ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.85.2005:59
sp. zn. 7 Afs 85/2005 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
společnosti P. 7 p. s. r. o., zastoupeného JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem
v Přerově, Čechova 2, za účasti Finančního ředitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě,
Na Jízdárně 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 25. 1. 2005, č. j. 22 Ca 42/2004 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím krajského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele (dále též
„daňový subjekt“) proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (dále též „správní orgán“)
ze dne 26. 11. 2003, č. j. 7328/120/2003, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti
dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Přerově (dále též „finanční úřad“)
ze dne 7. 3. 2003, č. j. 31471/03/393911/5061.
Ve včas podané kasační stížnosti namítl stěžovatel, že z plné moci ze dne 10. 3. 2003
vyplývalo, že se jednalo o omezenou plnou moc, kterou byla zrušena předcházející generální
plná moc. Proto bylo ze strany správce daně zásadním pochybením, jestliže předmětné
rozhodnutí správce daně doručil pouze zástupci a nikoliv i stěžovateli. Krajský soud v Ostravě
tuto situaci řádně nevyhodnotil, čímž neposkytl soudní ochranu veřejnému subjektivnímu
právu. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že je zcela jistě povinností správce daně ještě
před zahájením daňové kontroly mimo jiné např. ověřit, zda daňovému subjektu jsou známy
okolnosti pro případné podání dodatečného daňového přiznání, popř. v čem tyto okolnosti
spočívají. Na toto pochybení však krajský soud opět nereagoval. Stěžovatel navrhl přiznat
kasační stížnosti odkladný účinek a dále zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět
k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření odkázal na své vyjádření k žalobě a navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
Součástí správního spisu, který soudu předložil správní orgán, je mimo jiné i plná
moc ze dne 10. 3. 2003, kterou stěžovatel zmocnil daňovou poradkyni ing. I. H., „aby
zastupovala společnost při podáních a jednáních před Finančním úřadem v Přerově v souladu
se zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, s výjimkou podání reklamace dle §53
tohoto zákona.“ Na této písemnosti je otisk razítka správce daně obsahující údaj „doručeno
osobně, 11. 3. 2003“. Spis obsahuje i platební výměr správce daně ze dne 7. 3. 2003, č. j.
31471/03/393911/5061, na kterém je razítko „vypraveno dne 12. 3. 2003.“
Pro věc jsou důležité závěry, ke kterým dospěl krajský soud v odůvodnění svého
rozhodnutí. Zdůraznil, že ačkoliv správce daně doručil své rozhodnutí ze dne 7. 3. 2003 pouze
zástupci stěžovatele pro daňové řízení, když z plné moci ze dne 10. 3. 2003 je zřejmé,
že se jednalo o omezenou plnou moc, nejednalo se o takové porušení ustanovení o řízení před
správním orgánem, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Dále
uvedl, že správce daně neodňal stěžovateli možnost uplatnit daňovou ztrátu podáním
dodatečného daňového přiznání v průběhu daňové kontroly, neboť podání takového přiznání
bylo v této fázi řízení vyloučeno.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §10 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), daňový subjekt,
jeho zákonný zástupce nebo ustanovený zástupce se může dát zastupovat zástupcem, jehož
si zvolí. V téže věci může mít současně jen jednoho zástupce. Zástupce jedná v rozsahu plné
moci udělené písemně nebo ústně do protokolu. Není-li rozsah zmocnění vymezen nebo
není-li vymezen přesně, je tato plná moc pro daňové řízení neomezená.
Dle ust. §17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků má-li příjemce zástupce
s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto
zástupci. Pokud má zástupce příjemce plnou moc omezenou na určité úkony, doručuje
se písemnost vztahující se k takovým úkonům příjemci i jeho zástupci. Má-li příjemce osobně
v daňovém řízení něco vykonat, doručuje se písemnost jemu i jeho zástupci.
Podle odst. 12 cit. ustanovení dokladem o doručení písemnosti příjemci je řádně
vyplněná doručenka. Jsou-li o doručení pochybnosti a nebo není-li doručenka, lze doručení
prokázat jiným vhodným způsobem.
Dle ust. §41 odst. 2, věty prvé, zákona o správě daní a poplatků dodatečné přiznání
nebo hlášení není přípustné, byl-li před jeho podáním učiněn správcem daně úkon směřující
k přezkoušení správnosti daňové povinnosti za období, kterého by se dodatečné přiznání nebo
hlášení týkalo, a to až do doby ukončení tohoto úkonu.
Prvou stížní námitkou je nesouhlas stěžovatele s posouzením pochybení správce daně,
který nedoručil platební výměr i stěžovateli. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že z textu
plné moci je zřejmé, že se jednalo o omezenou plnou moc, neboť jejím obsahem je negativní
výčet, kterým zastoupený (daňový subjekt) vyloučil ze svého zastoupení podání případné
reklamace. Proto se nemohlo jednat o plnou moc neomezenou. Avšak, jak vyplývá z výše
uvedených ustanovení, v případě, že má zastoupený zástupce s omezenou plnou mocí,
je správce daně povinen doručovat písemnosti nejen tomuto zástupci, ale i zastoupenému.
Součástí správního spisu je však pouze doručenka prokazující doručení ing. I. H., zástupkyni
stěžovatele. Ve spise je ovšem také založeno odvolání daňového subjektu ze dne 10. 4. 2003,
ve kterém je uvedeno „tímto podávám odvolání proti platebnímu výměru
č. 31471/03/393911/5061 ze dne 7. 3. 2003, kterým byla společnosti P. 7 p. s. r. o. dodatečně
doměřena daň z příjmů ...“ Je tedy zřejmé, že daňový subjekt byl o vydání předmětného
platebního výměru informován a vzhledem k okolnosti, že ve svém odvolání rozporuje
i skutečnosti rozhodné pro stanovení výše základu daně a daně, je evidentní, že mu byl znám i
obsah tohoto rozhodnutí. Z obsahu správního spisu tedy jednoznačně vyplynulo, že
rozhodnutí správce daně bylo daňovému subjektu doručeno, a to ve smyslu ust. §17 odst. 12
zákona o správě daní a poplatků, který umožňuje prokázat v případě absence doručenky
doručení i jiným vhodným způsobem. Stížní bod stěžovatele proto není důvodným, neboť
výše uvedeným postupem nedošlo k takovému pochybení, které by mělo vliv na zákonnost
platebního výměru. Není však správným závěr krajského soudu, který je prezentován
v odůvodnění jeho rozhodnutí. Předně je třeba zdůraznit, že v souzené věci bylo z hlediska
zákona o správě daní a poplatků prokázáno, že platební výměr byl stěžovateli doručen.
V případě, že by se prokázalo, že by tomu tak nebylo, jednalo by se o vadu mající za následek
nezákonné rozhodnutí, což však není tento případ. Vzhledem k okolnosti, že se však nejedná
o otázku, kterou by bylo možno podřadit pod ust. §109 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a protože tuto
okolnost stěžovatel ve své kasační stížnosti nenamítal, nemá toto chybné posouzení právní
otázky krajským soudem vliv na důvodnost kasační stížnosti.
Stěžovatel se dále domnívá, že je povinností správce daně před zahájením daňové
kontroly ověřit, zda jsou daňovému subjektu známy okolnosti umožňující mu podat dodatečné
daňové přiznání. Taková povinnost správce daně však v zákoně o správě daní a poplatků
zakotvena není. Naopak je to daňový subjekt, v předmětném řízení a i v průběhu daňové
kontroly zastoupený daňovou poradkyní, jehož povinností je v případě zjištění skutečností
stanovených v ust. §41 zákona o správě daní a poplatků podat dodatečné daňové přiznání
ve lhůtách stanovených zákonem. Odst. 2 citovaného ustanovení rovněž zakotvuje skutečnost,
že po zahájení daňové kontroly není možné tento mimořádný opravný prostředek použít.
Správce daně proto v souzeném případě nepochybil, když daňový subjekt nepoučil o jeho
právech, neboť mu žádné zákonné ustanovení neukládalo povinnost podat poučení tohoto
typu, a současně tím daňový subjekt nebyl na svých právech zkrácen, protože zákon o správě
daní a poplatků pravidla použití dodatečného daňového přiznání zakotvuje jasně. Zákon
o správě daní a poplatků rovněž neupravuje povinnost správce daně ověřovat u daňového
subjektu skutečnosti rozhodné pro podání dodatečného daňového přiznání, neboť správce
daně má na ověření správnosti, pravdivosti a úplnosti podaného daňového přiznání daňového
subjektu jiné prostředky, mimo jiné právě daňovou kontrolu. V žádném případě nedošlo
jednáním správce daně ke zkrácení práv daňového subjektu, neboť na daňový subjekt lze beze
zbytku aplikovat právní zásadu neznalost zákona neomlouvá, když ze správního spisu
nevyplynulo, že by daňový subjekt v průběhu správního řízení požadoval podat dodatečné
daňové přiznání. Celá kasační stížnost stěžovatele je tak vedena na čistě hypotetické rovině,
stěžovatel žádné námitky, které použil v kasační stížnosti a v žalobě, nevyslovil
již ve správním řízení. Je tak zřejmá snaha stěžovatele o zrušení rozhodnutí správce daně
„za každou cenu“, která však nemá naději na úspěch, neboť postup správce daně a správního
orgánu byl v zákonných mezích.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle ust.
§107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že rozhodnutím
ve věci odpadl pro vydání předmětného usnesení důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto
mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. června 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu