ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.163.2005
sp. zn. 7 Afs 163/2005 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
stěžovatele L. Č. s., a. s., za účasti Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu,
se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 6. 4. 2004, č. j. 38 Ca 4/2002 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2004, č. j. 38 Ca 4/2002 - 58 byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu
(dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 1. 11. 2001, č. j. FŘ-229/13/01, kterým bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 8 ze dne 13. 10. 2000,
č. j. 155415/00/008911/4750, jímž byla stěžovateli doměřena daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období měsíce února 1998 v částce 375 100 Kč. V odůvodnění rozhodnutí
městský soud uvedl, že napadené správní rozhodnutí je velmi podrobně odůvodněno
a je v něm akcentováno, že daňové řízení je ovládáno zásadou materiální pravdy. Vzhledem
k tomu, že v daném případě vznikly jak na základě vlastních zjištění finančního úřadu,
tak na základě zpráv správců daně dodavatelů a leasingových nájemců stěžovatele
odůvodněné pochybnosti o tom, zda k faktickému plnění došlo, byl stěžovatel opakovaně
vyzýván k tomu, aby prokázal faktickou existenci předmětů zdanitelného plnění. To se však
nestalo. Stěžovatel se odvolával toliko na formální správnost předložených listinných
dokladů, jakkoliv je zřejmé, že si sám byl vědom toho, že k faktické realizaci tvrzených
transakcí zřejmě vůbec nedošlo. Tento závěr je zřejmý z podaného trestního oznámení, které
stěžovatel podal na účastníky údajných právních úkonů. K postupu správce daně
při provádění daňové kontroly městský soud uvedl, že z průběhu řízení předcházejícího
výzvám muselo být stěžovateli známo, že dokazování je zaměřeno na zjišťování toho,
zda vůbec předmětná zařízením fyzicky existovala a existují. Z výzev vyplývá, ve vztahu
k jakým dokladům měl stěžovatel splnit svou důkazní povinnost a nelze je hodnotit jako
nezákonné. Stěžovateli bylo umožněno nahlédnout do spisu bez omezení rozsahu a není tedy
dán důvod pro podání odvolání podle odst. 4 citovaného ustanovení. Nelze považovat
za porušení zákona a nerespektování práv účastníka řízení, jestliže správce daně pořídil pouze
výpisy z těch dokladů, které se týkaly jiných daňových subjektů. K dalším námitkám
uplatněným v doplnění žaloby městský soud nepřihlédl s poukazem na ustanovení §250b
odst. 1 o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2002, protože byly uplatněny až po uplynutí lhůty
k podání žaloby. K námitce stěžovatele týkající se nicotnosti rozhodnutí, městský soud uvedl,
že se nejednalo o takové vady, které by měly za následek nicotnost napadených rozhodnutí.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel uvedl, že se obrátil na Nejvyšší
správní soud proto, že se domnívá, že rozsudkem městského soudu bylo porušeno jeho právo
na spravedlivý proces kromě jiného vyplývající ze spisu také z následujících důvodů. Stejně
tak vyjádřil stěžovatel domněnku, že nelze souhlasit s tím, že postačuje tak, jak je to uvedeno
v rozsudku na str. 7 v odstavci druhém, že „v napadeném rozhodnutí je jednoznačně
konstatováno…“ Správce daně, resp. odvolací orgán, je povinen prokazovat skutečnosti
na základě ustanovení §31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) a nikoliv konstatovat, to v daňovém
řízení zákon nedovoluje. Stěžovatel dále namítal, že nepodal repliku k vyjádření finančního
ředitelství, protože toto vyjádření mu nebylo doručeno městským soudem, který
tak postupoval v rozporu s §74 odst. 1 s. ř. s. Není pravdou, že se stěžovatel odvolával toliko
na formální správnost předložených listinných dokladů, nýbrž šlo o listinné podklady, které
byly předány správci daně na základě jeho požadavku vyplývajícího z §16 odst. 2 písm. c)
zákona o správě daní a poplatků. Městský soud postupoval v rozporu s ustanovením §65 a 76
s. ř. s., když námitky vůči výzvám, které stěžovatel uplatnil v doplnění žaloby
ze dne 6. 3. 2004, neposoudil jako námitky odůvodňující nicotnost správních rozhodnutí obou
stupňů. Nešlo o rozšíření žalobních námitek, ale o námitky nicotnosti těchto rozhodnutí
a městský soud byl tedy povinen se těmito námitkami zabývat. Doplnění zprávy o daňové
kontrole dne 26. 6. 2000 je podle stěžovatele nezákonné, když doplnění obsahu zprávy
o daňové kontrole po jejím podpisu zákon ani formálně nepřipouští. Během daňové kontroly
správce daně porušil §31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků a byla rovněž porušena
zásada uvedená v §2 odst. 3 téhož zákona, když si během kontroly neopatřil všechny důkazy.
Správce daně postupoval s rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy. Zákon o správě daní a poplatků
stanoví procesní pravidla, kterými se musí správce daně řídit. Výzvy
č. j. 34848/00/008932/5163 a č. j. 66707/00/008932/5163 jsou tedy neplatné, resp. nicotné,
a související úkony s uvedenými výzvami, jež mají vady způsobující jejich neplatnost, jsou
také neplatné. Z uvedeného a z celého spisu je patrné, že finanční ředitelství nepostupovalo
v souladu s §2 odst. 1, 2, 3 a 9, §43, §46, §32, §16 a §31 zákona o správě daní a poplatků.
Postup správce daně je zatížen takovým množstvím procesních vad, že v daňovém řízení
a následným vystavením platebního výměru byla porušena práva stěžovatele, neboť správce
daně postupoval v rozporu s výše uvedenými ustanoveními a v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Městský soud nepostupoval v souladu s §75 s. ř. s., když neposoudil rozhodnutí ve věci samé
jako rozhodnutí nicotné pro absenci základních náležitostí a opakovaných vad řízení
a doplnění žaloby posoudil jako rozšíření žalobních námitek v rozporu s §65 a §75 s. ř. s.
Dne 3. 3. 2004 byla zástupkyně stěžovatele nahlédnout do spisu na městském soudě a poté
požádala o opisy ze správního spisu. Žádost o opisy ze spisu byla zamítnuta, v čemž spatřuje
stěžovatel porušení §45 s. ř. s. Ze všech těchto důvodů se stěžovatel domáhal, aby napadený
rozsudek byl zrušen.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že se k důvodům
dodatečného vyměření daně podrobně vyjádřilo v rozhodnutí o odvolání, ve kterém
se vypořádalo i se všemi námitkami stěžovatele. Rovněž se podrobně vyjádřilo i k podané
žalobě. Finanční ředitelství se neztotožňuje s námitkou stěžovatele ohledně údajné nicotnosti
dodatečného platebního výměru, neboť neshledalo, že by tento platební výměr postrádal
některou ze základních náležitostí rozhodnutí stanovených v §32 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků. Uvedení základu daně nepatří mezi základní náležitosti rozhodnutí a pokud tedy
základ daně není ve výrokové části rozhodnutí uveden, nelze takové rozhodnutí považovat
za neplatné, a tedy ani za nicotné. Finanční ředitelství v této souvislosti poukázalo i na to, že
ve výrokové části dodatečného platebního výměru je uvedeno, že rozpis základu daně
a daň jsou uvedeny na druhé straně, která je také takto označena, a to včetně uvedení čísla
jednacího shodného s první stranou tohoto rozhodnutí. Druhá strana je tak nedílnou součástí
předmětného dodatečného platebního výměru. Finanční ředitelství nesouhlasí ani s námitkou
stěžovatele, že protokolem o ústním jednání ze dne 26. 6. 2000 správce daně nezákonně
doplnil zprávu o daňové kontrole. Správce daně při tomto jednání konaném za účasti zástupců
stěžovatele pouze reagoval na stěžovatelovo vyjádření k výsledku uvedenému ve zprávě
o daňové kontrole, jakož i na další námitky stěžovatele vznesené při tomto jednání. Podstatné
přitom bylo, že správce daně, na základě všech jednání uskutečněných po projednání zprávy
o daňové kontrole, nijak nerozšířil v ní uvedené závěry, a tím ani důvody dodatečného
vyměření daně. K problematice výzev, kterými byl stěžovatel správcem daně vyzván
k prokázání faktické existence některých předmětů leasingových smluv, finanční ředitelství
uvedlo, že z obou výzev bylo, vzhledem k účelu jejich vystavení, jednoznačné a srozumitelné,
co je jimi po stěžovateli požadováno. Obě výzvy byly vydány podle §16 odst. 2 písm. c) a
§31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků a v souladu s jejich zněním. Celé daňové řízení
v této věci, tj. daňová kontrola, dodatečné vyměření daně a odvolací řízení, proběhlo
v souladu s příslušným hmotným i procesním daňovým předpisem. Z kasační stížnosti, stejně
jako předtím ze žaloby i z podaného odvolání, je zcela evidentní, že stěžovatel se snaží svými
neopodstatněnými námitkami směrovanými téměř výhradně na procesní stránku daňového
řízení, zabránit tomu, aby byly v daňovém řízení zohledněny ty důkazní prostředky, které
svědčí v jeho neprospěch a on nedokáže pravdivost jejich obsahu nijak zpochybnit. Ze všech
uvedených důvodů označilo kasační stížnost za neodůvodněnou a navrhlo, aby byla
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil výhradu k formulaci odůvodnění
napadeného rozsudku, nejedná se o stížní bod, protože není zřejmé, v čem v této souvislosti
spatřuje nezákonnost.
Námitka stěžovatele, že nepodal repliku k vyjádření finančního ředitelství, protože mu
nebylo doručeno městským soudem, který tak postupoval v rozporu s §74 odst. 1 s. ř. s., je
sice důvodná, ale nejednalo se o vadu, která by ve svém důsledku měla vliv na zákonnost
napadeného rozsudku, protože tímto postupem městského soudu nebyl stěžovatel zkrácen
na svých právech, když dne 5. 12. 2003 a 3. 3. 2004 do soudního spisu nahlížela zástupkyně
stěžovatele a seznámila se tak s obsahem soudního spisu, a tím i s vyjádřením finančního
ředitelství.
Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s konstatováním městského soudu, že se odvolával
toliko na formální správnost předložených listinných dokladů, neboť podle stěžovatele
šlo o listinné podklady, které byly předány správci daně na základě jeho požadavku
vyplývajícího z §16 odst. 2 písm. c) zákona o správě daní a poplatků. Na základě takto pouze
obecně formulovaného nesouhlasu bez jakékoliv právní a skutkové argumentace nelze
napadený rozsudek přezkoumat.
Stěžovatel rovněž uvedl, že městský soud postupoval v rozporu s ustanovením §65 a
76 s. ř. s., když námitky vůči výzvám, které stěžovatel uplatnil v doplnění žaloby
ze dne 6. 3. 2004, neposoudil jako námitky odůvodňující nicotnost správních rozhodnutí,
přičemž byl povinen se těmito námitkami zabývat. K tomuto Nejvyšší správní soud uvádí,
že pokud k námitkám uplatněným v doplnění žaloby ze dne 6. 3. 2004 městský soud
nepřihlédl, postupoval v souladu se zákonem, protože byly uplatněny až po uplynutí lhůty
k podání žaloby kdy je již rozšiřování žalobních bodů nepřípustné. Námitkou stěžovatele
týkající se nicotnosti rozhodnutí se však městský soud zabýval a dospěl k závěru,
že se nejednalo o takové vady, které by měly za následek nicotnost napadených rozhodnutí.
Městskému soudu nelze proto vytýkat porušení §§65 a 76 s. ř. s.
Protože stěžovatel nenamítal v žalobě nic ve vztahu k nezákonnosti doplnění zprávy o
daňové kontrole dne 26. 6. 2000 a ani ve vztahu k porušení §31 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků a porušení zásady uvedené v §2 odst. 3 citovaného zákona správcem daně během
daňové kontroly, jedná se o stížní body nepřípustné ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., když tyto
důvody neuplatnil před městským soudem, jehož rozsudek je přezkoumáván, ač tak učinit
mohl. Proto v tomto rozsahu Nejvyšší správní soud napadený rozsudek pro nepřípustnost
nepřezkoumal. Stejně tak stěžovatel netvrdil v žalobních bodech porušení ustanovení §2 odst.
1, 2, 3 a 9, §43, §46, §31, §32 a §16 zákona o správě daní s poplatků, a proto i tento stížný
bod je z důvodů výše uvedených nepřípustný.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel konstatoval, že městský soud postupoval
v rozporu s §45 s. ř. s. neboť jeho zástupkyni byla zamítnuta žádost o vydání opisů
ze správního spisu. Podle obsahu spisu městského soudu zástupkyně stěžovatele Ing. S. K.
nahlížela do spisu dne 3. 3. 2004 a požádala o opis protokolů č. j. 47289/98/310931/3537
a č. j. 44312/98/310930/2432 sepsaných s jinými daňovými subjekty ve věci provedení
místního šetření a odpovědi dožádaného Finančního úřadu v Pardubicích
č. j. 137071/98/248930/26495390 týkající se rovněž jiných daňových subjektů. Této žádosti
předsedkyně senátu nevyhověla s odůvodněním, že je na finančním ředitelství, aby posoudilo,
zda se jedná či nikoliv o části daňového spisu, které jsou u správce daně vyloučeny
z nahlížení. Podle §23 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků není daňový subjekt oprávněn
nahlížet do úřední korespondence s jinými státními orgány, do rejstříku, pomůcek, zápisů a
rozhodnutí sloužících výlučně pro potřeby správce daně a dalších podkladů, do nichž nelze
umožnit nahlédnutí s ohledem na povinnost zachovat v tajnosti poměry jiných daňových
subjektů. Toto omezení při nahlížení do spisů platí přiměřeně i při zapůjčení spisů pro řízení
před jinými orgány než orgány správce daně všech stupňů. Podle odst. 3 citovaného zákona
pořídí správce daně doslovné opisy nebo stejnopisy či výpisy nebo potvrzení ze spisového
materiálu, do něhož lze nahlížet nebo kde to bylo povoleno. Pokud tedy zástupkyně
stěžovatele žádala o opisy listin, které obsahují údaje o poměrech jiných daňových subjektů,
nelze dovodit porušení ustanovení §45 s. ř. s. městským soudem.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 citovaného zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto mu nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a finančnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu