ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.158.2004
sp. zn. 7 Afs 158/2004 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele P. K.,
zastoupeného JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335,
za účasti Finančního ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17,
v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
20. 10. 2004, č. j. 31 Ca 170/2003 - 25,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2004,
č. j. 31 Ca 170/2003 - 25, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále též „správní orgán“)
ze dne 6. 10. 2003, č. j. 2882/110/2003-Ja, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti
rozhodnutí Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě ze dne 17. 3. 2003,
č. j. 15304/03/274970/2168, o uložení pokuty ve výši 20 000 Kč podle ust. §37 zákona
č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o účetnictví“).
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel namítal, že krajský soud se v napadeném
rozsudku vůbec nevypořádal s jeho žalobními tvrzeními, postupoval formálně a nekriticky
převzal závěry správního orgánu. V prvé řadě uvedl, že způsob, jakým vedl skladovou
evidenci, je plně dostačující, i když nejsou evidovány jednotlivé druhy zboží, ale hodnota
stejných druhů zboží v prodejních cenách celkem, což je souladu s principy evidence zboží.
V maloobchodě nikdy nelze stanovit u zboží v momentě prodeje konečnou prodejní cenu
po celou dobu jeho prodeje. Takto stanovené ceny nejsou slevou z ceny, ale řádně sjednanou
cenou při uskutečňování obchodní smlouvy se zákazníkem, což je zcela v souladu s ust. §2
zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o cenách“), a což neporušuje ust. čl. IX odst. 5 Opatření Ministerstva financí ČR
č. j. 281,283/77/411/200, které respektuje tuto skutečnost (tedy, že rabat nemusí být po celou
dobu prodeje stejný) s podmínkou, že tento způsob je veden po celé účetní období,
což stěžovatel splňoval. Na základě denní evidence tržeb a průměrného rabatu je každý měsíc
odepisováno ze skladové evidence zboží a je pořízen účetní doklad. Vedle ruční evidence
je vedena korunová karta i v počítačovém programu. Pracovníci správce daně však doloženou
evidenci skladových zásob odmítali ověřovat a stále vyžadovali jakousi evidenci slev.
Stěžovatel však slevy poskytuje výjimečně. Dle jeho názoru sjednání nižší ceny
při maloprodeji není slevou ani ve smyslu zákona o dani z přidané hodnoty, když zákon
o cenách ani předpisy související pojem sleva z ceny nezná. Případné změny rabatu jsou
v průběhu roku vyrovnány a v ročním průměru jsou zcela objektivní; případná odchylka
by byla zjištěna fyzickou inventurou, o které byl pořízen záznam ve formě skladové reglety.
Pracovníci správce daně však odmítli i tyto reglety, ačkoliv čl. IX odst. 5 citovaného Opatření
Ministerstva financí zcela respektuje fakt, že tento způsob nemůže nikdy do posledního
detailu zaznamenat skladové zásoby úplně přesně, neboť se jedná o určitý kompromis, který
v časovém průběhu dostatečně věrně zobrazí skladovou evidenci tak, aby byla průkazná
a mohlo se z ní vycházet také při stanovení základu daně a daně. Ačkoliv měl správce daně
všechny tyto skutečnosti k dispozici, díky neznalosti zákona o účetnictví a o cenách a díky
nezkušenosti při aplikaci těchto postupů v praktickém manažerském účetnictví, jim nedal
tu váhu, kterou mají pro praktické vedení účetnictví, a rozhodnými doklady se nezabýval.
Krajský soud naprosto pominul zásadní námitku stěžovatele, že požadavky na něj kladené
správcem daně jsou naprosto nemožné, neboť provádění inventur vždy při změně ceny
jednoho nebo několika druhů z tisíců prodávaných druhů zboží je časově a technicky
nemožné. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že v ust. §15 zákona o účetnictví není
uvedeno, že by byl povinen vést knihu slev. Nebyla mu ani uložena povinnost dokládat denní
tržby výpisem z pokladny, když používání registrační pokladny není předmětem žádné
zákonné normy a je v tomto případě pouze na stěžovatelově rozhodnutí, jak povede denní
evidenci tržeb (což mu uložil správce daně). Správce daně tak po stěžovateli vyžadoval plnění
povinností, které jednoznačně překračovaly povinnosti uložené mu zákonem. Stěžovatel
navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření odkázal na obsah odůvodnění přezkoumávaného
rozhodnutí a rozhodnutí správce daně s tím, že se ztotožnil s napadeným rozhodnutím
krajského soudu, a proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel svou kasační stížnost opřel o totožné důvody, pro které se již v žalobě
domníval, že rozhodnutí správního orgánu je nezákonné. Současně však zdůraznil, že krajský
soud se s těmito důvody buď nevypořádal vůbec nebo jen zcela obecným odkazem. Nejvyšší
správní soud poté, co porovnal obsah žaloby s obsahem odůvodnění rozhodnutí krajského
soudu, konstatuje, že stěžovatelův poukaz na nedostatečně odůvodněné rozhodnutí
je důvodný. Z rozhodnutí krajského soudu totiž není seznatelné, jakými úvahami byl tento
při posuzování žalobních námitek stěžovatele veden a k jakému výkladu právních norem
relevantních pro danou věc dospěl. Stěžovatel ve své žalobě rozporoval prakticky všechna
zjištění správního orgánu, na kterých bylo postaveno jeho rozhodnutí. Krajský soud
se se stěžovatelovými argumenty vyrovnal naprosto nepřesvědčivě, když některé námitky
ve svém rozhodnutí opominul zcela (např. otázku inventarizace zboží), takže Nejvyšší správní
soud k nim nemůže zaujmout žádné stanovisko. Tento způsob rozhodnutí ve věci však
odporuje základním zásadám soudního přezkumu rozhodnutí ve správním soudnictví.
Pro věc samu tak není rozhodující uvedení místy až doslovného přepisu jednotlivých podání
účastníků řízení (tedy stěžovatele a správního orgánu), která jsou součástí soudního spisu
a jejichž obsah je účastníkům řízení znám, ale deklarace právního posouzení dané věci, tedy
vypořádání se se žalobními námitkami stěžovatele v kontextu napadeného rozhodnutí
správního orgánu. Této podmínce však odůvodnění rozhodnutí krajského soudu nedostálo.
Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí, proto je kasační stížnost
stěžovatele s ohledem na dikci ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. důvodná. Nejvyšší správní
soud tedy postupoval v souladu s ust. §110 odst. 1 s. ř. s. tak, že napadené rozhodnutí
krajského soudu zrušil bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. V novém řízení
se Krajský soud v Hradci Králové řádně vypořádá se všemi žalobními body, které stěžovatel
uvedl ve své žalobě, tak, aby jeho rozhodnutí bylo přezkoumatelné.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Hradci Králové
v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu