ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.18.2005
sp. zn. 7 Afs 18/2005 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele M., s. r. o., zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem
v Hradci Králové, Dukelská 15, za účasti Finančního ředitelství v Brně, se sídlem v Brně,
nám. Svobody 4, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 20. 10. 2004, č. j. 30 Ca 177/2004 – 14,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2004, č. j. 30 Ca 177/2004 - 14,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2004, č. j. 30 Ca 177/2004 – 14,
bylo zamítnuto rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „finanční ředitelství“)
ze dne 20. 9. 2000, č. j. 3629c/2000/FŘ/130, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí finančního úřadu Brno - venkov ze dne 7. 3. 2000,
č. j. 35840/99/293933/0537, jímž byla vyměřena spotřební daň podle pomůcek za zdaňovací
období září 1999 ve výši 22 605 Kč. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že pokud
jde o otázku, jaké žalobní body tvoří rámec přezkumu ve smyslu §75 odst. 2 s. ř. s., jako
i otázku správného posouzení zákonnosti postupu finančního ředitelství je vázán právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozsudku. Proto krajský
soud v tomto řízení nejprve zkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí z hlediska zákonnosti
výzev k podání daňového přiznání a dospěl k závěru, že v tomto bodu není žaloba důvodná.
Výzvu podle §40 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o správě daní a poplatků“) nelze, pokud jde o její náležitosti, a to i včetně lhůty
splnění, posuzovat podle §43 citovaného zákona. Toto ustanovení totiž upravuje pouze
náležitosti výzvy podle §43 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Obsahem výzvy podle
§40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků proto není uvedení pochybností ani výzva,
aby se k nim daňový subjekt vyjádřil. Ze stejného důvodu není obsahem výzvy podle
§40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků určení lhůty ve smyslu §43 odst. 2 citovaného
zákona. Jelikož §40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků nestanoví, pokud jde o výzvu
k podání daňového přiznání nebo hlášení, žádnou lhůtu, platí §14 odst. 1 citovaného zákona,
který umožňuje správci daně určit lhůtu 8 dnů. Vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu shledal krajský soud nedůvodnost žaloby i v otázce zákonnosti postupu finančního
ředitelství ve smyslu §48 odst. 7 a §50 odst. 7 věta druhá zákona o správě daní a poplatků.
Povinností odvolacího orgánu nebylo zabývat se doplněním odvolání ze dne 18. 9. 2000,
protože doplnění odvolání do doby než je o něm rozhodnuto znamená podle §48 odst. 7
citovaného zákona, že do této doby musí být doplnění odvolání doručeno odvolacímu orgánu
tak, aby se o důvodech doplnění odvolání reálně dověděl a mohl se s nimi ve smyslu
§50 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků vypořádat. Bylo-li však doplnění odvolání
podáno k poštovní přepravě dne předcházejícího dni, ve kterém odvolací orgán o odvolání
rozhodl, nemůže mu být vytýkáno, že se nevypořádal s důvody v něm uvedenými, když
se o nich nedozvěděl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou napadá
rozsudek krajského soudu v celém jeho rozsahu. Stěžovatel předně poukázal na to, že i když
se jedná o druhý rozsudek krajského soudu poté, co první byl Nejvyšším správním soudem
zrušen, není kasační stížnost nepřípustná, protože předchozí kasační stížnost byla podána
finančním ředitelstvím a stěžovatel dosud právo podat kasační stížnost neměl. Stěžovatel
vyjádřil nesouhlas s názorem krajského soudu, podle něhož na výzvu podle §40 odst. 1 zákona
o správě daní a poplatků nelze aplikovat §43 citovaného zákona. Toto ustanovení je podle jeho
názoru plně aplikovatelné i na výzvu podle §40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků,
a to právě z důvodu, že jde o právní úpravu svým obsahem nejbližší. Dále vyjádřil nesouhlas
s názorem krajského soudu, podle něhož se finanční ředitelství nemuselo doplněním odvolání
zabývat. V tomto ohledu se zcela ztotožnil s názorem Ministerstva financí, které v rozhodnutí
ze dne 6. 1. 2003, č. j. 182/142005/2002 uvedlo, že lhůta pro doplnění odvolání stěžovatelem
byla dodržena, finanční úřad měl o doplnění finanční ředitelství informovat a toto se mělo
s doplněním v rámci řízení o odvolání vypořádat. Stěžovatel nepovažuje za přesvědčivé tvrzení
soudu, že v §48 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků se nejedná o lhůtu, ale pouze
o stanovení doby, v níž může odvolatel údaje svého odvolání doplňovat a pozměňovat.
Stanovení doby k uplatnění určitého práva není ničím jiným než úpravou lhůty. Jestliže zákon
umožňuje v poslední den lhůty podat poštovní zásilku obsahující daňové podání (§14 odst. 9
citovaného zákona), byla podle žalobce lhůta k doplnění odvolání zachována. Je věcí státu,
aby upravil činnost svých orgánů tak, aby byla zachována práva účastníků řízení. S ohledem
na názor Ministerstva financí je zřejmé, že stát uznává svoji povinnost organizovat svoji
činnost způsobem respektujícím práva účastníků řízení. Krajský soud ve své podstatě posoudil
lhůtu stanovenou v §48 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků jako lhůtu hmotněprávní
a přitom je zjevné, že o takovou lhůtu jít nemůže, neboť s jejím uplynutím není spojen žádný
důsledek v oblasti hmotných subjektivních práv účastníka řízení. Je naopak zcela zjevné,
že jde o lhůtu procesní, kterou jsou upravena procesní práva účastníků řízení, což ostatně plyne
i z toho že jde o lhůtu upravenou ryze procesním právním předpisem. V oblasti těchto lhůt
tradičně platí, že lhůta je zachována, je-li příslušné procesní podání učiněno v poslední
den podání lhůty alespoň prostřednictvím držitele poštovní licence. V podrobnostech
pak stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 545/99. Stěžovatel se také
neztotožnil s postupem krajského soudu, který se s odkazem na vázanost právním názorem
Nejvyššího správního soudu nezabýval dalšími žalobními body. Jedná se zejména o námitku,
že finanční ředitelství se vůbec nezabývalo námitkami a připomínkami uplatněnými
v protokole ze dne 24. 5. 2000 a dalšími podáními, jak je uvedeno na str. 4 žaloby
a ani námitkou, že nebyly splněny zákonné podmínky pro možnost přistoupit ke stanovení
daně podle pomůcek. Krajský soud se mimo to nevypořádal dostatečně ani s důkazními
návrhy. Nad rámec všeho dosud uvedeného stěžovatel uvedl, že podle jeho názoru by bylo
možné posoudit obě uvedená rozhodnutí jako rozhodnutí nicotná. Podle přesvědčení
stěžovatele se měl krajský soud případnou nicotností napadeného rozhodnutí zabývat
i bez návrhu. Z odůvodnění rozsudku však nevyplývá, zda to učinil a k jakému závěru dospěl.
Protože nicotnost je natolik zásadní vadou, že se jí může i Nejvyšší správní soud zabývat
bez návrhu, navrhl stěžovatel, aby napadené správní rozhodnutí bylo přezkoumáno i z tohoto
hlediska. S ohledem ke všemu co bylo uvedeno stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek
byl zrušen.
Finanční ředitelství ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že k otázce týkající
se výzvy podle §40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků svůj názor vyjádřilo již ve svém
vyjádření k žalobě a proto, že na něm setrvává, dovolilo si na ně v bližším odkázat. Názor
v něm uvedený se v podstatě shoduje se závěrem soudu, který je podle názoru finančního
ředitelství stěžovatelem napadán nedůvodně. Stejně tak pokud jde o zákonnost postupu
v případě povinnosti vypořádat se s doplněním odvolání nelze než přisvědčit správnosti
posouzení dané otázky soudem. Z hlediska předmětné námitky je jako fakt vyplynuvší
z dosavadního průběhu řízení ve věci žaloby jako nepominutelná skutečnost, že při posuzování
dotčené otázky byl krajský soud ve smyslu §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku 18. 6. 2004, č. j. 7 Afs 27/2003 – 69.
Ani pokud se stěžovatel neztotožňuje, s postupem krajského soudu, který se, s odkazem na
vázanost právním názorem Nejvyššího správního soudu, odmítl zabývat žalobními důvody,
nepovažuje finanční ředitelství kasační stížnost za důvodnou. Především krajský soud
neodkazoval na vázanost právním názorem v daném ohledu, ale i bez ohledu na to, rozhodl
o žalobě v rozsahu a ohledně všech řádně uplatněných žalobních námitek. Stejně
tak za neopodstatněné považuje finanční ředitelství výtky, že krajský soud opominul námitky,
které stěžovatel v kasační stížnosti přesně specifikoval. Podle názoru finančního ředitelství
se krajský soud s těmito námitkami vypořádal řádně v rozsahu, jak byly jako žalobní body
uplatněny. Za nedůvodné označilo finanční ředitelství i důvody uplatněné k tvrzené nicotnosti
napadeného rozhodnutí. Navíc nelze souhlasit ani s tím, že krajský soud se měl případnou
nicotností zabývat i bez návrhu. Je nesporným faktem že stěžovatel námitku nicotnosti
v žalobě nijak neuplatnil, a i když soud může vyslovit nicotnost i bez návrhu, pokud k závěru
nicotnosti nedospěje, potom se k této otázce nemusí v rozsudku nijak vyjadřovat. Ve smyslu
uvedeného má finanční ředitelství za to, že kasační stížnost není důvodná, a proto navrhlo,
aby byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud již jednou rozhodl o kasační stížnosti podané finančním
ředitelstvím, na základě níž rozsudek zrušil a vyslovil závazný právní názor pouze ohledně
otázky, zda se mělo finanční ředitelství zabývat doplněním odvolání podaným k poštovní
přepravě v den předcházející vydání rozhodnutí o odvolání. Proto stěžovatelem uplatněný
bod týkající se této otázky je nepřípustný.
V rozsahu dalších stížních bodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
přezkoumal.
V prvním z nich stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem krajského soudu týkajícím
se aplikace §43 zákona o správě daní a poplatků na výzvu podle §40 odst. 1 citovaného
zákona, neboť podle jeho názoru je §43 citovaného zákona plně aplikovatelný i na výzvu
podle §40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků z důvodu, že jde o právní úpravu svým
obsahem nejbližší.
Krajský soud sice dovodil nedůvodnost shodně formulovaného žalobního bodu, aniž
však měl k dispozici takový správní spis, aby mohl posoudit, o jakou výzvu se vůbec jednalo
a zda postup správce daně byl či nebyl v souladu se zákonem. Součástí připojeného soudního
spisu 30 Ca 516/2000 je sice správní spis správce daně, ale ten obsahuje jen 5 listů,
a to platební výměr ze dne 7. 3. 2000 včetně jeho opravy, objednávku ze dne 21. 9. 1999
a dva listy označené jako vyměřovací spis pro stanovení daně podle pomůcek. V důsledku
toho je správnost závěru krajského soudu nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, neboť
se opírá o skutečnosti v řízení nezjišťované.
Další stížní bod, v němž stěžovatel vytýká krajskému soudu, že se nezabýval dalšími
žalobními body, které přesně specifikoval, a nevypořádal se dostatečně ani s důkazními
návrhy, je důvodný. Nejvyšší správní soud sice rozsudkem ze dne 18. 6. 2004,
č. j. 7 Afs 27/2003 - 69 zrušil předcházející rozsudek krajského soudu, ale v žádném případě
v tomto zrušujícím rozsudku nevymezil rámec přezkumu, protože takové oprávnění
pro něj ani ze s. ř. s. nevyplývá. Rámec přezkumu v souladu s dispoziční zásadou, která
pro řízení o žalobách platí, určuje žalobce formulací žalobních bodů v souladu s §71 odst. 1
s. ř. s., jimiž je soud vázán (§75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Nejvyšší správní soud, rovněž
v souladu s dispoziční zásadou, která platí i pro řízení o kasační stížnosti, přezkoumal
napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu vymezeném stěžovatelem (jímž bylo finanční
ředitelství) stížními body v kasační stížnosti, v nichž vytýkal krajskému soudu, že překročil
rámec žalobních bodů a že nesprávně posoudil rozhodnutí z hlediska doplnění odvolání.
I když ve zrušujícím rozsudku je uvedeno, že se krajský soud nevypořádal se žalobním
bodem, v němž bylo vytýkáno finančnímu ředitelství nedodržení procesních náležitostí výzev,
v žádném případě se nemohlo jednat o vymezení rozsahu žaloby. Je sice nutno konstatovat,
že obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu, ale to nic
nemění na závěru, že se krajský soud měl vypořádat se žalobními body, jak jsou stěžovatelem
specifikovány na str. 4 kasační stížnosti, příp. vyhodnotit, zda se vůbec o žalobní
bod ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jedná. Stejně tak důkazními návrhy, zejména
návrhem provést důkaz zápisem v knize odeslané pošty finančním ředitelstvím včetně
doručenek, se krajský soud vůbec nezabýval.
Vyslovil-li stěžovatel v závěru kasační stížnosti své přesvědčení týkající
se nesprávného procesního postupu krajského soudu, který se měl zabývat případnou
nicotností napadeného rozhodnutí i bez návrhu, přičemž není zřejmé, zda tak učinil
a s jakým závěrem, považuje Nejvyšší správní soud za dostačující odkázat na rozhodnutí
tohoto soudu, v nichž byla tato otázka již řešena, např. rozsudky ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 1 Azs 12/2003 - 48 a č. j. 1 Azs 10/2004 - 49. Podle §76 odst. 2 s. ř. s. vysloví soud
rozsudkem nicotnost rozhodnutí, pokud zjistí, že trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho
nicotnost, a to i bez návrhu. Z citovaného ustanovení plyne, že soud vysloví nicotnost
napadeného správního rozhodnutí i bez návrhu, ale pouze tehdy, pokud nicotnost skutečně
shledá. Netrpí-li správní rozhodnutí vadami vyvolávajícími jeho nicotnost, není důvodu
pro to, aby se soud v odůvodnění zabýval úvahami o nicotnosti, nebo aby dokonce
samostatným výrokem vyslovil, že napadené rozhodnutí není nicotné. Totéž platí
i pro rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu