ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.81.2005
sp. zn. 7 Afs 81/2005 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele R., a. s., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně,
ul. Jana Uhra 13, za účasti Finančního ředitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě,
Na Jízdárně 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 31. 1. 2005, č. j. 22 Ca 159/2003 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2005, č. j. 22 Ca 159/2003 - 54,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (dále
jen „finanční ředitelství“) ze dne 27. 1. 2003, č. j. 1869/140/2002, jímž bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Litovli ze dne
31. 10. 2001, č. j. 29976/01/380960/5146, kterým byla stěžovateli doměřena daň z převodu
nemovitosti ve výši 1 325 000 Kč. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl,
že má z obsahu správního spisu za prokázané, že žalobce uzavřel dne 26. 9. 2000 s kupujícím
A. C. R., a. s., kupní smlouvu k jednotce č. 173/101 – ostatní nebytový prostor v objektu
č. p. 173 včetně spoluvlastnického podílu ke společným částem objektu a pozemku p. č. 1927
v k. ú. L. Právní účinky vkladu nastaly dnem 4. 12. 2000. Stavba objektu - nákupního
střediska na předmětném pozemku byla zkolaudována rozhodnutím Městského úřadu
v Litovli ze dne 5. 9. 2000, které nabylo právní moci 7. 9. 2000. Nabyvatel nemovitosti
A. C. R., a. s. ve vyjádření ze dne 8. 11. 2003 potvrdil, že provoz v supermarketu byl zahájen
dne 20. 9. 2000. Krajský soud s poukazem na znění ustanovení §20 odst. 7 písm. a) zák.
č. 357/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „zákon o dani z převodu“) uvedl,
že podle jeho názoru lze seřadit zákonné podmínky týkající se předmětu daně, na něž se
vztahuje osvobození od daně, tak, že se musí jednat o první úplatný převod stavby
již pravomocně zkolaudované, nebo stavby dokončené a nezkolaudované, nebo stavby
rozestavěné, ale již převoditelné, přičemž to musí být stavba nová a dosud neužívaná. Podle
názoru krajského soudu se požadavek „neužívanosti“ stavby vztahuje na všechny tři varianty
předmětu převodu. Tento výklad lze zdůvodnit nejen gramatickým způsobem, ale také
logickou vazbou na zákon č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební
zákon“), podle jehož ustanovení §76 odst. 1 lze užívat pouze stavbu zkolaudovanou.
Návazností tohoto ustanovení na §20 odst. 7 zákona o dani z převodu lze dospět k závěru,
že zásadní praktický význam má podmínka „neužívanosti“ stavby především v případě,
kdy předmětem převodu je stavba pravomocně zkolaudovaná, neboť tato by již fakticky
užívána být mohla, avšak ne v případě, má-li být předmět daně od daně osvobozen. Na další
dvě možnosti, tj. stavbu, která je dokončená a nezkolaudovaná, a stavbu, která je rozestavěná,
ale již převoditelná, je samozřejmě nutno tuto podmínku vztáhnout také, ale taková situace
je již sama o sobě méně pravděpodobná, neboť by představovala mj. porušení příslušných
ustanovení stavebního zákona, pokud by se nejednalo o výjimku podle §83 či §84
stavebního zákona. Podmínka „neužívanosti“ stavby je podmínkou zužující k poměrně
širokému pojmu nová stavba, neboť zákon o dani z převodu ani jiný právní předpis
neupravuje kdy a po jak dlouhou dobu lze stavbu považovat za stavbu novou. Aplikace tohoto
ustanovení by nutně přinášela v praxi problémy za předpokladu, že by podmínka nové stavby
nebyla dále zúžena tak, že se současně musí jednat také o stavbu dosud neužívanou.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě soudu stěžovatel poukázal na důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Za meritum žaloby označil snahu nalézacího
soudu provést výklad ust. §20 odst. 7 zákona o dani z převodu. Podle stěžovatele trpí
napadený rozsudek nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, protože jeho výklad neodpovídá úmyslu zákonodárce vtěleného
do předmětného ustanovení. Slovní spojení „dosud“ je v tomto případě vykládáno značně
extenzivně a stěžovatel tvrdí, že podmínka pro osvobození od daňové zátěže spočívající
v užívání stavby se vztahuje pouze a jen na stavbu dokončenou – novou nebo stavbu
rozestavěnou, a nikoliv na všechny tři typy staveb uvedené v zákoně, tedy i na novou stavbu
na níž bylo vydáno kolaudační rozhodnutí. K tomuto závěru vede stěžovatele skutečnost,
že pokud by byl pravdivý výklad provedený krajským soudem, je kontrapoduktivní, nelogické
a protiřečící si slovní spojení „stavby zkolaudované a stavby užívané“. Vždyť právě
kolaudace s odkazem na stavební zákon znamená, že předpokladem užívání je kolaudace.
Proto se jeví podmínka pro zkolaudovanou stavbu tuto užívat, jako zbytečná. Stěžovatel
se naopak domnívá, že zákonodárce chtěl osvobodit fyzické a právnické osoby od placení
daně z převodu nemovitosti, jejichž předmět podnikání spočívá právě v provádění staveb
za předpokladu, že se jedná o první převod nemovitosti v souvislosti s jejich podnikatelskou
činností, a tím měl na mysli spíše podpořit stavební firmy, v jejichž předmětu podnikání
je provádění staveb než aby je naopak za takové jednání daňově sankcionoval. Proto bylo
v zákoně zvoleno liberační ustanovení ohledně osvobození od daně u subjektů, které provádí
výstavbu a následně nemovitost převádí. V §20 odst. 7 zákona o dani z převodu je jako jedna
z podmínek pro osvobození stanoveno, že se tak děje v případě, jedná-li se o první vlastnický
převod a stavba nebyla dosud užívána. Z takto formulované podmínky však není možné
dovodit, že se vztahuje na stavby již sice stojící a u kterých na základě prohlášení vlastníka
vznikly nové jednotky. V daném případě je potřeba vycházet jen a pouze ze znění zákona
a nikoliv z toho, co snad zákonodárce uvést chtěl, ale v textu zákona nevyjádřil. Proto nelze
aplikovat rozvazovací podmínku pro osvobození od daně z převodu nemovitostí,
a to podmínku vázanou na pojem „dosud neužívanou“ když tento se vztahuje na stavby
pravomocně nezkolaudované. Dále stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že skutková
podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech. Dále se především domnívá,
že souzenou věc je nutno chápat i v poněkud širším kontextu. Respektuje skutečnost,
že z právního hlediska je do určité míry nutno rozlišovat stanovení daňové povinnosti ke dni
přechodu vlastnického práva, a to ke dni podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí,
přičemž ovšem samotná kupní smlouva byla uzavřena ke dni 26. 9. 2000, tak na druhou
stranu nesouhlasí s tím, že v rámci provedeného výkladu §20 odst. 7 zákona o dani z převodu
nebyl od daně osvobozen. Klíčovou otázkou podle stěžovatele je, že odvolací správní orgán
vůbec nepřihlédl ke slovnímu spojení „stavba nebyla dosud užíváná“ a tuto podmínku vztáhl
i na jednotku č. 173/101, ačkoliv zákon hovoří pouze o nové stavbě, na kterou bylo vydáno
pravomocné kolaudační rozhodnutí a nikoliv o stavbě, ve které byly prohlášením vlastníka
vytvořeny a odděleny nové jednotky. Z tohoto důvodu stěžovatel namítal, že nebyl náležitě
zjištěn skutkový stav, který má vliv na souzenou věc. V neposlední řadě stěžovatel tvrdil,
že rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností spočívající v nesrozumitelnosti nebo v nedostatku
důvodů rozhodnutí. Pokud má zákon zabránit možným daňovým únikům, musí používat
takové formulace, které neumožňují v aplikační praxi rozdílné výklady. V §20 odst. 7 zákona
o dani z převodu je jako jedna z podmínek pro osvobození stanoveno, že se tak děje v případě,
jedná-li se o první vlastnický převod a stavba nebyla dosud užívána. Z takto formulované
podmínky není možné dovodit, že od daně z převodu nemovitostí není osvobozeno nabytí
vlastnictví k nové stavbě, která nebyla vůbec užívána, a nebo nebyla užívána dosud, pokud
je užívání vázáno na podmínku dosud. Za potřebné považoval stěžovatel rovněž uvést,
že pokud se má jednat o užívání věci, nejednalo se v daném případě o užívání ve smyslu
§123 o. z., když je nesporné, že nemovitost neužíval vlastník věci, ale budoucí kupující
a když ani nebyla sjednána žádná úplata za toto údajné užívání budoucím kupujícím.
Stěžovatel se proto domnívá, že nesprávným postupem byla porušena ust. §1 odst. 2 a §2
odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když finanční ředitelství
nečinilo potřebná opatření ke správnému a úplnému zjištění a stanovení daňových povinností.
Proto navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství v písemném vyjádření ke kasační stížnosti se plně ztotožnilo
se závěrem obsaženým v napadeném rozsudku. Setrvalo na svém dosavadním stanovisku
k výkladu §20 odst. 7 zákona o dani z převodu, a proto kasační stížnost považuje
za neoprávněnou a navrhlo její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v prvé řadě namítal nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem,
který nesprávně označuje jako soud nalézací, a to ve vztahu k výkladu ustanovení §20 odst. 7
zákona o dani z převodu.
Podle citovaného ustanovení je od daně z převodu nemovitostí osvobozen první
úplatný převod nebo přechod vlastnictví ke stavbě, která je novou stavbou, na níž bylo
vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí, nebo je dokončenou novou stavbou nebo
rozestavěnou novou stavbou a stavba nebyla dosud užívána, s výjimkou zkušebního provozu,
jestliže převodcem je fyzická či právnická osoba a převod stavby je prováděn v souvislosti
s jejich podnikatelskou činností, kterou je výstavba nebo prodej staveb a bytů, nebo jejich
předmětem činnosti je výstavba nebo prodej staveb a bytů, anebo je-li převodcem obec.
Bez jakýchkoliv pochybností lze souhlasit s názorem stěžovatele, že je potřeba
vycházet jen a pouze ze znění zákona a nikoliv z toho, co snad zákonodárce uvést chtěl,
ale v textu zákona nevyjádřil. V daném případě však zákonodárce v citovaném ustanovení
svůj úmysl vyjádřil naprosto jednoznačně tak, že musí být pro osvobození od daně z převodu
nemovitostí splněny tři podmínky. Musí se jednat o první úplatný převod nebo přechod,
o novou stavbu, přičemž takovou stavbou může být buď stavba, na níž bylo vydáno
pravomocné kolaudační rozhodnutí, nebo dokončená stavba nebo rozestavěná stavba,
a o stavbu, která nebyla dosud užívána. Není sebemenší důvod, resp. citované ustanovení
pro to neposkytuje žádnou oporu, aby se slovní spojení „dosud“, jak tvrdí stěžovatel,
vztahovalo pouze a jen na stavbu dokončenou – novou nebo stavbu rozestavěnou, a nikoliv
na všechny tři typy staveb taxativně v zákoně uvedené. Nejvyšší správní soud neakceptuje
názor stěžovatele, že v důsledku výkladu provedeného krajským soudem je kontrapoduktivní,
nelogické a protiřečící si slovní spojení „stavby zkolaudované a stavby užívané“. Kolaudace
je sice podle §76 odst. 1 stavebního zákona zákonnou podmínkou pro užívání stavby,
ale nikoliv povinností. Pokud má být od daně z převodu nemovitostí osvobozen první úplatný
převod nebo přechod vlastnictví, musí se i v případě zkolaudované stavby jednat o stavbu
dosud neužívanou a nelze podmínku neužívanosti u takové stavby označit za zbytečnou.
Domněnku, kterou v této souvislosti vyslovil stěžovatel, „že zákonodárce chtěl osvobodit
fyzické a právnické osoby od placení daně z převodu nemovitosti, jejichž předmět podnikání
spočívá právě v provádění staveb, za předpokladu, že se jedná o první převod nemovitosti
v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, a tím měl na mysli spíše podpořit stavební
firmy, v jejichž předmětu podnikání je provádění staveb než aby je naopak za takovéto
jednání daňově sankcionoval“, postrádá jakékoliv opodstatnění, protože výkladu krajského
soudu vycházející ze znění ustanovení §20 odst. 7 zákona o dani z převodu nemá sankční
charakter.
Dále stěžovatel v kasační stížnosti sice namítal, že skutková podstata, z níž správní
orgán vycházel, nemá oporu ve spisech, ale neuvedl, v čem tento rozpor spočívá, a opět
vyjadřuje v podstatě pouze nesouhlas s právním názorem krajského soudu týkajícím
se výkladu §20 odst. 7 zákona o dani z převodu. Označuje-li v této souvislosti za klíčovou
otázku to, že správní orgány nepřihlédly k tomu, že v daném případě se jednalo o převod
jednotky (nebytového prostoru), která byla vytvořena prohlášením vlastníka a citované
ustanovení hovoří o stavbě, která nebyla dosud užívána, považuje k tomu Nejvyšší správní
soud za dostačující poukázat jednak na to, že předmětem převodu nebyla jen jednotka,
ale i spoluvlastnický podíl na společných prostorách stavby a jednak, že při použití
argumentace a maioru ad minus vztahuje-li se osvobození na stavbu, tím spíše
je lze vztáhnout na jednotku v ní a spoluvlastnický podíl k ní.
V neposlední řadě stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností spočívající
v nesrozumitelnosti nebo v nedostatku důvodů, aniž by upřesnil, v čem toto spatřuje
a v podstatě jen opakovaně polemizuje s právním názorem krajského soudu týkajícím
se výkladu §20 odst. 7 zákona o dani z převodu. Protože pojem nepřezkoumatelnosti není
v s. ř. s., a ani v o. s. ř., který by bylo možno použit podpůrně, blíže vymezen, je výklad
tohoto pojmu věcí právní nauky. Za nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní
rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo
o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze rozlišit, co je výrok a co je odůvodnění, dále
rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou
formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem
důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze
nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno
rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění,
která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy
není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. S ohledem na tuto výchozí
úvahu nemohl Nejvyšší správní soud napadený rozsudek v rozsahu tohoto stížního bodu
přezkoumat pro jeho naprostou neurčitost.
Z důvodů výše uvedených neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou
a podle §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání v souladu
s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu
ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu