netvrdil žádnou další činnost vykonanou společností D. S. spol. s r. o. ve prospěch
stěžovatele, nežli činnost na základě smlouvy o nájmu, stejně jako závěry žalovaného o
personálním propojení společnosti D. S. spol. s r. o. se stěžovatelem. Krajský soud pak dále
podle názoru stěžovatele nehodnotil povinnost správce daně vypořádat se s tím, že společnost
D. S. spol. s r. o. pro stěžovatele vykonávala činnost v době, kdy stěžovatel jinou osobu
pro vyhledávání zákazníků neměl, stejně jako se nezabýval námitkou průtahů v řízení
před správcem daně.
Žalovaný s důvody kasační stížnosti nesouhlasil a navrhoval ji zamítnout
jako nedůvodnou. Stěžovatel v kasační stížnosti vznáší v podstatě shodné námitky
jako v žalobě. Jak již žalovaný uvedl ve vyjádření k žalobě, v průběhu daňové kontroly
daně z příjmů právnických osob za rok 1998 zjistil správce daně, že stěžovatel zvýšil daňové
náklady zaúčtováním nákladů za služby fakturované společností D. S. spol. s r. o. Vzhledem
k pochybnostem správce daně byl stěžovatel vyzván k prokázání skutečnosti, že tyto náklady
splnily kritéria podle ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Na tuto výzvu předložil
stěžovatel důkazní prostředky, k nimž se detailně vyjádřil správce daně ve zprávě o daňové
kontrole. Žádné právo v hodnocení dokazování tak v případě stěžovatele porušeno nebylo.
Vzhledem ke konstrukci důkazního břemene v daňovém řízení je daňový subjekt odpovědný
za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní. To se v daném případě nestalo,
neboť stěžovatel tyto skutečnosti neprokázal. Žalovaný konkrétně zdůvodnil, proč navrhované
důkazní prostředky neprovedl, a k žádnému porušení práva stěžovatele tak nedošlo. Žalovaný
poukázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Afs 1/2003 a usnesení
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 365/04, jimiž byla kasační stížnost zamítnuta a ústavní
stížnost odmítnuta (jednalo se hodnocení případu na úseku daně z přidané hodnoty, kde soudy
dospěly k závěru týkajícímu se rozsahu činností poskytnutých společností D. S. spol. s r. o.,
že nedošlo k přehlížení důkazních prostředků). Stěžovatel se nijak konkrétně k jednotlivým
důkazním prostředkům nevyjadřuje, žalovaný však přesto uvedl k výpovědím svědků V. T. ze
dne 26. 2. 2004 a M. M. ze dne 9. 3. 2004 učiněnými v trestním řízení, že tyto osoby sice
obchodní aktivity mezi stěžovatelem a společností D. S. spol. s r. o. potvrdily, ale údaje
o konkrétních zakázkách získaných stěžovatelem na základě Smlouvy o obchodní spolupráci
ze dne 5. 4. 1999 neuvedly. Výpovědi tak nepředstavují důkaz o tom, že služby z předmětné
smlouvy společnost D. S. spol. s r. o. stěžovateli poskytla. V rámci odvolacího řízení pak
stěžovatel předložil pouze tyto výpovědi svědků a nikoliv výpověď svědka M. K., učiněnou
na policii dne 8. 12. 2004, a žalovaný tak tuto výpověď hodnotit nemohl. Žalovaný odkázal na
zprávu o daňové kontrole, která obsahuje detailní hodnocení jednotlivých důkazních
prostředků s příslušným závěrem týkajícím se důkazní povinnost stěžovatele v konkrétním
daňovém řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl
o náhradě nákladů řízení (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 8. 6. 2005, č. j. 10 Ca 31/2005 - 48). V odůvodnění nejprve podrobně popsal
provedené správní řízení včetně odůvodnění napadeného správního rozhodnutí a dále uvedl,
že předmětem sporu je otázka, zda výdaj vynaložený žalobcem ve výši 3 850 000 Kč
v souvislosti se službami fakturovanými společností D. S. spol. s r. o., je výdajem daňovým
(ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů). Protože v této souvislosti vznikly správci daně
pochybnosti, vyzval žalobce, aby tuto skutečnost prokázal. Žalobce odkázal na smlouvy o
pronájmu strojů, na výpověď bývalého zaměstnance společnosti D. S. spol. s r. o. J. M., na
obchodní spolupráci se společností M. S., na dlouhodobý pronájem pro M. K., doložil
smlouvy o pronájmu strojů společnosti D. S. spol. s r. o. a jiným společnostem. Žalobce na
tuto výzvu uvedl, že společnost D. S. spol. s r. o. poskytla plnění podle smlouvy o obchodní
spolupráci, vyhledala obchodní partnery, s nimiž poté byly uzavřeny kupní či nájemní
smlouvy na stroje, k čemuž žalobce předkládal fotokopii dopisu od jednatele společnosti M.
S. spol. s r. o. V. P. a fotokopie smluv o pronájmu stavebních strojů v letech 1996 – 1998.
Správce daně tyto důkazy vyhodnotil, což vyplývá ze zprávy o daňové kontrole, a uzavřel, že
důkazní prostředky předložené žalobcem osvědčují pouze uzavření nájemních smluv na
zapůjčení stavebních strojů společnosti D. S. spol. s r. o., nikoliv již však aktivity této
společnosti směřující k uzavření obchodních případů. Správce daně uvedl, že výsledkem
činnosti a aktivit společnosti D. S. spol. s r. o. by musel být prodej strojů a naftových motorů
odběratelům vyhledaným přímo touto společností nebo za jejího přispění. Daňový subjekt
však nepředložil ani seznam obchodních partnerů, který by společnost D. S. spol. s r. o.
vyhledala, ani smlouvy na nákup nebo provedení servisních oprav stavebních strojů a
naftových motorů, které by byly uzavřeny na základě aktivit této společnosti. Tvrzení žalobce,
že technika byla označena firemním logem, správce daně i žalovaný odmítly, neboť při práci
jsou stavební stroje nasazeny v obtížnějších terénech a logo není patrné. Ani tato skutečnost
však neprokazuje podle správce daně aktivity společnosti D. S. spol. s r. o., které by
směřovaly k uzavření obchodních případů. K tvrzené nově zahájené obchodní spolupráci se
společností M. S. spol. s r. o. správce daně uzavřel, že fotokopie dopisu za takový průkaz
nedostačuje, nebo je doloženo, že s touto společností žalobce obchodoval již od roku 1995.
K tvrzení o dlouhodobém nájmu stroje M. K. nebyly žalobcem předloženy žádné důkazy a i
s tímto subjektem žalobce obchodoval i dříve. Smlouva o obchodní spolupráci pak byla
uzavřena mezi subjekty, které měly shodnou osobu jednatele ing. J. D., a proto se podle ust. §
23 odst. 7 zákon o daních z příjmů jednalo o ekonomicky a personálně propojené osoby.
Správce daně pak odkázal na další důkazy a z tohoto důvodu upustil od navrhované svědecké
výpovědi J. M.
V odůvodnění napadeného rozsudku je dále uvedeno, že krajský soud se k závěru
žalovaného ohledně neprokázání výdaje jako daňově uznatelného podle ust. §24 odst. 1
zákona o daních z příjmů přiklonil a považuje jej za správný. S ohledem na úpravu základních
zásad daňového řízení (ust. §2 zákona o správě daní) je na správci daně, aby posoudil
závažnost jednotlivých důkazních prostředků (i s ohledem na zásadu obsahu zjištění
podle ust. §31 odst. 2 zákona o správě daní). Povinností daňového subjektu je pak uvést
při návrhu na provedení důkazu, co chce v dané souvislosti prokázat, a pokud
toho není schopen, může správce daně provedení takového důkazu odmítnout, přičemž
tuto skutečnost musí zdůvodnit. Daňový subjekt tak musí prokázat, zda služba, za níž zaplatil,
byla skutečně poskytnuta a zda takový náklad sloužil k dosažení, zajištění a udržení
zdanitelných příjmů žalobce. Pokud daňový subjekt sice reaguje, ale tyto konkrétní
skutečnosti neuvádí, nepřenáší se tím důkazní břemeno na správce daně podle ust. §31 odst. 8
zákona o správě daní. V konkrétním případě se žalovaný v napadeném rozhodnutí všemi
provedenými důkazy zabýval, uvedl, jakým způsobem je hodnotil (konkrétně ke spolupráci
se společností M. S. spol. s r. o. na základě dopisu V. P. ze dne 4. 2. 2002 uvedl, že jej jako
důkaz neosvědčil, neboť tento dopis neprokázal nově navázanou obchodní spolupráci, když
s touto společností žalobce obchodoval již od roku 1995). Žalovaný rovněž uvedl, proč
neprovedl výslechy svědků J. M., M. K., M. M., V. D., O. J. a V. T., u nichž žalobce ani
neuvedl, co jejich výpovědí chce prokázat. Žalobce k výpovědi V. T. a M. M. uvedl, že se
jednalo o společníka společnosti D. S. spol. s r. o. a zaměstnance společnosti žalobce, kteří
sice aktivity potvrdili, konkrétnější zakázky ale neuvedli. Proto správce daně nepovažoval za
konkrétní důkaz, že služby vyplývající ze smlouvy o obchodní spolupráci společnost D. S.
spol. s r. o. poskytla. V napadeném správním rozhodnutí je tak uvedeno, které navržené
důkazy výslechem svědků správce daně nepovažoval za rozhodné či potřebné a tato úvaha je
zdůvodněna. Správce daně i žalovaný pak rovněž poukázaly na rozhodnou skutečnost, že se
v případě žalobce a společnosti D. S. spol. s r. o. jednalo o personální propojenost podle ust. §
23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Tuto skutečnost žalovaný v rozhodnutí pouze zmínil.
Krajský soud se proto nemohl ztotožnit s námitkami žalobce, neboť neshledal porušení
základních zásad daňového řízení při provádění dokazování. Zejména s ohledem na ust. §31
odst. 9 zákona o správě daní není povinností správce daně tvrdit a prokázat, jaký byl úmysl
účastníků smluvního vztahu a co bylo sledováno uzavřením určité smlouvy.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ust. §109
odst. 2, 3 s. ř. s.), neshledal, že by řízení před soudem bylo zmatečné či napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné, a důvody kasační stížnosti posoudil takto.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti nesouhlasil s právním závěrem soudu
o prokazování skutečností v daňovém řízení podle ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní.
Podle jeho názoru je povinností daňového subjektu doložit existenci skutečností, které tvrdí,
čemuž musí odpovídat povinnost správního orgánu umožnit daňovému subjektu existenci
takových skutečností doložit. V takto obecné rovině lze bezpochyby s takovým právním
názorem stěžovatele souhlasit, nicméně tato výtka není nijak konkrétněji rozvedena, a to tak,
v čem konkrétně by byl stěžovatel na tomto svém právu zkrácen. Stěžovatel uváděl, že pokud
plátce daně (správně spíše daňový subjekt) vyhoví správci daně a předloží účetní doklady,
splní tím tak svou zákonnou povinnost. Takový závěr však v dokazování v daňovém řízení
nelze přijmout. Daňový subjekt svá tvrzení neprokazuje pouze účetními doklady, které mohou
být z formálního důvodu bezvadné, ale musí doložit faktické naplnění toho, o čem
se dá hovořit jako o daňové uznatelnosti výdaje ve smyslu ust. §24 odst. 1 zákona o daních
z příjmů (tedy daňově uznatelným není každý výdaj daňového subjektu, ale pouze takový
výdaj, který byl vynaložen na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů). Je nesprávný
právní názor stěžovatele, který uvedl v kasační stížnosti, že samotným předložením účetních
dokladů se na správce daně přesunuje důkazní břemeno podle ust. §31 odst. 8 písm. c)
zákona o správě daní (podle něhož správce daně prokazuje existenci skutečností vyvracejících
věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí
či záznamů, vedených daňovým subjektem). V dané věci totiž nebyla předmětem dokazování
nevěrohodnost, správnost, průkaznost či úplnost účetnictví (kde by správce daně musel
takovou skutečnost prokazovat), ale daňová uznatelnost uplatněného výdaje, jejíž všechny
skutečnosti musí prokázat sám daňový subjekt. Jinými slovy řečeno – jak vyplývá
z odůvodnění napadeného rozsudku, správního rozhodnutí i obsahu správního spisu – správce
daně nijak nezpochybňoval, že by účetní doklady stěžovatele byly neprůkazné či nesprávné,
neboť o to v daném řízení nešlo, ale požadoval, aby i přes existenci nezpochybněného
účetního dokladu stěžovatel prokázal daňovou uznatelnost takového výdaje. Tato povinnost
stíhá toliko daňový subjekt s ohledem na ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní i celkovou
koncepci dokazování v daňovém řízení, jak správně uvedl krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku.
Proto není ani důvodný názor stěžovatele, že by správní orgány byly povinny prokázat
svá tvrzení o neuskutečnění činnosti společností D. S. spol. s r. o. patřičnými důkazními
prostředky. Jak bylo již shora uvedeno – v dané věci finanční orgány nezpochybňovaly
skutečnost, že společnost D. S. spol. s r. o. nějakou činnost neuskutečnila (samo takové
zjištění je pro právní posouzení věci nepodstatné), ale to, zda se u stěžovatele jednalo o
daňově uznatelný výdaj. Takovou skutečnost musí prokázat toliko stěžovatel a pokud ji
neprokáže, finanční orgány samy o sobě žádnou jinou skutečnost prokazovat nemusí, neboť je
to pro dané řízení naprosto bezúčelné. Nejvyšší správní soud tedy k této otázce uzavírá
(shodně jako krajský soud i žalovaný), že finanční orgány žádný skutkový stav neprokazují.
Skutkový stav vymezí daňový subjekt svým daňovým přiznáním, v němž tvrdí určité
skutečnosti. V daném případě v něm uplatnil výdaj jako výdaj daňově uznatelný podle ust. §
24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Na výzvu správce daně je to jen a pouze daňový subjekt,
který musí oprávněnost svého tvrzení, že se jedná o daňově uznatelný výdaj, prokázat.
Finanční orgány žádný skutkový stav v takovém případě netvrdí a nevytvářejí, neboť musejí
vycházet ze skutkového stavu, který svým úkonem (daňovým přiznáním) vymezil daňový
subjekt. Proto ani nemohou finanční orgány prokazovat skutkový stav, který v tomto případě
neexistuje, ale vycházejí ze skutkového stavu vymezeného daňovým subjektem. Na daňovém
subjektu pak leží důkazní povinnost, aby takto jím vymezený skutkový stav také prokázal.
Námitka stěžovatele, že se krajský soud s touto skutečností nevypořádal, tak není důvodná.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti (stejně jako v podané žalobě) tvrdí,
že jím navrhované důkazní prostředky mohly osvědčit daňovou uznatelnost výdaje.
Tuto skutečnost však dostatečně podrobně a konkrétně rozebral jak správce daně ve zprávě
o daňové kontrole, tak žalovaný v napadeném správním rozhodnutí, tak i krajský soud
v napadeném rozsudku, který se s postupem finančních orgánů ztotožnil. Stěžovatel tuto
námitku vznáší v natolik obecné rovině, že k ní těžko může Nejvyšší správní soud zaujímat
konkrétní stanovisko. Je tak možné pouze odkázat na konkrétní a podrobné odůvodnění
zejména napadeného správního rozhodnutí, které se konkrétně s touto námitkou vypořádalo
způsobem, který respektuje zásady daňového řízení a dokazování, jak bylo shora uvedeno.
Nejvyšší správní soud pouze poukazuje na to, že není pravdivé tvrzení stěžovatele v kasační
stížnosti, že by finanční orgány považovaly za jediný důkaz schopný prokázat daňovou
uznatelnost výdaje pouze listinné důkazy, neboť nic takového z odůvodnění napadeného
správního rozhodnutí nevyplývá. Žalovaný hodnotil veškeré důkazy, které stěžovatel
na podporu svého tvrzení předkládal (dopis jednatele společnosti M. S. spol. s r. o., smlouva
s M. K., smlouvy o nájmu stavební techniky týkající se propagace logem), a dále zcela
konkrétně posoudil návrh na výslechy svědků J. M., M. K., M. M., V. D., O. J., V. P. a V. T.,
přičemž konkrétně a přiléhavě zdůvodnil, proč tyto výslechy neprovedl. Nejvyšší správní
soud může na velmi kvalitní odůvodnění napadeného rozhodnutí správního orgánu pouze
odkázat a stejně jako krajský soud i žalovaný znovu uvést – stěžovatel byl povinen prokázat,
že výdaj, který vynaložil na vyhledávání obchodních partnerů v oblasti stavebních strojů a
naftových motorů na základě smlouvy se společností D. S. spol. s r. o., byl výdajem daňově
uznatelným. Žalovaný i správce daně zcela v souladu s uzavřenou smlouvou a uplatněným
plněním z této smlouvy ze strany stěžovatele požadovaly prokázání toho, že společnost D. S.
spol. s r. o. vyvíjela aktivity směřující k uzavření obchodních případů na prodej, popř.
provedení servisních oprav kráčivých rypadel, za což stěžovatel zaplatil cenu, kterou si dal do
nákladů. Nic jiného se v daném řízení neprokazovalo, k důkazu ničeho jiného nebyl stěžovatel
vyzýván a nic jiného finanční orgány nehodnotily. Žalovaný v odůvodnění napadeného
správního rozhodnutí zcela jasně uvedl, že stěžovatel nespecifikoval, co mají svědci svou
svědeckou výpovědí prokazovat, a proto je neprovedl a vycházel z těch důkazních prostředků,
které poskytl stěžovatel, ač to byl on sám, kdo musí právně významné skutečnosti prokazovat.
Takový postup je plně v souladu s dokazováním v daňovém řízení, krajský soud se s ním
ztotožnil, proto ani tento důvod kasační stížnosti není důvodný. Nejvyšší správní soud znovu
jako žalovaný v napadeném správním rozhodnutí uvádí – je pouze věcí stěžovatele, jaký
výdaj uplatní jako výdaj daňově uznatelný podle ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
Pokud však takový výdaj uplatní, musí si být vědom toho, že na výzvu správce daně je
povinen tuto daňovou uznatelnost prokázat. Pokud takový výdaj neprokáže listinnými
doklady, je bezpochyby oprávněn navrhovat i výslechy svědků a prokázat takový výdaj jinak.
Pokud však daňový subjekt není v daňovém řízení ani schopen uvést, co mají jím navržení
svědci prokázat, pak finanční orgány zcela důvodně takový důkaz neprovedou, neboť se ze
strany daňového subjektu nejedná o žádné uplatňování práva, ale pouze o účelovou taktiku
oddálit řádné vyměření daně.
Námitka stěžovatele, že se krajský soud nevypořádal se žádnou z žalobních námitek,
je v rozporu s obsahem žaloby a odůvodnění napadeného rozsudku. Konkrétně stěžovatel
uvedl, že nebyl hodnocen jako důkazní prostředek dopis jednateli společnosti M. S. spol. s r.
o. Krajský soud tuto skutečnost hodnotil, přičemž se ztotožnil se závěrem žalovaného, a to na
str. 11 odůvodnění napadeného rozsudku. Výpovědi svědků T. a M. hodnotil krajský soud na
str. 12 odůvodnění napadeného rozsudku, když souhlasil se závěrem žalovaného. Stanovisko
k vyjádření svědka M. K. je obsaženo na str. 9 a 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Krajský soud dané daňové řízení posoudil a není důvodná stížní námitka, že by se nezabýval
tvrzeným šikanózním postupem správce daně. V dané věci je patrné, že finanční orgány
požadovaly, aby stěžovatel prokázal svůj výdaj jako výdaj podle ust. §24 odst. 1 zákona o
daních z příjmů, přičemž stěžovatel tuto povinnost má podle ust. §31 odst. 9 zákona o správě
daní. Takový postup je v souladu se zákonem a nic šikanózního v něm není, přičemž krajský
soud v odůvodnění naprosto zřetelně uvedl, že takový postup v souladu se zákonem je.
Tvrzenou skutečností o označení logem se krajský soud zabýval na str. 9 odůvodnění
napadeného rozsudku, personální propojení hodnotil na str. 12 odůvodnění. Jak je tedy patrné,
krajský soud se se žalobními námitkami v odůvodnění rozhodnutí vypořádal a důvody kasační
stížnosti takto vymezené tedy neodpovídají obsahu spisu i odůvodnění napadeného rozsudku,
a proto jsou nedůvodné.
Pokud stěžovatel uváděl, že krajský soud se nevypořádal s jeho zpochybněním závěru
žalovaného, že konkrétně netvrdil žádnou další činnost vykonanou společností D. S. spol. s r.
o., než-li činnost na základě smlouvy o nájmu, a že společnost D. S. spol. s r. o. pro
stěžovatele vykonávala činnost v době, kdy stěžovatel neměl jinou osobu, pak taková námitka
jde zcela mimo přezkoumávané správní řízení. Nejvyšší správní soud znovu opakuje –
předmětem správního řízení byla povinnost žalobce prokázat, že výdaj, o který snížil základ
daně, je výdajem uznatelným podle ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Nic jiného
hodnoceno nebylo, proto tyto námitky vůbec s tímto správním řízením nesouvisejí.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti velmi obecně uvedl, že v řízení před správním
orgánem došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem [ust.
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Tuto svou námitku opírá o porušení ust. §2 a ust. §31 zákona
o správě daní. K takovému porušení však nedošlo, jak Nejvyšší správní soud obsáhle uvedl
v předchozí části odůvodnění, a proto tato námitka není důvodná.
Námitka stěžovatele, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů [ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], není důvodná, neboť nic takového Nejvyšší
správní soud nezjistil, jak konkrétně uvedl v předchozí části odůvodnění.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. §60 odst. 1 s. ř. s. za použití ust. §120
s. ř. s., kdy by k jejich náhradě měl právo ve věci úspěšný žalovaný, tomu však tyto náklady
řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu