ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.83.2005
sp. zn. 7 Afs 83/2005 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
Mgr. P. Š., zastoupeného JUDr. Otýlií Pavlíkovou, advokátkou se sídlem Praze 5, Lidická 28,
za účasti Finančního úřadu pro Prahu – Jižní Město, se sídlem v Praze 4, Kupeckého 843,
v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2004,
č. j. 8 Ca 189/2003 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna JUDr. Otýlie Pavlíkové, advokátky se sídlem v Praze 5, Lidická 28,
se ur č uj e částkou 2150 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením městského soudu byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti
rozhodnutím, exekučním příkazům, Finančního úřadu pro Prahu – Jižní Město (dále
též „správce daně“) ze dne 14. 7. 2000, č. j. 86219/00/011942/5447/298, a ze dne 16. 3. 2001,
č. j. 35691/01/011942/5447/108. Městský soud ve svém rozhodnutí došel k závěru,
že předmětná rozhodnutí byla stěžovateli doručena dne 8. 8. 2000 a 24. 3. 2001, proto
dvouměsíční lhůta k podání žaloby uplynula dne 8. 10. 2000 a 24. 5. 2001. Protože žaloba
ze dne 16. 4. 2003 byla soudu doručena dne 18. 4. 2003, tedy po uplynutí lhůty k jejímu
podání, soud ji pro opožděnost odmítl. Dále pak vyslovil, že pro úplnost dodává, že návrh
podaný stěžovatelem dne 27. 3. 2001, jímž se domáhal předběžným opatřením dle ust. §74
o. s. ř. zrušit výše uvedené exekuční příkazy, nelze považovat za žalobu dle ust. §65 a násl.
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“).
Ve včas podané kasační stížnosti a v jejím doplnění stěžovatel na úvod rekapituluje
dosavadní průběh řízení. Zdůraznil, že usnesení městského soudu uvádí nesprávné
skutečnosti, které nemají oporu ve spise. Podáním ze dne 16. 4. 2003 se totiž stěžovatel
domáhal zrušení dvou exekučních příkazů a úhrady dalších plnění správcem daně. Tímto
podáním však k výzvě soudu doplňoval a upřesňoval své podání ze dne 19. 3. 2001. Ze spisu
tedy jednoznačně vyplývá, že stěžovatel se domáhal zrušení citovaných exekučních příkazů
již tímto podáním (tedy ze dne 19. 3. 2001), a nikoliv až tím ze dne 16. 4. 2003. Proto byla
žaloba podána stěžovatelem ve lhůtě. Z tohoto důvodu považuje stěžovatel rozhodnutí
městského soudu za nezákonné, přičemž navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
zpět k dalšímu řízení.
Správce daně ke kasační stížnosti vyjádření nepodal.
Ze soudního spisu, který byl Nejvyššímu správnímu soudu předložen městským
soudem, vyplynulo, že dne 27. 3. 2001 bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručeno podání
stěžovatele ze dne 26. 3. 2001 nazvané „návrh na předběžné opatření“. Usnesením tohoto
soudu ze dne 27. 3. 2001, č. j. 10 Nc 3051/2001-6, byl stěžovatel vyzván k doplnění svého
podání ze dne 26. 3. 2001 uvedením čeho a proti komu se tímto podáním domáhá. V reakci
na toto usnesení adresoval stěžovatel soudu podání datované jím dnem 19. 3. 2001, ve kterém
mimo jiné požadoval zrušit předběžným opatřením předmětné exekuční výzvy. Návrh
stěžovatele byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 6. 2002,
č. j. 10 Nc 2775/2001-17, postoupen Městskému soudu v Praze jako soudu věcně a místně
příslušnému. Tento soud vyzval stěžovatele usnesením ze dne 14. 3. 2003,
č. j. 38 Ca 586/2002 - 20, k opravě jeho podání ze dne 19. 3. 2001 o náležitosti uvedené
v usnesení. Proto stěžovatel zaslal soudu podání datované dnem 16. 4. 2003, ve kterém
požádal i o zrušení výše uvedených exekučních příkazů.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Zásadní stížní námitkou stěžovatele je tvrzení, že návrh, kterým zahájil řízení
ve správním soudnictví, resp. dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění platném do 31. 12. 2002 (dále jen „o. s. ř.“), byl již návrh ze dne 19. 3. 2001
a nikoliv až ze dne 16. 4. 2003, jak ve svém rozhodnutí uvedl městský soud. Protože
v předmětné věci byla žaloba stěžovatele odmítnuta pro opožděnost, je posouzení včasnosti
podání návrhu na zahájení řízení klíčovou otázkou. Nejvyšší správní soud ji posoudil
následovně.
Vzhledem k okolnosti, že v řízení bylo jednáno o návrhu stěžovatele proti dvěma
rozhodnutím správce daně, Nejvyšší správní soud pro přehlednost v odůvodnění svého
rozhodnutí nejprve pojedná o návrhu stěžovatele na zrušení rozhodnutí správce daně
ze dne 14. 7. 2000, č. j. 86219/00/011942/5447/298.
Jak je zřejmé z přehledu soudního spisu učiněného výše, stěžovatel zahájil řízení
o přezkoumání předmětné výzvy již svým podáním ze dne 27. 3. 2001, a to i přes to, že se
jednalo o nejasné podání, když o odstranění jeho vad se soudy, nutno podotknout ne příliš
úspěšně, snažily více jak tři roky. Není proto pravdivým tvrzení městského soudu obsažené
v odůvodnění jeho rozhodnutí, že „žalobou ze dne 16. 4. 2003 se žalobce domáhal zrušení“,
protože podání, na které městský soud odkazuje ve svém rozhodnutí, bylo pouhou reakcí
na výzvu městského soudu, nikoliv však návrhem na zahájení řízení, které bylo, jak již bylo
vysloveno, zahájeno daleko dříve. Městský soud proto pochybil, jestliže lhůtu pro podání
žaloby ve správním soudnictví posuzoval od dílčího podání stěžovatele v již zahájeném
soudním řízení a nikoliv přímo od návrhu, kterým bylo toto řízení zahájeno. Vzhledem
k okolnosti, že rozhodnutí správce daně ze dne 14. 7. 2000, č. j. 86219/00/011942/5447/298,
bylo stěžovateli, jak vyplývá ze správního spisu, doručeno dne 8. 8. 2000, uplynula lhůta
pro včasné podání žaloby proti tomuto rozhodnutí v souladu s ust. §250b o. s. ř. v pondělí
9. 10. 2000. Stěžovatel však svůj návrh podal až dne 27. 3. 2001, proto je zřejmé,
že byl s ohledem na ust. §130 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ust. §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
podán opožděně. Nad rámec výše uvedeného je nutno zdůraznit, že žaloba stěžovatele
směřovala proti rozhodnutí správce daně, aniž však by stěžovatel vyčerpal všechny opravné
prostředky (v souzené věci se jednalo o námitky), které mu umožňoval použít zákon
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále
jen „zákon o správě daní a poplatků), proto byla jeho žaloba nepřípustná též dle ust. §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s ust. §68 písm. a) s. ř. s.
Optikou výše uvedeného je nutno posuzovat i návrh stěžovatele směřující proti
rozhodnutí správce daně ze dne 16. 3. 2001, č. j. 35691/01/011942/5447/108, které bylo
stěžovateli doručeno dne 24. 3. 2001. Stěžovatel proto mohl včasně podat svoji žalobu proti
tomuto rozhodnutí až do 24. 5. 2001. Jestliže tedy bylo výše řečeno, že stěžovatel zahájil
soudní řízení návrhem doručeným soudu dne 27. 3. 2001, je zřejmé, že v případě tohoto
exekučního příkazu se jednalo o včasné podání. Proto závěr městského soudu o opožděnosti
návrhu stěžovatele v tomto případě nemůže obstát. Avšak i tento návrh směřoval proti
rozhodnutí správce daně I. stupně, tedy proti rozhodnutí, proti kterému se stěžovatel mohl
účinně bránit řádným opravným prostředkem, námitkou, přímo v daňovém řízení. Je tak nutné
odmítnout i tento návrh stěžovatele, a to opět pro jeho nepřípustnost s ohledem na ust. §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s ust. §68 písm. a) s. ř. s. za použití ust. §130 odst. 1 s. ř. s.
Na závěr považuje Nejvyšší správní soud za vhodné zdůraznit, že je mu zřejmé,
že městský soud se během svého řízení ve věci dopustil mnohých pochybení, která vyústila
ve vydání napadeného usnesení, u kterého obstojí jen jeho výrok, neboť jeho odůvodnění
nemá oporu v soudním spise. Nejvyšší správní soud by však považoval za pouhý právní
formalismus, kdyby rozhodnutí městského soudu z důvodů výše uvedených zrušil, neboť
by tím jen oddálil vydání dalšího jeho rozhodnutí, kterým by byl návrh stěžovatele odmítnut.
Vzhledem k délce předmětného soudního řízení se Nejvyšší správní soud rozhodl
pro pragmatičtější řešení, jenž je dle jeho názoru příznivější i pro stěžovatele, který
tak nebude nucen vynakládat další prostředky na soudní spor, ve kterém jeho návrh
za žádných okolností není způsobilým k meritornímu projednání ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správce daně nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto
mu ho soud nepřiznal.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby – převzetí
a příprava věci a písemné podání soudu týkající se věci samé a 2 x 75 Kč na úhradu hotových
výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu