ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.56.2005
sp. zn. 7 Afs 56/2005 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Radana Malíka v právní věci
stěžovatele V. J., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 36, za účasti Finančního ředitelství v Českých
Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích, Mánesova 3, v řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2005,
č. j. 10 Ca 221/2004 – 27,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2005,
č. j. 10 Ca 221/2004 – 27, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 1. 2005,
č. j. 10 Ca 221/2004 - 27, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství
v Českých Budějovicích (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 9. 8. 2004,
č. j. 3981/110/2004, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru
Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2004, č. j. 120873/04/077910/1234,
jímž byla stěžovateli za zdaňovací období roku 2000 vyměřena daň z příjmů fyzických osob
ve výši 2 174 284 Kč. Krajský soud dovodil, že správce daně neporušil ustanovení §31
odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“), neboť stěžovateli srozumitelně sdělil své pochybnosti výzvou
ze dne 15. 3. 2004, č. j. 73446/04/077910/1234, čímž splnil zákonné požadavky ve smyslu
§31 odst. 8 písm. b) zákona o správě daní a poplatků. Správce daně měl k dispozici jednak
písemnosti Policie ČR, z nichž bylo zřejmé, že stěžovatel pobýval v USA a podílel
se na zaměstnávání nelegálních pracovníků a jednak analýzu jeho bankovních účtů
v korunách i USD u Ž. b., a. s., v korunách a USD u Č., a. s. a v českých korunách u V., a. s.
Jestliže za této situace stěžovatel k výzvě správce daně žádné příjmy z podnikatelské činnosti
nepřiznal, nebyl postup správce daně podle §44 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků
nesprávný a nezákonný. Krajský soud proto nepřisvědčil zásadní žalobní námitce stěžovatele,
že v USA nezískal žádné finanční prostředky, když disponoval značným objemem finančních
prostředků jak v USD, tak i v CZK a za tyto prostředky pořizoval hmotný majetek
nezanedbatelné hodnoty v miliónových objemech. Krajský soud proto dospěl ke shodnému
závěru s finančním ředitelstvím, že stěžovatel v průběhu daňového řízení nesplnil při
prokazování jím tvrzených skutečností svou zákonnou povinnost uvést výši skutečně
dosažených příjmů. V důsledku nesplnění této povinnosti pak nebylo možné stanovit daňovou
povinnost dokazováním. Stěžovatel tudíž neprokázal své údaje ohledně daňového základu a
výše daně podle §31 odst. 1 až 4 zákona o správě daní a poplatků.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. vyjádři l stěžovatel nesouhlas se závěry krajského soudu.
Namítal, že v roce 2000 neměl žádné příjmy ani ze zprostředkování ani z jiné výdělečné
činnosti, kterých by dosáhl na území USA či kdekoliv jinde. Neměl tedy příjmy jako fyzická
osoba ze závislé činnosti či ze samostatné výdělečné činnosti, ani příjmy z podnikatelské
činnosti právnické osoby. Toto tvrzení ovšem není schopen prokázat, protože negativní
skutečnosti jsou neprokazatelné. Z těchto důvodů proto nemůže prokázat, že v rozhodné době
neměl příjmy, jak dovozoval správce daně. Ani samotný pobyt v USA ještě nesvědčí o jeho
příjmech. Rozhodnutí správních orgánů i krajského soudu jsou proto chybně postavena
na tom, že neunesl důkazní břemeno ohledně svých příjmů v USA. Prvopočátek všech
pochybení však tkví ve vadách v řízení před správními orgány, které neprováděly dokazování
podle zákona o správě daní a poplatků. Správce daně vycházel pouze z operativních zjištění
Policie ČR, která nemohla být použitelná v trestním řízení, natož v řízení daňovém. V této
souvislosti rovněž brojil proti věrohodnosti a závaznosti zprávy velvyslanectví USA. Jiný
důkaz o tom, že by se stěžovatel zabýval zprostředkováním a v USA dosáhl příjmů, opatřen
nebyl. Nesouhlas vyjádřil i s výpověďmi R. T. a R. L., protože se jedná nejen o výpovědi
protichůdného obsahu, ale i o důkazy opatřené v rozporu se zákonem o správě daní
a poplatků. Z uvedeného proto dovozuje, že pokud by správce daně nevycházel pouze z údajů
Policie ČR, ale vedl řádné dokazování, jak předpokládá zákon o správě daní a poplatků,
provedl řádným procesním způsobem výslechy uvedených osob, nemohly by tyto výpovědi
vyznít v jeho neprospěch. Jelikož sám nevěděl o vyjádření uvedených osob, které byly
podkladem Policie ČR pro trestní, a v návaznosti na to i daňové, řízení, nemohl ani tyto osoby
navrhnout jako svědky ve svém daňovém řízení. Nezákonným postupem správce daně
mu proto nebyl ani dán prostor k řádnému dokazování v daňovém řízení. Správní orgány
tak bez vlastního dokazování nesprávně přikládaly zprávě Policie ČR důsledky, které neměla,
neboť tato žádným důkazem být ani nemohla. Přesto pouze na základě této zprávy
(viz i úřední záznam o vytýkacím řízení) dospěl správce daně k závěru, že stěžovatel
měl nelegální příjmy a z těchto mu pak vyměřil daň na základě pomůcek. Není ani možné,
aby pouhá zpráva Policie ČR, jejíž pravdivost není nijak dokazováním správce daně ověřena,
byla sama o sobě považována za nepochybný důkaz. Správce daně proto ani nehodnotil úvahy
o svých zjištěních, ale hodnotil toliko úvahy policejního orgánu a označoval zprávu Policie
ČR jako nepochybné zjištění. Za uvedené situace nebyl k užití pomůcek žádný důvod.
Aby bylo možno stanovit daň za použití pomůcek, mělo být v řádném dokazování podle
zákona o správě daní a poplatků nejprve nesporně zjištěno, že v USA skutečně prováděl
zprostředkovatelskou činnost a zjištěny i další podstatné okolnosti. Jelikož nemohl navrhnout
žádné důkazy k negativní skutečnosti, že v USA neměl žádné příjmy, musel reagovat na část
odůvodnění výzvy správce daně, že o příjmech v USA svědčí nabytí majetku v České
republice. Pokud však byla jeho reakce na výzvu správce daně považována za pouhé tvrzení,
jehož prokázání je v řízení podstatné, pak mu měla být doručena výzva k prokazování
uvedených skutečností. To se však nestalo. Rozhodnutí správních orgánů, ale i krajského
soudu, je proto postaveno na nesprávných skutkových a právních závěrech spočívajících
v tom, že stěžovatel a) neprokázal, že žádné příjmy v USA neměl, b) o jeho příjmech
ze zprostředkování v USA svědčí zpráva Policie ČR, c) neunesl důkazní břemeno ohledně
svých tvrzení o nabytí majetku v České republice a d) daň může být vyměřena i z nelegálních
příjmů. Proto se domáhal zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti především označilo
za nedůvodnou námitku stěžovatele, že by dokazování v daňovém řízení bylo prováděno
v rozporu se zákonem o správě daní a poplatků. Správce daně srozumitelně a jasně uvedl
své pochyby o správnosti podaného daňového přiznání ve výzvě podle ustanovení
§43 citovaného zákona. Stěžovatel však žádným způsobem nedoložil důkazy, které by jeho
tvrzení podpořily a pochybnosti správce daně odstranily. Správce daně pak vytýkací řízení
uzavřel s tím, že stěžovatel neodstranil neúplnosti ani na jeho výzvu. Z uvedeného důvodu
správce daně tvrzení stěžovatele neakceptoval, a proto postupoval podle §44 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků. Důvodná není ani námitka stěžovatele, že za důkazy nelze
považovat zjištění a písemnosti Policie ČR. Nelze přisvědčit ani námitce, že nebyly zjištěny
žádné konkrétní údaje či důkazy o jeho příjmech v USA. Správce daně proto byl oprávněn
stanovit daň podle pomůcek, neboť stěžovatel neunesl důkazní břemeno stran prokázání
rozhodných skutečností pro stanovení výše daně ve smyslu ustanovení §31 odst. 9 zákona
o správě daní a poplatků. Proto finanční ředitelství navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti není povinen tak, jak byl krajský
soud, opětovně posuzovat námitky související s řízením před správním orgánem, nýbrž jeho
úkolem je posoudit, zda předchozí soudní řízení naplňuje či nenaplňuje důvody vymezené
v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu a stěžovatel se jejím prostřednictvím
domáhá zrušení tohoto rozhodnutí. V kasační stížnosti je proto nezbytně nutné spojit námitky
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. s příslušnými částmi napadeného rozsudku
a konkrétně uvést, v čem spočívá nesprávnost či nedostatečnost úvah soudu, při jakých
úkonech se dopustil procesních pochybení a jaká konkrétní ustanovení procesních předpisů
tím byla porušena. Pokud by se podle názoru stěžovatele krajský soud s některým
ze žalobních bodů nevypořádal, bylo by na místě jej uvést a v kasační stížnosti namítat důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Za situace, kdy stěžovatel v kasační stížnosti namítal nesprávné právní posouzení věci
soudem (§103 odst. 1 písm.a) s. ř. s.), vady řízení, spočívající v tom, že při zjišťování
skutkové podstaty, byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem (§103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.) a nepřezkoumatelnost rozsudku (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.),
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve námitkou nepřezkoumatelnosti soudního
rozhodnutí. Pokud by totiž tuto námitku shledal opodstatněnou, nebylo by důvodné následně
zkoumat další námitky týkající se právního posouzení věci samé.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že ji podal z důvodu nepřezkoumatelnosti
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, v jiné vadě řízení před soudem, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel však tento stížní důvod
nespojil s některým ze žalobních bodů, s nímž se krajský soud neměl možnost v napadeném
rozsudku dostatečně nebo vůbec vypořádat. Nejvyšší správní soud tak neshledal, že by u
napadeného rozsudku byl naplněn důvod k podání kasační stížnosti podle ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., pro který by toto rozhodnutí krajského soudu mělo být zrušeno.
Pokud pak jde o posouzení otázky, zda bylo stanovení daně z příjmu fyzických osob
stěžovateli za použití pomůcek podle §44 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků oprávněné
a zda řízení, které předcházelo tomuto stanovení daně, bylo stiženo stěžovatelem namítanými
vadami, pro něž mělo být rozhodnutí finančního ředitelství krajským soudem zrušeno,
tj. zda byly naplněny důvody pro podání kasační stížnosti upravené v §103 odst. 1 písm. a),
b) s. ř. s., Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost byla podána oprávněně.
Předně je nutno uvést, že i pro vyměřovací řízení, jako jedné z fází daňového řízení,
platí obecná ustanovení zákona o správě daní a poplatků (část první tohoto zákona). Každému
rozhodnutí, jímž je stanovena daň tak mimo jiné musí nezbytně předcházet dokazování.
Jedinou výjimku z uvedeného představuje ustanovení §44 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků v případech nepodání daňového přiznání nebo hlášení (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 4. 2005, č. j. 1 Afs 62/2004 - 68). Nepodání daňového přiznání
totiž zakládá použití právní fikce nulové daňové povinnosti, což vylučuje provádět
dokazování. Je proto nutné posuzovat oprávnění správce daně stanovit ve smyslu ustanovení
§44 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků daň podle pomůcek ve vazbě na ustanovení
týkající se dokazování (§31 zákona o správě daní a poplatků).
Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků může správce daně
stanovit daň podle pomůcek také v případě, že daňový subjekt uvedl v daňovém přiznání nebo
hlášení nebo dodatečném daňovém přiznání nebo hlášení nesprávné nebo neúplné údaje
o skutečnostech rozhodných pro stanovení daně a nesprávnost nebo neúplnost ani na výzvu
správce daně neodstranil.
Podle ustanovení §31 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků provádí dokazování
správce daně, který vede daňové řízení, nebo z jeho pověření správce daně dožádaný. Podle
odst. 2 citovaného ustanovení správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné
stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů.
Z ustanovení §31 odst. 5 citovaného zákona jednoznačně plyne, že nesplní-li daňový subjekt
při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže
zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4, je správce
daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo
které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem.
Z posledně citovaného ustanovení tedy vyplývá, že správce daně může stanovit
daňovou povinnost za použití pomůcek pouze v případě, jestliže jsou kumulativně splněny
dvě zákonné podmínky. Prvou je skutečnost, že daňový subjekt při dokazování jím uváděných
skutečností nesplnil některou ze svých zákonných povinností, resp. když mu toto nesplnění
lze oprávněně přičítat. Druhou podmínkou je, že v důsledku naplnění podmínky prvé není
možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4 tohoto ustanovení.
Z uvedeného tak jednoznačně plyne nejen nutnost současného splnění obou uvedených
podmínek, ale také preference stanovení daně v daňovém řízení prostřednictvím dokazování.
Ke stanovení daně za použití pomůcek tak může správce daně přistoupit pouze v případě,
kdy daňový subjekt nesplnil některou ze svých zákonných povinností a když současně
daňovou povinnost nelze stanovit dokazováním.
Z uvedených důvodů mělo být, pro posouzení oprávněnosti stanovení daně stěžovateli
podle pomůcek ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků
jak správcem daně, tak i následně odvolacím správním orgánem (ve smyslu ustanovení
§50 odst. 5 téhož zákona) zkoumáno nejen to, zda stěžovatel nesplnil některou ze zákonných
povinností, jejíž nesplnění mu lze přičítat, ale také splnění podmínky nemožnosti stanovit daň
stěžovateli dokazováním. Stanovení daně podle pomůcek není sankcí, ale důsledkem jednání
daňového subjektu, pro které nelze tomuto stanovit daň dokazováním. Nedoložení, resp.
nevypořádání se s těmito podmínkami pro použití pomůcek, je pak porušením ustanovení
§50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, které by mohlo mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud se proto nejdříve zabýval otázkou, zda stěžovatel podal daňové
přiznání, což nezbytně před stanovením daně podle pomůcek předurčuje postup správce daně
- povinnost vést daňové řízení ke stanovení daně podle důkazů. Teprve pokud by nebylo
možno stanovit daň dokazováním, bylo by možno stanovit daň za použití pomůcek.
Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel daňové přiznání k dani z příjmu fyzických
osob za zdaňovací období roku 2000 k výzvě správce daně podal. Na základě podnětu orgánů
Policie ČR vznikly správci daně pochybnosti o správnosti, pravdivosti a úplnosti údajů
uvedených stěžovatelem v daňovém přiznání. Správce daně proto výzvou podle §43 zákona
o správě daní a poplatků uložil stěžovateli povinnost, aby se tento jednak vyjádřil
k pochybnostem o tom, že mimo příjmu z prodeje automobilu nedosáhl žádných zdanitelných
příjmů a jednak, aby prokázal skutečnou výši příjmů dosažených ze zprostředkování v roce
2000, jakož i výdajů vynaložených na jejich dosažení a zajištění. Na uvedenou výzvu
o sdělených pochybnostech v zákonné lhůtě stěžovatel reagoval tak, že tento správci daně
sdělil, že s firmami uvedenými ve výzvě neměl nic společného, zaměstnání
nezprostředkovával a ani nepobíral provizi. Ke změnám jeho majetkových poměrů skutečně
došlo, nikoliv však v důsledku podnikatelské činnosti v USA, ale zdrojem byly jednak jeho
úspory, jednak půjčky a výsledky podnikání (nakládání) s majetkem v České republice,
případně jeho prodej (včetně prodeje automobilu). Správce daně podle úředního záznamu
ze dne 22. 4. 2004 posoudil tuto odpověď stěžovatele jako nedostatečnou, nevěrohodnou
a neprokazující vyžadované skutečnosti (o nepobírání provize, o nezprostředkovávání
uzavírání pracovních dohod v USA a o tom, že neměl mimo p říjmu z prodeje automobilu
žádné zdanitelné příjmy), resp. dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil svou zákonnou
povinnost. Přitom poukázal i na zjištění Policie ČR, které považoval za nezpochybnitelné.
Za této situace tak správce daně dospěl k závěru, že došlo k naplnění podmínek pro stanovení
daně stěžovateli za použití pomůcek podle §44 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků.
Jelikož na výzvu správce daně stěžovatel včas reagoval, je pro posouzení otázky,
zda došlo k naplnění prvé z podmínek pro stanovení daně, nezbytné zabývat se otázkou, má-li
uvedená výzva, jíž podle správce daně byla aktivována důkazní povinnost stěžovatele,
důsledky, které z ní správce daně dovozuje, a zda nesplnění této výzvy lze přičítat k tíži
stěžovatele, resp. zda stěžovatel výzvě správce daně řádně vyhověl. Konstatování porušení
zákonné povinnosti, resp. neunesení důkazního břemene daňovým subjektem, lze jako
oprávněné přijmout pouze v případě, že neunesená (porušená) povinnost byla také daňovému
subjektu řádným způsobem „naložena“.
Důkazní povinnost je v daňovém řízení rozložena mezi daňový subjekt a správce daně
nerovně (§31 odst. 8, 9 zákona o správě daní a poplatků). Podle ustanovení §31 odst. 9
zákona o správě daní a poplatků prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti, které
je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně
v průběhu daňového řízení vyzván. Stěžovatel tak měl v daňovém řízení povinnost prokázat
skutečnosti, které uvedl v daňovém přiznání a ke kterým byl vyzván, tj., aby se vyjádřil
k pochybnostem správce daně k údajům uvedeným v podaném přiznání k dani z příjmů
fyzických osob za rok 2000, že nedosáhl žádných zdanitelných příjmů, ačkoli v tomto roce
měl dosáhnout příjmy ze zprostředkování, a dále prokázal skutečnou výši příjmů dosažených
za zprostředkování v roce 2000 a výdajů vynaložených na jejich dosažení a zajištění.
Aby správce daně mohl pro stěžovatele s nesplněním výzvy spojovat nepříznivé právní
důsledky a stanovit daň kontumačním způsoben podle pomůcek, tj. bez součinnosti
s daňovým subjektem, musí být vydaná výzva správce daně zcela nezbytně určitou,
srozumitelnou a splnitelnou. Ve výzvě pak uložená důkazní povinnost musí být vyjádřena
jasně a nepochybně tak, aby ji daňový subjekt byl objektivně schopen vyhovět (splnit). Pokud
by uložená povinnost nekorespondovala se zákonnou povinností nebo byla neurčitá,
nesrozumitelná nebo nesplnitelná, nebylo by pak možno od jejího nesplnění dovozovat
možnost stanovení daně podle pomůcek.
Z vyjádření stěžovatele ze dne 10. 4. 2004 k uvedené výzvě je evidentní,
že se k pochybnostem správce daně o údajích v jím podaném daňovém přiznání v souladu
s prvou částí výzvy vyjádřil. Z tohoto vyjádření tak nelze dovozovat, že by stěžovatel nesplnil
svou povinnost založenou uvedenou výzvou a že by stěžovatelem uvedené údaje byly neúplné
nebo nesprávné, či případně, že by tato neúplnost či nesprávnost nebyla odstraněna, jakož
i že by stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Když se pak stěžovatel vyjádřil k druhé ve výzvě
uložené povinnosti (aby prokázal skutečnou výši dosažených příjmů ze zprostředkování
v roce 2000 a výdajů vynaložených na jejich dosažení a zajištění) pouze tak, že s uvedenými
společnostmi neměl nic společného, žádné zaměstnání jiným osobám nezprostředkovával
a ani nepobíral provizi, nelze z tohoto dovozovat nesplnění výzvy správce daně a naplnění
podmínky pro stanovení daně podle pomůcek.
Jak se již opakovaně k této otázce vyjadřoval Ústavní soud, není správce daně
v daňovém řízení oprávněn vyzývat daňové subjekty k čemukoliv, ale pouze k prokázání
toho, co tyto subjekty tvrdí samy (srov. Pl. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996, nález IV. ÚS 29/05
ze dne 1. 6. 2005).
Pokud však stěžovatel v podaném daňovém přiznání deklaroval, že žádné příjmy
z podnikatelské činnosti – zprostředkování (včetně výdajů) v USA v roce 2000 nedosáhl,
nebyl povinen správci daně prokazovat výši příjmů dosažených ze zprostředkování v roce
2000, a výdajů vynaložených na jejich dosažení a zajištění. V tomto směru se Nejvyšší
správní soud ztotožňuje se stěžovatelem, že není v jeho moci prokazovat neexistující
skutečnosti, resp. skutečnosti, které netvrdil, a že výzva a důkazní řízení správce daně
tak bylo stiženo logickým rozporem. Krajský soud v tomto směru pochybil, když tuto
namítanou vadu řízení před správcem daně pominul.
Jestliže správce daně měl k dispozici důkazní prostředky svědčící o tom, že stěžovatel
dosáhl při svém pobytu v USA zdanitelných příjmů, a to jakýchkoliv, neboť v daňovém řízení
nebylo prokázáno, že stěžovatel prováděl podnikatelskou činnost ve smyslu ustanovení
§7 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, měl s těmito nejen stěžovatele
seznámit, ale také mu umožnit, aby se k těmto důkazům vyjádřil. Správce daně tak však
neučinil a nesdělil stěžovateli, na základě jakých konkrétních důkazních prostředků měl,
jak i sám uvedl ve výzvě ze dne 15. 3. 2004, za zjištěné, že stěžovatel musel v roce 2000
dosáhnout příjmy, jež nepřiznal ke zdanění.
Správce daně tak pochybil i pokud jde o dokazování, když na místo toho,
aby postupoval v součinnosti s daňovým subjektem za účelem stanovení daňové povinnosti
dokazováním podle §31 odst. 1 až 4 zákona o správě daní a poplatků, postupoval,
bez naplnění zákonných podmínek, podle §31 odst. 5 citovaného zákona a stanovil
daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 za použití pomůcek. Tuto
skutečnost zvýrazňuje i fakt, že správce daně vůbec nebral zřetel na tvrzení stěžovatele, který
nad rámec výzvou stanovené povinnosti přistoupil k prokazování důvodů, jež u něj vedly
ke změně, pro správce daně nejasných, majetkových poměrů. Bylo tedy na místě,
aby pak správce daně v důkazním řízení řádně prověřil tvrzení stěžovatele
o jím deklarovaném původu finančních prostředků.
Finanční ředitelství, a následně i krajský soud, se ve svých rozhodnutích nesprávně
vypořádaly s otázkou, zda byly splněny zákonné předpoklady aplikace ustanovení §31 odst. 5
zákona o správě daní a poplatků, a zda tak byly splněny podmínky pro stanovení daně
z příjmů podle §44 odst. 2 citovaného zákona, tj. za použití pomůcek. V daňovém řízení
nebylo dostatečně prováděno dokazování, a to jak ve vztahu ke skutečnostem uváděným
stěžovatelem v daňovém přiznání, tak i ohledně okolností sdělených správci daně orgány
Policie ČR. V daňovém řízení totiž nelze, mimo postup upravený §28 zákona o správě daní
a poplatků, bez jakéhokoliv důkazního řízení přebírat skutkové a právní závěry jiných státních
orgánů a tyto považovat za nezpochybnitelné.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší správní soud zjistil naplnění důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) i b) s. ř. s., zrušil podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
napadený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení je krajský soud v souladu s ustanovením §110 odst. 3 s. ř. s. vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s..
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu