ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.45.2006
sp. zn. 7 Afs 45/2006 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Radana Malíka v právní věci
stěžovatele Celního ředitelství Praha, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 11, za účasti
K., a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 15, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2005, č. j. 11 Ca 141/2005 - 40,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2005, č. j. 11 Ca 141/2005 - 40,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem městského soudu bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele
ze dne 25. 2. 2005, č. j. 13480/04-21-63, kterým bylo zamítnuto odvolání K., a. s. (dále
jen „účastník“) proti rozhodnutí Celního úřadu v Berouně ze dne 15. 4. 2004,
č. j. R/400063/2004, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti účastníka k plnění pohledávky
za dlužníka společnost T., s. s r. o., neboť se pro případ nesplnění povinnosti dlužníkem
zavázal v záruční listině písemným prohlášením ve smyslu ust. §260 odst. 1 zákona
č. 13/1993 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „celní zákon“) přijatým
rozhodnutím Celního úřadu v Berouně ze dne 10. 4. 1996, č. j. PR-243/96-044, splnit
zaručenou výši pohledávky společně a nerozdílně s dlužníkem, který jemu vyměřený celní
dluh neuhradil. Městský soud dospěl ve svém rozhodnutí gramatickým výkladem k závěru,
že globálním zajištěním celního dluhu jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka,
které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění, přičemž je mimo jiných nutné dovodit
i to, že zárukou jsou do budoucna zajišťovány všechny dluhy jednoho dlužníka, které
se sčítají. Dále zdůraznil, že pokud je zajištění celního duhu zajišťováno ručením, je nezbytné,
aby poskytnutá záruka byla přijata a aby bylo povoleno, že určitý subjekt se stal ručitelem
vůči celním úřadům. Celní orgán tímto úkonem dává z pozice vrchnostenské najevo,
že akceptuje osobu ručitele a výši částky, na niž se záruka vztahuje. Mezi ručitelem a celním
orgánem tedy musí být postavena najisto mj. zaručená výše celního dluhu, tedy konkrétní
částka, ke které se při učinění právního úkonu vztahuje ručitelova vůle.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť se domnívá, že názor městského
soudu se opírá o účelovou interpretaci o ustanovení §256 a §257 celního zákona a tím
způsobuje nezákonnost svého rozhodnutí. Stěžovatel ve svém názoru vychází ze stejných
ustanovení celního zákona a z §256 celního zákona dovozuje dopad globální záruky na každý
celní dluh, pro který byl tento způsob zajištění celním úřadem akceptován a který vznikl nebo
by mohl vzniknout v budoucnu z jedné nebo několika operací, přičemž s poukazem na §121
odst. 1 celního zákona lze citovanou operací rozumět přijetí celního prohlášení s návrhem
na propuštění zboží do volného oběhu, případně podle §121 odst. 2 celního zákona podání
celního prohlášení a návrhu na propuštění zboží do celních režimů vyjmenovaných v §133
celního zákona. Jako jednu operaci stěžovatel chápe například propuštění zboží do volného
oběhu, zatímco příklad pro více operací shledává v okolnostech, kdy deklarant navrhne zboží
nejdříve do režimu uskladňování v celním skladu a následně do režimu volný oběh. V obou
variantách však přichází v úvahu vznik celního dluhu pouze jednou. Zásadu jednoznačného
určení výše závazku ručitele akcentovanou soudem s odkazem na citaci §257 celního zákona
a text záruční listiny, lze nepopiratelně na základě citovaných ustanovení takto interpretovat
včetně důsledku pro ručitele, který nesmí být na pochybách o tom, k čemu a v jaké výši
se zavazuje. Na rozdíl od soudu však stěžovatel vztahuje v souladu s dikcí §§256 a 257
celního zákona soudem formulovanou zásadu k vzniklému celnímu dluhu, případně k celnímu
dluhu, jenž by mohl v souvislosti s dovozní operací vzniknout, tj. ke konkrétnímu celnímu
dluhu spojenému s individuálně určitou dovozní operací nebo operacemi. V uvedených
souvislostech stěžovatel zdůraznil, že nelze mít pochybnosti o tom, že v jednotlivých
dovozních případech vztahujících se ke konkrétnímu celnímu dluhu nelze spravedlivě
po ručiteli požadovat zaručení vyšší částky než je uvedena jako nejvyšší částka v záruční
listině. Pokud však součet takto individuálně vzniklých celních dluhů přesáhne nejvyšší částku
uvedenou v záruční listině, je nutno konstatovat, že právní úprava takovou shodu okolností
explicitně neřeší, a to zcela zřejmě z toho důvodu, že vzhledem ke smyslu právní úpravy
nepřichází v souvislosti s globálním zajišťováním celního dluhu vůbec v úvahu. Uplatnění
poslední věty ustanovení §257 celního zákona výslovně zmiňující globální zajištění
lze interpretovat pouze v těch případech, kdy jde například o zajištění celního dluhu vzniklého
v souvislosti s propuštěním zboží do režimu dočasného použití s částečným osvobozením
od cla, tj. za okolností, kdy celní dluh pravidelně měsíčně roste o stanovenou procentní míru.
Tvrzením městského soudu nesvědčí ani znění ustanovení §257 odst. 1 písm. b) celního
zákona, které používá jak pojem celní dluh, tak pojem celní dluhy, a to z důvodu, že upravuje
výši zajištění v případech individuálního zajištění celního dluhu a současně v případech
globálního či paušálního zajištění celního dluhu, u nichž po dobu zajištění zpravidla dochází
k zajištění řady celních dluhů. Stěžovatel s poukazem na předchozí úvahy dospěl k závěru,
že zákonná ustanovení svědčí záměru zákonodárce vztáhnout institut globálního zajištění vždy
k individuálně určenému celnímu dluhu vzniklému za podmínek předvídaných celním
zákonem a v logických souvislostech. S odkazem na znění záruční listiny se ručitel zavazuje
k zajištění jednotlivého celního dluhu nejvyšší částkou v záruční listině uvedenou. I když
v případě konkrétního ručitele může v krátké době součet zajišťovaných celních dluhů
přesáhnout nejvyšší zaručenou částku uvedenou v záruční listině, neznamená to automaticky,
že ručitel bude muset zajištěné dluhy splnit, neboť jeho povinnost nastupuje teprve tehdy,
není-li celní dluh řádně dlužníkem splněn. Tvrzení městského soudu, že ručitel v systému
globální záruky přebírá plnění do výše nejvyšší částky uvedené v záruční listině a že ručení
je takto limitováno ke všem celním dluhům téhož dlužníka, je v uvedených souvislostech
neprůchodné, protože celní orgány nemohou vědět, a ani jinak ověřit, zda vznikající celní dluh
je ještě krytý existující zárukou nebo nikoli. Hovoří-li městský soud o přijetí globálního
zajištění, musí se odlišit akceptace ručitele pro ručení v systému globální záruky,
které má formu písemného povolení, od přijetí zajištění při konkrétním propuštění zboží
do navrženého režimu. Oba případy jsou i formálně rozlišeny tím, že v prvém případě
je vydáváno rozhodnutí o „Přijetí poskytnuté záruky“ a v druhém případě předkládá uživatel
záruky „Osvědčení o záruce“, tedy nikoli záruční listinu. Z toho plyne, že předpisy
předpokládají, že globální záruka bude používána i souběžně, například ve stejnou hodinu
na více celních úřadech. Celní orgány by tak prakticky neměly jistotu, zda celní dluh
je v konkrétním případě skutečně zajištěn do výše uvedené v záruční listině. Právní důsledek
této nejistoty by se promítl v souladu s §121 celního zákona do nemožnosti propuštění zboží
do navrženého režimu a zajištění celního dluhu globální zárukou by tak ztratilo svůj smysl.
Jestliže městský soud uvedl, že výklad provedený celními orgány by vedl k situaci, že celková
výše ručení požadovaná na ručiteli by nebyla určitá a závazek takto sjednaný by byl absolutně
neplatný pro neurčitost a v rozporu s institutem ručení vůbec, stěžovatel namítl, že vzhledem
k výše uvedeným důvodům se při výkladu provedeném celními orgány vždy jedná o závazek
určitý – pro jednotlivé případy. Pro úplnost stěžovatel uvedl, že obdobná námitka (určitelnosti
a předvídatelnosti závazků vzniklých podle vnitrostátních předpisů) byla uplatněna u typově
shodného případu u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku – rozhodnutí
č. 55631/00 a 55728/00. Zároveň stěžovatel upozornil na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 9. 2005, č. j. 5 Afs 206/2004 – 71, který řešil typově shodný případ,
a to jak po stránce skutkové, tak i právní. S poukazem na uvedené důvody navrhl stěžovatel
aby rozsudek městského soudu byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Účastník ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že má za to, že městský soud
výstižně a správně posoudil, že vůle účastníka, se vztahovala pouze na celkovou maximální
částku 300 000 Kč jako částku konečnou i pro případ více dluhů celního dlužníka, jehož dluhy
byly celní zárukou zajišťovány nejvýše do této celkové částky. Účastník se ztotožnil
i se závěrem městského soudu, že pokud by měl být výklad stěžovatele správný,
pak by to znamenalo neurčitost celkové výše poskytovaného ručení, a takto sjednaný závazek
by musel být nutně neplatný právě pro neurčitost a byl by v rozporu se zásadami institutu
ručení vůbec. Z pojmu globálního zajištění vyplývá, že se vztahuje na více možných dluhů
dlužníka, k zajištění jehož dluhů je celní záruka vystavena, proto „globální“, avšak s tím
že tento souhrn dílčích dluhů je omezen nejvyšší částkou uvedenou v záruční listině. Výklad
stěžovatele by vedl v praxi k absolutním dopadům i z jiného důvodu. Účastník je bankou
a je jeho povinností vytvářet rezervy a opravné položky. Při výkladu provedeném stěžovatelem
by toto nebylo možné, protože by nešlo stanovit celkovou možnou expozici účastníka z titulu
poskytnutého ručení. V dané věci nelze přehlédnout, že se jedná o otázku výkladu
veřejnoprávní normy, která by v případě nejasností měla být vykládána ve prospěch subjektu
soukromého práva a nikoliv naopak. Jak správně uvedl městský soud v rozhodnutí ze dne
26. 10. 1999 sp. zn. 38 Ca 87/99, je extenzivní výklad ve veřejném právu, pokud
jde o ustanovení o povinnostech fyzických a právnických osob, zcela nepřípustný. Stěžovatel
provedl nepřípustný rozšiřující výklad nemající oporu v zákoně, který je i v rozporu se zněním
záruční listiny vystavené účastníkem. Účastník vyjádřil nesouhlas s tvrzením stěžovatele,
že není možno požadovat po celních orgánech vědomost o tom, zda byla celní záruka
již vyčerpána či nikoli, protože takto by se logistické (navíc lehko řešitelné) obtíže státní
správy nepřípustně přesouvaly na osoby soukromého práva. V této souvislosti označil za lichou
námitku stěžovatele, že účastník měl znát „koherentní“ výklad celních orgánů, který měl být
potvrzen soudy, když je zřejmé, že právě tato právní problematika byla řešena českými soudy
po dlouhou dobu nejednotně. K argumentaci stěžovatele rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 9. 2005, č. j. 5 Afs 206/2004 - 71, účastník sdělil, že je mu známa určitá
nejednotnost a rozkolísanost v rozhodování předmětné právní otázky soudy v České republice,
a proto dává předsedovi senátu Nejvyššího správního soudu v úvahu postup podle §17 s. ř. s.
S ohledem na výše uvedené navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ustanovení §254 odst. 3 celního zákona mohou celní orgány povolit,
aby zajištění celního dluhu provedla jiná osoba než ta, od níž se zajištění celního dluhu
požaduje.
Podle ustanovení §256 cit. zákona povolí celní orgány na žádost dlužníka globální
zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací.
Podle ustanovení §260 odst. 1 celního zákona se ručitel v záruční listině písemným
prohlášením zaváže, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu.
Pro posouzení dané věci je rozhodující výklad pojmu globální zajištění celního dluhu
podle ustanovení §256 celního zákona. Interpretací tohoto pojmu se v usnesení ze dne
23. 1. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 54/2000 zabývalo plénum Ústavního soudu. Podle názoru
Ústavního soudu vyjádřeného v tomto usnesení „výklad zákona, podle kterého postupují celní
orgány při aplikaci globálního zajištění celního dluhu při každém jednotlivém dovozu,
má oporu jak v samotném zákonu, jehož postulátem je mj. zabránit celním únikům,
i ve slovním textu zákona (singulár "celní dluh", nikoli plurál "celní dluhy" nebo souhrn blíže
nespecifikovaných celních dluhů), ale vyplývá i z praxe vlastního celního řízení. Celní zákon
je normou veřejného práva. Protože globální záruka se vztahuje na každý jednotlivý dovoz
s příslušnými operacemi, musí být clo vyměřeno po ukončení celního řízení o tomto
jednotlivém dovozu (tvořeného jednou nebo více operacemi). V případě, kdy celní orgán
stanovil (odhadem) nejvýše možný celní dluh nižší, než je jeho konečné vyúčtování,
je rozhodující výše přijaté globální záruky. Nad původně stanovenou a přijatou výši celního
dluhu ručitel neodpovídá. Pokud clo nedosáhne výše globální záruky, nelze nevyčerpaný
rozdíl převádět jako eventuální části záruky na další dovoz, ale musí být vystavena nová
samostatná záruka na nový jednotlivý dovoz.“
Z výše uvedeného tedy nade vší pochybnost vyplývá, že závěr, ke kterému ve svém
rozhodnutí dospěl jak stěžovatel, tak i celní úřad, je ústavně konformním, a tudíž zcela
v souladu s celním zákonem. Pro výklad předmětných ustanovení celního zákona
tak nepostačuje pouhý gramatický výklad, který v odůvodnění svého rozhodnutí aplikuje
městský soud, nýbrž je nutno akcentovat i smysl zákona.
Ze znění ustanovení §256 celního zákona je nutno dovodit, že globálním zajištěním
jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou po dobu trvání
globálního zajištění, což vyplývá i ze samotného pojmu globální zajištění celního dluhu, který
svým jazykovým významem vyjadřuje, že zajišťuje do budoucna všechny celní dluhy
určitého dlužníka. Kdyby se nejednalo o zajištění všech takových celních dluhů,
pak by globálního zajištění nebylo třeba. Globálnost poskytnuté záruky je nutno v daném
případě chápat nikoli ve vztahu k výši ručení tak, jak to učinil ručitel, a následně i městský
soud, nýbrž ve vztahu k neomezenému, resp. blíže neurčenému, počtu dovozů.
Ke stejnému závěru je nutno dojít též vyložením smyslu a účelu globálního zajištění
celního dluhu, když pro vyřešení otázky účelu tohoto zajišťovacího institutu je nutno vycházet
ze samotného institutu celního dluhu a jeho vzniku. Celní zákon definuje celní dluh
jako povinnost osoby zaplatit příslušné dovozní clo (celní dluh při dovozu) nebo příslušné
vývozní clo (celní dluh při vývozu). Celní dluh vzniká několika zákonem předpokládanými
způsoby a výše dluhu nemusí být v době zahájení celního řízení známa. Celní řízení je podle
ustanovení §100 odst. 2 celního zákona zahájeno dnem, kdy celní úřad přijal celní prohlášení
na propuštění zboží do navrženého režimu nebo na ukončení režimu. Při dovozu vznikne
podle §238 odst. 2 celního zákona v okamžiku přijetí celního prohlášení celní dluh. Z výše
uvedeného je zřejmé, že celní dluh pro případ dodržení povinnosti předložit zboží celnímu
dohledu vzniká vždy v případě každého jednotlivě podaného celního prohlášení. Ze znění
celního zákona naopak nelze nikterak dovodit vznik jednoho celního dluhu z několika
dovozů. Stejně tak ze zákonných dikcí ustanovení §256 a §260 odst. 1 celního zákona
upravujících ručení v celním řízení je zřejmé, že ručením, bez ohledu na formu zajištění,
ve které se poskytuje, se vždy zajišťuje konkrétní celní dluh, čemuž jednoznačně svědčí
použití jednotného čísla ve výše citovaných ustanoveních. Taktéž ze samotného textu záruční
listiny, jejíž vzor je přílohou č. 25 vyhl. č. 92/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení
celního zákona, ve znění platném do 1. července 1998, kdy „níže podepsaný ručitel poskytuje
celnímu orgánu záruku až do maximální výše Kč a zavazuje se, že společně s dlužníkem
zaplatí celní dluh s úroky až do výše stanovené záruční listinou přijatou celním úřadem,“
vyplývá, že ručitel se zavazuje s dlužníkem uhradit celní dluh a nikoliv celní dluhy. Je-li tedy
záruční listina použita k zajištění celního dluhu v konkrétním případě, pro konkrétní operaci,
tak tento dluh zajišťuje v tomto konkrétním případě až do částky uvedené v záruční listině,
resp. ručitel v případě nečinnosti dlužníka odpovídá v tomto konkrétním případě
za nezaplacený celní dluh až do částky uvedené v záruční listině.
Zákonnému pojmu „dluh z jedné nebo několika operací“ nutno pak rozumět
tak, že dovážené zboží může být projednáno a propuštěno do příslušného režimu na základě
jedné celní deklarace jednou či několikrát. V každém případě se jedná o situaci, kdy totéž
zboží je na základě téže celní deklarace propouštěno postupně do několika režimů, např. jedna
operace celního deklaranta přichází v úvahu tehdy, jestliže dovážené zboží je propuštěno
do režimu volného oběhu. Několik operací pak přichází v úvahu např. tehdy, je-li zboží
nejprve propuštěno do režimu uskladňování v celním skladu a teprve poté je propouštěno
do režimu volného oběhu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud pochybil, pokud z textu záruční
listiny dovodil projev vůle účastníků ručit za celní dluhy dlužníka souhrnně po dobu trvání
zajištění pouze do sjednané částky 300 000 Kč. Takový závěr nemá oporu v celním zákoně
a nevyplývá ani z textu záruční listiny. Podle názoru Nejvyššího správního soudu právní
úprava obsažená v celním zákoně neumožňuje, a ani z ní nelze dovodit, sčítání celních dluhů
pro potřeby ručení formou globálního zajištění celního dluhu, resp. neřeší případy, kdy součet
celních dluhů přesáhne částku uvedenou v záruční listině, neboť vzhledem k povaze tohoto
zajišťovacího institutu nepřichází sčítání celních dluhů v úvahu. Výklad pojmu globální
zajištění celního dluhu městským soudem je v protikladu ke smyslu a cíli této formy
ručení za celní dluh. Z úpravy ručení formou globálního zajištění celního dluhu naopak
vyplývá, že se tato forma ručení vztahuje vždy k individuálně určenému celnímu dluhu
vzniklému za podmínek zákonem stanovených a předvídaných a s odkazem na text záruční
listiny se ručitel zavazuje k zajištění jednotlivého celního dluhu až do výše částky
v ní uvedené.
Globálním zajištěním celního dluhu je po dobu trvání ručitelského vztahu zajišťován
každý celní dluh dlužníka, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné či více operací
subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena, nikoli souhrnně všechny celní dluhy
tohoto subjektu. V daném případě tak stěžovatel ručil za každý ze vzniklých dluhů vždy
do výše 300 000 Kč, nikoli pouze do úhrnné výše 300 000 Kč za všechny vzniklé celní dluhy.
Vyčerpáním rozsahu ručitelského závazku na některých platbách by tak, při opačném chápání
smyslu institutu globální zajištění celního dluhu, veškeré dále poskytnuté záruky postrádaly
smysl, resp. žádný z následných dovozů by nebyl zajištěn. Nelze tak akceptovat závěr
městského soudu o neurčitosti rozsahu plnění co do jeho výše a z toho dovozované absolutní
neplatnosti právního úkonu.
Na základě výše uvedeného nelze dospět k jinému závěru než že globálním zajištěním
celního dluhu jsou po dobu trvání ručitelského vztahu zajišťovány všechny dluhy celního
dlužníka, a to tak, že je zajišťován každý z nich, pokud vznikl nebo by mohl vzniknout
z jedné či více operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena, a to až do výše
částky v záruční listině uvedené.
Nejvyšší správní soud při projednávání věci nemohl rovněž nepřihlédnout k faktu,
že názor vyslovený Ústavním soudem shledal zákonným taktéž Evropský soud pro lidská
práva, který v relevantní věci globální záruky dospěl k závěru, že národní soudy se věnovaly
výkladu práva opírajíc se o logické, gramatické a účelové prvky, které jasně vyslovily
ve svých rozhodnutích, když soudní dvůr přitom sám nemůže zpochybnit závěry
vnitrostátních soudů, které z možných výkladů celního zákona zvolily určitou interpretaci,
přitom taková interpretace nebyla nepředvídatelná nebo svévolná a tudíž neslučitelná
se zásadou legality.
Řešení předmětné otázky jednoznačně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího správního soudu reprezentované např. rozsudkem ze dne 23. 9. 2005,
č. j. 5 Afs 206/2004 - 82, ve kterém bylo konstatováno že „v případě globálního zajištění
celního dluhu podle ust. §256 celního zákona, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné
nebo několika operací, jde o zajištění každého celního dluhu v době trvání záruky až do výše
částky uvedené v záruce“.
Z výše uvedeného je proto zřejmé, že rozsudek městského soudu je stižen
nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky a kasační stížnost stěžovatele
je tak s ohledem na dikci ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. důvodná. Nejvyšší správní soud
proto postupoval v souladu s ust. §110 odst. 1 s. ř. s. a napadený rozsudek zrušil bez jednání
postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. S ohledem
na rozhodnutí o meritu věci se Nejvyšší správní soud nezabýval samostatně žádostí
stěžovatele o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu