ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.43.2005
sp. zn. 7 Afs 43/2005 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
společnosti P., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se
sídlem v Litoměřicích, Zítkova 9, za účasti Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, se
sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, v řízení o kasační stížnosti podané proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2004, č. j. 15 Ca 557/2000 - 32,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2004,
č. j. 15 Ca 557/2000 - 32, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím Finančního
ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán“) ze dne 29. 9. 2000, č. j. 4474/130/00,
jímž bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích (dále též „správce daně“)
ze dne 20. 8. 1999, č. j. 62274/99/196912/2866, o dodatečném vyměření daně z přidané
hodnoty za zdaňovací období duben až prosinec roku 1996.
Jako právní důvod své kasační stížnosti stěžovatel (dále též „daňový subjekt“) uvedl
ust. §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zdůraznil, že ve své žalobní námitce tvrdil, že správní
orgán se nevypořádal s jeho námitkou týkající se protokolu o ústním jednání s T. H., který byl
sepsán v průběhu daňové kontroly, když stěžovateli nebylo umožněno klást jmenovanému
otázky. Protokol o jednání s touto osobou není uveden v části V. odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu, přičemž stěžovatel nebyl ani o takovém opětovném úkonu osobně
vyrozuměn. Proto se stěžovatel domnívá, že správní orgán se tímto konkrétním důvodem
uvedeným v jeho odvolání proti rozhodnutí správce daně nezabýval, v čemž stěžovatel
spatřuje nezákonnost rozhodnutí. Proto ani nelze souhlasit se závěrem krajského soudu, že
správní orgán se touto námitkou zabýval v dostatečném rozsahu. Stěžovatel proto navrhl
zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření zrekapituloval průběh sporu, když poukázal
na skutečnost, že se námitkou stěžovatele, že při výpovědi T. H. nebyl přítomen jeho právní
zástupce, zabýval i soud a konstatoval, že v tomto postupu nevidí takové pochybení správního
orgánu, které by odůvodňovalo zrušení jeho rozhodnutí. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti
jako nedůvodné.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Součástí správního spisu je Protokol o ústním jednání dle ust. §12 zákona o správě
daní a poplatků ze dne 11. a 18. 5. 1998, ze kterého vyplynulo, že T. H. byl dotazován
Finančním úřadem Praha – západ na základě dožádání Finančního úřadu Litoměřice na
okolnosti týkající se obchodních jednání pro stěžovatele. Jednání byli přítomni dva pracovníci
finančního úřadu a p. H..
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle §16 odst. 4 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
platném pro projednávanou věc (dále je „zákon o správě daní a poplatků“), má daňový
subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, ve vztahu k pracovníku správce daně právo
klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním šetření.
Zásadní stížní námitkou stěžovatele je jeho poukaz na skutečnost, že ačkoliv správní
orgán ve svém rozhodnutí uvedl, že se protokolem o výslechu p. H. zabývá podrobněji v části
V., neučinil tak, a dále že stěžovatel nebyl zpraven o opětovném úkonu správce daně
týkajícího se p. H.. Z obsahu rozhodnutí správního orgánu Nejvyšší správní soud především
zjistil, že na str. č. 3 toto uvádí, že „vzhledem k námitce, že odvolatel byl zkrácen na svém
právu klást svědkům otázky, zaslal Finanční úřad v Litoměřicích příslušným finančním
úřadům dožádání dle ust. §5 odst. 1 ZSDP s tím, aby byly opětovně provedeny výslechy
svědků, u kterých bude umožněno daňovému subjektu klást otázky. Příslušné finanční úřady
tak učinily a sepsaly protokoly o ústním jednání ve věci výpovědi svědka za účasti odvolatele.
Finanční ředitelství konstatuje, že finanční úřad tím v souladu s jednotlivými ustanoveními
ZSDP napravil své pochybení. Jednotlivými protokoly se finanční ředitelství podrobněji
zabývá v části V. tohoto odůvodnění.“ Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil obsah části V.,
která počíná na str. 6, když konstatuje, že se v ní správní orgán oproti svému tvrzení podrobně
nezabývá výslechem p. H. Správní spis rovněž neobsahuje jiný protokol o ústním jednání
sepsaný s p. H., než který je zmíněn výše a ze kterého by bylo zřejmé, že by tohoto jednání
byl přítomen i stěžovatel, když ze spisu není seznatelné, zda-li byl stěžovatel o tomto jednání
vyrozuměn, protože v něm absentuje předvolání k tomuto jednání společně s doručenkami. Ze
správního spisu tedy nevyplývá, že by pochybení správce daně, který porušil ust. §16 odst. 4
písm. e) zákona o správě daní a poplatků tím, že stěžovateli neumožnil, aby mohl klást
svědkovi p. H. otázky, bylo v rámci daňového řízení napraveno.
Jestliže dále krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil, že „k námitce
žalobkyně, že při výpovědi T. H. nebyl přítomen právní zástupce žalobkyně, soud uvádí, že
neshledal v tomto postupu takové pochybení žalovaného, které by odůvodňovalo zrušení
napadeného rozhodnutí“, je toto jeho vyjádření nepřesné a nesprávné. Jak již bylo uvedeno
výše, stěžovatelova námitka směřovala proti skutečnosti, že jemu nebylo umožněno účastnit
se výslechu předmětného svědka, nikoliv že by brojil proti okolnosti, že u svědecké výpovědi
nebyl jeho právní zástupce. S ohledem na fakt, že právo klást svědkům při ústním jednání
otázky je právo zakotvené v zákoně o správě daní a poplatků, představuje upření tohoto práva
zásadní nedostatek správního řízení a na takovou svědeckou výpověď je nutno hledět jako na
výpověď pořízenou v rozporu se zákonem. Dle stávající judikatury, reprezentované např.
nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 159/99, měl daňový subjekt právo
zúčastnit se v rámci daňového řízení ústního jednání. Proto za situace, kdy správce daně
zákonným způsobem nepředvolal stěžovatele k výslechu svědka, porušil tím jeho právo.
K této vadě řízení před správním orgánem, která vedla ke zkrácení stěžovatelova práva, měl
krajský soud v rámci svého řízení přihlédnout.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Proto dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadený
rozsudek krajského soudu pro jeho nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem zrušil a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle
odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle ust. §110 odst. 2, věty
první, s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. června 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu